Historie světa v 10 1/2 kapitolách přehled

Barnes mě baví. Jeho tématem je obvykle čas, přesněji pak minulost. Typicky se věnuje problémům s pamětí na úrovni jednotlivce. Zkoumá, jak naše chápání vlastní historie ovlivňuje současnost a jak si kolikrát historii upravujeme. Ať záměrně, dle potřeby, či tím možná ještě horším způsobem, vlastní deziluzí.

V Historii světa v deseti a půl kapitolách tento problém rozšiřuje na celé lidstvo a pokládá poněkud hegelovské otázky po smyslu dějin. Na rozdíl od německého filosofa však Barnes nenachází sebejistotu v pravdivosti dob příběhů z dob dávno minulých, nýbrž skrze svůj typicky satirický tón zpochybňuje náš výklad daných událostí. Zcela bezostyšně si pohrává s dějinami a jejich nahodilostí a stejně tak lze popsat celou knihu.

Není to román v pravém smyslu. Chybí tu jednoznačný protagonista (pokud za něj nehodláte považovat samotnou nevědomou paměť lidstva) a příběh je tak rozdělen na kratičké povídky, jež jsou stmelovány tématem nejistoty a domnělé jasnosti o historii. Jenže stejně jako celou historií se i celou knihou neustále objevuje malý červotoč, jehož potravou není dřevina, nýbrž samotné vnímání minulosti. Ono je nakonec přeci jen jednodušší, mít zcela jasno v minulosti, než uznat existenci tohoto malého škůdce na Noemově arše, že?