Václav Boštík a jeho francouzský čas

kniha od:

nehodnoceno
Václav Boštík a jeho francouzský čas

KoupitKoupit eknihu

Francouzský čas Václava Boštíka patří k téměř neznámé periodě života jednoho z našich nejvýznamějších výtvarných mělců minulého století. Zaznamenáno perem jeho přítele malíře Miloslav Mouchy v letech 1975 – 1992.
Doplněno dokumentárními fotografiemi a reprodukcemi obrazů.

https://www.databazeknih.cz/images_books/32_/327132/vaclav-bostik-a-jeho-francouzsky-ca-ZY5-327132.jpg 00
Vydáno, Dauphin
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Václav Boštík a jeho francouzský čas

HTO
14.02.2017

O knize psal znamenitý litomyšlský historik, filosof a spisovatel Martin Boštík, mj. autor dvou knih o Václavu Boštíkovi. S autorovým svolením tuto recenzi vkládám sem:

Když mne můj brněnský přítel, básník Miroslav Fišmeister, nedávno upozornil, že brzy vyjde kniha Miloslava Mouchy věnovaná pobytům a tvorbě Václava Boštíka ve Francii, zaradoval jsem se. Psal jsem totiž o vztazích Miloslava Mouchy a Václava Boštíka ve zkratce v knize Václav Boštík (1913–2005). K stému výročí malířova narození, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Arbor vitae. Přestože jsem tehdy okruh svého zájmu zúžil do nadpisu „Václav Boštík a jeho rodný kraj“, dostával jsem se často velmi daleko za vymezené okraje. A tak jsem na deseti řádcích popsal také Boštíkovy vztahy s malířem Mouchou a odkázal přitom na jeho rozhovor s Karlem Oujezdským Na malíře Václava Boštíka vzpomíná malíř Miloslav Moucha, odvysílaný Českým rozhlasem 3 – Vltava 4. ledna 2011 v pořadu Mozaika (nachází se v internetovém audioarchivu Českého rozhlasu). Rozhovor je to zajímavý, proto jsem se těšil i na knihu.
Hned v Předmluvě, kde se nachází chyba již na druhém řádku, jsem se dozvěděl, že autory knih o Václavu Boštíkovi, které vyšly po jeho smrti (tedy Karla Srpa, jenž napsal monografii o Boštíkovi vydanou Zdeňkem Sklenářem v roce 2011, a mne, Stanislava Vosyku a Jaromíra Zeminu, kteří jsme napsali knihu z roku 2013) nezajímalo, jak se Boštík dostal s Mouchou do kontaktu, a nikdo z nás si od francouzských institucí nevyžádal jakoukoli dokumentací jeho výstav. A to měl v letech 1980–1992 ve Francii čtyři samostatné a čtyři společné výstavy, jak Moucha zdůrazňuje. Pokračoval jsem tedy v četbě s nadějí, že se právě o této problematice něco dozvím.
Netrvala dlouho. Na několika následujících stranách Moucha vylíčil, jak se seznámil s dílem Václava Boštíka a jak zprostředkoval jemu i jeho dílu cestu do Francie (jádro příběhu jsem už znal z výše citovaného rozhlasového rozhovoru). O Boštíkově první výstavě, konané v roce 1980 v Besançonu, však prakticky nic – jen že byla a byla úspěšná (s. 18). Kolik děl tam viselo, jakého byla charakteru, co se s nimi stalo následně?
Poté následuje první část edice Boštíkových dopisů Mouchovi, která obsahuje skeny originálů a jejich přepisy. O informační hodnotě tohoto materiálů ať si každý udělá obrázek sám. Dále přichází na řadu 11 nekvalitních reprodukcí Boštíkových děl. To mne tolik nepřekvapilo, protože dobře vyfotografovat a kvalitně vytisknou Boštíkova díla není nijak snadné. Strnul jsem však v úžasu, když jsem nikde v knize nenašel ošetřená autorská práva na jejich publikaci. Boštíkovi dědicové o zamýšleném použití uvedených reprodukcí vůbec nevěděli!
To „nejlepší“ však mělo ještě přijít. Na s. 95 se nachází nadpis „První výstava Václava Boštíka v Paříži, 1991“ a pod ní pár informací jakože byla úspěšná a „na vernisáži jako obyčejně stálé publikum“. Po sérii fotografií, z nichž ty na s. 102, 103 a 106 jsou tiskově zcela pokažené, následuje na s. 107 nadpis „Druhá výstava“, tentokrát bez uvedení data. Pod ní se však dočtete, že „výstava v roce 1988 měla velký úspěch“ a že: „Někdy v této době přijel do ateliéru z Düsseldorfu Jiří Švestka, který byl ředitelem Kunstvereinu. Václavovi nabídl výstavu, která se posléze uskutečnila v roce?????“ [sic!] O třetí pařížské výstavě autor nepíše už vůbec. Jde o naprostý zmatek plný omylů – první Boštíkova výstava v pařížské Galerii Lamaignere Saint-Germain se totiž uskutečnila v roce 1988, druhá 1990 a třetí 1992. Výstava v Düsseldorfu proběhla v roce 1991. Kniha končí na s. 121 Mouchovým konstatováním: „Tímto se záhada Boštíkovi [sic!] integrace do francouzské umělecké scény vyjasňuje.“
Opus pak korunují skeny článků pojednávajících o Václavu Boštíkovi, které vyšly ve francouzském tisku; postrádají však bibliografické údaje.
Co dodat? Je mi záhadou, jak mohla takto autorsky, redakčně i reprodukčně nezvládnutá publikace vůbec vyjít.

Autor a jeho další knihy

Miloslav Moucha
česká, 1942