Inutihar
komentáře u knih
Černý korsár
Emilio Salgari
Upřímně - je to brak. Děj i postavy z velké části zkušený čtenář odhadne během chvilky. Černý korzár i jeho druzi jsou v podstatě nesmrtelní superhrdinové. Všichni kladní hrdinové jsou extra čestní, i když třeba stojí proti sobě, všichni záporáci jsou proradní až na půdu. Salgari vrší jednu atrakci za druhou, jak ho to napadne, aniž by se nějak obtěžoval s logikou děje, kontextem, konzistencí chování postav, nebo realitou a když je třeba, tak zasáhne nějaký deus ex machina. Závěrečné kapitoly už v podstatě vůbec nedávají smysl, pokud nad ním začnete přemýšlet a ten úplný závěr... No, opravdu WTF.
Ale zas je pravda, že mi skoro až tekly slzy od smíchu, když jsem to četl. Pokud jste to nečetli jako děti, tak se to asi nedá číst jinak, než ironicky.
Rok zázraků: Svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze
Timothy Garton Ash
Četl jsem to nové vydání, se závěrečným esejem, v anglické verzi, protože jsem tehdy netušil, že vyjde znovu česky. Vynikající zachycení ducha doby, neotřelý pohled z vnějšku i jako historický pramen pro další bádání. Doporučuji číst třeba jako doprovod k poněkud vědecky suchému Sukovi a jeho Labyrintu revoluce, který by možná také zasloužil nové, aktualizované vydání.
Ze závěrečného eseje ovšem poněkud mrazí. A po pěti letech od vydání jsou některé rozdíly ještě výraznější.
Třicátý pátý a další roky
Anatolij Naumovič Rybakov
Oproti Dětem Arbatu mnohem více soustředěné na Stalina a lidi okolo něj a organizaci velkých stranických čistek. Hrdinové a hrdinky první knihy se zde objevují méně až okrajově, což mi trochu vadilo, protože pohled na běžné životy v děsivě době a různé mechanismy vyrovnávání se s tím, co se okolo děje, mě zajímaly. Ale i těch pár kapitol stálo za to a číst si, jak systém efektivně pohlcuje divadelního kritika Vadima ukazovalo na zrůdnost doby opravdu dobře. Na druhé straně i pohled do Stalinova myšlení a do zákulisí příprav politických procesů, výslechů, manipulace a vydírání, byť beletrický, ale založený na skutečnosti, je naprosto fascinující a obstál by i sám za sebe. Faktické dodatky, doplňující kontext ohledně čistek a poprav politiků a straníků a vykonavatelů Stalinovy vůle a členů jejich rodin, už čtenáře jen utvrzuje v tom, že ta země a doba byla naprosto vyšinutá.
Bohužel se v posledních letech zdá, že současné Rusko směřuje k nějaké její nové verzi :-(
Další díly česky nevyšly, ale snad je seženu v nějaké z řečí, kterými vládnu.
PS: pro ten správný dobový kontext doporučuji projít si Dějiny VKS(b), zejména pasáže, jak Strana zatočila s bucharinovskými obojetníky a trockistickými škůdci a vrahy. To je naprosto mrazivá četba.
Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav
Josef Linda
Každé začátky jsou těžké a novodobá česká literatura v tom není výjimkou. Záře, první "moderní" český historický román, zůstává příkladem slepých cest vývoje a dnes, mimo bohemistů, ji budou číst zřejmě jen čtenáři s vážným zájmem o historii české literatury a milovníci literárních kuriozit.
Je třeba respektovat, že Linda je skutečně první, kdo píše vážně míněnou historizující prózu v českém jazyce, byť ji píše více v duchu dobových teoretických představ o literálním jazyce, než živým jazykem samotným. Výsledek je tak čitelný jen s velkými obtížemi a to nejen kvůli tomu svéráznému jazyku, za který Linda schytal dost kritiky od ostatních obrozenců hned po vydání, ale i kvůli obsahu samotnému.
Na mě kniha působila, jako by se někdo ne moc dobře snažil zbeletrizovat divadelní hru. Dialogy jsou značně divadelní, šroubované až neživotné a časté vkládání básní a písní do textu působí někdy až směšně. Jazyk samotný je hodně básnický, místy připomínající klasické antické eposy, jak přízvučností, tak nadužívaním epitet typu "Jaroslav spanilotvářný". Mnohé Lindovy novotvary jsou ve stylu jazykového brusičství. Jako celek se to čte dost zle, protože se to strašlivě vleče, ale zároveň je to ve své bizarnosti docela zábavné. Zážitek je to každopádně zajímavý z mnoha ohledů.
Četl jsem vydání z roku 1924.
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha
Jurij Andruchovyč
Mysteriózní alkoholické eskapády skupinky umělců během jedné dlouhé noci v neidentifikovatelném městečku na pomezí Haliče a Karpat. Ještě ne svobodná Ukrajina, už ne Sovětský svaz. Místo, které je kolektivní projekcí osudových zlomů ukrajinských dějin, rájem, peklem i očistcem. Krátké, úderné i opulentně užvaněné, vtipné i melancholické a chaotické jako opilství a následná kocovina, která všechny na konci čeká.
Člověk dobývá mořské hlubiny
Zdeněk Dobřichovský
Knížku jsem měl hodně rád jako dítě, hlavně se mi líbila obrázková příloha a řezy ponorkami a sám jsem si neustále kreslil podobné výtvory. Ale jak jsem se tématem zabýval dál, tak jsem zjistil, že celé pasáže jsou doslova opsány z jiných knih o historii potápění a podmořského výzkumu, což z ní dělá do jisté míry plagiát. Některé kapitoly jsou pak ideologicky zabarvené ve prospěch socialistických států více, než by bylo vhodné.
Moskoviáda
Jurij Andruchovyč
Jednoduše skvělé. Alkoholická cesta Moskvou z výšin vysokoškolské koleje do morálního bahna moskevských ulic i pekelného podzemí. Pokud vás neodradí Andruchovyčův styl psaní, který je nezastavitelnou šílenou jízdou variující "proud vědomí", a sedne vám jeho styl humoru míchající vysoké a nízké, určitě si knihu užijete.
Jen ten konec s šílenými vizemi o zdání nezávislosti, falešných referendech, loutkových vládách a obnovení Impéria je za současných okolností poněkud mrazivější než autor nejspíše zamýšlel, když to před třiceti lety psal.
Aktualizace květen 2023: divadelní hra na motivy Moskoviády od studia X10 je výborná a určitě doporučuji ke shlédnutí
Dějiny zemí Koruny české II.
Petr Čornej
Ty závěrečné pasáže jsou slabší, ale to snad lze omluvit dobou vzniku. Pro rychlé seznámení s dějinami Československa a Česka pro běžného čtenáře ale dostačující.
Jan Žižka
Petr Čornej
Kniha výborná. Ani by mi nevadilo, kdyby měla ještě více stránek, četl jsem to jedním dechem.
Konec velkých prázdnin
Pavel Kohout
První dvě třetiny výborné, ale ke konci to ztrácelo dech.
Čínské lidové pohádky
Dana Šťovíčková
Jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových knih. Jako dítě jsem jí četl pořád dokola a bavil se vtipnými příběhy a plakal u těch smutných a přemýšlel, jak se dostat k broskvi, která by mě učinila nesmrtelným. Bylo to naprosto jiné, než evropské pohádky. A jako starší jsem docenil, jak kvalitní vhled do čínské kultury a mytologie kniha nabízí. Určitě doporučuji.
Povídky
Mychajlo Mychajlovyč Kocjubynskyj
Vtipné i hořké, hororové a fantaskní, ale i realistické příběhy ze života navazující na to nejlepší z povídkové tradice ruského a ukrajinského písemnictví. Byť se kniha jmenuje Povídky, jsou ve výboru zahrnuty i dvě rozsáhlejší novely a to Stíny zapomenutých předků ze života zakarpatských Huculů, literární předloha slavného filmu Sergeje Paradžanova, a Fata Morgana o reakci na revoluční rok 1905 na ukrajinské vesnici.
Hranice stínu
Joseph Conrad
Asi bych to nevolil jaké první knihu od Conrada, ale je výborná. Doporučuji číst nejlépe za horkého letního dne.
Mlýn na mumie
Petr Stančík
Začátek mě nadchl, ale závěr mi přišel vysloveně odfláknutý.
Pohádky z pralesa
Horacio Quiroga
Nevím, jestli bych to nazval zrovna pohádky, protože některé příběhy jsou docela drsné. Ale děti to nejspíš budou vnímat úplně jinak než dospělý.
Příběh inženýra lidských duší
Josef Škvorecký
Nečekal jsem, že mě to až tak vezme. Jedna z nejlepších českých knih, co jsem kdy četl.
Ale doporučuji před tím přečíst minimálně Prima sezonu anebo Zbabělce, jinak se v těch jménech ztratíte.
Zdivočelá země / Aukce
Jiří Stránský
Příliš mnoho postav navíc. To je asi první, co mě napadne, kdybych měl Zdivočelou zemi charakterizovat.
Příběh sám o sobě zajímavý a napínavý, zachycující velmi komplikovanou dobu i místo, ale utápí se v tom, že je strašlivě přelidněný postavami, které si pár dní po dočtení vlastně ani nepamatuji. Taky úplně neocením Maděrův až fetišistický vztah ke koním a dost mě mátlo, jak moc se relativně elitní voják a jeho kamarád policista (v utajení?) chovali v mnoha situacích naivně či neschopně.
Druhá část (Aukce) se svým nechronologickým řazením byla ještě mnohem zmatenější než první. Stránský najednou zaplnil už tak dost přelidněný příběh desítkami dalších postav, z velké části dětí a vnuků původních hrdinů, že se v tom prakticky nedá orientovat bez toho, aby si čtenář nemusel dělat nějaká genealogická schémata. Při každé (velmi časté) otázce "a to je zase kdo?" mi neustále vyskakovalo na mysl Sklepácké srovnání Bible a Sekory. Nakonec jsem poněkud rezignoval, "soudobé" části přeskočil a četl prvně ty "historické". Ty "soudobé" jsem pak dočetl až poté, kdy jsem ta jména začal trochu vnímat. Takové problémy s postavami jsem snad u žádné jiné knížky neměl.
Asi jsem rád, že jsem to přečetl, ale ten způsob jak je to napsáno, je zejména v Aukci naprosto strašlivý.
Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků)
kolektiv autorů
Dávám tomu plný počet, ale jen proto, že krystaličtější příklad dobové komunistické (stalinistické) propagandy a "přepisování dějiny" zřejmě neexistuje. A ten dobový jazyk, kterým se účtuje s nepřáteli Strany a Stalina, ten je samozřejmě nedostižný.
Pročítal jsem to v návaznosti na četbu Rybakových Dětí z Arbatu a Třicátého pátého, které se odehrávají za velkých čistek, ale které zároveň popisují, jak se upravovaly dějiny ruské a sovětské revoluce od úplných začátků, aby byl zdůrazněn význam soudruha Stalina a vymazáni soudruzi, kteří se mu vzepřeli. A výsledkem jsou právě Dějiny VKS(b) v "kanonické" verzi z roku 1938, kdy už jsou všichni obojetníci a opozičníci jako trockisté, bucharinovci, zinovjevovci a jim podobní Stalinem spolehlivě zlikvidováni.
Neuvěřitelné, že se toto vyučovalo na VŠ a dělaly se z toho zkoušky.