kirkous komentáře u knih

Neuvěřitelné. Pro mě druhé překvapení v jednom měsíci, a to díky poslechu. A opět se skvělým přednesem. Manželka mě jemně upozorňovala, že je to spíš ženská literatura. Možná, asi ano. Ale to nebyla překážka, protože autor/ka vůbec nezůstává na povrchu. Odkrývání, až psychoanalytické, jde opravdu do hloubky. A velkou roli zde hraje společenské pozadí, tedy stav současné západní společnosti, jestli to mohu tak nazvat. Odkrývají se až nečekaně problémy nevyřešené, nebo neřešené: ambice, sebeurčení (právo? na), hodnoty (tradiční? přirozené? sociálně konstruované?) Vlastně mě to velmi zasáhlo a občas cítím svrbění na zádech mezi lopatkami…

Nečetl jsem, ale poslouchal. Náhodou, a nemohl jsem přestat, s napětím jsem čekal na další den, kdy se objeví následující díl. Jistě je to také díky Aleši Procházkovi, který dává do četby velkou dávku napětí a možná i na místech, kde by to jiný, třeba i já, přečetl civilněji. Díky za to. Fascinoval mě styl. Jakási fenomenologie krajiny. Krajina je tu tak, jak se jeví člověku. A jeví se jako živá. A to i pomocí aktivních sloves: hora se přibližuje k člověku, ne člověk k ní, apod. Autor klade na vnímání velký důraz: teď se pohla, ne, nehýbe se, pohla se? Že děj dopadne tragicky, je vlastně jasné už od počátku. Ale tak mě to vtáhlo. A myslím, že to není jen proto, že mám rád hory. Třeba i díky vhledu do toho, jak izolovaná skupina lidí pod tlakem vnějších faktorů ztrácí základní návyky a ctnosti, které se zdály jim bytostné - péče o stádo, jež je přitom na nich zcela závislé. Proč? Kde se vytratil řád? Jak je možné, že se to tak rozpadlo? Přemýšlím, že se pustím do četby něčeho dalšího. Adam a Eva, román, který přeložil Jan Čep?

V situaci, kdy jsem nebyl schopen nic číst, jsem si užil poslech v opravdu skvělém podání Saši Rašilova. V románku mi postupně víc a víc vadilo neustálé zdůrazňování, že autor neví, že by to vlastně mohlo být i jinak - je to pak vůbec sonda do malosti maloměsta? Ale trochu mi to tu Sázavu, kterou znám právě z červenců začátku 90. let, evokovalo.

Ke knize jsem napsal recenzi - je v příslušném oddíle. Tak jen z jejího začátku: ...i když kniha nese v titulu spojení „scholastická teologie“, nejedná se ani o příručku určenou výhradně pro teology nebo studenty teologie (byť Leinsle psal knihu do ediční řady zaměřené na vysokoškolské studenty) ani o knihu speciálně teologickou. Již způsob, jakým Leinsle v první kapitole vymezuje předmět knihy, prozrazuje jeho filosofický přístup.
.... a
Není překvapivé, že Leinsleho kniha vrcholí v oddíle věnovaném druhé scholastice. Jistě, Leinsle je na druhou, či jak sám píše „barokní“ scholastiku odborníkem, avšak to není jediným důvodem. Celá publikace k tomuto období jakoby směřuje svým důrazem na vědecký charakter teologie inspirovaný aristotelskou metodologií.
...a v závěru
Představuje vhled do dějin teologie, do dějin, které se poměrně výrazně odlišují od současného teologického diskurzu a které jsou v Leinsleho podání provázány s dějinami filosofie, a to tak úzce, že někdy lze mezi nimi táhnout dělící čáru jen stěží. Kniha je zároveň obsahově velmi nabitá, informuje o mnoha autorech, kteří ne vždy představují kanonické postavy dějin myšlení, ať už teologie či filosofie.

Téma vypadá poněkud obskurně, slepá větev, což je možná i důvod pro to, že se tím nikdo moc nezabývá. Přírodověda založená na výkladu Bible, především první kapitoly Genesis. Co by nás na tom mohlo prosímvás zajímat? Čížek však skvěle ukazuje, že se ve své době, v 17. a dokonce ještě i v 18. století jednalo o vážnou pozici, na jejímž pozadí se novověká věda, jak ji spíše známe, vyvíjela. Zajímavé je zjištění, jak moc (nebo málo) vlastně J.A. Komenský, který bývá mezi mosaiky řazen, z mosaiků, které sám vyjmenovává, čerpal. Měl jsem možnost číst a posuzovat rukopis a byla to pro mě radost.

Zcela smyšlené příběhy se zápletkami a vtipy pro nižší třídy základní školy, což samo o sobě by nevadilo, ale nesmělo by se to tvářit jako kdovíjak učená publikace. Vůbec nechápu, proč to nakladatelství Togga vydalo, ono to vypadá, že došlo k záměně cílového čtenáře, jen nevím, kdy. Ale je mi to jedno, přečetl jsem dvě tři povídky a měl jsem toho opravdu dost.

Panečku. Na román jsem se už dlouho chystal, i díky doporučení od lektorky italštiny, že stojí za to si to přečíst, než se člověk vydá na Sicílii. Ale že mě to tak vtáhne a zaujme, to jsem teda nečekal, myslel jsem si, že se pouštím do knihy stojící někde mezi Ságou rodu Forsythů a románem Muž se srdcem kovboje. Ale toto je zcela jiné. Jistě, je tam jakási nostalgie z končícího světa, jsou tam dějinné proměny rodu. Ale hlavně je to Sicílie, co mě vtáhlo, jako jakási hlavní postava spolu s donem Fabriziem. A tak mě asi nejvíc zasáhl právě jeho popis sicilské mentality odvíjející se od komplikovaných sicilských dějin a prostředí, které je rájem i peklem. Během četby jsem si ověřoval místa na mapě (není to jednoduché, ale jde to, když člověk zjistí, co Tomasi nazval jinak) a pročítal jsem si i autorův životopis. Nedávno mi jedna mladá Sicilanka říkala, že bude žít ráda kdekoli, jen ne na Sicílii. Rozumím. Ale já se přesto těším, že se tam podívám.

Když vyšel česky tento román a já si knihu ihned koupil (a děsí mě, že to bylo už před dvaceti lety), těšil jsem se, že se dám do čtení, ale poněkud mě odradil kamarád slovy „… než ztrácet čas stovkami stránek poloencyklopedie, pro které mu podklady sbírají hordy asistentů, to si radši přečtu Moraviu…“ A já jsem se do knihy nakonec nezačetl a odložil ji. Teď jsem si ji vytáhl z knihovny, že to zkusím podruhé, čas by kvůli protivné viróze na to byl. A za den a půl jsem román dočetl. Ne že bych z něj nějak zvlášť jásal, patří podle mne k tomu horšímu z Ecovy tvorby. Ani ne tak kvůli ryze italskému pozadí, které někoho může mást (mně naopak zajímalo), jako spíše kvůli někdy až bezúčelnému vršení názvů textů, autorů a citací. Mělo-li to vyvolat dojem asociativní činnosti mozku, budiž, nicméně některé pasáže s výčty jsem, přiznávám, přeskakoval. Zaujaly mne jiné věci, hlavně otázka vztahu lidského života a textu, jedno, jestli to je nebo není brak. Jak závisí moje vnímání skutečnosti na tom, co jsem přečetl? (A k tomu mi naskakovala další otázka, jak se toto proměňuje dnes, když se hlavně čtou statusy na sociálních sítích?) Jaká je role prožitku, který Eco velmi trefně odděluje? A jak funguje ta tajemná paměť? Povedené bylo úvodní zarámování prostřednictvím Augustinových Vyznání, méně povedená pak (i když jsem pochopil, proč to je tak) závěrečná paměťově-textová relektura Zjevení sv. Jana. Námětů na přemýšlení mi Eco nadělil hodně, takže díky.

Knížka nám ležela delší dobu, snad desítku let v (dětské) knihovně, než jsem po ní jedné bezesné noci sáhl. A vlastně to nebylo ani kvůli Gaarderovi, jako spíše byly podnětem ilustrace Františka Skály, na které jsem se chtěl podívat a které jsou opravdu úžasné, hravé, prostě Skálovy. Vlastní Gaarderovo snové vyprávění mě bavilo a zároveň trochu děsilo, asi právě svou snovostí, nevyzpytatelnou a nepředvídatelnou snovou "logikou", v níž docházelo k nevysvětlitelným obratům a změnám významů, prostě jako ve snu. A chvíli mi trvalo, než jsem se dostal k jádru, asi, k tématu smrti. Ocenil jsem přitom způsob, jakým je podáno, ne tak manipulativně jako v pozdějších Gaarderových knihách. Nejvíce mě však zaujaly naťuknuté úvahy o vztahu fantazie a reality. Také, podobně jako autoři předchozích komentářů, si nejsem jist, jak by se ke knížce postavili dětští čtenáři. Pokusím se to někomu podstrčit...

Návody a recepty opravdu mohou vyvolat úsměv a jistě i vyvolají, což je umocněno starou češtinou, v níž některá slova mají trochu jiný význam než dnes. Jako pramen je to buď jak buď zajímavá publikace, i když dnes se člověk na pár kliknutí dostane k digitalizátu zdroje, nebo dokonce více vydání a exemplářů. Takže úsměvně mohou působit i slova o jediném exempláři, o "kritické edici" (bez kritického aparátu) a vlastně i text předmluvy, kde se např. tvrdí, že Křišťan paroduje Kristovo zmrtvýchvstání. Ale snažím se na to nahlížet podle rčení tempora mutantur.... a ocenit fakt, že abych si Křišťanovy lékařské knížky přečetl, nemusím hledět do monitoru.

Na první přečtení jsem měl dojem, že Bejblíkův překlad není zas tak špatný. Když jsme jej ale na semináři důkladně porovnávali s anglickým textem (bohužel kritické vydání v Oxford Francis Bacon dosud není), všimli jsme si mnoha nepřesností, ba chyb. Tak se nám snad podaří připravit text nový, důkladně opoznámkovaný (z těch pěti poznámek ve vydání z roku 1980 se čtenář k problematickým pasážím a jejich kontextu, a že jich není málo, opravdu moc nedozví). V každém případě však text (i v tomto překladu) vybízí k hlubšímu a zásadnímu zamyšlení nad ideou bezbřehého, vědecko-technického pokroku. A to není jediné téma, i když je to zřejmě téma klíčové, které při četbě snad každého napadne. Je přitom celkem jedno, jestli to tak Bacon opravdu myslel nebo ne.

Vybírám z recenze (odkaz na ni dám, jak vyjde):
V knize Sféra Johannese de Sacrobosco - středověká učebnice elementární astronomie Hadravovi představují samotnou Sacroboscovu knihu, její prameny a astronomické základy, stejně jako rukopisy, inkunábule a tisky. Jejich cílem však není připravit kritické vydání De sphaera. Odvolávají se na edici připravenou Lynnem Thorndikem, který použil jen několik rukopisů, ale správně poukazují na to, že pokusit se o kritickou edici textu by bylo jednak téměř nemožné vzhledem k rozsahu jeho rozšíření v rukopisech a tiscích, jednak vlastně zbytečné vzhledem k malému počtu různočtení, protože šlo o učebnici. Cílem je něco jiného, ani ne pouhé uvedení De sphaera a jeho překlad do češtiny. Jejich cílem je představit Sféru Johannese de Sacrobosca ve zvláštním českém kontextu. Tento aspekt však, a na to je třeba kriticky upozornit, není patrný ani z názvu knihy, ani z prvního vhledu do ní.

Velmi zajímavá studie, včetně předmluvy od kardinála Lehmanna, která byla napsána deset let po Pieperově smrti. Lehmann tvrdí, že se jedná o studii klíčovou a po jejím přečtení musím souhlasit, neboť, ač by se to z názvu nemuselo zdát, témata, která ve „Volný čas a kult“ Pieper otevírá, rozpracovává později, ať už se jedná o volný čas samotný, nebo o pojetí kontemplace. Velmi mě oslovilo, jak se vymezuje vůči totalitě práce, která reflektuje jistě situaci v poválečném Německu, ale (a to Pieper explicitně neuvádí) můžeme ji chápat i jako kritiku marxistické filosofické antropologie. Dnes je jistě nutné Pieperovy úvahy posunout. Již nejde o to uvědomit si fundamentální roli volného času oproti práci, spíše je třeba se zamyslet nad tím, co se s volným časem děje, jak se vyplňuje, respektive zaplňuje nebo zabíjí. Lidé ho mají spousty, ale nevědí, co s ním. Ale i v této situaci, zdá se mi, je Pieperova úvaha velmi inspirativní.

Třetí díl Pravidla dokonalosti (jeho slovenský překlad) vydali Tkáčik s Juríkovou jako první, protože se jedná o nejznámější a nejdůležitější část slavného spisu původem anglického kapucína Benedikta z Canfieldu. Překlad první a druhé části následoval později. Je to dobré číst jako celek. Ostatně, i když se někdy tvrdí, že právě kvůli třetí knize se Pravidlo dokonalosti dostalo na index, censoři naopak tvrdí, že hereze se objevuje v celém spise. Jde totiž o to, jak hodnotit lidské aktivity i ty fyzické ve vztahu k boží vůli, kterou Canfield chce sledovat. Ale asi nejzajímavější na třetí knize je koncepce "anihilace" - což Tkáčik s Juríkovou překládají jako "znicotnění". Jedná se o mystiku, která navazuje na pseudo-Dionýsia Areopagitu a z něj vycházejícího proudu středověké mystiky. Není to jednoduché čtení, ale je to čtení zajímavé, nejen historicky.

První dvě knihy Pravidla dokonalosti vyšly později, po třetím díle, který je nejznámější. A tak, pokud čtenář se chce něco o Benetovi (Benediktovi) z Canfieldu dozvědět, nechť nejprve sáhne po předmluvě ke třetímu dílu od Ladislava Tkáčika, nebo k nějakému jeho článku. První a druhý díl nejsou tak zajímavé jako díl třetí, ale i tak si myslím, že je dobré číst Pravidlo jako celek, stupňovitě. První kniha se věnuje životu aktivnímu, druhá kontemplativnímu, v obou částech jde o to, jak hledat, respektive sledovat Boží vůli. Canfieldův způsob uvažování je pro současného čtenáře poněkud zvláštní, může se zdát cizí, ale na druhou stranu je výsledkem dlouhé mystické tradice, která vrcholí ve třetím díle. K tomu ale na jiném místě.

Chvíli trvalo, než jsem knihu přečetl, přece jen to není žádné beletristické, ani hagiografické pojednání, ale důkladná historická práce, založená na četbě Augustinových spisů, korespondence a souvisejících dokumentů, takže dává Augustina do širokého kontextu politických, sociálních, kulturních a myšlenkových dějin pozdní antiky. A tak i když kniha vznikla pěkně dávno, stále je velmi užitečná. Chvílemi mě trochu rušil "psychologizující" výklad, Brown často píše o tom, co si Augustin přál, co neměl rád, jaké byly jeho vnitřní motivace, ale ono to vlastně u autora vůbec první autobiografie není nezdůvodnitelné. A právě Augustinova Vyznání, základní dílo filosofické introspekce, jsou úběžníkem Brownova výkladu. Na českém vydání mi poněkud vadilo to, že vydavatel nedal do poznámek (nebo poznámky ediční), jaké existují české překlady Augustinových děl a jaká je o něm sekundární literatura v češtině (např. od L. Karfíkové). A tak se český čtenář dočte pouze, co doporučuje Brown k četbě čtenáři anglickému. Na knihu jsem napsal časopiseckou recenzi a neodolal jsem a připojil jsem k ní jakýsi základní seznam toho, co v češtině máme k dispozici. Odkaz na ni umístím, jak to vyjde.

Některé Huxleyho knihy jsem četl v mládí a nyní jsem se dostal i k této, díky odkazu na Benedikta z Canfieldu, o kterém se v knize píše. L. Tkáčik, který Canfielda vydal, totiž píše, že to za moc nestojí, tak jsem si to chtěl ověřit. A bohužel s ním musím souhlasit.
Kniha vlastně není ani románem ani odbornou publikací, je něco mezi tím. Přitom literárně nic moc a z odborného hlediska je dost problematická. Čtenář to musí číst spíše jako sondu do Huxleyho vývoje myšlení, které v tomto období lze charakterizovat jako fascinaci mystikou, ještě před tím, než se posunul dál k experimentování s drogami. A z tohoto hlediska to může být zajímavé čtení.
Ale co se týče nějakého adekvátního obrazu konkrétně Benedikta z Canfieldu, jehož dílo formovalo myšlení Otce Josefa, tak je to, jednoduše řečeno, dost mimo. Huxley má vlastní, specifický náhled na mystiku, a následně vykládá Canfielda i související díla hodně ahistoricky a bez pochopení teologického kontextu. A tak například to, co historik považuje za neojedinělý rys dobového myšlení, chápe Huxley revolučně, a naopak mu unikají momenty, které byly zvláštní.
Tedy, za mne ani román ani literatura faktu, o kterou by bylo možné se nějak opřít, kniha poskytuje však určitý vhled do Huxleyho myšlení. A jako takovou je třeba ji brát.

Téměř po třiceti letech je Pokorného úvod stále skvělou knihou. Nemohu to sice srovnávat s druhým vydáním, které Pokorný napsal spolu s Heckelem, to nemám k dispozici, ale srovnáním s jinými úvody, s úvodem Ladislava Tichého a s nejnovějším úvodem kolektivním (z nakladatelství Mlýn). Zatímco Tichého úvod je přehledový, učebnicový, úvod z Mlýna je rozsáhlejší, Pokorného úvod, připadá mi, má stále svoje místo. Jeho součástí je teologický výklad z pozice evangelické teologie, což se samozřejmě projevuje výkladu nesporných listů apoštola Pavla. Zajímala by mě ale důkladná diskuse s katolickým pohledem. Pro ni ovšem musím sáhnout někam jinam.

Z trilogie mi přijde nejslabší. Přečetl jsem ji za jeden večer, ale vlastně moc nevím, co jsem si z ní odnesl, nebo měl odnést. Súfismus, ke kterému se pan Ibrahím hlásí, je jistě velmi zajímavý, ale tady mi to přišlo tak zkratkovité a nejasné, že by mohl být mohl být i budhistou, taoistou nebo vyznavačem pěti dohod.

Díky covidové izolaci, během níž jsem neměl sílu na četbu, jsem se dostal ke slovenské audioknize, tak jsem se zaposlouchal, slovenská verze mi přišla vhodnější než česká, navíc ta česká, pokud jsem měl možnost to posoudit, je asi zkrácená. No, a jsem celkem rád, že jsem to doposlouchal. Musím ocenit autorův způsob psaní. Často popisuje banality, ale stupňováním popisu vyvolává stále větší a větší napětí. Je až neuvěřitelné, že o jedné věci, která by si vystačila na jednu holou větu, dokáže psát tak dlouho, opravdu velmi, velmi dlouho, nekecám, to, co by jiný řekl během chvilky, je tu rozvedené, a možná ani ne rozvedené, ale prostě zopakované, a to několikrát, však mi určitě rozumíte, vždyť jste to četli, nebo poslouchali, a pokud ne, tak si to přečtěte, nebo poslechněte, ale jestli ne, tak je mi to vlastně jedno, mě na tom nesejde, dělejte si, co chcete, ale abych se dostal k pointě, no, prostě, než se dostanete k pointě, tak uplyne dlouhá doba a někdy vás to naštve, a nebo udržuje pěkně v napětí, jak jsem o tom ostatně psal na začátku této věty, kterou jsem dokončil až nyní, ale to ještě není všechno, ještě jsem ji nedokončil, hlavně že ta pointa je, že to, co vypadá nevinně, ba až banálně, vůbec nevinné a banální být nemusí, pokud se to umí náležitě podat. Oceňuji autorovu práci s fikcí: tak je to záznam, nebo ne, nebo to jen tak šikovně navlekl? Umberto Eco (chraň Bůh, že bych Kariku chtěl s ním srovnávat, ale tím nechci slovenského autora nijak snižovat) také pouze nalezl záznamy Adsona z Melku, o kterých nám dal vědět… Ale na tom vlastně nesejde, poslechu nelituji, i když nebýt specifické situace, asi bych se k němu neodhodlal.