knedlik komentáře u knih

Jedna ze součástí mé studijní literatury na zkoušku z dermatovenerologie. Kladem této knihy jsou jednoznačně obrázky (místy jich je tam snad až zbytečně moc, ale pro názornost budiž). Text je relativně hezky členěn, nicméně obsahově se dost opakuje. A opakuje se tak, že už mě to opravdu rozčilovalo. Lesklé strany na noční učení s lampičkou taky nejsou ideální, ale tohle je snad schválnost od většiny vydavatelství odborných knih :-)

1 16.06.2015

Nedostala jsem se k napsání komentáře hned po dočtení knihy, neb mi studijní povinnosti bránily; a možná je to tak dobře. Zprostředkuji tedy čistě jen dojmy, které přetrvaly, které se zaryly hlouběji...

Pod zahradou je vcelku zvláštní povídka (slovo "zvláštní" budu asi v souvislosti s touto knížečkou používat často). Zvláštní svým obsahem i tím, jak ji lze uchopit. Inu, jak trefně poznamenal HTO, nejspíš nepřijdete na to, co tím autor vlastně chtěl říct. Šlo tam o filosofické úvahy o kráse, o žití? O to, jestli naše vnímání okolního světa je stejně skutečné v dětství jako v dospělosti? Co je vlastně skutečností a co snem? A je díky tomu snová skutečnost méně skutečná? Nebo za vším byla jen Wilditchova nemoc a blouznil? Jinak ale krásná, dobrodružná podzemní fantazie v doprovodu kvákání stařeny a starce trůnícího na nočníku.

Návštěva u Morina mě z těchto tří povídek zaujala nejméně, snad pro moji pramalou angažovanost v náboženských otázkách a svým způsobem i proto, že mi v ní sdělené názory nepřišly nijak nové, neotřelé, k zamyšlení... líbila se mi spíš jen forma, jakou to bylo pojato.

Třetí povídka, Objev v lese, ve mně zanechala největší dojem. Vyklidněná postkatastrofická atmosféra "zmrzačených" lidí, jejichž svět a poznání nesahá dál než do vedlejší vesnice a vzpomínek nejstaršího obyvatele Dna. Nikde mi příznačnost názvu knihy nepřišla tak markantní, tak dokonale vhodná a trefná, jako tady a těžko by se mi vysvětlovalo proč. Sluncem zalité stráně, ostružiny a povzdech a pláč nad krásnýma dlouhýma rovnýma bílýma nohama kostlivce, jakési ozvěny z pradávných dob obrů...

Suma sumárum - Greenovo skutečné neskutečno a jeho uvědomnění je pro mě těžko uchopitelným dílem. Nicméně dílem, které tak nějak utkví a nad kterým, ani nevíte jak, se čas od času v myšlenkách opětovně pozastavíte, popřemýšlíte... k žádnému uspokojivému závěru a výkladu nedojdete, tak to necháte odplynout a ono se to zase vrátí...
Nechce se mi číst znova a přesto k tomu nejspíš dojde. Prostě zvláštní.

5 02.06.2015

Třetí díl vyděsí svojí tloušťkou a podrobnostmi, do kterých zabíhá. Oproti předchozím dvěma dílům ztrácí trochu na přehlednosti (spíše kvůli jinému rozčlenění učebního textu). Pořád se ale jedná o velice kvalitní knihu.

1 24.05.2015

"Muž, který zná svá práva jako ty, by to mohl dotáhnout daleko,“ pokývala hlavou Bábi.
„Ale v téhle chvíli by měl táhnout domů.“

Zeměplošské čarodějky se do běžného běhu věcí nemíchají. Nikdy. Za žádných okolností. Leda že by... no, on se důvod už najde a jednou z nejvýraznějších vlastností čarodějek je jejich schopnost a um si všechno náležitě zdůvodnit, jak se jim zrovna hodí. A tak se jednou připletou do krvavých bojů o trůn novým vládcem pobouřeného království Lancre. A k jejich velkému údivu zjišťují, že i slova a divadelní hry jsou mocnou zbraní... Kromě tří čarodějnic nechybí samozřejmě Duch, nějaký ten panovník, co je jen uzlíčkem nervů ovládaným svojí krve a mocichtivou zvrácenou chotí, a zamilovaný šašek nesnášející své povolání.
No, není potřeba dále se zaobírat dějem, ale je potřeba zmínit, že ať už si Terry bere na paškál náboženství, Vánoce a nebo Shakespeara, činí tak vždy s bravurou sobě vlastní. A to od zparodování obsahu po drobnůstky a detaily, pojmenování postav nevyjímaje (bohém Žéňa Vínozpěv mě dostal :-))

Extra cenu za sympaťáka knihy vyhrává zlomyslný mnohonásobný násilný smilník Silver, jehož neskolí nic než snad zásah většího meteoritu :-)

6 29.04.2015

Opět klasická Zweigova variace na maniakální téma. Duel mezi dvěma velmi netypickými šachovými mistry; nabubřelým prosťáčkem, jemuž tato královská hra jakožto jediné, co ovládá, stoupla do hlavy, a záhadným doktorem, který se v době výslechu gestapem díky promyšlené izolaci a úniku k šachovým partiím ve vlastní hlavě, přizbláznil. Náhoda je na výletní lodi svede k jednomu šachovému stolku, kde cílem není ani tak výhra, jako hra samotná a pro tu hru má každý jinou niternou pohnutku. Stojí tu tak před sebou finanční odměna a zvědavost, zda se hra se skutečnými, tedy hmatatelnými figurkami, zvrhne v opětovné šílenství.

Šachová novela je napsaná strhujícím způsobem, jako to Zweig prostě umí. Stejně jako se stupňuje šílenství a amok hlavních postav, roste i vnitřní tenze čitatele. A dokud ji nedočtete, tak čtete dál a dál... než vám někdo se slovy "remember" přejede přes jizvu na vaší ruce.

"... já nešťastník, jemuž se zvědavost v duchovních věcech vždy zvrhává ve vášeň..."

Přestože to teď vyzní asi hodně divně, tak čtení Spalovače mrtvol pro mě bylo jakýmsi sametovým pohlazením za zvuku klasické hudby a exploze duchovního, uměleckého požitku. Možná to bylo tou jazykovou stránkou díla, která si člověka podmaní a pohltí ho svou atmosférou, možná tím, jak si Karl potrpěl na vznešenou krásu a umění... Nevím.
Je to děsivá kniha (nejen) o zmanipulovatelnosti manipulovatelných a z toho plynoucích možných fatálních důsledcích zaobalených do roucha sladké naivity, falešného sebeutvrzení, vnitřního šílenství. Kniha nastiňující dobové poměry a nálady. Kniha rozšířující obzory (co do životní filosofie Karla, jak trefně poznamenal uživatel hladko níže, resp. výše :-)).
Pro mě zůstane něžnou a brutální úchylárnou, sežehujícím a ojedinělým dílem.

10 17.04.2015

Život podle barev - kniha, která si klade za cíl napomoct pochopení mezilidských vztahů, konfliktů, toho, proč s některými vycházíme tak dobře a jiné nemůžeme ani cítit. Na první pohled se tváří jako jedna z těch knih, které většina racionálně uvažujících a po faktech prahnoucích jedinců obejde obloukem, protože "takovou esoterikou se nebudou přece zaobírat." Nicméně po faktické stránce vychází v zásadě z rozdělení lidských temperamentů a jiných typických charakteristik. Spoustu z toho, co se zde dočtete, o sobě už dávno víte. Ale stejnou spoustu si nejspíš nejste ochotni připustit a nebo jste nevěděli, jak to pojmenovat. Pouhým konstatováním některých skutečností vám mohou být otevřeny oči, začnete být k lidem shovívavější, budete tušit, z čeho může vzestávat ten neustálý problém mezi některými jedinci. Lidem, kteří se zajímají o sebe a o lidi, o funkčnost vztahů, ji nelze než doporučit jako vhodnou a příjemnou dokreslující literaturu.

Cit pro povinnost, věrnost - ať už své profesi, víře, manželce nebo svým předsevzetím a slibům - to je to, co charakterizuje Scobieho, majora, který nechce nic než mít klid. Klidný klid bez výčitek a obav, jestli jeho žena není nešťastná. Majora, který špatně snáší pomyšlení, že by působil někomu bolest. Je otázkou, do jaké míry pociťuje lásku a do jaké míry je jeho láska jen soucitem nebo snad sílou zvyku. Nicméně, přes všechna svá přesvědčení, se Scobie vzpříčí svým zásadám a zradí svou ženu, sám sebe i svého Boha. Nic tak neodpustitelného pro lidi, kteří svou víru neprociťují tak hluboce, jako právě major. A tato zrada pro něj je natolik neakceptovatelná, že nevidí jiné východisko, než sám sebe zatratit a spáchat sebevraždu. Stejně jako jindy však s pomyšlením na blaho a pokoj ostatních..

Greene v Jádru věci odhaluje spoustu zajímavých a neobvyklých pohledů na mezilidské vztahy. A nejen na vztahy, nýbrž i na žebříčky hodnot, morálku, vlastně i tu víru v Boha. A dokáže být natolik přesvědčivý, že mnoho z těch věcí budu muset ještě nějakou tu chvilku promýšlet...

„Pravda, pomyslil si, nikdy nemá pro žádnou lidskou bytost skutečnou cenu - je to symbol, po kterém se pídí matematici a filosofové. V lidských vztazích mají lži a laskavost cenu tisíce pravd.“

„Kdybychom znali všechna fakta, odpouštěli bychom téměř všechno.“

6 13.03.2015

„Někdy se člověk musí rvát s něčím, co nepovolí, a uchýlit se tam, kde je bezpečné bláznit.“

Schizofrenie, nemoc označovaná za jakési rozdvojení osobnosti, ačkoli se jedná spíše o roztříštění vlastního vědomí, vědomí skutečnosti. Je těžké si ji představit, ztotožnit se s ní, pochopit ji. A jen díky takovým autorům a autorkám jako je Joanne Greenberg jsme tomu blíž.

Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem pro mě byla kniha, kterou bych byla bývala přečetla jedním dechem, nemuset mezitím skládat jednu zkoušku. Je napsaná natolik strhujícím a barvitým způsobem, že vás Debořin alternativní svět i jeho konfrontace se světem skutečným úplně pohltí. Popis práce zdatné psychoterapeutky, která má předobraz ve slavné Friedě Fromm-Reichmannové stejně tak. Jsem ráda, že jsem mohla podniknout tu dlouhou a trnitou cestu s Deborou - od jejího prvního zadostiučinění v podobě názoru, že je opravdu nemocná, přes budování si vztahu k ohnivé Furii, až po postupné odlučování se od té fantastické "reality" v její hlavě, opuštěním yrských božstev ronících diamanty a vznášejících se nad nekonečnými pláněmi Yru. A že to muselo být opravdu těžké. Ale ano, stojí to za to - pro to malé Možná.

„V tichu, ve spánku, před činem či dechem, naprosto a nezměnitelně, nganon křičí ze sebe.“

„Změř si nenávist, kterou teď cítíš, a taky pocit hanby. To množství je také mírou tvé schopnosti pro lásku, radost a soucit.“

(Když pomineme psychologickou hloubku celé knihy, nedá mi to nepozastavit se nad krásou vymyšleného jazyka, ostatně ukázku sem napsala do komentáře už uživatelka Bonda.)

4 25.02.2015

Velice velice slušná učebnice. Z těch, které jsem měla možnost blíže prostudovat, je tahle jednoznačně zatím nejlepší a ty ostatní docela válcuje. V zásadě je v ní všechno, místy je možná až moc podrobná. Jako všude, i tady jsou nějaké drobné chyby, ať už tiskové nebo v překladu (ale vůbec jich není moc.) Vracím do knihovny a jdu si ji koupit :-)

24.02.2015

Ironií prosáklých 262 stránek s povídkami vážně vtipnými, ale i naprosto vtipně vážnými. A všechny jsou důmyslně propojeny, ať už jen narážkou nebo rovnou celým motivem. Historie světa v 10 1/2 kapitolách je kniha, nad kterou mnohdy musíte uznale zamručet a nebo se pousmát nad enormně výstižným přirovnáním. A ve všem se zrcadlí ta obrovská ironie, ten paradox, ignorance lidí, jejich naivita zaobalená v ideálech.. Hodnotím pěti - za to mrazení v zádech při čtení o sobech s modrými pruhy, stejně tak ale i za celkově úsměvný náboženský spor s bestioles, a za tu inteligentní cyklickou provázanost.

"A co pak? Všichni zmoudřeli? Lidi přestali stavět nová ghetta, ve kterých se praktikují staré perzekuce? Přestali dělat staré chyby nebo nové verze starých chyb? (A opakují se dějiny, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška? Ne, to je příliš velkolepé, příliš chápané jako proces. Dějiny jen prdí a my znovu ochutnáváme ten chleba se syrovou cibulí, který spolkly před mnoha staletími.)"

6 21.02.2015

„Nemluvím o věcech, pane,“ řekl Faber. „Mluvím o smyslu věcí. Sedím tady a vím, že jsem naživu.“

Nebudu tu shrnovat obsah knihy, ani se dohadovat, kdo ji pochopil špatně a kdo správně. Na mě působila mrazivě obsahem, ale utěšovala mě svojí formou. A v čem spočívala ta mrazivost? Nepřišlo vám povědomé třeba to zajetí televizními kanály? Kolik lidí přijde domů, zapne televizi a jen tupě konzumuje, hlavně aby nebylo prostoru na myšlenky? ... A nepřišlo vám povědomé to nalévání nepodstatných faktů do našich hlav? Ať už ve školních lavicích nebo v televizních novinách. A kolik z nás se dnes opravdu kriticky zamýšlí a pochybuje?

Reálný svět byl vykreslen oproti těm technickým hrůzám značně utěšujícím způsobem. Když jsem knihu četla, mrzelo mě, že neprší a nemůžu jen tak zvrátit hlavu a nechat si zkrápět tvář. Nicméně nelze opomíjet lidskost a hloubku lidského prožívání ovlivněnou odosobněnou zábavní technikou neposkytující prostor, kterou Bradbury zachycuje. A bezesné noci v závoji léků na spaní..

Za mě pět hvězd. Za formu, za obsah, za podnětné myšlenky, krásná a zajímavá přirovnání. A za zmíněné pochyby.

"Zip úplně nahradí knoflík, ale právě ta chvilka na přemýšlení chybí člověku, když se ráno strojí. Ráno je doba filozofická, a proto i melancholická.“

"Takových podivínů není naštěstí moc. Víme, jak je zničit v zárodku. Bez hřebíku a bez dřeva dům nevystavíš. Když tedy nechceš, aby stál, schovej dřevo a hřebíky. Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic."

12 11.02.2015

Nápad! Nápad je to, čeho jsem si na Otci prasátek cenila nejvíc. Situovat Smrtě do role Santa Clause mi přijde prostě jako dokonalý fór - a i způsob, jakým je to podané a jak se do této role vžívá... (Asi se mi nepodaří dostat z hlavy výjevy, kdy dvoumetrový kostlivec navlečený v červenobílém oblečku prolézá úzkým kouřovodem, který na konci má dvířka jen zvenčí a jeho suché zhodnocení této situace jako "tomu já říkám bezohlednost" a tak podobně :-)). Obrovské plus dávám i za postavu Žlučoblije, jakožto největšího sympaťáka příběhu. Nicméně jak zde již zaznělo, Otec prasátek není z dílů, u kterých byste se smáli neustále. Přesto se čte velice hezky a četné narážky na kde co vykouzlí mnohdy opravdu široký úsměv na rtech. S hodnocením váhám...Tak čtyři a půl hvězdy.

Matka se zhluboka nadechla
„To jí nemůžete dát!“ vykřikla. „To je hrozně nebezpečné!“
TO JE MEČ, vysvětloval Otec prasátek. MEČE JSOU VYROBENY K TOMU, ABY BYLY NEBEZPEČNÉ.
„Vždyť je to jenom dítě!“ zvolal pan Krumple.
JE TO POUČNÉ.
„Ale co kdyby se pořezala?“
TO BY PRO NI PŘEDSTAVOVALO VELMI VÝCHOVNOU LEKCI.

10 17.01.2015

Jako základy poskytující kniha je tato neurologie naprosto dostačující učebnicí. Přehledná, s názornými obrázky, orientačními poznámkami po stranách. Zájemce o hlubší průnik do tajů této disciplíny by nejspíš neuspokojila, ale to ani není cílem. Za mě optimální.

17.01.2015

"Jaké bláznivé vichřice přinášející trosky hříšných představ, zatrpklých domněnek, zmařených nadějí, se jí honí hlavou? Koho to jen nenávidí, koho miluje?"

Destrukce. Jedna velká destrukce mnoha životů zmítajících se v nenaplněných představách, zborcených ideálech, přehnaných předsudcích, patologických vztazích, neskonalé pýše a morálních dogmatech. Spoutáni, svázáni, s osekanými křídly... řítící se každý do své propasti, kde setrvají v temnotách.

"(...) Šumot bezkřídlých per, křídel, která nemohou létat. (...)"

Ulehni v temnotách je výjimečná kniha. A já nedokážu dost dobře popsat, čím přesně. Snad tím, jak na lidi dokáže působit, snad tím, jak velká je obsahem, svou nezměrností.

"Je kruté nemilovat a necítit to, co se od vás očekává."

26.12.2014

Koncentrovaná deprese. Šokující, krutá a ... uklidňující. Strašně těžko se mi tahle kniha popisuje, ale zanechala hluboký dojem, pocit jakéhosi porozumění a politování nad prožitky. Je jako blues, blues kávy černější než noc a černější než duše mnohých z nás.

"Naučíte se vyhazovat věci, myšlenky, vzpomínky, přátele, naučíte se ztrácet. Čím lepší v tom jste, tím snadněji se životem protlučete."

"Mám problémy udržet se, abych se do sebe nezřítil."

4 17.11.2014

Mario a kouzelník je zvláštní kniha, snad by se opravdu dala nazvat bizarní. Ale bizarní v tom lepším slova smyslu.
Mann dokáže opravdu skvěle popisovat atmosféru a po celou dobu čtení se mu dařilo udržovat mě v napětí prostoupeném znepokojující předtuchou. Pointa knihy je samozřejmě velice dobře známá, ale přesto si zaslouží zvláštní zmínku a ocenění. A ten dusivý mlžný opar celého večera s nevyzpytatelným kouzelníkem v hlavní úloze měl v sobě opravdu cosi hypnotického.

3 01.11.2014

Pro záplavu komentářů jsem většinu z nich nečetla, čiže se omlouvám, budu-li se opakovat. Možná jsem necitelná, možná rozmlsaná, ale tato kniha mi nepřijde ničím zvláštní. Klasický tragický romantický příběh dvou těžce nemocných lidí zabalený do nechutně sladké cukrové vaty. Přívlastky jako "nejvtipnější" a "nejsmutnější" jdou úplně mimo mě. Ano, narazila jsem na pár vtipných přirovnání, ale tím veškerá vtipnost končí. A tragické a smutné je to tak, jak je tragický a smutný sám život.
Co bych ale vynesla mezi pozitiva, tak úryvky z fiktivního CN a některé hlubší existencionální a nihilistické myšlenky - byly příjemným osvěžením, (ačkoli nijak objevným.)

"Je pekelně těžké zachovat si důstojnost, když vycházející slunce je příliš prudké pro tvé prohrávající oči."

2 30.10.2014

Rozpačité a neurčité, těžko vyjádřitelné a mnohoznačné - tak by se daly popsat mé dojmy z Mistra a Markétky. Na rovinu vám řeknu, že začátek mě moc nebavil a jen jsem počítala stránky. Ale potom to začalo růst. A vyrostlo to do magického apokalyptického klidu a přesto jakéhosi vnitřně rozervaného neklidného pocitu, jako kdyby cosi zůstalo nevyřčeno. Líbila se mi, ale zároveň po ní nezůstalo nic konkrétního - jen ta atmosféra ztichlé noci kdesi za městem.

4 28.10.2014

Kvalitně zpracovaná učebnice radiologie a moderních zobrazovacích metod, text doplňují obrázky s popisy. Pár drobných výtek by se našlo, ale netřeba je řešit.

19.10.2014