HTO komentáře u knih

„Chispas!" zaklel generál. „Slyšel už někdo něco takového? Ten mizera mi tyká!"
„To není ani zdaleka tak neuvěřitelné, jako že generál tyká mizerovi," odpověděl jsem.

Stejně jako Jedenadvacet detektivů (ano, hříčka je záměrná, viz. anotace) velmi doporučeníhodná knížka! Je pravda, že starší antologie je lepší, ale je také pravda, že je nemožné vyrovnat se legendám našeho dětství. Takže máte-li rádi detektivky, neváhejte ani chvilku! Antologií je mnoho, ale takovýchto málo: jedná se tak trochu o „učebnici“, neboť zde najdete nejproslulejší detektivy 20. století v chronologicky seřazených povídkách, podle toho, kdy se poprvé objevili. Každá povídka je navíc opatřena úvodem. Kniha je krásně udělaná a překlad výborný.

Je jasné, že z takovéhoto typu knihy je těžko vybírat nejlepší povídky, ale přesto mi dovolte některé vyzvednout: Dalzielův duch je vynikající kousek s dvojicí Dalziel a Pascoe, u nás vydavateli nepochopitelně zanedbávanou; Falešné noty od Sary Paretskyové mi představily Viky Warshawskou, s níž jsem si hned pořídil román, a která se mi nesmírně líbí tím, že se člověk dozví mnoho z jejího rodinného života (což je možná výhoda ženského psaní); a konečně je tu doslova otřásající povídka od D. E. Westlakea. – Vysoce doporučeno!

A ještě P. S.: pokud máte rádi záhady, zkuste vypátrat, proč Maigret oslovuje svou ženu Henrietto, když v jiné knize se jmenuje Louisa.

11 18.02.2014

Stojí za koupi už kvůli vynikající závěrečné studii Wandy Heinrichové „Proč poezie?“ — to je text, jakých se rodí málo, skutečně zásadní. A potěšte se předmluvou Ivana Wernische:

— Když mě redaktor Martin Stohr přesvědčoval, že bych ročenku nakladatelství Host měl tentokrát uspořádat já (nejspíš proto, že jiného kmeta na tu nevděčnou práci nesehnal), zdráhal jsem se. Povolil jsem teprve, když mi slíbil velkou finanční odměnu.
Teď opět váhám. Neměla by částka, kterou dostanu, být vyšší? Neměl jsem žádat ještě nulu? Jak vysoké bolestné vynahradí ústrky, které mě očekávají? Mám se pro pár mizerných Kč vystavit spílání za to, že jsem dal přednost tomu, a ne onomu?
A proč já? Novou, svěží literaturu nesleduji, čtu z ní jen to, co se mi tu a tam namátkou dostane do ruky. V současné české básnické produkci se nevyznám. Proč zrovna já bych měl být tím, kdo rozhodne, které básně jsou letos nejlepší?
A podle čeho mám poznat ty nejlepší básně? Předpokládám, že se jaksi předpokládá, že budu spravedlivým sudím; jak ale mohu v soutěži rozhodovat spravedlivě, když nemám k dispozici pevná pravidla? Neměli by se posuzovat zvlášť muži, zvlášť ženy? A v kolika věkových a váhových kategoriích by bylo vhodné soupeřit? A může závodit šermíř s veslařem a šachista s jezdcem na koni?
Aspoň trochu spravedlivé by možná bylo, kdybych texty, které mi předložila Wanda Heinrichová, zamíchal jako karty a vybral z nich každý desátý. A ještě spravedlivější, kdybych vybral každý pátý. Anebo — a spravedlivěji už bych jistě rozhodnout nemohl — kdybych prohlásil za nejlepší všechny. Měli by mě pak všichni rádi? No to jistě.
Když jsem, jen zčásti, nastínil své pochybnosti panu Stohrovi, odpověděl, že mi dává naprostou volnost, že básně pro tuto ročenku mohu posuzovat podle vlastních měřítek. To mě na chvíli uklidnilo, ale teď, když jsem se lépe zamyslel a když už je pozdě, rozpomněl jsem se, že vlastně žádná pevná vlastní měřítka nemám.
Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.
Co když to které dílo přečtu špatně a někomu ukřivdím? Vím já, zdali s tím, co se mi nezdálo dost dobré, jsem neodložil báseň plnou úžasné, mně nepřístupné, pro mě neviditelné krásy?
A vím já, kterak uspořádat celek? Co se mi zalíbilo, jsem roztřídil a poskládal jen podle citu a spoléhal při tom hodně na náhodu, tak jako bych sestavoval vlastní sbírku básní. A tu je další otázka: co když nakonec možná ani tak nejde o soutěž a hlavním účelem této publikace je dát mi možnost, abych se blýsknul, poskytnout mi prostor a materiál k tomu, abych ukázal, jaké jsou mé záliby a jaký já mám vkus? V Praze 29. 8. 2013 IVAN WERNISCH

11 23.12.2013

Výpisek: „Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahyneme v anarchii lidských hodnot. Drzost, která znamená pohrdání jakoukoliv lidskou distancí, je charakteristickým znakem chátry, podobně jako je vnitřní nejistota, smlouvání a vtírání do přízně drzého člověka a spolčování s chátrou nejjistějším způsobem, jak se s ní ztotožnit. Když už nevíme, co jsme dlužni sobě a druhým, když vyhasne smysl pro lidskou kvalitu a schopnost udržovat distanci, je chaos přede dveřmi. Když kvůli hmotnému pohodlí připustíme drzost příliš k tělu, vzdáme se tím sami sebe, necháváme vlny chaosu prorazit hráz v místě, na které jsme byli postaveni, a neseme spoluvinu za celek.

V jiných dobách mohlo být posláním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset právě křesťanství vášnivě zastat respektování lidských distancí a lidské kvality. Musí odhodlaně čelit nesprávnému výkladu, že jedná ve svůj prospěch, a lacinému podezření z asociálního smýšlení. To jsou trvalé námitky chátry proti řádu. Kdo bude v těchto věcech měkký a nejistý, nepochopí, oč jde, a tyto námitky jej dokonce asi postihnou plným právem.

Procházíme všeobecným úpadkem postihujícím všechny vrstvy společnosti, a současně stojíme při zrodu nového ušlechtilého postoje, který spojuje lidi ze všech dosavadních společenských vrstev. Ušlechtilost vzniká a udržuje se obětí, odvahou a jasným vědomím toho, co dlužíme sobě a druhým, samozřejmým požadavkem úcty k vlastní osobě, a stejně samozřejmým zachováváním úcty k těm, kteří jsou nám nadřízeni, i k těm, kteří jsou nám svěřeni.

V každém ohledu jde především o znovunalezení zasutého smyslu pro kvalitu, o řád založený na kvalitě. Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu.

Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakýmkoliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jde o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého, stejně jako mít odvahu k životu veřejnému.

Po stránce kulturní znamená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k soustředění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. Kvantity si vzájemně ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.“

***

Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře
v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy
na žitném klasu.

11 14.05.2013

O Íliadě, z knihy Alberta Manguela Knihovna v noci – Některé z nových podob knihoven se bez nových technologií obejdou (anebo si je nemůžou dovolit). V roce 1990 založil kolumbijský ministr kultury organizaci pojízdných knihoven, které by dopravovaly knihy do nejvzdálenějších koutů země. V oblastech kolem Bogoty byly knihovní autobusy v provozu už od roku 1982 a vláda považovala za důležité, aby se knihy dostaly i k obyvatelům vzdálenějších venkovských oblastí. Za tímto účelem byly vyrobeny velké zelené tašky s objemnými kapsami, které šlo snadno složit do praktických balíčků, a v nich se měly knihy přepravovat na oslech (http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#IMG__1.jpg) do džungle a horských oblastí. Tam knihy po několik týdnů zůstávají pod dohledem učitele nebo venkovského stařešiny, který se tím de facto stává pověřeným knihovníkem. Tašky se rozloží a pověsí na sloup či strom a místní obyvatelé si je můžou prohlížet a vybírat si z nich. Někdy knihovník předčítá nahlas těm, kdo sami číst neumějí; příležitostně čte ten člen rodiny, který chodil do školy, svým příbuzným. „Tímto způsobem," vysvětlil jeden z venkovanů v rozhovoru, „se můžeme dozvědět, co jsme nevěděli, a předat to dalším." Když uplyne stanovená doba, přijde do vesnice nová várka, aby nahradila předchozí. Většina knih jsou technické nebo zemědělské příručky nebo návody k filtrování vody, soubory střihů a vzorů na šití či veterinární rádci, jsou tam však přibaleny i nějaké romány a jiná literární díla. Podle jedné knihovnice se knihy vždy v pořádku vracejí. „Vím pouze o jednom případě, kdy někdo knihu nevrátil," řekla mi. „K obvyklým praktickým titulům jsme přidali španělský překlad Íliady. Když přišel čas na výměnu, venkované ji odmítli vrátit. Rozhodli jsme se, že jim knihu věnujeme, ale ptali jsme se jich, proč si chtějí nechat zrovna tento titul. Vysvětlili nám, že Homérův příběh přesně odráží jejich vlastní: vypráví o válkou rozdělené zemi, v níž blázniví bohové úmyslně rozhodují o osudu lidí, kteří nikdy přesně nevědí, proč vlastně bojují a kdy přijdou o život."

Jak tihle vzdálení kolumbijští čtenáři vědí, naše existence plyne, podobná neskutečné řece, ve dvou směrech: od nekonečné hromady jmen, míst, výtvorů, hvězd, knih, rituálů, vzpomínek, obrazů a kamenů, které nazýváme svět, k tváři, jež na nás každé ráno hledí ze zrcadla; a od této tváře, od tohoto těla, obklopujícího střed, který nemůžeme zahlédnout, od toho, co nás pojmenovává, když říkáme „já", ke všemu, co je Jiné, mimo nás, na druhé straně. Zakoušení toho, kým jsme jako jednotlivci, spojené s pocitem, že jsme všichni občany nepochopitelného vesmíru, dává našemu životu cosi jako smysl — smysl, který odívají do slov knihy v našich knihovnách. (Knihovna jako ostrov)

11 07.04.2013

Výpisek: „Novověk rád zdůvodňoval opatření techniky užitkem pro blaho člověka. Tím zakrýval zpustošení, které napáchala její bezohlednost. Myslím, že budoucnost bude mluvit jinak. Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa. Člověk zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. To představuje nedozírné možnosti rozvoje, avšak též zkázy, zvláště tehdy, když jde o lidskou bytost, která je zřejmě daleko méně v sobě upevněná a zajištěná, než se většinou má za to. Je to elementární nebezpečí, které se rozrůstá do nezměrna tím, že toto zasahování provádí anonym, „stát“. Poměr k přírodě proto nabývá povahy krajního rozhodnutí: buď se člověku podaří správně uskutečňovat svou vládu nad světem, a pak to bude gigantické dílo, anebo přivede všechno k záhubě.“ (1950)

11 04.04.2013

Musím přidat ještě jeden výpisek: „... pak zahlédl malou kalkulačku I-ťing a byl ztracen.

Nikdy dřív ani netušil, že něco takového existuje. Být schopen pokročit od naprosté nevědomosti o něčem přes stravující touhu po oné věci až k jejímu skutečnému vlastnictví, to vše v rozmezí čtyřiceti vteřin, znamenalo pro Dirka něco jako zjevení.

Kalkulačka byla prachmizerná. Pocházela patrně z některé jihoasijské země, která horlivě zařizuje továrny ve snaze provést Jižní Koreji to, co Jižní Korea dělá Japonsku. Technologie výroby lepidel však v oné zemi zřejmě ještě nedosáhla stupně, kdy slepené věci skutečně drží pohromadě. Zadní strana hned odpadla a bylo ji třeba přichytit izolepou.

Vypadala jako docela obyčejná kalkulačka, až na to, že display s tekutými krystaly byl o něco větší než obvykle, aby se na něj vešly zkrácené soudy krále Wena o každém z šedesáti čtyř hexagramů, jakož i komentáře jeho syna, vévody z Čchou o jednotlivých linkách každého hexagramu. Byl to neobvyklý pohled, vidět přes obrazovku kapesní kalkulačky ubíhat právě tyhle texty, zejména proto, že byly přeloženy z čínštiny přes japonštinu a cestou prožily mnohá dobrodružství.

Přístroj rovněž sloužil jako obyčejná kalkulačka, ale jen do jisté míry. Dokázal zvládnout jakýkoli výpočet, jehož výsledek nepřevyšoval číslo čtyři.

Tak například uměl vypočítat 1 + 1 (výsledek 2), 1 + 2 (výsledek 3) a 2 + 2 (výsledek 4) nebo tangens 74 (výsledek 3, 4874145) ale cokoliv nad 4 označoval pouze jako „záplavu žluti". Dirk si nebyl jist, zda jde o chybu v programu nebo o tak hluboké proniknutí do podstaty věcí, jaké není s to pochopit, ale stejně byl do kalkulačky natolik zblázněný, že za ni ochotně zaplatil dvacet liber v hotovosti.“

Pár výpisků – jeden tradičně adamsovsky zábavný a druhý, který zaprvé docela dobře charakterizuje Dirkovu detektivní metodu a zadruhé funguje: „Dokonce i společnost Britská jaderná paliva si pospíšila s prohlášením, že situace je zcela pod kontrolou, že možnost, že zde došlo k úniku radioaktivity je jedna ku milionu, a že místo výbuchu je zcela vhodné pro školní výlet s piknikem, než musela konečně přiznat, že celá záležitost s nimi nemá vůbec nic společného.“

„Pár zatáček, a úplně jsem ztratil směr. Jistá filozofická škola v takových případech doporučuje poradit se s mapou, ale takovým lidem pouze říkám: ,Ha! A co když žádnou mapu nemáte, abyste se s ní mohli radit? A co když mapu máte. ale je to mapa francouzského kraje Dordogne?' Má vlastní strategie spočívá v tom, že si vyhlídnu auto – nebo jeho nejbližší ekvivalent – které vypadá, jako by vědělo, kam jede, a sleduju ho. Zřídka kdy skončím tam, kam jsem měl původně v úmyslu jet, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju.“

Včil si uvědomuji, že díky této knize, jmenovitě díky omylu pana Nathana P. Nathana, se mi podařilo pochopit jedno dávné angličtinové neporozumění: lektor angličtiny se mne kdysi asi v roce 1995 ptal, jestli znám Henrika Ibsena. Místo „Henrik Ibsen“ jsem rozuměl „Henry Gibson“, tak povídám, že ne, že jsem o něm jen četl v knížce Pan Kaplan má třídu rád. A můj učitel, Američan, povídá, že tu zase nezná on. Tak jestli ho potkám, musím mu říct, že jsem záhadného pana Gibsona už rozklíčoval, a doporučit mu, ať si pana Kaplana přečte.

Čteno stejný večer, kdy jsem četl a poslouchal Yeatse. Ach, radost! – Možná je někdo alergický na slovo „moudrost“ v názvu, vinou všelijakých obskurních a hloupých, instatní osvícení prodávajících šarlatánů, ale tím se nenechte znechutit. Nebo, pokud budete znechuceni, sáhněte po téhle knize. Potěší vás, a potěší vás moc. Už svou krásnou grafickou úpravou, pravou potěchou pro srdce, vždyť komu není blízká keltskost?, pečlivým překladem a tím, že tady ta moudrost opravdu je, v básních i příbězích – tato poučení přesahují rámec své kultury a jsou skutečně všelidská. Prakticky totožné najdete z úplně jiných zdrojů například u A. de Mella.

Střípky z knihy: „Nikdy se nevysmívej – i v hoře hlušiny můžeš najít drahokam nevýslovné ceny. Každý nosí ve svém srdci Boží slovo, které může promluvit jeho ústy."

„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?" zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?"
„Je mi to moc líto, otče," omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj."
„Ale já jsem myslel na Boha," opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba."

„Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík. „Co to děláte?" zeptal se starce. „Sázím ovocné stromy,' odpověděl mu. „Vždyť se nedožijete toho, až začnou rodit,' divil se mladík. „Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný,' odpověděl stařec. „Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně."

A konečně:

Louka v červnu

Procházím se loukou.
Divoké kvítky se mi vinou kolem nohou,
hladí mě červenými a žlutými okvětními plátky
a tráva mě omývá ranní rosou.

Není každý kvítek andělem?
Není každý okvětní plátek jeho prstem?
Neočišťují mě tito andělé od hříchu,
protože jsou milujícími přáteli?

Právě tady a právě teď je přítomen Bůh.
Právě tady a právě teď je nebe na zemi.
Právě tady a právě teď je přítomna věčnost.
Právě tady a právě teď je radost nekonečná.

11 28.07.2012

Velmi zajímavá kniha z cesty po USA šedesátých let, od Ginsberga přes Steinbeckem zvěčněný oceán u La Jolly až po maličkého ptáčka v zoo v San Diegu.

Výpisek (s úklonou kolegyni Amarantě): „Zájmy podnikatelů modifikují umělecké směry. Uspišují módy a uspišují úpadky. Stojí psáno, že zájem podnikatelů o abstraktní expresionismus upadá. Podnikající umělci proto hledají dál. Jistý Švýcar Jean Tinguely učinil před dvěma roky v tomto směru štěstí v zahradě Muzea moderního umění v New Yorku. Postavil zde jeden ze svých přístrojů, které provádějí absurdní, většinou nepředvídatelné úkony. Tento přístroj měl spáchat sebevraždu. Jmenoval se Pozdrav New Yorku. Jako řádný svobodný přístroj sebevraždu nespáchal, nýbrž různě prskal, doutnal a posléze vybuchl a přijeli na něj hasiči. Tinguely bude vystavovat letos zas. New Yorker mu věnoval Studii přes celé jedno číslo. Má batalión následníků. Bída je, že takzvané moderní umění spolutvoří tito podnikající následníci, víc podnikající než následníci, a že pak podle všech následujících Pozdravů New Yorku se soudí všechno možné."

Možná nejvlivnější a nejdůležitější kniha překladové poezie v české literatuře. Naprosto bere dech. Je vidět, že být básník je stav duše, protože Čapek, ač verše psal, jako básník známý není – tady ovšem prokázal, že básník byl, a jaký! Přispívá k tomu i jeho naprosto suverénní zvládnutí češtiny. Tuhle knihu s sebou nosilo a nosí tisíce lidí a pro všechny je radostí a inspirací.


„Já jsem ten blázen z Pampeluny,
bojím se smíchu lstivé Luny...“

11 28.07.2012

Nakoukl jsem před dávnými lety spolužákovi H. (dnes význačnému dramatikovi) přes rameno a čtu:

„V současném moderním myšlení rozeznáváme tři základní směry, totiž: šejdrem, hyčmo a šrekom:
teze: chybami se člověk učí.
antiteze: žádný učený z nebe nespadl.
synteze: kdo chybuje, je učený, přijde do nebe a nespadne.
(než profesor stačil dokončit, sezobl ho dlask)"

A i po těch dlouhých letech je tahle knížka pořád stejně skvělá.

11 27.07.2012

Jeden z nejlepších příkladů opravdu zábavné knihy, který znám. Je vidět, že Resnick se učil psát na space operách, ale tím, že tato je moderní, je radost ji číst. Nedělá si hlavu s vědou, která pohání lodě, se sociologií odlišných kultur, ale prostě píše dobrodružnou knížku, která by před sto lety mohla být kovbojkou. Vysoce doporučeno: přenese vás do jiného světa, jehož atmosféra a bohatství detailů, nápadů a postav ve vás zůstane pro všechny další chvíle, kdy se budete chtít cítit vědeckofantasticky.

Skvělý překlad Pavla Medka, ale redakční práce odbytá, což u Winstonů nebývalo zvykem: opravdu hodně překlepů. – Často se autorům doporučuje, aby pořád neuvozovali přímou řeč slovem „řekl". To Resnickovi, který píše s náramným gustem (jistě i proto je to tak báječná knížka) nikdo říkat nemusí. Vypisuji ze tří stránek dialogu: oslovila ho, konstatoval, upozornil ji, vysvětlovala, ujišťoval ji, odpověděl, přikývla, zavrtěl hlavou, oznámila, přikývl, uvítala ho, ujistila ho, opravil ji, přesvědčovala ho, přikývl bezvýrazně, připustila zamyšleně, namítl, odpověděla s úsměvem, vysvětlovala, kontrovala, zeptal se, opáčila, – a konečně: řekl (hurá!).

Přečetl jsem teď Santiaga znovu, zase na jeden zátah, a i po devatenácti letech si pamatuju úvodní čtyřverší: „Giles Sans Pitié už viděl mnoho hvězd, / má oči jestřába a ocelovou pěst. / Vypije galon na jediný hlt / a na všech cestách provází ho smrt." – – Hoho!

11 21.07.2012

Možná nejlepší příklad skvělého Asimovova psaní: stylu, který působí naprosto přirozeně – a je strašně těžké tak psát. Nepostradatelné pro příznivce SF vůbec, nejen pro čtenáře velkého doktora Asimova. Čte se to samo, ať už Asimov píše o mládí, stáří, přátelích, věcech, které má rád, nebo věcech, které rád nemá. Knihu jsem četl několikrát a vždy ji přečetl na jeden zátah. Přesto se ale nemůžu ubránit trochu rozpačitému pocitu. Nevadí mi Asimovovo ego, které většinou jeho nadhled s přehledem vyvažuje, ani jeho názory (ostatně s většinou souhlasím), ale mám pocit, že ta kniha je trochu „studená": možná je to jeho racionalismem a jakousi jistotou, že má ve všem pravdu. Je to můj osobní názor, samozřejmě, ale dávám přednost tomu, když někdo pořád hledá („Vím, že nic nevím"); a jakkoliv inteligentní a chytrý Asimov je, mám pocit – bylo to už řečeno – že na rozdíl od autobiografických knih některých jiných spisovatelů tady schází to, že náhle ucítíte moudrost.

Výpisek: „Celá tahle záležitost vede k zajímavé otázce. Rozhodně jsem měl talent pro veřejné vystupování, který ve mně poměrně dlouhou dobu musel být latentně skrytý. Nenaskytla se prostě vhodná příležitost, při níž bych ho uplatnil. Když se mi ve věku sedmadvaceti let první taková příležitost naskytla, přednášel jsem s dostatečnou sebejistotou a zvládl jsem to.

Co kdyby se mi byla podobná příležitost naskytla dřív? V jakém věku bych byl dokázal bez problémů přednést dobrý projev? To samozřejmě nevím. A co kdyby se mi podobná příležitost naskytla až mnohem později – nebo vůbec nikdy? Mohl jsem snad prožít celý svůj život a zemřít, aniž bych věděl, že jsem vynikající řečník?

Možná ano.

A to mě vede k dalším úvahám. Mám snad ještě nějaké jiné nadání, jehož uplatnění by pro mne bylo zábavné a užitečné, které jsem ale nikdy neměl příležitost vyzkoušet? To nevím.

A to se mimochodem týká každého. Kdo ví, jaká nevyužitá kapacita je skryta mezi obrovskými masami lidstva a o co všechno přicházíme jen proto, že se tato kapacita nikdy prakticky neuplatní?"

11 21.07.2012

První díl této série považuju za nejlepší dobrodružnou knížku všech dob, ale tenhle díl mám myslím nejradši, především pro starostu ze Špandari – to byl úctyhodný muž!, a prostředí Amádíje s nezapomenutelným Selimem Agou a jeho hospodyní Mersinou. V Pádišáhovi a Vinnetouovi dosáhl May svých vrcholů, s tím zcela souhlasím (a možná bych přihodil ještě Na Río de la Plata). Kromě morálních poučení – v tom nejlepším smyslu – a dobrodružství a malebného jazyka Halefa Omara si odnesete i spoustu poučení o tamních krajích; May byl neuvěřitelně pečlivě připraven a je prakticky nemožné přistihnout ho, že by se někde jeho údaje nekryly s tehdejší skutečností. A jako krásný bonus zde najdete na začátku 4. kapitoly legendární dopis kněze Jana (byť ve zkrácené verzi), panovníka stejně legendární říše, o níž i v češtině vyšly výborné knihy (za všechny Hledání vymyšlené říše od Gumiljova nebo kapitola v knize Dějiny ráje od Delumeaua). Kopíruji z knihy:

„Kněz Jan, z milosti Boží a Pána našeho Ježíše Krista král králů, Alexiovi Komnenovi, místodržícímu v Cařihradě, s přáním zdraví.

Naše Veličenstvo zvědělo, že se Ti donesly zprávy o naší Slovutnosti a Velikosti. Přáli bychom si vědět, držíš-li s námi při pravé víře a věříš-li ve všem Pánu našemu, Ježíši Kristu.

Chceš-li zvědět něco o velikosti a nádheře naší moci a o tom, jak rozsáhlé jsou naše země, věz a věř bez pochybování, že jsme kněz Jan, Sluha Páně, že naše bohatství je větší než cokoli jiného na světě a že ctností i mocí převyšujeme všechny krále na zemi. Sedmdesát králů je nám poplatno. Jsme zbožným křesťanem a ochraňujeme a podporujeme každého chudého křesťana, jenž se nachází v dosahu naší milosti. Učinili jsme přísahu, že navštívíme hrob našeho Pána s velkým vojskem, jak se to sluší pro slávu našeho Majestátu, že povedeme boj proti nepřátelům Kristova kříže, že je pokoříme a povýšíme tak Jeho svaté jméno.
Naše Jasnost vládne nad třemi Indiemi a naše panství překračuje vnější Indii, kde spočívá tělo svatého apoštola Tomáše. Odtamtud sahá přes divočinu, jež se rozkládá směrem k slunce východu a pokračuje zpět k slunce západu až k opuštěnému Babylónu, ano, až po samou Babylónskou věž.

Je nám podřízeno dvaasedmdesát provincií, z nichž každá má svého vlastního krále. A všichni jejich králové jsou nám poddáni. V našich zemích žijí sloni, dromedáři i velbloudi a skoro všechny druhy zvířat, jež spatřily světlo světa. Naše země oplývají mlékem a strdím. V jednom koutu naší říše nemůže uškodit žádný jed, v jiném rostou všechny druhy pepře, jinde je zase část země tak hustě porostlá háji, že se podobá lesu, a všude je plná hadů. Lze tam vidět i písečné jezero bez vody. Na tři dny cesty od tohoto jezera jsou hory, z nichž padají proudy kamení. V blízkosti tohoto pohoří je poušť uprostřed mezi nehostinnými vrchy. Pod nimi teče podzemní řeka, k níž není přístupu. Řeka pak spadá do většího proudu, k němuž přicházejí naši lidé a nacházejí spousty drahokamů. Na druhém břehu této řeky bydlí deset židovských kmenů. Přestože tvrdí, že mají vlastní krále, jsou též našimi služebníky.

V jiné naší provincii, v blízkosti horské oblasti, jsou červi, jimž v naší řeči říkáme salamandři. Tito červi mohou žít jen v ohni a vytvářejí kolem sebe zámotek, jenž je pak našimi dvorními dámami pilně spřádán a dává látky pro naše oděvy. Může se však prát jen v jasném ohni.

Před naší armádou je neseno třináct velkých křížů z ryzího zlata a drahokamů. Jestliže však jedeme bez družiny, je před námi nesen pouze jeden kříž bez ozdob, zlata a drahokamů, abychom byli vždy pamětlivi Pána našeho Ježíše Krista, a zlatem naplněná stříbrná váza, aby všichni lidé věděli, že jsme král králů.

Každoročně navštěvujeme tělo svatého Daniela v Babylónu v poušti. Náš palác je z ebenového dřeva a oheň mu nemůže ublížit. Na každém konci jeho střechy jsou dvě zlatá jablka a v každém jablku dva rubíny, aby zlato svítilo ve dne a rubíny v noci. Větší brána je z rohoviny, smíšené se sardonyxem, aby nikdo, kdo přináší jed, nemohl vstoupit; menší pak je ze dřeva ebenového. Okna však jsou křišťálová. Stoly jsou ze zlata a ametystů a sloupy, které je nesou, ze slonoviny. Komnata, v níž spíme, je nádherné mistrovské dílo ze zlata, stříbra a všech možných drahokamů. Stále zde hoří kadidlo. Naše lůžko je ze safíru. Máme nejkrásnější ženy. Denně živíme třicet tisíc lidí kromě náhodných hostí. A všichni dostávají denně částky z naší pokladny na vydržování koní a na jiné účely. Průběhem každého měsíce nás obsluhuje sedm králů – jeden po druhém, až se všichni vystřídají, šedesát pět vévodů a tři sta šedesát pět hrabat. V našem sále denně stoluje po naší pravici dvanáct arcibiskupů a po naší levici dvacet biskupů, kromě toho patriarcha od svatého Tomáše, protopapas ze Salmánu a arciprotopapas ze Susy, v kterémžto městě je střed naší slávy a náš císařský palác. Opati, jejichž počet je stejný jako počet dní v roce, spravují duchovní úřad v naší kapli. Náš číšník je primas a král, náš hofmistr je arcibiskup a král, náš komoří je biskup a král, náš maršál je archímandrita a král. My však jsme přijali nižší hodnost a prostší jméno, abychom ukázali naši velkou pokoru."

11 05.06.2012

„Vraťme se však opět k vědě, která sama musí sice být také vtipná, ale ještě víc se musí snažit, aby byla exaktní", píše V. M. (nejsem líný napsat jeho jméno, ale iniciály mi připomínají milované Velké Meziříčí) v souvislosti s tím, že A. T. Hopwood pojmenoval rod Proconsul, o němž se domníval, že je to původní vývojový článek vedoucí k šimpanzům, podle šimpanze (musím se držet, abych nenapsal šimpána, nebo snad dokonce opoce) Consula, tehdejšího miláčka londýnské zoo. Ano, žít A. T. H. v Praze, mohl to být Prohurvinek.

Skvělá, skvělá, skvělá kniha, proložená ilustracemi nejen jedinečného Zdeňka Buriana, ale i autora – a že ten uměl taky nějak kreslit! Pohled zoologa na antropogenezi, v níž se začíná Achnatonem (jejda, to zní, jako by Achnaton byl nějaký australopiték!) a kopinatcem plžovitým a pokračuje k tehdy nejnovějším poznatkům. Zase lze jen litovat, že autor už nedostal možnost tuto knihu vydat znovu: jak by se dnes mohl těšit z gruzínských nálezů Homo ergaster!

Najdete tady i informace o piltdownském člověku, portéty vědců a vůbec. Prostě kniha, na niž může být česká věda pyšná. Můj vztah k ní je i osobní: maminka mi ji koupila na vánočním trhu, když mi bylo deset. O šimpanzi Consulovi jsem četl u L. J. Dobroruky chvíli před otevřením této knihy. Vložené kapitolky o pobytu dr. Colina Grovese v ČSSR jsou dojímavé a krásné. Jen v jedné věci se s autorem rozcházím: praví na straně 254, že nejpopulárnějším ze všech dávných předků dnešního člověka je pitekantropus. Obtelefonoval jsem svoje kamarády a přátele, a zvítězil neandrtálec – pitekantropus řekla jen maminka.

11 07.05.2012

Výborná knížka. Stejně jako ve Válce Severu proti Jihu autor na obzvlášť exponovaných místech používá s vynikajícím účinkem vyprávění v přítomném čase. Plná krutosti a obžaloby bílého muže, který káže vodu a pije víno; a situace Indiánů se v jejich vlastní zemi nelepší dodnes! Mimochodem, autor píše – a nakladatelství jeho přání respektuje – slovo Indián s velkým I. Nové, aktualizované vydání přináší řadu nových informací, třeba o bitvě u Little Big Hornu. Jako člověk své generace jsem nezažil knihy, kde by byli Indiáni špatní a běloši dobří, vyrostl jsem na revizionistické literatuře, i tak je ale nutno ocenit snahu o vyváženější, nečernobílý pohled (nakolik je ovšem možno diskutovat o tom, jaké měli kdy běloši – civilizovaní křesťané! – právo na to, aby Indiánům ukradli jejich zemi): novinkou pro mne bylo (i když je to vlastně logické), že Indiáni měli mnohem lepší výzbroj než tehdejší americká armáda a byli samozřejmě lepšími bojovníky celkově. – – Pokud znáte písničku myslím od Michala Tučného, tady se dozvíte, kdo to byl Jim Bridger a proč Custer (což je jeden z nejhnusnějších pitomců, o kterých jsem kdy četl) neposlouchal slova varovná.

Výpisek: Cochise, náčelník Apačů, na smrtelné posteli rozmlouvá se svým bílým přítelem Tomem Jeffordsem: „Myslíš, že se ještě někdy setkáme?", šeptá Apač. „Nevím", odpovídá Jeffords po pravdě. „Co si o tom myslíš ty?" Téměř na odchodu slyší Cochisovo vyznání víry. „Dobří přátelé by se měli někde setkat."

11 01.05.2012

Po sedmi dnech na škole v přírodě jsem měl takový „absťák“ po čtení, že jsem si poprvé vzal knihu i do vany – první díl Tekumseha. Stále zůstává, spolu s druhým dílem, mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Výborně napsaná knížka, podložená studiem historických pramenů, se sugestivními ilustracemi. A děsivě smutná – mezi dobrodružnými knihami je málo knih, v nichž je tolik zničených životů – a nejhorší je, že tohle není žádná fikce. Obsahuje mimo jiné i autentický Loganův nářek. – A tak jediné, co se od doby napsání změnilo k lepšímu (nevím, jak to říct lépe), je to, že Logan už má sochu (což je mu asi hodně platné), a že Cornstalkovo indiánské jméno už je známo: šavansky Hokoleskwa, také Colesqua, Keigh-tugh-qua a Wynepuechsika.


„Loganův nářek“, přečtený lordem Dunmorem v roce 1774 při mírových jednáních po válce o Kentucky:

„Traperovi, který ho mým jménem vyhledal, prohlásil náčelník Kajugů:

Jestliže někdo z bílých mužů někdy vstoupil hladový do Loganovy chaty, a Logan mu nedal najíst, jestliže přišel promrzlý a nahý, a Logan mu neposkytl oděv, vyzývám takového muže, aby to veřejně dosvědčil. Za vaší poslední dlouhé a krvavé války s Pontiakem zůstal Logan nečinně sedět ve své chatě a pokoušel se sjednat mír. Moje láska k bílým byla tak veliká, že lidé z mého kmene si na mě ukazovali prstem, když jsem šel kolem, a říkali: 'Logan je přítel našich nepřátel.' Věřil jsem, že budu moci žít s vámi až do smrti v míru, ale surovost jednoho člověka tomu zabránila. Na pokyn plukovníka Cresapa zavraždil ten člověk letos na jaře chladnokrevně a bez jakéhokoli důvodu všechny Loganovy příbuzné, neušetřil ani ženy a děti. Už ani krůpěj mé krve neproudí v žilách lidské bytosti. To volalo o pomstu. Hledal jsem ji, mnoho lidí jsem zabil, mohl bych tedy být spokojen. Těším se z plodů míru jen proto, že prospívají mé vlasti. Ale ať si nikdo nemyslí, že moje radost z míru pramení ze strachu. Logan nikdy nevěděl, co je strach, neuhne ze své cesty jen proto, aby si zachránil život. Proč by měl také žít? Cožpak je ještě někdo na světě, kdo by pro Logana truchlil? Takový člověk už není.“

Jilm, pod nímž tato slova zazněla, stále stojí.

11 10.03.2012