jardadr komentáře u knih

Zapomeňte na rozum a co Vás učili. Teď Vás budu učit Já, velký Znalec Ďábla (sic!) Vella. Nebude vám k ničemu láska, soucit, milosrdenství, upřímná snaha být dobrým člověkem. Zachránit vás před Ďáblem (skutečným démonem, duchem, žádným symbolem abstraktního zla) mohou jen magické úkony, které vám může poskytnout jen a jen církev. O to jediné jde. To my máme monopol na spásu. A kdo k nám nevstoupí a myslí, že se nemusí nechat křtít, zpovídat, chodit k přijímání (co nejčastěji) atd. je ztracen. Co na tom, že nás všechny stvořil Jeden Bůh a že nás všechny stejně miluje, spasí jen toho, kdo projde těmito rituály - není to logické? (není, ale budiž).
Ďábel je všude a číhá na všechny (jen zrovna když já Elias Vella píši knihy o něm, je někde jinde) a vy nemáte šanci ovlivnit, budete-li páchat zlo na tomto světě, nebo ne. Vaše vůle není nic. To jen my, čistí, jsme proti němu imunní a můžeme ho tedy vymítat a vám o něm zvěstovat.

Zdá se Vám, že jsem v tomto komentáři příliš krutý? Ne tolik jako svět podle Eliase Velly, to mi věřte. Na chvíli kdy jsme tuto knihu nalezl v krabici s odloženými knihami a listoval si v ní nikdy asi nezapomenu. Šel mi mráz po zádech z toho, jaký má tento člověk z ďábla strach. Pravý prehistorický strach, z dob, kdy láska a dobro v lidech nezmůže nic. Vítejte zpátky ve středověku!

Přiznám se, že jsem zmaten. Autor má nepochybně skvělý jazyk i vyprávěcí styl, dokáže vystihnout atmosféru a to co je největší jeho devizou je, že ví o čem píše. To nejsou jen nastudované reálie pro účel napsání románu, ale je zřejmé i z knihy Sedmikostelí, že Urban starou Prahu miluje a vnímá její genius loci, to co vyzařuje dosud a dokáže proniknout do toho co vyzařovala kdysi, před svým částečným zneuctěním asanací (mimochodem, kdo ví něco o tom jaký je skutečný stav starých pražských paláců dnes, ví, že to jsou víceméně bohužel již jen kulisy. Že proběhla tichá, neveřejná asanace útrob těchto úctyhodných domů, a to co zůstalo ponechané aby klamalo turisty jsou jejich venkovní štíty a fasády).
Druhou věcí je kniha samotná, která bohužel místy má slabá místa. Neškodilo by text trošku ujařmit, už po padesáti stránkách člověka trochu víc unavuje číst neustále o prostitutkách a o tom co se nimi dá dělat. Stejně tak zdlouhavých, skoro Stendhalovských popisů situací, jako je např. bezvýznamná scéna koupě hodinek, dialogů postav o ničem, vzpomínek na různé sexuální zážitky. Prokousat se přes první polovinu knihy prostě dalo zabrat a přemýšlel jsem, že ji odložím (což jak jsem četl zde není jen můj pocit). Uznávám ale, že poslední třetina knihy mi to vynahradila. Objevilo se tam konečně několik dobrých úvah, na které jsem do té doby čekal, ocenění přátelství mezi lidmi a krev zvláště rozproudil takřka westernový konec.
Co jsem však asi ocenil nejvíc byly autorovi rafinovanůstky, průniky z fikce do reality - třeba scéna z obrazu Jakuba Schikanedera Sebevražda služky, dávání jmen postav podle skutečných osob - Ignacius Hermann, bratři Urzidilové, Otka Meyrinková, doktor Hofmann a další.

2 07.12.2016

Je strašlivá škoda, že u nás vyšel jen tento jeden svazek, myslím třetí díl, Gunnovi antologie. Je to nekonečná škoda proto, že tohle je opravdu jedna z nejepších sci-fi sbírek, kterou jsem kdy četl a rád bych poznal i zbytek této odysey. Jestli se nějaký milovník klasické sci-fi této knize vyhýbal, neměl by. Považuji ji za klasiku. Uznávám, že k této knize mám i osobní vztah, četl jsem ji kdysi o prázdninách u rybníka v jižích Čechách a na povídky jako Chladné rovnice, Hrom a růže, Chrudošiví jsou borolové, Hlídka, Všechny tvé stíny, a na radost z čtení, kterou mi přinesly těžko kdy zapomenu.

3 11.11.2016

Bohužel, alespoň pro mne veliké zklamání. Chápu, že ji autor psal víceméně sobě pro radost a v době kdy už byl nemocen, ale osobně bych byl raději, kdyby se události a děje z první knihy Lesa Mytág (která byla pro mne úžasným zážitkem, cestou do fantazie, snem o světech, které jsem také kdysi chtěl v lesích objevit) už dále nerozváděli. Každý pochopil čí byla Guiwenneth mytágo, nebyla potřeba to znovu nějak řešit. Holdstock má vůbec bohužel občas tendence dotvářet už uzavřené poenty. Stejně tak jsem byl zklamán zbořením nádherně tajemné a dvojznačné poenty z Lavondyss v následujícím románu Houbení. Vlastně se mi zdá, že v každé další knize po Lesu Kostí už se kouzlo Holdstockova světa trochu vypařovalo a mizelo.
Zpátky ke knize, začíná velice zajímavě, ale děj se pak roztříští. Objeví se tam spousta postav pro děj knihy nedůležitých a rozuzlení se děje většinou pomocí soubojů, z kterých nevyjde nikdo jako vítěz. Po pravdě, je to kniha jen pro skalní Holdstockovi fanoušky, a tak je potřeba na ní pohlížet.

5 11.11.2016

Hmmm, kde končí veškerý humor, jak stojí psáno výše... Pokud nejste cynik, humor pro vás končí po několika stránkách. Hned je vám jasné, že Stančík tentokrát napsal něco úplně jiného, než od něj bývá obvyklé. Ani Mlým na mumie nebyl zrovna lidumilným dílem, ale Andělí vejce je tragikomický román na desátou. Přičemž z většiny situací, ač se mohou zdát komickými mrazí jejich drsností. Nejvtipnější částí je asi parodie na české dekadentní hnutí vedené Arnoštem Výletem (Procházkou) a Jiřím Kahánkem z Voskovic (Karáskem ze Lvovic).
Jak se ale časové dějové linie blíží k sobě, roste i napětí a očekávání z možného špatného. Konečná "apokalypsa" je však zřejmě jediným logickým vyústěním knihy, přemýšlíme-li o smyslu Stančíkovi knihy jako o vyýpovědi o určité době. Jakoby to co platilo předtím přestávalo platit a mizelo. Čas hrdinství vypršel. Zbývá jen hrubé násilí a strach. To všechno dokázal Stančík vykreslit více než přesvědčivě.
Budete se smát, překvapí vás pasáže dojemně nádherné lyriky ( já osobně, jsa čtenářem Stančíka, jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně, nebo je to jen jeho skrytý vtip), budete napjatí a bude vás mrazit. Mistrovské dílo, přiznávám.

9 23.10.2016

Po pravdě, jakoby se Dick nemohl rozhodnout co vlastně psát, jestli sci-fi, nebo psychologický román. První polovina knihy mi přišla rozhodně lepší, to je ta sci-fi půlka. Poté je však tato linie vlastně naprosto opuštěna a už se řeší jen psychický stav vlastně skoro všech postav. Simulakra tam jsou stále, ale už ani nevíte proč vlastně do příběhu byla zařazena, protože do něj nijak výrazně nezasáhnou. Argument, který většinou recenzenti této knihy vznáší, a to že se jejich prostřednictvím má obnažit vyprahlost lidí a náhražky se mají ukázat lidštějšími lidí, je spíše jejich zbožným přáním, jak by kniha měla vyznít. Byl bych pro to ukončit ji koncem, který navrhoval Dickův přítel a možný spoluator, jak bylo psáno v doslovu. Pak by kniha získala punc Dickovky. Jenže zde nejspíš zapracovala Dickova pýcha a neuznal správnou námitku a dodanou poslední kapitolu vyškrtl. Takže knihu dočtete, odložíte a zjistíte že se vlastně toho tolik nestalo. Neuznávám ani tvrzení, že šlo o experimentální román, spojení sci-fi a psychologického dramatu. Přečtěte si třeba Muže z Vysokého zámku, nebo Marsovský skluz v čase. To považuji za mnohem hodnotnější Dickova díla, spojující prvky sci-fi a běžné beletrie. Nicméně stále se jedná o inteligentní a čtivé dílo, jehož četby nebudete litovat, i když nejste zrovna fanoušci P. K. Dicka.

2 23.10.2016

Nemůžu si pomoct, ale tohle je největší příběh Petra Stančíka. Žádný takový druhý už nevytvořil. Navíc v představivosti, kterou může vystihnout jedině jazyk, kterým je vyprávěn. Je to vrcholně umělecké dílo, o tom není pochyb. A zřejmě právě proto (jak zákonitosti tohto světa káží) je zapomenuto v mizerném nákladu (ostatně jako většina Stančíkových knih), zatímco beletrie jiných guruů naší "literatury" jde neustále na dračku a točí se podle nich "úžasné" filmy.
Těžko k čemu přirovnat podivně fantaskní atmosféru tohoto hrdinského příběhu, Obsahuje vlivy evropských legend a mýtů, ale je to obohaceno i autorovou osobitou fantazií, která se vyžívá ve vykreslování na první pohled absurdního světa, který se ale postupně zhmotňuje, jak už se přestáváte divit všemu co se tam děje a popisuje.
Raději bych obětoval Péráka i Mlýn na mumie, pokud by Stančík psal jako kdysi. Jenže tentkrát to vlastně byl Odillo Stradický ze Strdic a ten už je vlastně po smrti. Tak aspoň že nám po něm zůstal tento klenot.

2 16.08.2016

Kaleidoskop jazyka, představivosti, nápadů, zápletek, humoru, bláznivostí. To vše servírované v tak zahuštěné formě, že to nejstarší víno konzistence marmelády těžko může konkurovat. Tohle se vám buď bude líbit, nebo to s opovržením odhodíte. Teprve druhý a občas i třetí doušek četby té, či oné povídky, črty (nebo jak tomu říkat) mne odhalil všechny její krásy a kouzla, chuti - přesně jako opravdu dobré suché víno. Pekelně suché víno, které jen tak někomu přes jazyk neprojde. A jeden lok nestačí k pojmutí všech chutí. Jen houšť!

16.08.2016

Konečně dočteno... Trvalo mi to půl roku, ale nebylo to tím, že by se kniha nedala číst. Naopak, pan Machovec psal velice čtivě a přístupně. Nebylo moc času a dostatek soustředěnosti ke četbě, a tak kdykoliv to šlo a utrhl jsem si čas na deset, dvacet stránek, vždy to byla skvělá chvíle, kdy jsem se mohl ponořit do myšlenkového světa pana profesora.
Knihu prý psal v nelehkém období života, v "exilu" v jižních Čechách, kde nalezl dočasné útočiště před mašinérií normalizace. Možná to vyčerpání z šedi doby, nenalézání světlého bodu na konci tunelu trochu poznamenalo ražení knihy. Možná ale, psal-li by ji dnes, vyzněla by ještě více pesimističtěji. Jsem o tom vlastně přesvědčen. Každopádně by mě moc zajímaly názory tohoto moudrého pána. Hledače původů a smyslů věcí a dějů.

1 16.08.2016

Nezlobte se, ale tvrzení, že něco čeká jen a jen na nás je jako z televizní reklamy s Horstem. :-)
Já o druhém svazku Jamesových spisů tak vysoké mínění nemám. Tedy, respektive, mám mínění, že to opravdu byl jen komerční tah, protože pokud by šlo jen o jeho strašidelné povídky, vešly by se totiž do jednoho svazku. Ale kdovíkoho napadlo, že je potřeba, abychom zde měli Jamesovi sebrané spisy, a tak je v knize spousta textů navíc - několik pohádek (které jsem po pár stránkách prostě přeskočil), několik náčrtů budoucích, nikdy nedokončených povídek, ale což je úplná nepochopitelnost také fragmenty povídek, mající třeba jen čtyři strany! Co s tím probůh?
Nicméně na další svazek to dalo a něco to vydělá, že?
Jenže jsou tam ty čtyři klasické povídky, takže kdo chce mít sbírku kompletní si to koupí. Ostatním stačí si to vypujčit v knihovně.

15.06.2016

Kniha se ne filozoficky, ale z pohledu psychologie zkouší pochopit, poeticky řečeno; jak může být zároveň lidským dílem Dvořákova Novosvětská a nášlapná mina. V úvodu autoři nadhazují hypotézu občas diskutovanou ve vědeckém světě, zda-li nejsou lidé zvaní psychopati, sociopati a deprivanti lidé vedlejší genetické větve, čili není-li jejich jednání ač nelidské z jejich pohledu normální, protože je jim vrozené. Takže něco jako neandertálci svědomí?
Autoři odlišuji psychopaty, sociopaty atd. od deprivantů, přičemž ty první považují za mnohem méně nebezpečné, protože jsou sice šílení, ale jejich šílenství je zřejmé, což u deprivantů vůbec nemusí být zjevné. Je to publikace, kterou nemohu mít rádi vysocí politikové a manažeři, představení ortodoxních církví, protože bez příkras a okolků odkrývá jejich taktiky ovlivňování lidí. Je to doslova příručka proti masové "hlouposti" - stačí si jen přečíst kapitoly o propagandě, absurditě, iracionalitě, které v knize patří k nejlepší a budou se vám v hlavě vynořovat jména politků současných i minulých a jejich slova a jednání bude záhy dostávat nový, jiný "smysl", než jaký se zdálo mít tehdy. To co načrtl Ernst Junger v Lesním chodci, zde je rozpracováno mnohem obšírněji. Hádám ale, že takovéto knihy nikdy nebudou číst ti šaškové, kteří na mávátkách a tričkách nosí ksichty svých oblíbených a milovaných zločinců.
Také je nutné si uvědomit, že toto je příručka o obraně, kterou dostanete běžně v knihkupectvích, ale ta druhá strana - deprivantská, má také své příručky, a ty nikde neseženete, pokud se nestanete jednimi z nich. A z toho jde hrůza...
Každopádně autoři se pokoušejí najít způsoby, jak odolávat, čelit těmto lidem a jejich chování. Možností není zas až tolik, nejdůležitější je hlavně kritická mysl. Takže nejen; lidé bděte!, jak provolal kdysi kdosi, ale hlavně; lidé myslete!

4 19.02.2016

Tato Steinbeckova určitě nejlepší kniha, nepočítám-li novelku O myších a lidech, je tak známá, že rozepisovat se tady o ní ani nemá smysl. Ale je to jedná z mála knih, která mi vstoupila do života už dlouho předtím, než jsem ji vůbec přečetl. A to tak: někdy v osmdesátých letech, když jsem byl školáček sotva umící číst, si ji rodiče koupili, bylo to vydání z Melantrichu s obličejm vrásčitého starce na obálce. Snad ovlivněn tímto portrétem, který ale vůbec nevypadá hrozivě, spíš naopak laskavě, jsem název knihy přečetl jako Hrozný Hněvu. A tak přišel na svět Hněvu. Pamatuji se, že jsem často jakožto dítě zvyklé si vymýšlet příběhy, přemýšlel kdo to asi ten Hněvu je a jakou roli v knize má a proč je tak hrozný. Nejčastěji jsem si ho vybavoval jako neúprosného a krutého vládce nějakého rodinného klanu. Na svůj omyl jsem přišel až po dlouhých letech. A tak úplně rozumím Ireně Douskové a jejmu Hrdému Budžesovi.

9 16.02.2016

Jsem okouzlený, pořád je co objevovat. Před lety jsem narazil na letmé zmínky o této literární kuriozitě kdesi u pana Cílka myslím. Ale nikdy mne nenapadlo, že ji budu číst. A teď vím, že se k téhle knížce zase jednou vrátím, protože je to opravdu mnohovrstevnaté dílko. Ti, kdo si rádi namáhaji mozky a svoji představivost, si užijí dosyta. A přitom kniha vůbec není náročná na čtení, je psaná dost poutavě ve stylu Guliverových cest J. Swifta. Objevíte Plochozemi, Přímkozemi, Bodozemi a pootevřete dveře i jiným zatím neznámým prostorům. A zároveň je to satirická kritika Viktoriánské Anglie a konzervatismu vůbec, lidské zaslepenosti a samolibosti.
A v neposlední řadě je to také skvělá zábava.

4 05.02.2016

Tato knížka je vlastně stará takřka jeden lidský věk - 64 let, počítám-li správně. Avšak až na nějaké technické detaily, které nemohli autoři ve své době odhadovat, si stále zachovává svěžest. Snad více než to, jak stojí v anotaci na vazbě - se znovuobnovením kapitalismu můžeme vychutnat některé nuance děje. Pokud slovo vychutnávat není v tomto případě spíše nadsázka. Ono se to sice tváří jako akční space opera, ale je kvůli tomu to napsáno nebylo a i když jsou "některé nuance" jakoby nadnesené, právě tím se zdůrazňuje jejich podobnost s praktikami v našem světě. Nu co říkáte takové krásné větě jako:
"Byla vychována v hluboce morálním rodinném prostředí, kde úcta k prodeji byla nade vše." (Místo slova prodej lze dosadit třeba zisk, růst.)
Anebo heslo: "Kdo nic nepotřebuje, nic nespotřebuje." Dodávám, že obyčejným "občanům" se ve vyšších společenských kruzích té doby říká prostě - konzumenti.
Je to zábavná sci-fi kniha, to nelze popřít, ale její myšlenka míří výš. Je to i svého druhu varování před plundrováním planety a jisté cestě ke katastrofě, která, ale momentálně určitým lidem přináší nejen zisk, ale i body u veřejného mínění, příklady známe i od nás. Politikové, kteří tvrdí, že lidská činnost nemá na planetu vliv a nijak ji nepoškozuje, a že ekologie je jen druh terorismu omezující přirozené lidské právo podnikat a vydělávat, existují nejen ve světě Obchodníků s vesmírem.

4 04.02.2016

Opravdu zajímavá kniha s chytrou zápletkou a rozuzlením. Zaujme psychologie postav, které vystupují plasticky a jejich chování je uvěřitelné, nejsou jen bezduchými šablonami. Děj jde kupředu bez zbytečných komplikací, napětí stoupá a tak se čte jedním dechem, i když jde vysoveně o komorní příběh. Ale to je myslím součást jeho kouzla. Nečekejte ale klasickou fantasy s hrdiny a bitkami, jde opravdu spíš o psychologický román.
Když se řekne Holdstockovi knihy, vybaví se mi vůně zetlelého listí, měkká bahnitá půda starého lesa. Je to takové zemité, často se zaobírá umírajíci tvory a věcmi, spíš než hrady v nich jsou chatrče. Je to dost specifická fantasy. Tentokrát Holdstock do románu zakomponoval, což mě zaujalo, jelikož to příliš nedělal i křesťanskou mytologii o Limbu, v představách chlapce kraji pravěkých mořských monster. Rád bych to viděl zfilmované.

3 01.02.2016

Tak tato fotopublikace se mi opravdu líbila a dokázala přiblížit kouzlo Beskyd. Občas si v ní za zimních večerů listuji a jak ji prohlížím, znovu se v duchu jako kdysi toulám s krosnou na zádech těmi krásnými, místy ještě liduprázdnými horami.

16.01.2016

Deus Irae je v prvé řadě kniha, která rozšiřuje obzory vnímání Dickova světa. Díky ní pochopíte duševní cestu tohoto autora mnohem více, než třeba z oceňovaného, ale přeintelektualizovaného románu VALIS. Není to kniha, která by vás k Dickovi dovedla, taková pecka jak jsme u něj zvyklí to není, ale vypovídá třeba o Dickově humanismu, který třeba v jeho komerčnějších knihách - a to tato rozhodně není, je spíš napsaná z vnitřní potřeby (o tom svědčí dosti fakt, že vznikala okolo deseti let) - není tolik viditelný, nebo je potlačen v zájmu děje knihy.
Ale nakonec, odhlédneme-li od všech nedostatků literárních, je to chytrá kniha a donutí vás se zamyslet. Například o tom, že mnoho lidí si dnes už ani neuvědomuje, že Ježíš byl jeden z posledních na tomto světě, stejně jako předloha obrazu Dea Irae. Kdyby to ti dnešní papaláši, kteří se tolik křesťanstvím ohánějí, brali v potaz, museli by vidět, jak jsou směšní.

3 11.12.2015

Spisek, který zasáhne. Chůze lesem jako metafora života mimo běžná kritéria - lesní chodci prý byli lidé vyhoštění svým společenstvím, psanci, lesní lidé, nemohoucí čekat žádnou milost od lidského společenství, protože s ním nesdílejí jednotu. Odmítli její nikdy nedodržovaná pravidla a za to musí snášet trest. Ale být takto potrestán je pro Jungera i vyjádřením svobody. Svobody rozhodovat podle sebe a ne podle diktátu jiných. I když tato svoboda může znamenat tělesnou smrt. Jenže přežít za každou cenu je asi jen devíza otroků a sluhů. Těžko se o této knize mluví. Tato knížka spíše sama promlouvá. K těm kdo chtějí naslouchat, ne řvavým kampaním a mikrofonům, ale tichému hlasu, jakoby šeptaly stromy v lese.

7 23.11.2015

Napprostá klasika žánru. Trvalo mi to několik let, než jsem se do Jamese začetl, ale snad díky tomuto povedenému vydání jeho spisů se mi to podařilo a já v jeho povídkách objevil kouzlo, které jsem tam dříve neviděl. Nejvíce oceňuji jeho nápady, starobylé svitky, knihy jsou ještě klasika, ale takový nápad s napůl existujícím, neexistujícím 13tým pokojem, nebo rytinou postupně zjevující dávnou událost mě nadchnul. A ten rozmanitý zástup postaviček, profesorů, venkovských šlechticů, lakomců, zločinců, předpojatých soudců, dobráckých gentlemanů, uťápnutých manželů, ale hlavně rozmanitých duchů, strašidel, příšerek všeho druhu. Taky máte občas pocit, že ty pravé strašidelné příběhy zmizely s Viktoriánskou Anglií?

5 23.11.2015

Tak já bohužel tak pozitivní hodnotitel nebudu. Moc jsem se na Simaka po dlouhé době těšil, ale druhou tak skvělou knihu jako Město už asi nikdy nenapsal. Jak psal už kolega, hodně se tu vaří, snídá, večeří, pak už mi to lezlo na nervy. Ani dialogy nebyly vždy bez vady, často tam byly úplně zbytečné věty nemající pro děj žádný význam.
"Posaďme se" narhl Lansing, "na chvíli si sedněme!"
"Není tu kam si sednout!"
"Na podlahu," rozhodl Lansing, "sedněme si na podlahu!"
Posadili se naproti sobě na tvrdou podlahu.
No řekněte, z takovýchto dialogů by člověk vyrost. A že jich tam podobných bylo dost. Jenže - a to je druhá věc - to může být i vinou překladatele. Všimněte si například těch vykřičníků na koncích vět v přímé řeči. Tak to v té knize je pořád, jakoby překladateli nefungovalo tlačítko tečky, takže věty končí buď otazníkem, nebo vykřičníkem. Skoro jsem nedokázal číst, jak jsem na to fascinovaně hleděl a trápil se tou hrůzou. A to nemluvím o častém opakování různých slov ve větách jdoucích za sebou, což je ostatně z ukázky také patrné. A jak kniha postupuje jen se to horší, asi díky spěchu.
Jinak až na nějaké mírné nelogičnosti a nevysvětlené události v příběhu musím ocenit zajímavou atmosféru. Podivně depresivní svět, kde sice skoro nikdo nežije, ale hospody tam fungují, tak aspoň že tak.

2 03.08.2015