InaPražáková komentáře u knih

Vnímala jsem knihu spíš jako teoretickou úvahu a zčásti dokument, příběh tvoří jen pozadí. Děj je místy až příliš jednoduchý, značná část vesničanů tvoří bezejmennou nepřátelskou masu, autor fiktivního deníku neskrývaně počítá se čtenáři a obrací se k nim. Silný je v obrazech a detailech, prostředí přenáší až hmatatelně. Historické konotace sem tam problesknou, o to výraznější je závěr, kdy realita dostihne i odloučený venkov.

Především ale Kadri napsal nevybíravou a přesnou kritiku elitářství intelektuálů a doklad bídy nevzdělaného venkova. Pasivní hrdina, který si často přeje, sní, považuje za důležité, aby se udělalo... ale rezignuje na činy, se po střetu se středověkou současností anatolského venkova stáhne do nevěřícné izolace a odporu (a venkované na něj reagují stejně, protože neomylně vycítí yabana, cizáka). Ze své představy o pastorální idyle brzy vystřízliví a začne přemýšlet o příčinách toho, proč se nevzdělaní sedláci, které by v Istanbulu rádi považovali za duši národa, zajímají víc o úrodu než o právo na národní sebeurčení, že nevidí rozdíl mezi řeckou armádou okupační a tureckou osvobozeneckou, že vnímají městské lidi a politiku vůbec jako ohrožení. Kadriho/Celalův závěr: Protože jsme nepovažovali za nutné dopřát jim naše vzdělání, neseznámili jsme je s našimi názory, jsme zvyklí se na ně dívat svrchu kvůli jejich tuposti, a tím je v ní utvrzujeme. Stejný údiv a povýšenost projevuje nemálo vzdělanců i dnes, ale zdaleka nerozebírají problém tak zevrubně a realisticky.

5 06.05.2019

Lehký novinářský styl, politická angažovanost, všeobecně srozumitelný humor, hodně cíleno na city. Povídky jsou dvou typů: anekdoty a HLP. Bulvární novináři vědí, že v každém čísle musí být HLP, hluboký lidský příběh, aby táhlo. Erenburg takové HLP vyrábí jak na běžícím pásu, černobílé karikatury s typizovanými postavami, které čtenáře neskrývaně citově vydírají - přece nezůstanete chladní vůči osiřelému dítěti nebo dělníkovi, který na pokraji smrti hladem bojuje za své děti. Druhý typ připomíná staré sešity Humoru do kapsy.

Většina povídek mě strašně rozčilovala, komunistickou agitku snáším nedobře, humor mě nudil a schematičnost postav vytáčela - žena je vždy omezená a touží po světských požitcích, černoši jsou komičtí a hloupí sluhové (černoch v New Yorku 20. let ani neví, co je to film!, černoši v Africe sice převyšují bílého kolonialistu, ale vylíčeni jsou s despektem ryze kolonialistickým), boháči jsou hloupí, tlustí a směšní, chudí čestní a radostní.

Nicméně nemůžu Erenburgovi nepřiznat, že uměl psát, řemeslně to není špatné (a čím méně tendenční, tím lepší to je). Sbírka má (pro mě) dvě světlé výjimky, Dýmku vetešníkovu, zcela apolitický příběh, který jako jediný měl i něco navíc, přirozenost, kouzlo okamžiku, že mi nesedí styl humoru, je už jen malá nepříjemnost. A po stránce stylové Dýmku hercovu, zajímavý experiment s prolínáním reality a filmové role.

1 02.05.2019

Změšťáčtělá Kratochvíle přitahuje lidi nového věku, rozumné, opatrné, lidi, kteří mluví tak, aby si nikdy nezadali. Vpád plukovníka s pochybnou minulostí a šlechtickými mravy, divoce přímočarého pábitele, který je cítit člověčinou, ukáže, na jakých vlažných úřednických povahách stojí ta nová doba. Otočí jim život vzhůru nohama, vzbudí v nich naděje, kdo chceš, nauč se žít, kdo ne, posmívej se.
Přenádherná čeština a lehký vtip, navíc krásná figura Spery, který pětkrát za hodinu změní stranu, ale vždycky si to umí omluvit, upřímně se těší z přímočarosti, pokud se ho zrovna netýká, usilovně intrikuje, aby zůstal v suchu, nedá se mu věřit, ale pro všechno má pochopení a neudrží si předsudky (nýbrž je střídá). Vesele podaný smutek po starých časech, které okouzlují, ale je na nich přece jen spousta chyb. Ve výsledku snad jemně podaný návod, jak neohýbat záda a netrápit se, když není čím.

10 26.04.2019

Sbírka vzpomínek, historických a uměnovědných úvah, citátů, lyrických chvalozpěvů, hospodských historek z různých časů. Ve výběru témat i ve stylu čistě subjektivní povídání, které si vybírá jen to, co se zrovna hodí, přeskakuje a vrací se, zopakuje celou pasáž, aby se z ní odrazilo k jiné asociaci. Nádherný pomník lásky k Praze, konkrétně k té Praze, jakou měl Ripellino rád, jakou ji chtěl vidět, jakou si ji sestavil a vytvořil, když věděl, že už se do ní nevrátí. Cítil z ní magii, smutek, strnulost a neváhal si pro to najít důkazy a spojnice i všelijak krkolomné, nakonec bych mu skoro věřila že Josef Švejk se od Josefa K. vlastně neliší.

Nevadí, že nevidím Prahu jako Ripellino, nechala jsem se na chvíli okouzlit jeho pohledem a unést jeho nadšením. Jak píše někdo přede mnou, ideálně číst po malých kouscích v noci na podzim, když je venku mlha nebo naopak vichřice, před spaním, a nechat si o Ripellinově magické Praze zdát.

3 24.04.2019

Úvaha o nedůvěryhodnosti paměti, selektivním zacházení se vzpomínkami a snaze zpětně se ujišťovat o vlastní pravdě, navlečená na příběh, který by v lineárním vyprávění byl celkem jednoduchý a poněkud nedůvěryhodný, vykonstruovaný. Díky neustálému vracení, přehodnocování, doplňování se z něj stává detektivka, ale spíš jako vábnička na čtenáře, aby vydržel. Barnes je totiž nerománový, nakolik je to možné, i postavy jsou v protikladu k hrdiny vzývané románovosti všední, obyčejní lidé, kterým se nakonec „život prostě přihodil“, jako tolika jiným. Důležité jsou myšlenky, otázky, na které Barnes nedává odpovědi. Na jednu stranu svádí k bilancování, na druhou stranu ukazuje, jak marná je taková snaha. A na konci, jak řekl autor, přichází neklid, značný neklid.

9 11.04.2019

Historie tří generací žen z různých částí země, která několikrát měnila hranice a režimy, přičemž postrkávala sem a tam tisíce lidí, to je záruka zajímavého příběhu. S ironickým odstupem popisuje autorka nejlidštější zákruty povahy jednotlivých hrdinek, obyvatelek šedivého reálsocialismu, které hledají smysl života ve vykolejené době. Díky minimu přímé řeči skoro reportážní styl, zručně, chytlavě odvyprávěný kus historie a právem oceněný překlad. Potud dobré.
Dobré není vedení příběhu, který od civilního realismu ve druhé polovině sklouzává ke klišé. Jako by bylo třeba odškrtnout si všechna velká témata polské historie a k jejich zjednodušeným ukázkám se kriticky vyjádřit - odsoudit zločiny, kterých se Poláci dopustili za války, ukázat problémy církve, cizinců, Židů, střední vrstvy, inteligence, všech, kdo se odlišují a jejichž lidská úroveň je zpravidla nepřímo úměrná jejich popularitě. Typizované postavy ztrácejí životnost, linie se proplétají ad absurdum. Snad to je pokus o zachycení národního svědomí, mně to vyznělo jako líbivé intelektuální flagelantství. Zaujalo mě autorčino řešení - jediná bezpečná cesta je utéct z Polska do lepších zemí, kde je teplo, hudba a u silnic roste ovoce, nalezený ráj.
Přesto se to rychle a lehce čte, styl zachraňuje děj. Kdo se v první části dokáže ztotožnit a příliš nepřemýšlet, může se na vlnách emocí dovézt až k uspokojující katarzi.

3 08.04.2019

Wilde moralizoval ve všem, co napsal. Tentokrát to ale není kritika z ironického odstupu, nýbrž přímé účastenství a z něj vyplývající čisté zoufalství a hrůza.

„A bolest toho výkřiku
tím spíše rvala mne,
výčitek hrot a hořký pot
jsem znal i za jiné:
kdo žije více životů,
i víckrát zahyne.“

Tragičtější než Dorian Gray, patetičtější než závěr Strašidla cantervillského, dojímavější a životnější než Pohádky. K tomu krásné verše a krásný překlad Františka Vrby. Citáty už psali jiní, refrén zmíněný hned v prvním příspěvku se zaryje pod kůži opravdu hodně.

7 04.04.2019

Dvě části s různou dynamikou, dvě postavy spojené jako objekt a stín. První část je pomalá, hluboká, podrobně vykresluje Maďarsko a jeho střední třídu těsně před 2. světovou válkou. Mizející staré časy reprezentuje konzervativní soudce, který přestává rozumět své době, zrychlené, nervózní, v níž se uvolňují tradice a jistoty, i lidem, kteří se natolik odcizují realitě, že je nelze prohlédnout, porozumět jim. Druhá část je dramatičtější a roztříštěnější, na scénu vstupuje druhá postava - lékař je právě takový moderní, ctižádostivý, nervózní člověk, ale zabývá se týmiž myšlenkami jako soudce. Vzájemně se doplňují i si odporují, na nich se ukazuje dvojí fatalismus.
Pro mě byla vůbec kniha především o fatalismu, jednou ve formě křesťanské pokory a absolutní úcty k tradici, podruhé jako snaha pseudovědecky si odůvodnit vlastní neštěstí, neschopnost nebo neochotu bojovat s nepříjemnými skutečnostmi. Ale nejen o tom, Noc před rozvodem je klasický psychologický román s mnoha tématy a leckteré postřehy mají nadčasovou platnost.

Zajímavá návaznost: Nedávno jsem četla daseinsanalytickou studii psychiatra Binswangera o jedné jeho pacientce (viz J. Vacek: Velké psychiatrické případy). Argumentace obou lékařů se značně podobá až do samého konce, přitom Binswanger svou práci vydal až ve 40. letech. Tím spíš mi přijde Márai v duchu doby realistický, bez ohledu na to, že mohl vycházet z Heideggera a jiných zdrojů daseinsanalýzy.

6 02.04.2019

Čteno a přečteno téměř v kuse za dva dny. Stín je sice postava bez osobnosti, jen nezbytný vypravěč, ale to je jediná chyba a ráda ji odpouštím. Protože ostatní charaktery jsou naopak jako živé, bohové nebo lidi, každého můžu potkat zítra na ulici, popisy prostředí vtahující a dějové linky na konci krásně zapadnou (přitom náznaky jsou od začátku, stačí dávat pozor, a tak to má být). Gaiman nepíše humor, který by měl hned rozesmát, ale je vidět, s jakou láskou vymýšlel polokomické situace, paradoxy a švindly, které by se skoro, skoro mohly stát. Bavila jsem se s ním a ráda jsem v jeho světě pobyla.
Američtí bohové jsou víc román než fantasy, na nadpřirozenu kouzlo knihy nestojí. Asi román lehčího ražení, ale přesto chytrý, dojemný i silný.

11 29.03.2019

Šest případů stručně a srozumitelně shrnutých na základě dobových dokumentů, na závěr posouzení vzhledem k současným znalostem. Historií se Vacek nezabývá víc než je nutné, příliš neteoretizuje, drží se striktně odborného popisu pacientů a výkladu o psychiatrickém směru, který měl na případ vliv. Jako zastánce konzervativní akademické psychiatrie nelékařské, jak on říká "filosofující" směry kritizuje. Např. psychoanalýza z jeho rozboru vychází jako formalistní katechismus bez opory v realitě, další abstraktní školy ještě hůř. Argumentuje podloženě a přesvědčivě, je to dobrá protiváha proti obecné popularitě právě liberálních psychosociálních tendencí.

1 26.03.2019

Zajímalo by mě, jestli je to výběrem překladatele nebo opravdu posedlostí autora, že víc než polovina povídek sbírky má stejnou osnovu, jako by šlo o mnohokrát přepisovanou a rozváděnou jedinou povídku. Neschopnost soustředit se na důležité, duchovní nebo citové věci, nesplnění slibu kvůli roztěkanosti myšlenek a zničující snaze neurazit, ani maličko se nedotknout ani těch lidí, kteří nás jen zdržují. Neustálé nutkavé přemýšlení nad tím, jak budu vypadat, když odmítnu známého (třebaže pospíchám za důležitým posláním), když bude vidět, že nemám dokonale upravené šaty, neustálý boj s hmotnými věcmi. Většinou to nekončí dobře, ale pokud jsou povídky řazeny chronologicky (což je jen odhad, poznamenáno to u nich bohužel není), vyvíjely se od jednoznačných morálních podobenství k symbolistní psychologické próze s přesahem, paradoxně se mi šestá variace na stejné téma četla lépe než druhá.

Jazykově je Agnon bohatý a nesmírně obrazný, přitom stručný, občas až příliš na můj vkus (a opět - neustále zmiňuje, že vypráví jen to, co je vyprávění hodno, pokud vypravěč žil profánní život, nezaslouží si, aby byl blíž představen). Vytváří výraznou atmosféru, jako bych opravdu popisované viděla a cítila, v tom je nesmírně silný. Povídky mimo strukturu duchovní povinnost - materiální závazky - selhání jsou emotivní, přitom něžné, lyrické.

Zajímavý experiment je Paní a podomní obchodník, překvapivě klasický horor s hutnou atmosférou. Zápletka už dnes nikoho nepřekvapí, ve 30. letech asi fungovala líp. Mně na ní celou dobu dráždil výchovný akcent: neposlušní odpadlí židé skončí u nežidovky, která je, neznabožka nečistá, po právu ztrestá.

1 18.03.2019

Klasický historický román – dlouhý, podrobný, pomalý. Období osvícenství probírá ze všech možných úhlů, od společenského klimatu přes včleněné filosofické úvahy po drobné zajímavosti tehdejšího života. Péterfy také tvoří na všech frontách výrazné kontrasty, proti intelektuálním zálibám šlechty a měšťanstva staví hrubě pudový život týchž vrstev i středověké barbarství nevolníků, proti snaze o poznání a osvobození snahu o ovládání a pokoření druhých, a dalo by se pokračovat. Prolínající se životy Ference Kazinczyho a Angela Solimana ilustrují vzestup i pád věku rozumu. Symbolicky se setkávají v zednářském hnutí, spojuje je ale i marná snaha o získání svobody a vlády nad svým tělem či životem.
Přecházení od vyprávění k filosofii, od dramatu k sexuálním excesům baví a umožňuje číst bez intelektuálního vyčerpání. Těch výstřelků na mě bylo ale příliš, jako by byla josefínská Vídeň učiněná Sodoma. Jejich groteskní podoba byla také přes míru, stejně jako množství vykonstruovaných náhod potřebných pro odůvodnění nepravděpodobného děje. Přesto je Vycpaný barbar výborná kniha, svou pomalostí a hloubkou velmi příjemná.

1 13.03.2019

Mám ráda pohádky a mám ráda všemožné parafráze, komické, satirické i vážné. Možná jsem tudíž měla moc vysoká očekávání. Nicméně tahle sbírka je nedotažená, takové improvizované vyprávění třeba u táboráku nebo v hospodě, kde se společnost zasměje a za chvíli už si nikdo nepamatuje, o čem se to mluvilo. Přesadit pohádky, významově bohaté a dost variabilní, aby mohly odkazovat skoro na cokoliv, do moderní doby, proč ne. Jenže odlišit se, vystavět zápletku jen na rozdílech ve věcech materiálních nebo na laciném pomrkávání "takovou zvrhlost jste nečekali, co?", to je málo, strašně málo.
Líp fungují příběhy skoro nezměněné, jen rozvinuté nebo dořečené, tam se autorova hodně viditelná snaha o zábavný popis psychologických traumat může opřít o funkční kostru původního příběhu. Mužíček je v tom ohledu asi nejlepší a jediný, který opravdu přidává něco smysluplného navíc. Druhá potěšující povídka jsou Zvířata, kde se zdařila (a jenom tam, bohužel) vynikající, mrazivá pointa. Naopak je hodně povídek nudných, zapomenutelných, výplňových. Vlastně se mi víc líbily nádherné ilustrace a celkově krásná úprava knihy než texty samotné.

3 02.03.2019

Chytré, promyšlené věty, vzorová práce s narážkami, přesně odpozorované vztahy ve školním mikrosvětě podané s pochopením i trochou ironie, uměřená kritika poměrů, i když o tu tolik nejde. Zajímavá (možná typicky ruská?) kombinace ironizování dávno už ne socialistické přítomnosti a upřímného obdivu k hrdinské minulosti a ruskému lidu, který je v jádru dobrý (ostatně těch pár kladných postav jsou věrní idealisté nebo členové komsomolu, ani přítomnost není ztracena).
Rušilo mě množství časových linií, kterých autor do necelých 200 stran vtěsnal čtyři nebo pět, přičemž některé zápletku nijak zvlášť nerozvíjejí. Neustálé přeskakování sem a tam tříští hlavní děj, navíc není šťastné poněkud násilné střídání v rozmezí i jen odstavců.
Vybroušený jazykový styl, dějová výstavba místy drhne, i tak jsem ale byla na spoustu věcí celou dobu zvědavá.

2 01.03.2019

Lilian Rubin na několika klinických případech ukazuje vlastní vyrovnávání se s teoretickými nařízeními své profese, postupnou snahu o individuální přístup (a sbírání odvahy se jím netajit) a střízlivě rozebírá možnosti, které psychoterapie nabízí. Nabízí k posouzení i svá selhání, víc ale dodává odvahu nepotlačovat svoje city, protože to oba účastníky může jedině křivit. Je velmi soucitná a lidská, ale přitom realistická a upřímná, varuje před obvyklými přehnanými očekáváními jak pacientů vůči terapeutům, tak terapeutů vůči svým schopnostem.
Moudrá kniha, kterou může hodně pomoci adeptům obou stran pohovky.

7 22.02.2019

Halucinační jízda z šedivé ubytovny osídlené existencemi, které zplodil socialistický nerealismus, do podzemí globálních monstrózních spiknutí. Moskva, stejně fascinující jako odporná, nebo přesněji odporná fascinujícím způsobem, jasnozřivé opilecké řeči, události, které se, logicky vzato, nikdy nemohly stát, ale tolik z nich se už někdy stalo, že obří lidožravé krysy jsou proti nim ještě docela pravděpodobná představa.
Několik nádherných vět a asi nejpřesnější vystižení vztahu Ukrajinců k Rusům, jaké jsem četla. Přebujelý styl a horečnatá (doslova) dynamika, která nedá vydechnout a setrvale graduje, což mě zpočátku nadchlo, později unavilo a poněkud otupilo. Možná to má za následek, že závěr už jsem četla celkem nezaujatě a přišel mi poněkud z povinnosti, jako jediná možná cesta, kam se dá ještě v nastoleném eskamotérském stylu postoupit. Taky mi osobně byla bližší jednoduchá pivní filosofie ("Bojuju za naše a vaše pivo!") než hluboké zobecňující poselství, přesto výjimečný čtenářský zážitek.

Nečekala jsem, že nedlouho po čtení Stančíka objevím knihu, která se mu stylově podobá. Andruchovyč ale nepíše tolik na efekt a méně se sám sebou kochá.

5 21.02.2019

Vědecký popis zvláštní doby, kdy aktivně působili v umělecké sféře lidé později vymazaní z encyklopedií a zároveň se rozjížděl stroj na socialistický realismus až na věčné časy - ať už si pod tím jeho hlasatelé představovali cokoliv. Zevrubný sumář toho, kdo, kdy, kde, co, v jaké komisi. Vzhledem k roztříštěnosti jiné literatury o tématu na jednotlivé umělecké druhy je to vynikající soubor. Nečte se lehce, spíš se dá z toho množství informací sestavit směr, kterým se kulturní politika ubírala, a že nebyl vždycky přímý. Mezi faktografii autor včlenil své starší články o některých kulturních aférách, ty jsou čtenářsky vděčnější, ale pořád obsažné. Velice oceňuju kritické hodnocení jiné odborné literatury, poznamenané dobou nebo zaujatostí autora, ať už z jedné nebo druhé strany. Knapík se snaží být nanejvýš objektivní a daří se mu to.

2 18.02.2019

K obrozenecké literatuře a divadlu mám averzi, ale vlastně spíš z principu, přečetla jsem málo, abych mohla soudit. V rámci bourání předsudků jsem tudíž vzala do ruky Dudáka - a nebylo to špatné. Průměrná romantická historka, o nic horší nebo hloupější než jiné, naopak si říkám, že v dobré inscenaci může být příjemná. Byť ji teď pár let vidět nepotřebuju.

6 12.02.2019

Ve výboru jsou povídky dvou typů, jednak pocta a zároveň jemná parodie na černé historky a brakové krváky, jednak stejně ironický posměch vztahům mezi spisovateli vzájemně (Plameny ve tmě) nebo mezi spisovateli a literaturou (Černý román).
Krví a násilím Fonseca nešetří a občas ho žene až do extrémů, při kterých by se decentně vzdálil i Jack Rozparovač. Porušuje desatero pátera Knoxe, s láskou znalce shazuje brakové ingredience, stupňuje dramatickou zápletku kam až to jde, aby hrdina na konci mávnul rukou - ále, vlastně nic. Přitom je vytrvale zábavný a suše humorný.
Vcelku výborná zábava, milovníci žánru by možná přidali i pátou hvězdu.

2 06.02.2019

Tahle knížka zastarala, bohužel. Byť psaná ve 40. letech, lyričností, popisností, prostotou dobrodružství působí jako z 19. století. To by nevadilo, kdyby zaujala jazykem nebo stylem, jenže je spíš průměrná (a český překlad z r. 1979 působí o třicet let starší, nikoli v kladném slova smyslu). Ve srovnání se (staršími) chlapeckými dobrodružstvími Foglarovými působí Vězení poklidně jako čaj u tety, proti (staršímu) studentskému humoru Jaroslava Žáka krotce a bez nápadu.
Nechci říct, že je to špatný text, Cesbronovu generaci asi oslovoval. Po dlouhém úvodu se v poslední třetině rozjede pátrání a objeví se několik morálních dilemat, jen to řešení je v prvním případě naněkolikrát nastavované a ve druhém naopak od počátku jasné a učitelsky poučné. Kniha, která mi nic nedala a na niž za týden zapomenu.

3 02.02.2019