klodnerovic komentáře u knih
O málo které knize bezprostředně po přečtení řeknu "tak tuto si někdy přečtu znova". Ani o této jsem to neřekla, ale k některým pasážím jsem se vrátila hned druhý den. Tak moc se mi líbila.
Ze začátku jsem se u knihy smála nahlas, později i slzička ukápla. Fakt hezká knížka.
Tak to byl balzám na duši. Čtivé a poučné. A laskavé. Absenci morálky u zvířat navzdory.
Docela fajn čtení, ale ... některé dialogy, zejména mezi hlavní hrdinkou a jejími kamarádkami, na mě působily dojmem, že se mezi sebou nebaví osmnáctiletí, ale o poznání starší lidé - té uvědomělosti a ambicí tam na mě bylo too much. A co se fakt nepovedlo - nikoliv autorce - byla velikost, respektive malost písma.
Co se týče postav, Marina a Jakub byli dobří, Erika si mě získala.
Náročné na čtení, ale zajímavé. A syrové. Jako - v případě MŠ - vždy.
(SPOILER) To, že je knížka poklad, je zřejmé. Popisy přírody a dobrodružství v přírodě mě nijak neobtěžovaly. Naopak, díky nim jsem si upamatovala, že byly časy, kdy jsem s chutí sahala po encyklopediích. Chvíle jsem se u knížky pochechtávala - Mojenka a chovatelák - chvílemi se kutálely slzy. Nic naplat, jde o knížku o rakovi.
Co zbývá zjistit je, jaké děti knihu zvládnou. Asi bych spíše doporučovala ke společnému čtení. S rodiči. I v případě odolných jedinců. Protože v situaci, ve které se ocitla Mojenka, se bohužel může ocitnout v podstatě kterékoliv dítě, a vždy to bude na ... houby. Ať držíme notu přírodní prózy.
To je přesně to, co jsem hledala. Ne moc dlouhé příběhy, které pobaví a na které půjde navázat nějakou tou srandaaktivitou. Druháčci těšte se! :D
Musím konstatovat, že jsem lehce zklamaná. Těch pár chybek - vypadnutých písmenek bych byla s to přejít, ale těch momentů "Cože? Vždyť to nedává smysl." tam na můj vkus bylo až příliš. Přečtení nelituji, ale knihu pošlu dál.
Skvěle zpracovaná kniha! Co do obsahu i do provedení! Desky v barvách obecního znaku -"detail", ale působivý, dvousloupcové uspořádání textu - zásadní záležitost, přispívá k vyšší přehlednosti, rozbíjí masu textu, čtení rychleji ubíhá, fotky - další zásadní záležitost. Je jich tak akorát, jsou (v drtivé většině případů) dostatečně velké, i bez lupy je poznat, co, kdo na nich je, a jsou opatřené srozumitelnými popisky. Jazykové stránce také není co vytknout. Jedinou chybku jsem zaregistrovala v přílohách, v přehledu duchovních - pan farář Husák se nejmenuje Pavel, ale Marek.
Závěrem jedna citace a krátký komentář:
"V roce 1954 byl zaveden obecní rozhlas a od roku 1957 byly v hostinci U Šimků na č. 1 promítány jednou měsíčně filmy. Od konce padesátých let se pak v kulturním životě Sulkovce začíná stále více uplatňovat fenomén televizního vysílání s jeho zábavními funkcemi, tedy s typickými estrádami, koncerty populárních zpěváků a pozdějšími televizními seriály. Začalo to prvním televizním přijímačem, který zakoupil místní národní výbor v roce 1959. Ve staré škole ho mohla volně využívat veřejnost." (s. 86) - V Sulkovci zkrátka byli a jsou pokrokoví. Neznám mnoho dalších obcí, kde by MNV pro občany obce pořídil telku, na kterou mohli chodit společně koukat :-).
Zebří žebra, Bobří ocas, O dvanácti mě-mě-mě-mě-mě-mě-mě-mě-mě-mě-měsíčkách, Básnička o černé - ty mě oslovily nejvíce. Ty a ilustrace Antonína Sládka.
(SPOILER) Příběh super - hráč rugby, servírka, oba kupu starostí, láska největší, dokud nepřijde na podraz, na dítě a rozhodnutí, kterému by, myslím, nechtěl čelit nikdo. Jazykově trošinku slabší. Chvílemi jsem se ztrácela v tom, kdo zrovna mluví, o čím myšlenku jde. Ale třeba jsem tento problém měla jen já. Takže těm, kteří mají toto "romantické" čtení rádi, doporučuji.
Z domácí knihovny nedám. Do knihovny dokoupím.
Rozhodně jsem nečetla naposledy.
Kniha se mi líbila po všech stránkách.
Ani nespočítám, kolikrát jsem knihu četla. Ale vím, že čím jsem starší, tím více mě baví. Dost možná i proto, že jsem taky na hradě ledasco zažila, ale hlavně proto, že jde o knihu, která je prostě dobrá. Nabízí "krásně vylhaný", rozuměj vyfantazírovaný, příběh, který vás ale chytí tak, že máte dojem, že jste (další) člen party a vše zažíváte na vlastní kůži. Zároveň jde ale o příběh, který nabízí i jistou poetiku a řadu dobrých postřehů (ze života) - čtenář se např. dozví, že odvaha nevězí ve svalech, ale v srdci. Hlavně jde ale o příběh, který je bohatý na příběhy - se svojanovskými strašidly se to totiž má jinak, než jak to vylíčil pan řídící Kulhánek v knize Pověsti hradu svojanovského, a na pravou míru to můžou uvést právě a jen svojanovská "strašidla". A ta se (toho) nebojí - klidně popíšou, jak se samy připravily o hlavu. O některých pasážích se nebojím tvrdit, že jsou až morbidní. Některé jsou dokonce tak morbidní, až je to k smíchu. Když jsem knihu četla naposledy, pochechtávala jsem se u ní co chvíli. Takže doporučuji ... dětem i dospělým ;-).
Nijak zvlášť objevný příběh, přesto dojemný a čtivý. A super název. S ohledem na to, že jde o příběh, který se odehrává na výletní lodi, a hlavní hrdinka je bojovnice.
Ove - mrzout, který umí dojmout. Plno neotřelých přirovnání. Řada hezkých myšlenek.
"Jeden moudrý člověk řekl, že opravdoví muži se rodí ze svých chyb a že jsou nakonec mnohem lepší, než kdyby nikdy nechybovali."
Vybroušené jako český granát určený k zasazení do zlatého prstýnku.
"Na zdejším tržišti prodávali své zboží příslušníci všech ras a národů. Tak zde bylo možné vidět snědé Marokánce, jak nabízejí solené kance, vedle nich stáli ve svých stáncích veselí bělozubí Pákistánci a prodávali karí v rancích, dále tu byli Rumuni, co prodávati rum umí, a nechyběl ani Eskymák, který nabízel rampouchy a mák." aneb když básník píše prózu :-).
Prostě jízda. Po všech stránkách. V matičce Prahe a na Řípu se dějí věci... A Glutaman? Koho v něm jenom vidím?
Knihy AP jsou zloději času. Jak se člověk začte, čte, dokud nedočte. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Z některých příběhů mi bylo trochu smutno, jiné mě znepokojily, jeden i pobavil - Kostra nozdra :-). Skvělá kniha a tak trochu zrcadlo našich postojů vůči lidem, kteří žijí, vypadají jinak.
Na Prázdniny blbce č. 13 trpaslíci a spol. nemají, přesto jde o docela fajn knížku. Jde o knížku, která hraje více na strunu fantazie a absurdna. Prázdniny blbce č. 13 byly více ze života, ale vztyčné body se najdou. Hlavním hrdinou je opět kluk, opět jde o prázdninový příběh, ve kterém nechybí děda, babička - i když tentokrát jde jen o "skoro babi", neboli o sousedu, a "sígr" ze sousedství. Jen stromy nahradili trpaslíci. Sedm "pohádkových" a jeden, co se narodil ze dvou kapek vody a je tak trochu smutný, neb jeho druzi o něj nestojí, protože by jich nebylo sedm, ale osm a to podle "posvátné" knihy nejde. Děti se u knihy zasmějí, dospělí zrovna tak, ale dost možná se i zamyslí nad tím, jak je možné, že někdo "zmagoří" tak, jak sedm trpaslíků v této Kratochvílově knížce. Kritika církve je zřejmá - Patera největší sígr široko daleko udělá průšvih, jde se se pomodlit do kostela a pak "hřeší" vesele dál, děda do kostela nechodí, za kostel považuje širý svět, nebe nad hlavou. Proč ne, ale proč v knížce pro děti a ještě jen v náznacích? Nejsem si jistá, zda to děti pochopí. A ještě jedna drobná "výtka" - jména trpaslíků. Jakože chápu, ale v trpaslících jsem díky tomu měla parádní zmatek :D.