Velké psychiatrické případy
Jaroslav Vacek
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136269/velke-psychiatricke--136269.jpg
4
10
2
Životní osudy lidí, kteří se kvůli své chorobě či poruše dostali do konfliktu se společenskými nebo trestními zákony 19. a 20. století a jejichž jednání vzbudilo široký ohlas ve veřejnosti a zároveň se stalo předmětem vášnivých odborných polemik odborníků-psychiatrů. Na nejvýraznějších příkladech, ať už jde o šíleného krále Ludvíka Bavorského, inteligentního vraha učitele Wagnera, případ psychicky narušeného Wolfsmanna, jímž se zabýval Freud či případ mladíka, který spáchal atentát na amerického prezidenta Reagana, ilustruje autor vývoj a principy psychiatrie.... celý text
Přidat komentář
Literární ambice i přímo detektivní talent MUDr. Jaroslava Vacka se tentokrát projevily ve 480ti stránkovém opusu o ne dost dobře pochopených a ne dost dobře pochopitelných případech z psychiatrické praxe. Na šesti slavných případech Vacek dokladuje jak spletité jsou mnohdy cesty ke „správnému“ diagnostikování a pochopení duševních nemocí. Autor je do problematiky dobře zasvěcen a svým čtivým stylem si přesvědčivě získal moji pozornost. Až na případ Wolfsmannův, kterým jsem se musel ztěžka prokousat (nejsem zrovna příznivcem Freudovy psychoanalýzy) byly ostatní kapitoly ukázkou toho, jak je mnohdy psychiatrické řemeslo výjimečné ve své záhadnosti i diagnostické spornosti.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1996 |  O nemocech duše |
| 2001 | Velké psychiatrické případy |
| 2012 | O duši, šílenství a genialitě |
| 2012 |  Mýtus Věčného Žida |
Kniha Velké psychiatrické případy je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 9x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 25x |
| Chci si koupit | 10x |
Šest případů stručně a srozumitelně shrnutých na základě dobových dokumentů, na závěr posouzení vzhledem k současným znalostem. Historií se Vacek nezabývá víc než je nutné, příliš neteoretizuje, drží se striktně odborného popisu pacientů a výkladu o psychiatrickém směru, který měl na případ vliv. Jako zastánce konzervativní akademické psychiatrie nelékařské, jak on říká "filosofující" směry kritizuje. Např. psychoanalýza z jeho rozboru vychází jako formalistní katechismus bez opory v realitě, další abstraktní školy ještě hůř. Argumentuje podloženě a přesvědčivě, je to dobrá protiváha proti obecné popularitě právě liberálních psychosociálních tendencí.