ijcro komentáře u knih
Smál jsem se některým pasážím tak, až jsem spadnul z postele! Dokonce jsem jednu chvíli měl pocit, že je to osobní vyznání pašeračky Terezie, která uvázla v čase a prostoru v zamřížovaném kamrlíku kdesi v Asii, kam ji zavál poněkud nesnesitelně bizarní způsob života lehce vylíznutého... ehm, mozku...
:)
Ale je fakt, že zrovna tohle vyprávění může být pro spoustu čtenářů hodně atraktivní (a rozdíl mezi courou a běhnou je v podstatě jen v té rychlosti)
:D
Je to skvělá detektivka, zasazená do srdce Akkadské říše do samotného Babylonu a blízkého okolí Borsippy. Dostal jsem ji před mnoha a mnoha lety v nemocnici na ukrácení dlouhého času, ale tam jsem ji vůbec nečetl. Jednak to mělo nevhodný sešitový formát a taky, neměl jsem na čtení ani pomyšlení. Přelouskal jsem ji až doma, když už jsem konečně mohl trochu chodit. Ale bylo to pohlazení, už jen kvůli ilustracím a přívětivému jazyku. Jediné, co mi vadilo a pletlo se, bylo zvláštní uvození přímé řeči...
Rozhodně doporučuji!
Jsou to trochu jiné pohádky, které jsme četli dětem na dobrou noc. Některé jsou známější, jiné pobaví a některé i zaujmou a dneska se mi zdají neprávem opomíjené. Pro mě jsou milou vzpomínkou na dobu, kdy mi je jako malému klukovi čítával táta.
Je to takové scifistickofantazijní porno. Nečte se to špatně, byť někteří aktéři jsou vyloženě debilové, kteří vysadili v nevhodnou dobu prášky po lokální lobotomii. Interterra je prototypem ráje pod zemskou kůrou, kde se nepřetržitě mrouskají fluida vydávaná za lidi a přecházejí z jedné "skoro lidské" tělesnosti na jinou stejně snadno, jako se kopírovala cédéčka (tedy, skoro - kam se hrabe umělá inteligence v elektrických obvodech). Třešničkou na pomyslném dortíku orgií je kapku překvapivé cestování časem...
Předvídatelnost je snad jen v tom, že když cestovali tam, pak časem musí zase zpátky, ne?
Jo, a závěrečný dialog je fakt supr!
Myslím si, že tenhle díl je ze všech nejzajímavější, líčí osudy českého přistěhovalce Sudíka a jeho dcery ve Státech tak, že je možné příběhu uvěřit i detaily. Není to sice historická freska ani žádná notalgie či volání po dávno zašlých časech, ale bez příkras ukazuje tvrdý boj o claim 160 akrů půdy po vyhnání (odinstalace) Indiánů z nového teritoria - Oklahomy. Děj má široký záběr, je vcelku čtivý a je jak ze života - kdo s koho, s kým a za kolik.
Příběh je především o dobrodružství, odvaze, přátelství, tvrdé práci a hlavně o změně, proměně hlavního hrdiny, na začátku ještě skoro dítěte, v dospívajícího muže, který bude vědět, kde je "nahoře" a kde "dole". Ale je to taky o autoritě, vůli, náhodě a motivaci.
Nádherné obrázky tomu i po létech dávají nezaměnitelný šmrnc a kniha snese srovnání s jinými knihami, ilustrovanými mistrem Burianem.
Rozhodně doporučuji
Druhý díl je kapičku jinší než první. Poněkud se změnil popisný jazyk Yilané (asi kvůli připojenému slovníku), aspoň z počátku se mi to zdálo. Kerrick je na antidepresiva a jeho sklíčenost je vyvažována obětavostí a láskou Armun. Jen ta mrcha ještěrka Vainté je furt ta samá, zatvrzelá potvora, toužící zničit Tanu do poslední jejich kůže.
Nejsympatičtější z celého příběhu jsou srdeční Paramutan, lovci velryb a lidé studeného severu, jsou bezprostřední, veselí a obětaví, hotovi pomoci navrčenému Kerrickovi resp. Armun kdykoliv je třeba…
Je to supr pokračování "Princezny z Marsu", příběh chvástavého Johna Cartera pokračuje dál v eskapádách bojů, úniků, neuvěřitelně neviditelných náhod a prokazuje jiskřivou inteligenci, která z něj srší jak jiskra v transformers. A ta nezlomná láska k Dejah je už jen třešničkou na akčně vířícím příběhu. Dávám plus!
Je to velmi poutavě napsaná knika, v podstatě pojednávající o každodenním životě člověka ve starém Egyptě od kolébky až k posmrtnému životu (zní to divně - posmrtný život). Je tak dobrá, že by ji stálo za to doplnit nejnovějšími fakty z archeologických výzkumů posledních let. Rozhodně doporučuji!
Vyprávění (mnohdy jen komentované) je dost ploché a některé rozvleklejší dialogy se mi slévaly a působily jen jako vycpávka (ale čte se to poměrně dobře, byť hůř než detektivky od baronky P.D.Jamesové).
Příběh alternativní historie je dost zajímavý sám o sobě (autor se zřejmě inspiroval určitými rysy heydrichiády), zvlášť, točí-li se kolem "zázračné" zbraně.
Na pozadí běžného kriminálního zločinu se rozvíjí tragické příběhy, které (překvapivě) nekončí osvobozením krále a příběh nenese s sebou žádný pozitivní náboj (je otázka jak moc je to špionážní román), ba ani poselství.
Každopádně jsou dobře popsány rozpory mocenských struktur SS a wehrmachtu a některá dilemata lidí, kteří dobrovolně volí menší zlo, aby se vyhnuli sebezničení a utekli před vlastním strachem.
Knihu odložily moje děti jako nezajímavý artikl a vložily mi ji do knihovny. Tak jsem ji přečetl a snažil se porozumět, proč mým náctiletým ratolestem nic neříká (lekly se asi počtu stran, jazyka, a vlastně je takové příběhy ani nezajímají).
Inu, příběh sám je dost rozvleklý, pravda žádný trhač emocí, a sem tam i zmatený, se spoustou logických chyb (nebo spíš iracionalit v jednání protagonistů) a různě se prolínajících charakterních postav. Ale je taky fatální a dost krutý. Asi největší výzvou prvního dílu bylo nářečí, sice je o něco lepší než Zusakův Posel, ale ne o moc, a chvíli mi trvalo ho pochopit, byť o překvapení není nouze.
Zajímalo mě, jak vše dopadne a kam až hlavní hrdinové dojdou, a proto jsem po zhlédnutí filmu přečetl i následné díly. Musím říct, že v knize je příběh lepší, vizuálně vyvařený film až příliš zúží čtenářskou představivost a rovnou řekne "takhle to je a takhle to vypadá".
Přečíst se to dá, místy je člověk do příběhu vtáhnut, ovšem není to na přečtení jedním dechem.
Tenhle román s drsným příběhem na pozadí cesty do Irkutsku není pro každého a je neprávem opomíjený. Čte se dobře, i když jsou některé kruté reálie dneska těžko uvěřitelné (ale na Veliké Rusi se dělo leccos, jak všichni dobře víme) a svým způsobem lze také považovat příběh za zvláštní druh červené knihovny. Dávám plus
Jářku, knížkou jsem se prokousával těžce, asi jako zoufalá housenka obaleče ve sklenici sušeného ovoce, když při útěku narazí na sklo. Autorské jablko sice nepadlo daleko od stromu, ale Dick je Dick a Félix je prostě jinej. Příběh není složitý, ovšem je podáván hrozně rozvláčně s popisnými pasážemi, které sice svědčí o autorově dobré paměti a odborných znalostech, ale celkově děj rozbíjejí a některé odbočky se zdály být úplně zbytečné. Jeff se občas chová jako pitomec, ale trhač emocí to není, jasný pane. Každopádně, připouštím, že takový způsob vyprávění může někomu vyhovovat. Mně ale ne... :(
Knihu jsem četl poprvé někdy před pětatřiceti lety a díval se tehdy na příběh jinýma očima, v jiné éře, s jinými myšlenkami. Svět se od těch časů dost pootočil a i ty oči se změnily, stejně jako doba.
Je to v podstatě příběh o hledání té pravé vize nepřítele autorem, který má černobílé vidění světa a kapku extrémní zákopovou pozici. Tehdy jsem to tak necítil, možná díky výpravnému jazyku ve stylu starých románů, díky němuž příběh peláší ke svému bodu zvratu a tak dobře se čte. Jen si nejsem jist, jestli to dnešní čtenář docení.
Je to super vyprávění pro děti. Sám jsem to sice četl až ve druhé třídě, ale četl jsem to rád, jako laskavé pohlazení, i kdyz se občas vyskytnou v příběhu tmavé mráčky - i ty k tomu patří.
Je to vlastně knížka mojí maminky, ale pomalu se z ní stává kniha putovní... :-)
Mám vydání z roku 1947 a je to svým způsoben nadčasový text.
Četl jsem jen "fešandy...", a je to taková jednoduchá gangsterka, odhadem tak z padesátých let. V dnešní cynické době působí mnohé dialogy směšně a sexisticky. Příběh s hromadami mrtvol je rozehrán dobře, soukromé očko drsnější než šmirglpapír přepaluje v každé situaci, podle svých not hraje larvička Glorie coby prvotřídní, trofejní mrcha, které by se měl bát každý soudný chlap, no a ostatní týpci končí vesměs v penálu. Taková oddychovka za tři hvězdy.
Četl jsem to už dávno. Je to psáno jazykem poplatným době, bez těch podivných pochlebků by to snad ani nevyšlo. Obrazové dokumenty jsou supr! Důkaz o ztracené době, ztracených osudech, prostě o světě, od kterého nás dneska dělí sedmdesát a víc let a na který nazíráme s despektem. Náš svět se prostě pootočil...
Je to v porovnání z jinými díly zvláštní thriller, který na pozadí detektivního příběhu z prostředí nemocnice nastoluje etické otázky, podle jakých kritérií se má lékařské konsilium rozhodnout, kdo si léčbu zaslouží a komu bude odepřena a kdo nakonec zemře (jak už to v příbězích z amerického prostředí bývá, v podstatě se řeší jen otázka za kolik a jen pro ty, kdož se nezničili vlastním přičiněním tj. drogami či alkoholem). Pointa příběhu není úplně rozplizlá ani příliš překvapivá, spíš jen naznačuje, kdo to chtěl řídit ruce Osudu. Nečte se to špatně, ale je to prostě kapičku jiné, než na jaké příběhy jsme zvyklí.
Je to již jen labutí píseň, kdy osudy hrdinů se pomalu ale jistě završují a jdou s Osudem.
Rahanova dobrodružství vycházela kdysi v nějakém časopise na poslední straně, tuším, že to byla Sedmička v menším formátu na skoro novinovém papíru. Bylo to super, líbilo se mi to, nejlepší jsou ty jednoduché příběhy (ale některé jsou i dost slaboduché) kdy hrdina povstal, třeba takový hřbitov mamutů nebo cesta po řece. Je to prostě trošku jiný koncept, a spíš pro větší děti :)
Jenže... v novějších příbězích není Rahan úplně tím hlavním hrdnou, přijde mi, že se spíš staví do role průvodce a pozorovatele, což je vidět i na tomto epizodním příběhu (samozřejmě neuzavřeném).
Rahan tam, Rahan tady, Rahan všude...