jardadr komentáře u knih

Bohužel, alespoň pro mne veliké zklamání. Chápu, že ji autor psal víceméně sobě pro radost a v době kdy už byl nemocen, ale osobně bych byl raději, kdyby se události a děje z první knihy Lesa Mytág (která byla pro mne úžasným zážitkem, cestou do fantazie, snem o světech, které jsem také kdysi chtěl v lesích objevit) už dále nerozváděli. Každý pochopil čí byla Guiwenneth mytágo, nebyla potřeba to znovu nějak řešit. Holdstock má vůbec bohužel občas tendence dotvářet už uzavřené poenty. Stejně tak jsem byl zklamán zbořením nádherně tajemné a dvojznačné poenty z Lavondyss v následujícím románu Houbení. Vlastně se mi zdá, že v každé další knize po Lesu Kostí už se kouzlo Holdstockova světa trochu vypařovalo a mizelo.
Zpátky ke knize, začíná velice zajímavě, ale děj se pak roztříští. Objeví se tam spousta postav pro děj knihy nedůležitých a rozuzlení se děje většinou pomocí soubojů, z kterých nevyjde nikdo jako vítěz. Po pravdě, je to kniha jen pro skalní Holdstockovi fanoušky, a tak je potřeba na ní pohlížet.

5 11.11.2016

Napprostá klasika žánru. Trvalo mi to několik let, než jsem se do Jamese začetl, ale snad díky tomuto povedenému vydání jeho spisů se mi to podařilo a já v jeho povídkách objevil kouzlo, které jsem tam dříve neviděl. Nejvíce oceňuji jeho nápady, starobylé svitky, knihy jsou ještě klasika, ale takový nápad s napůl existujícím, neexistujícím 13tým pokojem, nebo rytinou postupně zjevující dávnou událost mě nadchnul. A ten rozmanitý zástup postaviček, profesorů, venkovských šlechticů, lakomců, zločinců, předpojatých soudců, dobráckých gentlemanů, uťápnutých manželů, ale hlavně rozmanitých duchů, strašidel, příšerek všeho druhu. Taky máte občas pocit, že ty pravé strašidelné příběhy zmizely s Viktoriánskou Anglií?

5 23.11.2015

Skalbeho pohádky mi učarovali ještě jako dítěti, a to díky nádherně imaginativním ilustracím. Věřte, že tak povedeně ilustracemi ztvárněných knih se povede za desetiletí možná tak deset.
K četbě těchto pohádek, občas spíše balad. jsem se dostal až později. Je pravda, že ne všechny mne nadchly, ale tady vůbec nejde o to být unešen dějem, ale snovou atmosférou, v které se většina z nich odehrává. Je to spíše sen uvedený do literární podoby. Krásné jsou popisy Lotyšské krajiny, venkova i lidí a zvyků, jež mají.
Pokud bych hledal paralelu ke Skalbeho dílu, asi by mě napadly pohádky Oscara Wilda. Dalo by se říci, že komu se líbí jedno, bude se mu líbit i druhé.

5 01.10.2013

Už delší dobu si myslím, že chceme-li se mi, jakožto Češi, o sobě něco dozvědět je snad lepší přečíst si o sobě hodnocení od někoho, kdo odsud nepochází, ale tuto zemi poznal. :-) Dokazuje to i Ripellinova kniha. Máme v sobě zakořeněno mnoho předsudků, nejen vůči cizím věcem a lidem, ale hlavně proti sebe samým. Proto je vždycky potřeba brát v potaz pohled třetí, nezaujaté strany. Nic nemá jen jednu stranu a Ripellino nám to ukazuje. Zřejmě každý, koho tato kniha zasáhne se už nikdy nebude na Prahu dívat aniž by se před ním vynořovala tajuplná, mnohdy už zaniklá zákoutí, aniž by nemusel myslet na Kafku a Haška, Ripellinovi oblíbence. Jednoho jakožto reprezentanta Prahy tajemné a druhého, coby symbolu necudného taškářství, hospodského života metropole.
Do knihy se samozřejmě nemohlo vejít vše. Ripellino se mohl například více věnovat Karolinské Praze a zvláště tajuplné Praze Václava IV. O pozdější Praze kacířských husitů, městě, kde se zrodila reformace v knize už žádná zmínka nepadne vůbec. A tak mi přijde škoda, že historie Prahy Ripellinovi začíná učarovávat ponejvíce až dobou Rudolfa II. Přesto však ještě zůstává mnoho prostoru pro rozehrání magického divadla a autor ho umí rozeznít opravdu mistrovsky. Zná stejně tak dobře německé pražské autory, jako české básníky dvacátého století, císařské alchymisty jako hospodské povaleče a pražské podíviny tak jako židovské mudrce, barokní umělce, tak jako gotické stavitele katedrál a mostů. A všechno to dokáže podat a vyprávět o tom tam barvitě, že čtenář má občas pocit, že Ripellino píše o nějakém cizím, neznámém městě, v kterém jste ještě nikdy nebyli a teď ho náhle toužíte poznat. Je otázkou však, zda-li ho ještě můžete nalézt v dnešní Praze globálního, moderního věku.

5 29.06.2013

K čemu tuto knihu přirovnat? Snad k váze z tvrdého, křehkého skla. Jeden si ji pořídíte, kocháte se pohledem na ni, jste z ní překvapení, potěšení. Pak k ní přijdete druhý den a před vámi se objeví jen tříšť desítek kusů skla a je prakticky nemožné představit si ji ještě někdy smysluplně celou. Takový byl pocit při čtení Monsieura aneb Knížete temnot. Do její půli jsem byl nadšen, Durrell je opravdu dobrý vypravěč, nejsilnější asi v cestopisných fázích, ale i některé momenty jako noční pohřeb, temná mše v poušti byly skvěle napsané a člověku přeběhl mráz po zádech. A jelikož je to především teologický román, tak nemohu opominout rozbory gnostické víry, což mně asi zajímalo nejvíc. Zvlášť v dnešní konuzmní době nepříjemně pravdivě vyznívá myšlenka, že duše je náš největší statek a to, co nás může dovést k vítězství nad temnotou, které tělo až příliš snadno podléhá. Gnosticismus nachází ve světě bezútěšně ovládnutém Monsierem jen jedno východisko - osvobození duše skrze smrt těla.
Ale pak ta druhá půle knihy! Roztříštěná a rozbitá do mnoha směrů různých šílenství jednotlivých postav. Málokdo je ušetřen, zdá se, že všichni směřují k sebevraždě. Nakonec v knize vystupuje několik spisovatelů a je skoro nemožné zjistit, kdo je skutečný a kdo jen projekce mysli vytvořená podle nějakého vzoru.
Řekl bych, že největším Durrellovým problémem jako literáta, je jeho místy až do krajností vybičovaná intelektuálnost. Nikdy nejde k věci přímo a občas text "obzvláštní" několika stránkami naprosto nesouvislých, s knihou prakticky nesouvisejících vložek; různých těžce uchopitelných úvah, myšlenek, vtípků, přes které se prokousat je mnohdy utrpení.
Ale jak říká ke konci knihy jeden z jeho šílených spisovatelů (možná jediný "skutečný"): nechtěl jsem napsat obyčejnou knihu. Tím se mnohé vysvětluje, a takto je potřeba na Durrella pohlížet.
"

5 23.04.2013

Prozaická báseň o svobodě, dobru a hledání smyslu života. Hermann Hesse pro mě dříve byl tak velkým literárním pojmem, tak vysoko čněl v mých představách, že jsem podvědomě nikdy po jeho knihách nesáhl, snad z obavy, abych sám sebe neshodil. Zase jen předsudky. Dnes vím, že tento pán nám má co říci každému. Tato knížka to jen dokazuje. Je to na devadesáti stránkách zkoncetrovaná krása. Už se chystám na další Hesseho knihy. :-)
Po přečtení této povídky ve mně stále hlodá neodbytná myšlenka: o jak moc více svobodnější jsme, než byli lidé konce devatenáctého století? A o kolik svět opravdu pokročil v myšlenkách svobody a tolerance?
Vemte si Knulpa; toulá se po tehdejším Německu, na živobytí si buď někde vydělá, nebo si ho vyprosí od známých, přátel a dobrých lidí. Na oplátku může nabídnout jen svoji dobrou náladu a společnost. Lidé se sice pozastavují nad tím, že nevyužil nadání a předpoklady, které měl, ale nevyčítají mu to. Spíš ho pro to litují. Nanejvýš někteří měšťáčkové porovnávají jeho "životní nezdar" se svým " úspěchem".
Jak by to vypadalo s Knulpem dnes? Jak by na něho dnešní pokroková, moderní doba pohlížela? Jako na socku, houmlesáka, příživníka, nezaměstnaného a neplatiče daní - tedy přítěž pro "slušnou, poctivou" společnost, málokdo by s ním vůbec prohodil slovo, možná by si na něm mládež z dobrých rodin pocvičila hmaty a chvaty.
Bohužel...

Kniha, která by před pár stoletími přinesla autorovi obvinění z kacířství a zřejmě i smrt na hranici. Ve dvacátém století už "jen" zařazení na církevní index zakázaných knih. Je s podivem proč to tak bývá, že ti, kteří prohlašují že jen oni mají pravdu, nechtějí připustit, že by někdo mohl uvažovat jinak, natož aby s ním o jeho názoru vedli debatu. A pokud hlásají slova samotných nebes, pak by se přeci nemuseli snižovat k tomu, aby nějaké knihy zakazovali.
Jaký to má smysl, snažit se někoho umlčet? Pravda je přece jen jedna a nemůže jí přestat být i kdyby tisíc lidí tvrdilo opak. Nebo ano?
Anatole France se na Nebe a bytosti ho obývající podíval osobitým pohledem. S ironickým úsměvem převrátil mnohá dogmata naruby a v jeho pohledu není nic na světě dokonalého a všichni jsou chybující, včetně Boha. Což je na jednu stranu sice demoralizující stanovisko, ale na druhou stranu ne bez určité sympatičnosti. Francemu se asi prostě protivila představa Boha, který je sice ověnčen gloriolou dobrotivosti a přitom chce být neustále dokola oslavován a obáván. Který vše řídí a přitom nechává lidi trpět. Mimochodem ani lidské pokolení France neušetřil, lidé smylní jako o život, podvádějí, jsou lakotní, majetničtí...
Vzhledem k poselství knihy, kterým je víra v pokrok, víra, že bude poražena nevědomost a zvítězí rozum, že jen tak se dá zvítězit nad temnotou v nás, je docela smutné zjištění, že brzy po jejím napsání vypukla První světové válka a popřela tuto autorovu naději.

5 29.03.2013

Základní rysy pověsti jsou i zde stejné jako u O. Preusslera - prodej vola a koně, metamorfózní souboj Krabata a Mistra, hádání havranů, turecké dobrodružství (to jsou asi základní články osnovy příběhu, tak jak si je pamatovalo lidové vypravěčství). Dál už se knihy dějově liší. Krabat a jeho přítel Marek zde nejsou uvězněni v mlýně, ale pohybují se po světě ve snaze uniknout, nebo porazit Mistra. V lidové pověsti totiž Mistr umírá poměrně záhy - viz. Měrcin Nowak-Njechornski - Čaroděj Krabat.
Kniha překvapuje nejen svojí alegoričností (Mlynář a Blata mohou klidně představovat válku, totalitu a tmářství...), tak krvavostí a temností. Mrtvých je zde mnohonásobně víc jak u Preusslera.

5 22.03.2013

Říci o této knize že je zvláštní, by asi přesně nevystihlo pocity z její četby. Dokážu si živě představit, že pro některé lidi je tohle prostě nečtitelná a pro jiné doslova prokletá, kacířská kniha. A ona tak trochu je. Možná, že v dobách své slávy, měla moc někoho změnit, nebo zkazit. :-)
Je to kniha plná symboliky. Myslím si, že termín "tam dole" nevystihuje jen cestu do duše hlavního hrdiny, jak stojí v anotaci. Spíš jsem z čtení pochopil, že tam dole, znamená tam na zemi, v lidské společnosti, kde pořád v určitém smyslu panuje středověk, lidé dál holdují pověrám, chtíčům, vyznávají nesmyslné kulty.
Část děje se totiž odehrává vysoko na věži kostela, v bytě zbožného kostelníka a blízko zvonům, tedy symbolicky v nebeské sféře. Další "vrstvou" je svět dole na ulicích, ten všední život. A třetí sféra je ta "podzemská", dejme tomu pekelná, která žije svými temnými kulty, pověrami a lidskými hříchy. Hlavní hrdina na začátku vystoupá na věž, a postupně slézá až do té nejspodnější sféry, aby se nakonec zase ocitl na věži. Napohled stejný, uvnitř zřejmě změněný svým zážitkem.
Také mě zaujalo, jak otevřeně se v knize mluví o sexu. To je neuvěřitelný protiklad k soudobé anglické viktoriánské literatuře, kde se takové věci mohli jen letmo naznačit. Tady se hlavní hrdina klidně přizná ke svému chtíči a že by svou milenku nejraději sklátil hned na podlaze.
Huysmanse zřejmě také dosti trápilo pokrytectví věřících jeho doby ( on ostatně naznačuje, že to co na středověku obdivuje je jeho víra), odklon od mystična ke světskému.

"Jak by si mohl někdo myslet, že děti této špinavé doby budou čisté. Co budou s takovou výchovou v životě dělat ?"
"Totéž, co jejich otcové. Budou si plnit střeva a vyprazdňovat duši podbřiškem."

Tak k téhle knize jsem se dostal dalo by se říci náhodou a byla pro mě ohromným překvapením. Mám rád literaturu 19. století a tehdejší ať německou, anglickou, či francouzskou fantastickou povídku zvlášť. Možná za to mohla nálada blížících se Vánoc, nevím, každopádně kniha mě svojí starosvětskou atmosférou učarovala - bylo příjemně mrazivě vzrušující vcítit se do těch starých dob, projít se městy a krajinami, jež moderní doba už nenávratně změnila a do postav lidí, o nichž se tam píše a kteří odešli s tím starým světem. Příběhy oscilují mezi pohádkou, pověstí, mravoučným příběhem a zabrousí i do žánru krimi.
Vkusně vybraným povídkám vévodí slavný baladický příběh Germelshausen od F. Gerstackera. Ještě teď vidím mlhavou ves v ztraceném alpském údolí a slyším vyzvánění jejich nezemských zvonů. Dalším skvostem pro mě byl Pan Strašrybka a jeho strašák od Oskara A. H. Schmitze, kde se pohádkově začínající příběh postupně mění v démonickou proměnu osobností.
Výborný je i známý Dům pana Bullemanna od Theodora Storma, kde straší špatné svědomí, nebo Krásná Abigail od slavného německého držitele Nobelovy ceny za literaturu Paula Heyse.
Prostě moc nečekejte, že se budete bát, ale dobré literatury si užijete plně.

5 10.02.2013

Byla to má třetí kniha, kterou jsem od Conrada četl. Seznámil jsem se s ním Srdcem Temnoty a to byla jedna z mála chvil v životě, kdy k vám může vstoupit literární dílo a vy cítíte, že jste v jeho moci. Takové bylo Srdce Temnoty (a nezapůsobilo tak zdaleka jen na mě).
Lord Jim je poněkud jiný příběh, knihy spojuje postava vypravěče - Marlowa. Jinak je to úžasně zpracované téma lidské slabosti. Hlavní hrdina je jeden z prvních prototypů tzv. antihrdinů - člověk, který propadá svým slabostem, a to je v tomto příběhu zbabělost. Zklamal jednou, omluvitelně ... podruhé neomluvitelně. A co pak se sebou samým? Když ideály a víra v sebe kladená vzala vniveč? Uteci někam, zahrabat se pod zem? - jak mu radí druzí? Nebo to nevzdat a ještě jednou se pokusit získat nazpět svou čest a víru v sebe sama?
Nádherně zpracované téma (i když občas knize nemohu vytknout zdlouhavost). Tragické téma hodné Shakespeara.....
Mám pocit, že po tomto světě chodí mnoho Lordů Jimů.... ale v poslanecké sněmovně je nepotkáte.....

Výstižné zhodnocení jednoho gaunera a násilníka, který se už jako dítě s partou sobě podobných vyžíval v trápení slabších a bezmocných. To mu zůstalo. Při pohledu na dnešní dění je těžké si neklást otázku jaký je vlastě rozdíl mezi Islámských státem a současným Ruskem. Páchají stejně strašlivé zločiny, stejně tak jsou posedlí nenávistí k ostatnímu světu. Snad jen v tom, že si ti jejich takzvaní státníci zachovávají své mimikry a nosí západní oblečení (ač by tím měli opovrhovat), takže svoji civilizovanost předstírají nošením kravat a obleků, ačkoliv by jim správně slušely ony staroruské župano-kabáty, sestřih podle hrnce a vousy po pupek. Jiný zločinec, car Petr, kdysi přikázal Rusům oholit se, ale hladké tváře na potlačení odvěkého barbarství nestačí.

4 16.03.2022

Dobrodružný příběh s námořníky, piráty, mořskými monstry, krásnou unesenou ženou a Bas-Lagským Černým Korzárem. Nemilosrdný krvák, to ano. Ale psaný v té nejlepší tradici "brakové" literatury, která má bavit, uvádět v úžas a dávat čtenáři ten krásný, dnes již ne tak častý pocit těšení se na další čtení. Stovku stran dáte, ani nevíte jak. Prostě knížka, která vás vtáhne na chvíli do jiného světa. Tak to má být.
Nicméně oproti Nádraží Perdidu je tu již o něco méně propracovaný příběh i vysvětlení jednání určitých postav. Některé zápletky si autor nechává jakoby proklouznout mezi prsty, což je škoda. A nejvíce ze všeho, bohužel, pointu celé knihy. Slibuje se odhalení velkého tajemství, ale jak už to tak u takovýchto knih chodí, nakonec se nekoná. Což mne mrzelo. Ale i tak to je silně nadprůměrná kniha.

4 13.03.2021

Opomíjený klenot z doby, kdy Václav Cílek ještě neměl tvář tolik zahleděnou k nebesům a neříkal si Poutník časem chaosu. Pokud hledáte inspirativní dílo, které vás jako milovníky literatury může posunout zase do jiných vod, určitě po této knížce sáhněte. Ve svých esejích, po vzoru slavné Borgesovy knihovny, Cílek představuje tu svoji. Respektive knihy, které se ho někdy dotkly, ovlivnily, zasáhly. Ovšem není to vyprávění o pocitech, nýbrž o knihách a jejich autorech, o podivuhodném světě ducha. Je to kniha tak mnohovrstevnatá, kaleidoskopická, že se ní nelehko říká něco jednoznačného. Nemusíte se vším co autor píše souhlasit, ale jako průvodce je vynikající.

4 11.02.2019

Kapuscinského cesta do Srdce temnoty sovětského světa podniknutá v podvečer pádu komunismu v Evropě. Dalo by se očekávat, že jako Polák bude mít názor na Rusko (tehdy Sovětský svaz) už daný před začátkem cesty, a to vysloveně negativní, avšak autor je v soudech na lid této země mnohem smířlivější, nežli jeho slavný krajan a předchůdce Josef Korzeniowski - Joseph Conrad. Popisuje historické i tehdejší současné politické děje, avšak setkává se hlavně s lidmi, těmi obyčejnými.
Vybavují se mi hlavně dva obrazy z této knihy. Nejprve prapodivná historie chrámu Krista Spasitele, největší pravoslavné katedrály na světě, zbořené z vůle jednoho deviantního šílence. Měla ho nahradit jiná megalomanský chrám, stánek pozemských bohů, avšak zůstala jen díra po vyrvaných základech. A když se naplnila po čase vodou, Moskvané se tam začali chodili koupat.
A pak výjev z jednoho sibiřského, hornického města. Mlha a hluboký, neskutečný mráz. Autor si povídá s holčičkou. Ta když odchází jakoby prostupuje onou mrazem zhmotněnou mlhou a zůstává po ní tunel obrysu lidského těla. Jako kdyby tento jev symbolizoval osud těch miliónů obyčejných lidí zmizevších v sovětském ráji.
Nejsilnější však bylo uvědomění si, že to, o čem psali bratři Strugačtí, jejich šílené vize politických zřízení, nepochopitelných, odlidštěných, krutých společenských systémů, že to nebyly jen plody jejich fantazie. Ostatně oni sami vždy říkali, že nikdy nepsali sci-fi.

4 02.01.2019

Jak je to možné, že tak útlá kniha se stala určitým symbolem doby? Tekuté časy. Pojem, kterému se rádi vysmívají lidé, kteří nikdy nic od Baumana nečetli, jsou líní se zamyslet, anebo žijí ve svých konzervativních dogmatech, které se neslučují s tímto pohledem na svět. O Baumanovi a jeho teorii se toho napsalo tolik (hlavně poté, co zemřel) a všechno bylo prakticky složitější, než jeho dílo samo o sobě. Je to účel? Já nevím. Je to prostě nešvar dnešní doby. Snad podvědomě recenzenti naznačují potencionálním čtenářům že tohle není pro ně, nemají-li dvě vysoké školy. Není to pravda, Bauman píše srozumitelně a přehledně. Píše skromně a snaží se trefovat hřebík na hlavičku. Čtěte ho prosím.

4 15.11.2017

Plnohodnotná verze předcházející Karavany. Obsahuje několik příběhů navíc. Pro mě osobně malý knižní klenot. Dvěstě let staré dílo, které klidně můžete servírovat ihned.

4 12.02.2017

Kniha se ne filozoficky, ale z pohledu psychologie zkouší pochopit, poeticky řečeno; jak může být zároveň lidským dílem Dvořákova Novosvětská a nášlapná mina. V úvodu autoři nadhazují hypotézu občas diskutovanou ve vědeckém světě, zda-li nejsou lidé zvaní psychopati, sociopati a deprivanti lidé vedlejší genetické větve, čili není-li jejich jednání ač nelidské z jejich pohledu normální, protože je jim vrozené. Takže něco jako neandertálci svědomí?
Autoři odlišuji psychopaty, sociopaty atd. od deprivantů, přičemž ty první považují za mnohem méně nebezpečné, protože jsou sice šílení, ale jejich šílenství je zřejmé, což u deprivantů vůbec nemusí být zjevné. Je to publikace, kterou nemohu mít rádi vysocí politikové a manažeři, představení ortodoxních církví, protože bez příkras a okolků odkrývá jejich taktiky ovlivňování lidí. Je to doslova příručka proti masové "hlouposti" - stačí si jen přečíst kapitoly o propagandě, absurditě, iracionalitě, které v knize patří k nejlepší a budou se vám v hlavě vynořovat jména politků současných i minulých a jejich slova a jednání bude záhy dostávat nový, jiný "smysl", než jaký se zdálo mít tehdy. To co načrtl Ernst Junger v Lesním chodci, zde je rozpracováno mnohem obšírněji. Hádám ale, že takovéto knihy nikdy nebudou číst ti šaškové, kteří na mávátkách a tričkách nosí ksichty svých oblíbených a milovaných zločinců.
Také je nutné si uvědomit, že toto je příručka o obraně, kterou dostanete běžně v knihkupectvích, ale ta druhá strana - deprivantská, má také své příručky, a ty nikde neseženete, pokud se nestanete jednimi z nich. A z toho jde hrůza...
Každopádně autoři se pokoušejí najít způsoby, jak odolávat, čelit těmto lidem a jejich chování. Možností není zas až tolik, nejdůležitější je hlavně kritická mysl. Takže nejen; lidé bděte!, jak provolal kdysi kdosi, ale hlavně; lidé myslete!

4 19.02.2016

Jsem okouzlený, pořád je co objevovat. Před lety jsem narazil na letmé zmínky o této literární kuriozitě kdesi u pana Cílka myslím. Ale nikdy mne nenapadlo, že ji budu číst. A teď vím, že se k téhle knížce zase jednou vrátím, protože je to opravdu mnohovrstevnaté dílko. Ti, kdo si rádi namáhaji mozky a svoji představivost, si užijí dosyta. A přitom kniha vůbec není náročná na čtení, je psaná dost poutavě ve stylu Guliverových cest J. Swifta. Objevíte Plochozemi, Přímkozemi, Bodozemi a pootevřete dveře i jiným zatím neznámým prostorům. A zároveň je to satirická kritika Viktoriánské Anglie a konzervatismu vůbec, lidské zaslepenosti a samolibosti.
A v neposlední řadě je to také skvělá zábava.

4 05.02.2016

Tato knížka je vlastně stará takřka jeden lidský věk - 64 let, počítám-li správně. Avšak až na nějaké technické detaily, které nemohli autoři ve své době odhadovat, si stále zachovává svěžest. Snad více než to, jak stojí v anotaci na vazbě - se znovuobnovením kapitalismu můžeme vychutnat některé nuance děje. Pokud slovo vychutnávat není v tomto případě spíše nadsázka. Ono se to sice tváří jako akční space opera, ale je kvůli tomu to napsáno nebylo a i když jsou "některé nuance" jakoby nadnesené, právě tím se zdůrazňuje jejich podobnost s praktikami v našem světě. Nu co říkáte takové krásné větě jako:
"Byla vychována v hluboce morálním rodinném prostředí, kde úcta k prodeji byla nade vše." (Místo slova prodej lze dosadit třeba zisk, růst.)
Anebo heslo: "Kdo nic nepotřebuje, nic nespotřebuje." Dodávám, že obyčejným "občanům" se ve vyšších společenských kruzích té doby říká prostě - konzumenti.
Je to zábavná sci-fi kniha, to nelze popřít, ale její myšlenka míří výš. Je to i svého druhu varování před plundrováním planety a jisté cestě ke katastrofě, která, ale momentálně určitým lidem přináší nejen zisk, ale i body u veřejného mínění, příklady známe i od nás. Politikové, kteří tvrdí, že lidská činnost nemá na planetu vliv a nijak ji nepoškozuje, a že ekologie je jen druh terorismu omezující přirozené lidské právo podnikat a vydělávat, existují nejen ve světě Obchodníků s vesmírem.

4 04.02.2016