Jass komentáře u knih

(Obsahuje spoilery? Každopádně ne takové, které se týkají zápletky tohoto dílu, spíš osobního života a vývoje postav...)
Přijde mi vážně neuvěřitelné, kolik jsem toho od minulého čtení zvládla zapomenout. Pamatovala jsem si, že je oddává Roman, ale nějak jsem zapomněla všechno, co k tomu vedlo.

"Když vám nějaké nadpřirozené svinstvo unáší děti, zavoláte Romana, aby se mohl brodit krví a kanály a zachránil je, ale když jde o něco hezkého jako svatba nebo křtiny, to ne, přece do toho nemůžeme zapojit Černobogova volha. To přináší smůlu. Radši Nikolaje. Až zjistí, koho budu oddávat, raní ho mrtvice. Vybuchne mu hlava. Dobře, že je doktor, aspoň se může sám ošetřit."

Představa pohanských křtin - obzvlášť v Černobogově stylu - mě prostě pokaždé rozseká...
Ale tenhle díl má i jiné klady než návrat Romana, popravdě bych řekla, že tohle je dost možná díl nejlepší. Sice nemá žádnou z mých nejoblíbenějších scén (první setkání Julie a Ascania asi už nic nepřebije...), ale humor je tu od začátku do konce a zápletka mě zvedala ze židle, přestože už jsem knihu jednou četla. Přes všechen ten smích je ale tahle kniha v mnoha aspektech i smutná, plná "co kdyby". Plná možností, které jsou ztracené...

Zadívala jsem se na Romana. "Když tohle všechno udělám, přestaneš mě obtěžovat?"
"Ano."
"Tak jsme domluveni."
"Výborně." Zamnul si ruce a v té chvíli vypadal každým coulem jako zlý, pohanský kněz. "Miluju, když všechno začíná vycházet."

Miluju vývoj Ghastekovi linie, z nějakého důvodu mám pro jeho postavu určitou slabost a tenhle díl mě v tomto ohledu velmi potěšil a jsem zvědavá, kam to povede dál. Jak už jsem zmínila ve svém minulém komentáři, narážky na Magic Stars jsou skvělé a já trochu lituji, že jsem si ji znovu nepřečetla před devátým dílem, no nic... A jak jsem mohla zapomenout na Christophera...? Vážně netuším, jak můžu tvrdit, že tahle série patří mezi mé nejoblíbenější, když si z ní očividně nic nepamatuju...
Korektura stojí za pendrek... ale to už jsem tak nějak čekala. A teď konečně na ten poslední díl... úplně cítím, jak mě volá.

8 07.12.2020

Sofistés je skutečně zvláštní dialog. Jestli mi Theraitétos připadal trochu málo jiskrný, tak tenhle dialog už skutečně nemá jiskru skoro žádnou. Erotické napětí zmizelo už v Theraitétu a tady zmizela i Sókratovská ironie a většina emocí. Už chápu, proč někteří platónští myslitelé Hosta z Eleje nazývají strojem na myšlení. Jsem zvyklá se u Platónových dialogů smát (vím, trochu nezvyklé), ale tady tyhle momenty úplně chybí. A stejně tak tu chybí i emoce opačné. Zajímalo by mě, jestli tohle všechno plní nějaký účel anebo jestli je to jen důsledkem vážné deprese, kterou Platón (snad) trpěl po neúspěších na Sicílii.
Hlavním tématem bezpochyby není vymezení Sofisty - i když i v téhle rovině jsou určité zajímavé okamžiky, kdy se ukazuje, že Sókrates si je se sofisty daleko bližší než by se z Platónových předchozích dialogů mohlo zdát. Hlavním tématem je bezpochyby status jsoucna, nejsoucna a nejvyšších rodů (což můžou ale nemusí být ideje) a vztahů mezi nimi. Celé téma je velmi těžko uchopitelné a přiznám se, že právě tohle je možná nejnáročnější dialog, který jsem zatím od Platóna četla. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsem totiž chápala význam jednotlivých vět. Zlatý Timaios se svými pravoúhlými trojúhelníky.
Nic z toho všeho nutně neznamená, že je tento dialog horší. Chybí mu ale určitá Platónova lehkost a téma pro mě bylo těžko uchopitelné. To určitě neznamená, že byste si ho neměli přečíst, jen se na to duševně připravte...

7 04.12.2020

Tenhle díl je skutečně jiný, než ty předchozí (myslela jsem, že jsem při téhle četbě přišla na něco jiného, ale zjistila jsem, že stejný názor jsem měla i poprvé). Jen těžko jde popsat čím to je... nicméně mě na rozdíl od jiných ta jinakost sedla. Většinou mě detektivní zápletky moc neberou, nicméně tady jsem byla napnutá jak kšandy, protože jsem si zaboha nemohla vzpomenout, jak že se to všechno vyřeší. Často se mi zdálo, že jsem v ději našla nějakou díru, ale po chvíli zamyšlení se vždycky ukázalo, že to vlastně dává smysl.

"He has the worst timing," I said. "Always."
"It's his superpower." Curran crimaced.

Vždycky jsem považovala překlad Kate za slušný, nic extra, ale v pohodě. Tenhle názor jsem úplně nezměnila, ale tentokrát jsem četla v angličtině a hrozně mě překvapila elegance se kterou je ta kniha napsaná. Celá kniha má v originále úplně jiný švih a... no, nevím, jak teď budu schopná přečíst devítku, kterou mám jen v češtině...

"Thanks. Is Ascanio there?"
"Ready and willing," Ascanio said into the phone.

Další důvod proč mám tenhle díl ráda je, že se znovu objevuje řada mých oblíbených postav - konečně (naposledy jsme ji viděli v pátém díle) se znovu objeví Dali a to dokonce dvakrát a navrch nám přistane Jim-Dali moment... jak málo stačí k mojí radosti... Navíc dostáváme spoustu Julie, Dereka, kapku Ascania, Desandry, Christophera, Barabáše, Andrei, Rafaela, Grendela, Roberta a Thomase... Jako by autoři konečně pochopili, že jsem tu kvůli vedlejším postavám a pokud mí je aspoň jednou za knihu neukážou, budu mrzutá... K tomuhle mám jen jednu výtku a to, že Roman se tu ani nemihne... což upřímně... je dost zklamání (jsem ochotná jim to odpustit, pokud napíšou knihu s Romanem jako hlavní postavou...). Na koho jsem se ale tentokrát zaměřila je Nick, když jsem tuhle sérii četla poprvé, tak jsem jeho postavu vůbec nebyla schopná pochopit (obzvlášť kvůli prodlevám mezi jednotlivými díly), ale musím říct, že tentokrát jsem vážně zvědavá, kam celá jeho linka vede.

"Where is your... significant other?"
"He's around." He was never too far. "Why, are you worried he'll find out about this romantic rendevous?"
The vampire froze for a second. "What?"
"You're meeting me in secret on a lonely street in the middle of the night..."

A celkově, z hlediska postav je tenhle díl skvělý. Dojde tu k tolika zlomům... Za mě byly silné hlavně ty, co se týkaly Julie, ale pak tu máme samozřejmě i Mahona... Pořád si myslím, že určité věci mohli mít silnější následky, ale celkově to na mé spokojenosti nic nemění.

5 03.12.2020

Tahle kniha je výborným, příkladem toho, jak důležitá je obálka a grafická úprava knihy, tahle kniha je totiž skutečně nádherně a přitom jednoduše udělaná. A kdyby nebylo její vizuální podoby, pravděpodobně bych si jí nikdy nevšimla, natož aby se mi zaryla tak hluboko do paměti.

Na chvíli jsem se odmlčela. "Ale Juniper, pochopím, když se rozhodneš zůstat v Merrows. Prostě to řekni. Povím to ostatním."
Čarodějka mi přitiskla svou drobnou dlaň na srdce. "Ne, nezůstanu tady bez vás. Budeme proti příšeře bojovat společně."
A nejspíš proti celému Helu, ale i tak se mi ulevilo, že to řekla. Mé srdce bilo silněji, když byla Juniper nablízku. Můj život zářil jasněji, když v něm byla ona.
Možná jsem měla trvat na tom, aby tu zůstala, dokonce se s ní pohádat, ale nechala jsem ji, ať si vybere svou vlastní cestu. Ve Vorsku to podle starých zvyklostí byla známka úcty. Známka lásky.

Dlouho mi trvalo, než jsem zcela uchopila problém, který s touhle knížkou mám. Nemám nic proti pomalým začátkům, až naopak řekla bych, jenomže jak první stránky ubíhají, čtenář stále netuší v jakém světě se nachází. Možná jsem trochu natvrdlá, ale přišlo mi, že ta severská atmosféra přišla o dost později než měla (pro mě zcela až v Rothově síni). Přitom by stačilo zmínit mechové polštáře a větší rozmanitost bobulí které sbírají... A, no, nejsem tu proto, abych vymýšlela způsoby, kterými toho měla autorka dosáhnout, ale osobně mi trvalo hrozně dlouho než pro mě začal tenhle aspekt příběhu fungovat. Do té doby na mě všechny jejich hrdinské výkřiky působili spíš směšně, protože jsem nebyla schopná si je zařadit do té správné tradice.
Nevzpomínám si, jestli jsem někdy četla fantasy v němž by do takové míry v centru stály ženy. A za to palec nahoru. Celkově mi sice přísné dělení některých skupin podle pohlaví přišlo zvláštní, ale... nebylo to nesmyslné, takže budiž. Když se autorka konečně trochu rozjede, tak je atmosféra její knihy nádherná. Také určitá ambivalentnost celého příběhu si zaslouží docenění, i když místy mi přišlo, že už to možná přece jen autorka trochu přehání.
Závěr se mi líbil, šla jsem do toho s tím, že kniha žádné pokračování mít nebude, ale... další díl si přečtu.
(edit: Na goodreads se ale píše, že je to standalone? Víte někdo jak to teda je, mě totiž přišlo, že ten konec naznačuje pokračování...)

3 30.11.2020

Andersenovy pohádky jsem si už dlouho chtěla přečíst a konečně na ně přišla řada. Ač je hodně z nich slabších, rozhodně jejich poctivé četby nelituji. Přijde mi, že je to jedna z těch knih, která inspirovala mnoho dalších (Narnie?) a je pevně zakotvená v naší kultuře.
Za mě nejlepší pohádky (velmi subjektivně řečeno, snad bych tedy raději měla říct, moje nejoblíbenější): Mořská ženka, Slavík a Šťastná rodina (vím, poslední volba je trochu netypická...)
(Pokud vás zajímá můj bližší názor, pak jsem jednotlivé pohádky komentovala zvlášť.)

3 28.11.2020

(SPOILER) Nějak jsem v koncích, jak tuhle knihu hodnotit... Z nějakého důvodu mě anotace téhle knihy neskutečně zaujala a snažila jsem se k ní nějak rozumně dostat už několik let, nakonec to zachránila výprodej v Kosmasu, kde ji měli za 40 korun. První věc, která mě neskutečně překvapila byla její velikost. Nejen že má jen 140 stránek, ale ještě má formát, řekla bych velikosti velkého diáře, spojeno s neuvěřitelnou čtivostí není žádným problémem ji přečíst za dvě hodiny...
Jenomže když jsem ji otevřela byla jsem hrozně zmatená, první stánku jsem si přečetla asi pětkrát, pak to vzdala a rozhodla se pokračovat dál, že tomu snad přijdu na kloub. Jde o to, že netušíte, kdo je vypravěč - překvapivě to totiž není Joseph - a okolo je tolik postav, že by se vám z toho hlava zamotala (dobře jsou 4 ale ta situace je celkově dost zmatená). Styl kterým je kniha později psaná mi nijak nevadil, i když se rozhodně nejedná o nějakou zvláštní přednost. Spíš bych řekla, že překlad je trochu odbytý, ale to už je asi nová norma...
Co se týče samotného obsahu... wow... docela by mě zajímalo, nakolik se autor skutečně vyzná v americkém sociálním systému, protože jsem věděla, že je to zlé, ale až tak? Každý má právo vidět své vlastní dítě (Teď nemluvím o rodičích, kteří své děti týrají. Joseph ale Jupiter nikdy nijak neublížil. A nebylo mu dovoleno jí ani zahlédnout.). Nikdo nemá právo nás zcela odříznout od lidí které milujeme, ať už jsme zletilí nebo ne. Celé vyznění příběhu je naprosto šílené a konec je za mě neuvěřitelná vydíračka. Z narativního hlediska to sice dává smysl, ale bože, jak já ten konec nesnáším. (Navíc je v něm pár logických děr...)
Načrtnutá paralela mezi Josephem a biblickým Josefem byla krásná. Za mě jeden z výrazných plusů knihy.
Celkově jsem spíš zklamaná, přišlo mi, že příběh má velký potenciál, který ale tak úplně nenaplnil a místo toho se vydal cestou poněkud levné hry na city (která teda na mě stoprocentně účinkovala, polovinu knihy jsem probrečela - nicméně jsem na knihu pořád trochu naštvaná). Na druhou stranu moje očekávání byla celkem vysoká.

2 27.11.2020

U nás v knihovně otevřeli výdejní okénko! Třikrát sláva!
Tahle knížka je taková utopie, optimální scénář, podle kterého by všechno mělo probíhat. Místy to bylo skoro až moc, na druhou stranu je to příjemná změna oproti knihám, které se vyloženě vyžívají v dramatických zvratech. Moc se mi líbí, jak komiks reaguje na některé mylně rozšířené představy. Skupina vedlejších postav si mě získala a doufám, že z nich v dalších dílech uvidíme víc. Minikomiks o Taře a Darcy je skvělým bonusem, těm dvěma vážně fandím.

4 25.11.2020

Předchozími čtyřmi díly jsem proletěla na jeden zátah (s tím, že ten první už jsem četla poněkolikáté, poprvé v angličtině) a po 70 stranách téhle už jsem zkrátka byla "přeannovaná". Jsem ráda, že jsem ji odložila a znovu se k ní vrátila později, protože zatímco napoprvé jsem ji považovala spíš za slabší díl, napodruhé jsem se zamilovala. Mám teď období, kdy se vyžívám v popisech krajiny a ty Anna rozhodně doručila.

"...Mind you, I believe what I was brought up to believe. It saves a vast of bother - and back of it all, God is good. The trouble with Mr. Howard is that he's leetle TOO clever. He thinks that he's bound to live up to his cleverness, and that it's smarter to trash out some new way of getting to heaven than to go by the old track the common, ignorant folks is travelling. But he'll get there sometime all right, and then he'll laugh at himself."

Vždycky je vcelku očividné, kam autorka děj směřuje, co bude výsledek, ale přiznám se, že způsob, kterým se tam dostane mě mnohdy překvapí, a tak si na nějakou předvídatelnost nemohu stěžovat (je ovšem pravda, že mě předvídatelnost jako taková většinou neobtěžuje). Zajímavé je také sledovat, jaká morální poselství se nám autorka snaží předat, mnohdy jsou už notně zastaralá a nemohu s nimi souhlasit, ale dodávají knize určitý starý nádech, který se mi líbí. Tenhle díl je hodně emotivní (nějak se nemůžu rozhodnout, jestli je emotivnější tenhle nebo ten první), všechny vedlejší postavy jsem si zamilovala a už se těším, až se dostanu k dalšímu dílu.
(Čteno v angličtině, moc doporučuju, díky stáří knihy je například součástí projektu Gutenberg, takže se dá bez problémů legálně zadarmo sehnat.)

6 24.11.2020

Tuhle knížku jsem přečetla téměř před rokem, až do teď ale nebylo možné komentovat... (Vážně, kdo vymyslel, že se knížka dá komentovat až po jejím vydání, když už je tu stejně přidaná...)
Měla jsem obavy... první díl skončil skvěle, tvořil uzavřený příběh a já si hrdiny zamilovala. Přesto/Právě proto, jsem si nebyla jistá, jestli o pokračování stojím. Špatný druhý díl totiž občas může člověku zkazit i ten první. Tohle ale nebyl ten případ. Naopak, všechno to totiž začíná epilogem a už v něm mě autorka zvládla přesvědčit, že druhý díl je přesně to, co potřebuju.

"Simon Snow did what he came to do.
What they all said he would do someday. He found the big baddie - he found two - and he finished them off.
He didn't expect to live thorough it. And he hadn't.
Baz once told him that everything was a story, and that Simon was the hero. They'd been dancing at the time. Touching. Baz was looking at Simon like anything was possible for them now, like love was inevitable.
Everything was a story. And Simon was the hero. He saved the day. That's when stories end - with everyone looking ahead to "happily ever after."
This is what happens if you try to hang on after the end. When your time has come and passed. When you've done the thing you were meant to do.
The theatre goes dark; the pages goes blank.

Everything is a story, and Simon Snow's is over."

Už v minulém díle (a ve Fangirl...) autorka prokázala, jak skvěle umí pracovat s charaktery svých postav... No, tady to ale vytahuje na nový level. Vlastně ani nejsem úplně příznivec tohoto vývoje vztahové dynamiky (což si uvědomuji, zní hloupě, ale snažím se nespoilerovat...), ale tady to absolutně dává smysl a epilog Rowlingové najednou působí ještě směšněji.

Simon looks over at me. "What?"
"Nothing," I say.
"What?!" he shouts. He can't hear a thing I am saying over the wind and the engine and the classic rock.
"I hate this fucking car!" I shout back. "The sun is burning me! I might actually catch fire at any moment!"
The wind is blowing Simon's hair straight, and he's squinting - from the sun and from all the smiling. "What!" he shouts at me again.
"You're so beautiful!" I shout back.

Navíc se svět, který nám autorka v minulém díle představila neuvěřitelně rozrůstá. Upřímně jsem naprosto neočekávala rozměry, které se mu dostaly. Také získáváme novou postavu, které upřímně fandím. A... celkově nevím moc co vytknout, otevřený konec mě vraždí a první díl mám dost možná pořád o něco radši, nicméně... tohle bylo super. Skvěle a teď mám chuť si tu knížku přečíst znovu...

4 23.11.2020

Vodácká klasika, říkali. Každý správný vodák by si to měl přečíst, říkali.
Neříkám, že je ta kniha špatná, ale trpí pár paradoxy. Pokud jste milovníky vody a pravidelnými návštěvníky řek, mnoho věcí vás v ní nepřekvapí - v mém případě pak výsledkem bylo, že jsem se vlastně nudila a počítala stránky a co mě trochu drželo nad vodou byla sentimentalita. Možná i z toho důvodu mi běžné vodácké příběhy celkem vyhovovaly, ale pohádky, vodácké ráje a podobné mě notně rozčilovaly. A z druhé strany, pokud zkušený vodák nejste, spousta humoru vám unikne. A není se co divit, upřímně jsem si sama občas nebyla jistá, jestli autor něco myslí vážně nebo ne a že šlo o vodácký humor se často prokázalo až o mnoho stran později. Určité aspekty knihy nestárnou úplně dobře... a autor, se mi zdá, místy příliš tlačí na pilu.
Co je na knížce (paradoxně) nejzajímavější je pro mě stáří, protože ukazuje některé staré stránky vodáctví, které už neznáme (posílání lodí vlakem, psaní vzkazů křídou). To je upřímně asi jediná věc, která mě skutečně zaujala. Rozumím, proč je knížka tak populární, ale pro mě to tak úplně nefungovalo.

5 22.11.2020

Od téhle knížky jsem měla nespravedlivě vysoká očekávání. Koncept mě naprosto uchvátil, obálka vypadala úžasně a navíc jsem za poslední dobu přečetla dost klasik, které podobné koncepty rozpracovávají mistrovským způsobem. Oproti tomu byly tohle takové srandičky... Nicméně tahle perspektiva je hodně nespravedlivá. Skvěla jsem se pobavila, koupila jsem ji bráchovi k 11 narozeninám, tak uvidím, co na to řekne on.

4 21.11.2020

Délka básní zase opět hrála trochu proti mě, když má báseň víc než dvě strany, tak zkrátka většinou neudržím pozornost. A navíc jsem - především v první polovině sbírky - měla dojem, že mi k pochopení většiny básní schází jakási prožitá zkušenost...

"...Z her na zvony
už neumíme nic.
Krom toho božekání nad prázdnotou chrámů."

Přesto... je zajímavé, že člověk často pozná, jestli je báseň dobrá nebo ne, i když ji nerozumí.

"A byly doby, k pláči bez podoby.
A byly děje, k pláči bez naděje.
A zima z děr.
A zima z věr. ..."

Celkově ale musím říct, že i když pro mě byla první polovina hůře srozumitelná, přišla mi o něco lepší než druhá, ve které mě určité motivy trochu zneklidňovaly...

"... Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti."

Celkově pozitivní pocity převažují. Líbilo se mi to, k básníkovi se pravděpodobně ještě vrátím.

4 20.11.2020

Neočekávejte horror a budete spokojení. No, možná bych to neměla takhle generalizovat, každý máme přece jen jiný vkus a já rozumím tomu, proč tolika lidem nesedla. Ale mě pomalé knihy nevadí a navíc jsem ji - opět - poslouchala jako audioknihu k zavařování a tudíž mi naopak vyhovovalo, že každá věta nenese rozhodující význam. Popisy krajiny jsem si pak naprosto vychutnávala, zaprvé proto, že jsou mistrovsky napsané a vůbec nepochybuji o tom, že autorka popisuje místa, která skutečně navštívila. A za druhé pak proto, že mi v téhle době neskutečně schází cestování a já pak vyhledávám alespoň to virtuální.
V prvních pěti minutách jsem se minimálně třikrát musela v duchu ujistit, že audiokniha skutečně říkala "Frankenstein" a že neposlouchám omylem Bílou velrybu nebo... Ledovou sfingu. Nicméně, jak už jsem řekla, pozvolný začátek mě nijak neurazil, naopak, prostředí lodi mám ráda a celý tenhle pečlivý rámec mě jen utvrdil v tom, že čtu klasiku.
Osobně se domnívám, že vnímat příběh "jen jako horror" je chybné. A to hned z několika důvodů, pochybuji, že to někomu vážně připadá strašidelné, osobně horrory moc nečtu, protože ač se při jejich četbě obvykle nebojím, později si s nimi moje představivost udělá své - ale tady? Nic. A taky se nedomnívám, že autorčiným cílem bylo její čtenáře vyděsit, ne neřekla bych, na to je ta kniha příliš chytře napsaná. Je prošpikovaná narážkami a zmínkami klasických děl a to ještě silně pochybuji, že jsem jich chytla polovinu (motiv zastřeleného Albatrosa, Ztraceného ráje, Biblické odkazy...). Někdo tu psal jak dobře tahle kniha stárne, jak se z horroru stala morálním příběhem. Neřekla bych, že je to důsledek zestárnutí knihy, tohle poselství je tam zcela zřetelně vepsáno odpočátku.
Autorčiny postavy jsou skvěle napsané, Viktor Frankenstein doslova dýchá, takového muže skutečně mohla napsat jen žena. Je to pohled na "romantického rozervaného hrdinu" pragmatickýma ženskýma očima (Tohle je samozřejmě genderově trochu nekorektní, netvrdím, že je to univerzální fakt, spíš určitý typ.). Autorka se navíc nepřiklání na žádnou stranu, neříká explicitně kdo je v právu, kdo je oběť a kdo viník. Netvrdím, že je to filosofické veledílo, ale rozhodně je to román s filosofickými prvky, které mají svoji hodnotu. A některé její úvahy jsou skutečně nadčasové. Za mě rozhodně ano.
Audiokniha je moc pěkně namluvená (mluví tři různí herci jako tři různí vypravěči), jen mohli trochu ubrat s tou tajemnou hudbou a skřípáním, které mi spíš šlo trochu na nervy.
Edit: Ještě mi došlo, že jsem jednu z myšlenek nedotáhla do konce... řekla bych, že zmínka Miltonova Ztraceného ráje není vůbec náhoda (tu knihu jsem ale ještě stále nečetla, tak mě berte trochu s rezervou). Ztracený ráj je o Luciferovi, Satanovi, nejmilejším synu Boha, který je ale pro svou pýchu svržen. Je svržen proto, že se chtěl být Bohem. Nepřipomíná vám to někoho? Viktor se chce vyrovnat Bohu a stvořit vlastní život, Netvor pak také sám ovládne svého stvořitele (vždyť sám Viktor ho také nazývá Satanem. A v jistém smyslu... skutečně jeho vlastním Luciferem je). A téma pýchy se stále znovu v díle vrací. Budu se k téhle knize ještě muset vrátit, přeci jen z té audioknihy toho člověk tolik nepochytá... (Jinak ano, taky jsem tým Adam/netvor.)

9 19.11.2020

"Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den."
Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a přesně jak píše GYROTOUEBILLON vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo.

Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná.

Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku.

"...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici.

Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...).

"...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu.
Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..."

O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti.

..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ...
Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná."

Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.

5 19.11.2020

(SPOILER) Může obsahovat lehké spoilery:
Všechno to začalo dost slibně. Na konci minulého dílu jsem se rozhodla na autorovo vysvětlení přistoupit a více se v tom nešťourat. Na začátku tohodle dílu se v tom ale autor rozhodne šťourat sám - skvěle.
Zakončení předchozího dílu mě nenadchlo, ale autorův styl se čte zkrátka sám, takže mě to téměř okamžitě vtáhlo a než jsem stihla dvakrát mrknout, byla jsem v polovině knihy. A tam přišla krize... protože... jako vážně, je potřeba tuhle zápletku prvního dílu recyklovat a použít ji znovu? Mohla skončit jen dvěma způsoby a oba mě mohli leda tak naštvat - opakování slabošského řešení nebo drsné řešení o které nestojím... no, zkrátka skvělé... a pak se děj přemístí úplně jinam... no, že mě to ale vůbec nepřekvapuje...
Jenomže ta druhá linka si mě taky okamžitě získala, Eso je radost sledovat, protože nad vším přemýšlí. Na druhou stranu... její linka od začátku smrděla a nemůžu říct, že by mě celé vyústění nějak zvlášť překvapilo....
Celkově nejsem zklamaná, ale naprostá bomba tahle série taky není...

Theaithétos nepatří mezi ty úplně nejnáročnější Platónovy dialogy, ale rozhodně se jim blíží. Začátečníkům v Platónské filosofii nebo formě dialogu jako takové, bych doporučovala začít některým jiným.
Každopádně mi tenhle dialog přišel pozoruhodný, v řadě věcí se totiž od Platónových "běžných" dialogů liší a často není úplně zřejmé proč. Dialogy se Sókratem obvykle jiskří erotickým napětím a určitou žertovností (naší optikou je to snadné minout, ale obzvlášť zřetelné je to třeba v dialogu Alkibiades nebo Faidros) a to se tady neděje. Sokrates obvykle diskutuje s krásnými mladíky s ošklivou duší (Menón, Alkibiades...) a tady máme ošklivého mladíka s krásnou duší. Proč? A proč je tento motiv neustále znovu připomínán? Mám určitou teorii...

"Ba věru, Sókrate, i mně v plné míře stojí za to pověděti i tobě poslechnouti, s jakým jsem se ti setkal mladíkem ve vaší obci. A kdyby byl krásný, tuze bych se bál o něm mluviti, aby si snad někdo nepomyslel, že jsem do něho zamilován."

Mohla by tahle pasáž na začátku dialogu být klíčem k celému problému? Je jeho ošklivost neustále zdůrazňována z toho důvodu, aby se čtenář snad nedomníval, že Sókrata pobláznil a proto ho tak chválí? Možná... a nebo zkrátka ošklivý byl a Platón neodolal a vymáchal mu v tom nos... ani jedna možnost by mě nepřekvapila.
Nicméně ještě z jednoho důvodu mi to přišlo zajímavé - jedno z prvních řeckých slov, které se ve škole naučíme je princip kalokagáthia, myslím, že jsem ho poprvé zaslechla už na základce, zevnějšek odráží vnitřek, vnitřek odráží zevnějšek, v ošklivém těle nemůže žít krásná duše... ale pak mi došlo, že Platón tenhle koncept narušuje v celém svém díle, Sókrates vypadá jako Silén, krásný Alkibiades je zrádce, krásný Menón je despota...

Sókrates: Zdali pak se ti, Theaitéte, tyto věci zdají příjemnými a okusil bys jich jako chutných?
Theaitétos: Já nevím, Sókrate; vždyť ani o tobě nemohu vypozorovat, zdali je to tvé mínění, co tu vykládáš, či mě jen zkoušíš.

Za mě je Theaitétos jednoznačně nejpříjemnější Sókratův partner, kterého jsem zatím potkala. Mluví zásadně k věci, nestydí se udělat chybu a je schopen změnit názor, zároveň si ale stojí za svým, dokud jeho prohlášení není jednoznačně vyvráceno. Klade doplňující otázky, když si není stoprocentně jistý, na co přesně se Sókrates ptá. Pravda, osobně bych místy odpověděla jinak, protože se mi zdálo, že mu určitá možnost unikla, nebo že to není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá, nicméně Theaitétos měl navrch zase v jiných pasážích. Jeho vzdechy byly navíc na těch nejvhodnějších místech, často jsem dočetla Sókratovu pasáž, nějak zareagovala a vzápětí zjistila, že Theaitétos reaguje stejným způsobem... Přiznávám, že hlavně z důvodu tohoto prazvláštního souznění s 2000 let mrtvým mužem (až částečně fiktivní postavou, protože víme, že Platónovy dialogy nejsou historické záznamy) si tento dialog u mě vydobyl zvláštní místo. (Přestože téma vědění, jak vám už možná z komentáře došlo, mě až zas tak nezaujalo - tím neříkám, že to není skvěle zpracované, jen že... Platón tohle řeší i jinde a dost jiným způsobem, takže to může být trochu matoucí.)

edit: Při bližším zájmu o téma doporučuji přednášky doktora Josefa Kružíka, které jsou teď díky distanční výuce dostupná na youtube. První přednáška z této řady: https://www.youtube.com/watch?v=nPoAG3qs7VM (pokud se vám nebude zdát dostatečně k tématu, nenechte se odradit, první přednáška je hodně úvodní a o použité literatuře, nicméně si nemyslím, že by bylo nejmoudřejší ji úplně přeskočit).

6 16.11.2020

Na Macbetha jsem měla od počátku velké nároky, byla to jedna z těch knih u kterých jsem zkrátka měla pocit, že budou pro mě. Naplnilo se tohle očekávání? Ano i ne...
V čem spočívá problém? Tahle hra je hodně kulturně známá a reprodukovaná, ale také se v některých svých reprodukcích značně vzdaluje od originálu. Ta Lady Macbeth na kterou jsem byla připravená sice na schůzku dorazila, ale záhy... uvadla. Také mě překvapil krátký časový horizont celé hry - což by mě u Shakespeara vážně nemělo překvapovat, ale nějak se to stalo. Všechno se událo hrozně rychle a občas jsem si ani nebyla jistá, proč, že se to vlastně děje. Na druhou stranu čarodějnice byly famózní, nemůžu si pomoct, ale celé hře dodávaly určitý šmrnc, který si mě naprosto získal. Tahle hra má taky jeden z nejlepších začátků, jaké jsem kdy u Shakespeara četla (konkuruje mu jen Večer tříkrálový). Přesto mám dojem, že by se mi to mělo líbit ještě víc, než se mi to líbilo. Obvykle, co se Shakespeara týče, tento názor nezastávám, ale myslím si, že v tomto konkrétním případě by mi skutečně víc sedlo vidět divadelní představení, než hru číst. Přesto je ta hra skvělá a já její četby rozhodně nelituji.
Ediční a grafické zpracování této knihy je samozřejmě famózní, jde o mistrovský počin, který nemá obdoby a já jsem neskutečně ráda, že stále existují nakladatelství, která knihy takto krásně vydávají. Rozhodně doporučuji.

4 13.11.2020

Neskutečně inteligentní četba, v podstatě řešící matematické a etické problémy, která se právem řadí mezi klasiku. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tak dlouho se k ní dostat (kecám, naprosto tomu věřím... zkrátka příliš mnoho knih...). Jedna povídka je lepší než druhá, i když mojí nejoblíbenější musí být Rozum (viz komentáře u povídek).
S Asimovem jsem rozhodně neskončila, už se těším, až si od něj přečtu něco dalšího.
Také mě neskutečně bavila taková ta určitá "úsměvnost". Některé technické aspekty jsou pro nás stále nedosažitelné zatímco jiné už jsou dávno překonané. Na knize je poznat její stáří, ale já tenhle fakt vůbec neberu jako mínus, knize to přidává určité - autorem nezamýšlené - kouzlo.
Posloucháno jako audiokniha (1990, Milan Neděla) při zavařování gdoulí. Těsně po zapnutí jsem zvažovala změnu audioknihy, protože ač hlas nebyl vyloženě nesympatický, nebyl mi ani vyloženě příjemný a chvilku trvalo, než jsem si na něj zvykla. Audiokniha má také momenty, kdy se zničehonic výrazně ztlumí hlasitost, nicméně do pár vteřin se to vždycky spraví. Celkově spokojenost.

7 13.11.2020

Obsahuje lehké spoilery, ale nic, co by vyzradilo ústřední zápletky knihy...
Naprosto jsem nečekala, že se k téhle knize dostanu tak brzy. Chtěla jsem ji jen otevřít když přišla, znáte to, trochu prolistovat a pomazlit se s ní. No, jenomže jak jsem ji zvedla, tak už jsem ji nemohla odložit...

"Proč si špinit karmu? Co děláš dnes večer? Nešla bys do kina?"
"Nešla. Musím se učit."
"Sestavili jste s Radkem fahrplan, jehož cílem je úspěšné přijetí na Harvard? Tak fajn, co v pátek?"
"Budu si mýt vlasy. Nebo stírat schody. Nehodící se škrtněte."

Celá kniha je prošpikovaná narážkami na různé oblíbené série/knihy a to jsem si neskutečně užívala, asi hlavně proto, že jsem jich byla schopná tolik chytit. (Mytí vlasů ze Soudných sester je ale rozhodně moje nejoblíbenější...).

"Proč jsi vlastně nejel na páteční večírek? Bez tebe tam byla děsná nuda a v devět jsem už byla doma v posteli."
"Sama?" zeptal se trapně.
"Ovšemže ne. Trávím noci se Samem Elániem."
"To je kdo?"
Protočila jsem panenky. "Hlavní hrdina knihy Muži ve zbrani, ty troubo. S kým jsi strávil tu noc ty?"
Přes opálení jsem zaregistrovala, že zčervenal. "No, s Oliverem Twistem."

Knihu jsem si nesmírně užila a řehtala jsem se od začátku do konce, svůj podíl na tom ale má i způsob, kterým jsem k její četbě přistoupila. Příběh je inspirovaný Stmíváním a nestydí se za to. A pokud k tomu přistupujete jako k variaci/parodii na tento příběh a uvědomíte si jak některé věci autorka převrátila... skvělé, tenhle aspekt knihy mě neskutečně bavil a díky němu jsem dokázala odhlédnout i od určitých zápletek/událostí, které by mě v "seriózní knize" (respektive myslím v knize, která sama sebe bere vážně) iritovaly. Jenomže tady to plnilo svůj účel, ta událost tam byla, protože byla i v původním Stmívání...
Přemkovo tajemství... XD Upřímně? Po tom, co se ukáže o co jde, rozumím stanovisku jejího otce, který chtěl, aby o tom věděla, než si s ním něco začne. Tomu rozumím, schvaluji, i když jsem naprosto obdivovala Silvii jak v klidu tatínkovo ultimátum vzala. Sama na ultimáta reaguju daleko výbušněji. Ale Přemek? Jako vážně? V jaké době žijeme? Asi to není něco, co bych o sobě hrdě rozhlašovala, na druhou stranu... udělal kolem toho zbytečně velké drama - na třetí stranu, Edward dělal drama kolem všeho...

A nevyšlo to! Do pr... kvantic! Že by se na to člověk fakt vys...ublimoval.

Celkově? Narativ celé knihy by chtěl ještě malinko dovybrousit. Při zpětném pohledu většina událostí dává smysl, ale při samotném čtení jsem byla místy trochu/dost zmatená (nějak se nemůžu rozhodnout, jestli je to klad nebo zápor, řekla bych že místy to, místy ono...). Některé věci mi přišly krapet přitažené za vlasy, ale... to je i to Stmívání. Jedna část mi ale byla vyloženě nepříjemná. To, že Sílka se svým miláčkem (dobrá, slovo miláček mi taky bylo možná trochu nepříjemné...) spolu trávili většinu nocí v domě s jejím nebo jeho otcem mi přišlo zvláštní, ale ještě jsem to skousla. (Myslím, že moji rodiče patří mezi ty liberálnější, ale nemůžu si představit, že bych si domů přivedla chlapa, spala s ním v jedné posteli - dobře, až sem by to možná vyšlo, ale ten zbytek... ne... ne... to si nedokážu představit.) Dobrá rozumím, milostné scény jsou potřeba (i když ve Stmívání jich tedy zrovna moc není...). Jsem ochotná předstírat, že její otec nic neslyšel. Nicméně, pak se dostaneme ke kapitole, která je vyprávěná z jeho pohledu a... některé věci jsem slyšet/vidět vážně nepotřebovala. Moje matka freudiánka by jistě zajásala, ale můj útlocit by preferoval život v nevědomosti.
No, to jsem od toho celkového shrnutí zas pěkně odbočila, co? Zkrátka, velmi zábavné čtení, které si ale pravděpodobně nejvíce užijí ti, co někdy četli/viděli Stmívání (osobně mi tam z tohoto pohledu ještě scházelo nějaké to dobré pozorování ve spánku). Má to svých pár hříšků... nicméně nikdo snad neočekává Pýchu a předsudek, ne?

8 10.11.2020

S Wernischem mám hodně podivný vztah. Po jeho první knize (Plop! ... název je delší, ale zcela jistě bych ho zmrvila) jsem získala dojem, že jeho knihy budu milovat, ale ta druhá mě naprosto minula (Růžovejch květů sladká vůně). Můj třetí pokus o Wernishe se nachází někde mezi nimi. (Je zajímavé, že z těchto třech knih je Plop! hodnocen bezkonkurenčně nejhůř...)

Velký dům
Samota potřebuje zdi
Samota má velký dům
Samota prostírá na celý stůl
Stůl samoty je prostřen
pro mnoho přátel

Samota je velký dům
plný skříní a chodeb
nedovíravých skříní
chichotavého ticha,
truhlic a výklenků
zlostného vzlykotu,
truhlic vzlykotu a zalikavé záště
s víky nedolehavými

Samota nikdy nespí sama
Nikdy není jen žena
Nikdy jen muž
A z matné prázdnoty
zrcadel před svítáním
vycházejí příšery

Problém je, že jsem zkrátka měla chuť na něco pozitivnějšího a ne na dardu plnou reality... To ale rozhodně není chyba tohoto výboru. Jen znamení shůry, že někdy se vyplatí přečíst si, co se píše na obalu knihy...
P.S. Kniha je velmi jednoduše a pěkně graficky upravená. Je skutečným potěšením držet ji v rukou.

2 09.11.2020