HTO komentáře u knih

Moje první myšlenka při pohledu na tuhle knihu je chleba se sádlem. Četl jsem tuhle knížku u babičky na zahrádce, a babička mi k tomu přinesla právě chleba se sádlem. Jejdamane, ten byl dobrý!

Na knížku se dá dívat třeba takhle: Pacifik v plamenech aneb jak se naplnila Jamamotova věta „Můžeme nějak vydržet rok, co ale potom, to nevím“. Ve vydání z roku 1990 je text rozšířen o klasický příklad konspirační teorie, totiž že Roosevelt věděl, že Japonci napadnou Pearl Harbor (což kategoricky popírá jak Kettner vydaný před Hubáčkem, tak Hrbkové, vydaní po něm). Najdete tady historický úvod, najdete tady agenta Tříkolku a idiotismus J. Edgara Hoovera, tragédie lodí bez letecké ochrany, první bitvu v dějinách, v níž se nepřátelské lodě ani nezahlédly, do nedávna tajné informace o tom, jak Američané luštili japonské kódy (Joe Rochefort ovšem dostal kvůli utajování medaile až posmrtně, v 80. letech!), heroismus mužů, kteří dokázali opravit Yorktown za tři dny, ač původní odhad mluvil o třech měsících, instinkt indiánského válečníka, který vedl kapitána Waldrona... prostě nezapomenutelná mozaika prvního půlroku na tichomořském válčišti, kdy se japonské impérium vzepjalo až na vrchol, jen aby zjistilo, že se na něm (naštěstí) nemá šanci udržet.

Výpisek: „Z čistě vojenského hlediska se Japonsko dopustilo při útoku na Pearl Harbor těžkých omylů. Ale největší chyba byla psychologického rázu. Než k útoku došlo, byly pocity vůči Japonsku rozmanité, ale jít do války kvůli japonským výbojům v Asii nebo protože se vzdálená Evropa nedokázala ubránit rozpínavosti nacistického Německa, do toho neměla velká část Američanů žádnou chuť. Podle průzkumů veřejného mínění jich takto uvažovalo až padesát procent. Jakmile se však v rozhlase ozvala první mimořádná hlášení, situace se změnila během hodiny. Zrádné napadení Pearl Harboru bylo pro všechny národní katastrofou, ponížením a hlubokou urážkou. S pár výjimkami 130 000 000 Američanů od té chvíle akceptovalo nutnost totální války. Vlna nenávisti vybuchla jako sopka. Dosáhla takových rozměrů, že rozvášněný dav porazil ve Washingtonu většinu japonských třešňových stromů a japonský jelen v newyorské zoologické zahradě přežil jen díky tomu, že někdo ze zaměstnanců pohotově přepsal tabulku na „asijského“ jelena.“

12 07.04.2013

Slyšel jsem před lety, když vyšly Úhelný kámen a Vyprávění o kráse, že profesor Vopěnka je možná nejvzdělanější člověk, který dnes žije. Po přečtení téhle útlé knížečky tomu věřím. V matematice se za násobilkou pěti cítím nejistý (s výjimkou toho, že 9 x 9 = 81, což ovšem znám ze skotské kámasútry), ale autor tady dokazuje, že i úžasně náročná myšlenka – náročná matematicky i filosoficky – jde vysvětlit zcela jasně. A jestli to není znakem velké mysli, pak už nevím, co je. Věřte mi, že i když vás matematika vůbec nezajímá nebo ji považujete za nepochopitelnou, tahle kniha vás přilepí do židle a otevře vám mnohé obzory. Kromě toho je výborně napsaná, krásným jazykem jsou tady popsány věci, o kterých víte, ale třeba si je neumíte tak jasně zformulovat. Kdo by si při popisu účinku neobvyklého objevu na lidskou mysl nevzpomněl na Champolliona, jenž, rozluštiv hieroglyfy, se zhroutil přemožen štěstím? Kdo by neocenil zasvěcený popis toho, jak se v určitou dobu objeví určitá myšlenka a putuje mezi lidmi, proč ten, který učinil poslední objevný krok, bývá považován za objevitele a proč objevy působí jako blesky z čistého nebe? Příběh Gaussova objevu neeukleidovské geometrie doprovází studie, která vás do této problematiky zasvětí tak jedinečným způsobem, že se okamžitě začnete shánět po dalších informacích: i to myslím svědčí o autorově velikosti. I z Gaussových úst zde uslyšíte to, že čím víc tajemství odalíte, tím více se jich před vás staví, jak o tom mluví dr. Bhagavantum (http://www.databazeknih.cz/knihy/tri-pojednani-o-zen-buddhismu-146343). A i tady se setkáte s lidmi, jimž „verze [o Gaussově špatném charakteru] vyhovuje proto, že nemohouce dosáhnout velikosti jiných, libují si v odhalování a zveřejňování jejich nedostatků“. A toho, kdo by se bál, že se mu začne filosoficky rozostřovat svět, když se seznámí s neeukleidovskou geometrií, může uklidnit to, že ač jsou možné různé čisté přírodovědy, rozdíl mezi nimi je tak malý, že ho nezpozorujete.

Výpisků by bylo možno okopírovat mnoho, ale vybral jsem si tento: „Objev je zjevením neznámého. Cíl nějakého zkoumání lze stanovit předem; objev teprve v okamžiku, kdy byl učiněn. Něco objevit znamená nalézt to, co nebylo hledáno, ba ani tušeno. Přitom nalézt to může jen ten, kdo hledá, ať už se odvážně pouští do neznáma, nebo se jen dívá pozorněji než ostatní.

Často to, co je vskutku objevné, leží vedle cesty, po níž se ubíráme k nějakému předem stanovenému cíli. Kdo však k němu jen slepě jde po vytyčené cestě a nedívá se napravo ani nalevo, ten možná k němu dojde, zvítězí, ale objev neučiní; zmocní se pouze toho, o čem už vlastně předem věděl. Takový hledající nenalezl to, co nalézt mohl, kdyby se byl pozorněji díval na cestu a vedle ní. Nezřídka se dokonce stává, že taková cesta ke stanovenému cíli ani nevede, a pak ten, kdo nemá sílu ji opustit, stále jen po ní bezvýchodně bloudí.

Avšak jen pouhé dívání se na cestu a vedle ní ještě nestačí. K tomu, co se tam nachází, musíme být přívětiví, vítat to, mít pro to takové porozumění, které nás k tomu z vytyčené cesty svede a zastíní dříve stanovený cíl, a ne chápat to jako něco, co nás jen rozptyluje a zdržuje. A také ovšem musíme mít štěstí. Jednak při výběru cesty, aby byla taková, vedle níž něco objevného vskutku je, jednak abychom to nepřehlédli, abychom si toho v příhodnou chvíli povšimli.

Od toho, kdo jde do neznáma, se objevy očekávají. Kdo procházeje známými místy objeví při svých cestách nové porozumění pro to, co tam leží a co tam bylo vídáno, kdo to tímto novým porozuměním převrátí v něco jiného, ten může učinit objev převratný.“

12 02.04.2013

Výpisek – svědčící o kvalitě knihy a stále aktuálnější – ze str. 56: „Dokud lidé budou hýčkat sen, že lze obdržet něco za nic, peníze bez práce, poznatky bez studia, moc bez vědění, ctnost bez askeze, potud budou rozkvétat společnosti údajně tajné a zasvětitelské s jejich napodobivou hierarchií i s brumláním, které se opičí po tajném jazyce, jímž je jazyk technický.“

Geniální – ostatně mám Vika od prvního přečtení zařazeného mezi tím nejlepším v dětské literatuře – a možná ještě zábavnější než první díl. Vtipu a vtipů je tady jak vln na moři, a k tomu pořádný kus moudrosti. Dnes jsem si na tuto knihu vzpomněl u Eisnerova díla Chrám i tvrz – tolik ke kvalitě překladu – díky Sverkerovi z Dublinu, který vyzývá lidi na souboj tak, že jednomu po druhém řekne, že je ouchcapek. A kolikrát si člověk vzpomene na velmože z Uppsaly a Birky, od nichž se Halvar naučil mluvit sem, mluvit tam, vymlouvat se, přemlouvat, domlouvat a umlouvat, ale určitého neříct nic a pak začít říkat všechno, co už řekl, ještě jednou, jenomže pomaleji.

„Halvar složil obyčejného medvěda na lopatky za minutu. Ve Flaku to byl rekord – pokud byste ovšem nepočítali případy, kdy někdo medvědovi podtrhl nohy. Halvar zápasil poctivě a medvědům nohy nepodtrhával.“

12 06.11.2012

Pořád doufám, že se Karel May mýlil v poslední větě tohoto románu... Scény, kdy Vinnetou konvertuje ke křesťanství a kdy tuší, že zemře, jsou naprosto nezapomenutelné, a opláču je teď stejně jako před třiceti lety. A k tomu mi pořád nejde z hlavy jedna věta (ta poslední ve výpisku), kterou v rozmluvě s Old Shatterhandem, přivázaném ke stromu smrti, vede Jedno pero. Má jistě pravdu, ale myslím, že přes to, jak je to nebezpečné, je to také nezbytné...

„Vinnetou byl náš nepřítel!"
„Ne, ne — vy jste z něho UDĚLALI svého nepřítele, to je rozdíl! Tak jak miloval své Apače, tak měl rád i bojovníky všech ostatních kmenů. Velmi ho rmoutilo, že rudí muži mezi sebou bojují a prolévají navzájem svou krev, místo aby žili jako bratři. A tak jak to cítil on, tak jsem to cítil a cítím i já."
Snažil jsem se mluvit tak důstojně jako Sus-homaša. Pomalu, se slavnostním důrazem, jako bych přednášel báseň. Na Kiowu to zapůsobilo. Když jsem domluvil, svěsil hlavu a hezkou chvíli zůstal sedět mlčky. Pak zvedl pohled:
„Old Shatterhand promluvil správně. Sus-homaša je spravedlivý bojovník, on přizná i nepříteli, že má pravdu. Kdyby všichni rudí a bílí muži smýšleli jako Vinnetou, bojovníci všech kmenů by odhodili zbraně, poněvadž by se milovali a pro všechny by bylo dost lesů a savan. Ale je nebezpečné, když muž dává příklad, kterého nikdo nechce následovat. ...“

12 30.10.2012

Při četbě jsem si nemohl nevzpomenout na svého milého přítele Daniela, který čte Dickense jen kvůli jeho slohu. Nejsem klasický čtenář detektivek v tom, že vím, že nikdy neuhodnu, kdo to udělal, a z dedukcí mám radost víceméně jen u holmesiád, ale lord Petr, kterého autorka napsala jako svůj ideál muže, je prostě báječný: zcela samozřejmá elegance, vzdělání, šarm a vtip. A právě pro to, že je to tak rozkošná, svým způsobem neskutečná postava, o něm rád čtu. Nehledě na to, že Sayersová byla výtečná spisovatelka a vzdělaný člověk, takže se člověk potěší nadsázkou vět, jako je tato o novináři, který si s ironickou sebelítostí stěžuje na to, že novináře nemá nikdo rád: „Odhodil z čela tenký pramen černých vlasů a zaslzel." a k tomu se o lecčems poučí: "Jako Svatý Graal, víte? ,Ve dne bledší, ale za noci vždy krvavě rudý, plující po ztemnělé bažině jako krev.' " – Nutno vyzdvihnout také skvělý doslov, mysticky podepsaný „Redakce“: ukažte mi detektivky, v jejichž doslovech se píše o formálních experimentech Gertrudy Steinové!

12 29.08.2012

Vůbec se nedivím, že tohle je tak slavná kniha. Když vám někdo řekne „Přečti si knihu o mikrobiologii", možná se vám nebude chtít, ale tady stačí říct „Přečti si fascinující knihu" – protože de Kruif byl, domnívám se, jedním z prvních, kdo dokázal, že sebeodbornější a zdánlivě nudná problematika, je, když člověk umí psát a má znalosti, téma na knížku, která se čte jedním dechem.

Pokud budete mít možnost, pořiďte si prvorepublikové vydání, protože má navíc ještě výhodu některých půvabů tehdejšího jazyka – například důsledného překládání křestních jmen, takže van Leeuwenhoek, titán, kmet a autodidakt, se tu jmenuje Antonín, Spallanzani (fascinující postava!) Lazar, Pasteur Ludvík a tak dále. Navíc ve shodě s tehdejším územ jsou mikrobi důsledně zváni „zviřátka" s krátkým „i", což miluju (ostatně i anglicky existuje slovo "animalcules"). „Švéd Linné, nadšený přihrádkář... spráskl ruce při pouhém pomyšlení, že by se někdo obíral studiem drobných zviřátek. ... Hájil jich jediný proslulý kulatolící Němec Ehrenberg, který míval veliké spory – v dobách, kdy zrovna nepřejížděl oceán anebo nepřijímal vyznamenání – hloupé hádky o tom, zda mají ona zviřátka žaludek..."

Osobní bonus: knihu máme v knihovně po dědečkovi lékaři, u nějž jsem poprvé viděl mikroskop s mnoha objektivy na otočné destičce, jakož i lékařské preparáty, takže jeho podpis pod názvem mi připomíná mj. pohádkové pocity, které člověk zažívá při mikroskopování.

12 12.07.2012

Úžasná kniha, doslova pohádková!

Svůj výtisk jsem získal laskavostí Zuzany Zadrobílkové z antikvariátu Trigon, která o této knize psala ve článku pro Tvar. Je svázaný do měkkých zelených desek a na hřbetě má proužek papíru s nápisem psacím strojem, což knize ohromně sluší – a já jsem zase rád, že mohu o temném lese, ať už Dantově, Dylana Thomase nebo Richarda Burtona přemýšlet ve větě „Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti – ale v každém lese je myš, která hraje na housle." A navíc, protože jde o edici Petrklíč, byla do mého výtisku vložena pohlednice s petrklíči.


Semotam sedí dlouho jako němý.
„Ale napřed to přece byly příšery," říká potom.
„Příšery jsou tvorové, kterých se člověk bojí," povídá Jump. „Když se člověk nebojí, žádné příšery nejsou."

12 31.05.2012

Jak to May dělal, že z bedekrů nasál místní kolority a dal je do svých knih? Nejspíš ho políbil anděl... Tohle je mistrovská kniha z Jižní Ameriky, jedna z Mayových nejlepších knih vůbec. Nabitá barvami, dobrodružným dějem, humorem, a skvělými postavami okolo Old Shatterhanda, z nichž vynikají bratr Jaguár (opět ta typicky mayovská schopnost propůjčit postavě v knize mýtické kvality) a fríský kormidelník Hans Larsen, který i v pamperu stojí jako skála v moři – přečtěte si sami, kdo všechno se ho při té bouři drží.

12 08.04.2012

Už drahně let se bavím faktem, že já jsem synovec lovce medvědů – jakkoliv lov pro zábavu nesnáším. Ačkoliv – s výjimkou geniálního Vinnetoua – dávám přednost mayovkám z Orientu, tohle je úžasná kniha. Ať už v úpravě Vítězslava Kocourka, která je maličko delší a má některá indiánská jména jiná, nebo v překladu Věry Houbové, tahle kniha je téměř archetypální dobrodružný příběh z Divokého Západu, a má všechny vlastnosti mýtu: téměř neskutečné prostředí yellowstoneského národního parku, z nějž lovci přinášejí zvěsti o zkamenělé zvěři a zkamenělých Indiánech, nepřemožitelnou ústřední dvojici, která ovšem vůbec nepůsobí nepřirozeně, ba naopak; množství příběhů, které doprovázejí příběh hlavní – jako na maličkého na mne Old Shatterhand, který několik let před dějem popsaným v této knize zabil pěstí v souboji mu vlastně vnuceném tři nejsilnější bojovníky Siouxů, kteří byli ozbrojeni tomahavky, zapůsobil jako nějaká pohádková postava; vymyšlené kmeny, všudypřítomnou úctu k lidem, nesmrtelné vedlejší postavy... a jako mýtus ta kniha působí dodnes. Nezestárla ani o den, a myslím, že ani nezestárne, především pro svou atmosféru a hlavně své silné humanistické a láskyplné poselství.

Poznámka k aktuálnosti knihy, 23. března 2012: ČT4 vysílá přímý přenos golfového turnaje v Bay Hill na Floridě. Z vodní překážky vylézá na dráhu aligátor a sluní se. Jaromír Bosák k Čeňku Lorencovi: „Tam jestli skončí nějaký míček, kdo si pro něj půjde? To je otázka... Třeba syn lovce medvědů?"

Povedená kniha. – Je zajímavé, že třeba Paul Simon sám sebe za básníka nepovažuje: „Texty jsou v populární hudbě všeobecně tak otřelé, že jakmile ukážete jen záblesk inteligence, už by z vás udělali básníka." Jiří Černý s ním nesouhlasí, a já souhlasím s Jiřím Černým. Připomněl jsem si teď u ní, jak francouzské publikum při Simonově koncertu z nějakého důvodu tleskalo verši "But I get no offers / just a 'Come on' from the whores on 7th Avenue" („Nedostávám žádné nabídky, kromě 'Poď na věc' od kurev na Sedmé avenue") a Simon se rozesmál, že musel na chviličku udělat pauzu ve zpěvu.

Taky je zde Cohenovo Letní haiku:

Ticho
a ještě hlubší ticho
když cvrčci
zaváhali


A tak asi jediné, co mi chybělo, je překlad geniální Brelovy písně Le Moribond. Pokud by vám taky chyběl, nebo vás prostě jen zajímal, najdete ho zde: http://www.databazeknih.cz/blog/karel-gott-neumira-92

12 10.03.2012

Jedna z nejlepších Lemových knih – i když to se dá napsat pomalu u všeho, co napsal – u níž si přijde na své měrou vrchovatou jak milovník technické hard SF, tak filosof. Téma opět Lemovo ústřední: komunikace – kontakt. Zde na příběhu posádky hvězdoletu, která se na planetě Regis III setká s plody evoluce neživých organismů.

Román vyniká mnoha věcmi, ale osobně bych rád zmínil jazyk. Pavel Weigel tady kongeniálně přeložil (Lem má u nás na překladatele vůbec veliké štěstí) dílo, které se čte jako technologická báseň v próze. To vše ještě živí fakt, že Lem je podle mého názoru nejlepším autorem jmen ve SF vůbec, a jistě i jedním z nejlepších v literatuře obecně. Hlavní hrdina se mimochodem jmenuje Rohan, což by k této knize třeba mohlo přilákat i milovníky fantasy, pokud mi odpustíte takto slabý vtip. – Úvodní věta je bezpochyby nejlepší, jakou jsem kdy četl, a může posloužit i jako verbalizace transcendence SF či člověka ve vesmíru. Napíšu ji rusky, protože Lem psal v éře, kdy do vesmíru létali jen Sověti a Američané, a proto je pro mne, který jsem ho v té době začal číst, ruština mj. jazykem vesmírným: "«Непобедимый», крейсер второго класса, самое крупное судно, которым располагала База в созвездии Лиры, шел на фотонной тяге через крайний квадрант созвездия."

Osobní poznámka: příteli nightlybirdovi by se vskutku mohlo zamlouvat, že jedna z postav se jmenuje Králík.

Zajímavost – a důvod proč nečíst žádnou zkrácenou verzi: Victor Hugo má v tomto románu snad nejdelší větu v běžné literatuře, obsahující osm set dvacet tři slov, rozdělenou devadesáti třemi čárkami, jednapadesáti středníky a čtyřmi pomlčkami.

Mimochodem, „Ubožáci" je rozhodně lepší překlad názvu než „Bídníci", myslím si.

Soudce Ti na hrad! Už jako jeden z nejvyšších hodnostářů císařské Číny prožívá toto: „Všechnu únavu a úzkost soudce Ti smetl horoucí pocit hrdosti, nesmírné hrdosti na lid, jemuž smí sloužit.“ Slyšíte? „Lid, jemuž smí sloužit“!

12 09.03.2011

Využiji — zcela zasloužené! — popularity této mně tak drahé knihy, abych vás autorovým úvodem k ní přilákal k dalšímu autorovi, vynálezci románu o vědě:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".“

11 01.11.2017

Takovéhle knihy umíme my Čechové jedna radost — Pavel Augusta sám tu má další takovéto publikace — a je to zdroj potěšení i krásy. Přesto si neodpustím dvě drobné výtky: některé údaje například ze zvířecí říše nejsou přesné; budiž, zdroje se také pletou, ale za a, Titanik a Modrá stuha je mýtus, a za b, kapitán Cousteau si zaslouží portrét, na němž si je aspoň trochu podobný, lepší než zdejší bych nakreslil i já sám! Tím se každopádně nenechte vůbec odradit a tuhle knihu — jakož i další naučné od Pavla Augusty či jiných si rozhodně pořiďte. Tato stojí za koupení už pro tu radost pociťovanou při pročítání závěrečné galerie vědců: věděli jste, že jedinou poctou, kterou kdy přijal nesmrtelný Roentgen, bylo povolení rolníků na venkově, kam jezdíval, chodit po trávě na jejich loukách?

11 01.11.2017

Výpisek: „Nejčastějším a nejhlubším pokušením člověka jest: pochybovati o své slávě. ‚Co se bojíte, malověrní?‘ Věřiti ve svou slávu jest naší povinností, pravím všem hlupákům, kteří mne nepřestávají nazývati pyšným. Věřím v Boha Otce Všemohoucího…… život věčný, amen! V celém křesťanském kredu není ani jediného slova, které by neřvalo jako král pouště, že jsme slavni. Jsouce v milosti Boží, jsme mnohonásobně slavni. Dle sv. Terezie, máme si být této slávy vědomi. Máme se jí před sebou honositi. Naše hříchy dobře uchopí kořeny naší bytosti, takže se nemusíme příliš obávat, že za živa se utrhneme a vletíme do nebes. Dnešní lidé útočí na pýchu, aby mohli ve cti žít jako prasata. – Smutku se chraňme, jedině smutek je neklamným znamením pýchy.“

11 21.09.2017

O knize psal znamenitý litomyšlský historik, filosof a spisovatel Martin Boštík, mj. autor dvou knih o Václavu Boštíkovi. S autorovým svolením tuto recenzi vkládám sem:

Když mne můj brněnský přítel, básník Miroslav Fišmeister, nedávno upozornil, že brzy vyjde kniha Miloslava Mouchy věnovaná pobytům a tvorbě Václava Boštíka ve Francii, zaradoval jsem se. Psal jsem totiž o vztazích Miloslava Mouchy a Václava Boštíka ve zkratce v knize Václav Boštík (1913–2005). K stému výročí malířova narození, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Arbor vitae. Přestože jsem tehdy okruh svého zájmu zúžil do nadpisu „Václav Boštík a jeho rodný kraj“, dostával jsem se často velmi daleko za vymezené okraje. A tak jsem na deseti řádcích popsal také Boštíkovy vztahy s malířem Mouchou a odkázal přitom na jeho rozhovor s Karlem Oujezdským Na malíře Václava Boštíka vzpomíná malíř Miloslav Moucha, odvysílaný Českým rozhlasem 3 – Vltava 4. ledna 2011 v pořadu Mozaika (nachází se v internetovém audioarchivu Českého rozhlasu). Rozhovor je to zajímavý, proto jsem se těšil i na knihu.
Hned v Předmluvě, kde se nachází chyba již na druhém řádku, jsem se dozvěděl, že autory knih o Václavu Boštíkovi, které vyšly po jeho smrti (tedy Karla Srpa, jenž napsal monografii o Boštíkovi vydanou Zdeňkem Sklenářem v roce 2011, a mne, Stanislava Vosyku a Jaromíra Zeminu, kteří jsme napsali knihu z roku 2013) nezajímalo, jak se Boštík dostal s Mouchou do kontaktu, a nikdo z nás si od francouzských institucí nevyžádal jakoukoli dokumentací jeho výstav. A to měl v letech 1980–1992 ve Francii čtyři samostatné a čtyři společné výstavy, jak Moucha zdůrazňuje. Pokračoval jsem tedy v četbě s nadějí, že se právě o této problematice něco dozvím.
Netrvala dlouho. Na několika následujících stranách Moucha vylíčil, jak se seznámil s dílem Václava Boštíka a jak zprostředkoval jemu i jeho dílu cestu do Francie (jádro příběhu jsem už znal z výše citovaného rozhlasového rozhovoru). O Boštíkově první výstavě, konané v roce 1980 v Besançonu, však prakticky nic – jen že byla a byla úspěšná (s. 18). Kolik děl tam viselo, jakého byla charakteru, co se s nimi stalo následně?
Poté následuje první část edice Boštíkových dopisů Mouchovi, která obsahuje skeny originálů a jejich přepisy. O informační hodnotě tohoto materiálů ať si každý udělá obrázek sám. Dále přichází na řadu 11 nekvalitních reprodukcí Boštíkových děl. To mne tolik nepřekvapilo, protože dobře vyfotografovat a kvalitně vytisknou Boštíkova díla není nijak snadné. Strnul jsem však v úžasu, když jsem nikde v knize nenašel ošetřená autorská práva na jejich publikaci. Boštíkovi dědicové o zamýšleném použití uvedených reprodukcí vůbec nevěděli!
To „nejlepší“ však mělo ještě přijít. Na s. 95 se nachází nadpis „První výstava Václava Boštíka v Paříži, 1991“ a pod ní pár informací jakože byla úspěšná a „na vernisáži jako obyčejně stálé publikum“. Po sérii fotografií, z nichž ty na s. 102, 103 a 106 jsou tiskově zcela pokažené, následuje na s. 107 nadpis „Druhá výstava“, tentokrát bez uvedení data. Pod ní se však dočtete, že „výstava v roce 1988 měla velký úspěch“ a že: „Někdy v této době přijel do ateliéru z Düsseldorfu Jiří Švestka, který byl ředitelem Kunstvereinu. Václavovi nabídl výstavu, která se posléze uskutečnila v roce?????“ [sic!] O třetí pařížské výstavě autor nepíše už vůbec. Jde o naprostý zmatek plný omylů – první Boštíkova výstava v pařížské Galerii Lamaignere Saint-Germain se totiž uskutečnila v roce 1988, druhá 1990 a třetí 1992. Výstava v Düsseldorfu proběhla v roce 1991. Kniha končí na s. 121 Mouchovým konstatováním: „Tímto se záhada Boštíkovi [sic!] integrace do francouzské umělecké scény vyjasňuje.“
Opus pak korunují skeny článků pojednávajících o Václavu Boštíkovi, které vyšly ve francouzském tisku; postrádají však bibliografické údaje.
Co dodat? Je mi záhadou, jak mohla takto autorsky, redakčně i reprodukčně nezvládnutá publikace vůbec vyjít.

Vynikající, podnětná kniha, od autorových vlastních zážitků s církví po recenze knih.

Především Putnovu mariologickou studii pokládám za naprosto zásadní text.

Výpisek: „Moment, moment. Proč se o něčem takovém nikdo z vás nezmínil dřív?“
„Mysleli jsme, že to víte," odpověděl Harry.
„Že mohou existovat pětirozměrné bytosti, které se nedají zabít? O tom mi nikdo neřekl ani slovo!"

11 05.10.2014