Hebrey
komentáře u knih
Jabloňová stezka
Fráňa Velkoborský
Kdo si alespoň někdy poslechne folkovou hudbu a zná písničku Jonatán od Hop Tropu, po pár řádcích pochopí, že tohle je ten samý Jonatán, o němž zpívají. John Chapman u nás není příliš známý a troufám si tvrdit, že ani jinde ve světě, ba dokonce v samotných USA hned každému nedojde, o koho kráčí, když řeknete jeho jméno. Nebyl to politik, herec, spisovatel, ani žádná jiná celebrita. Sázel jabloně. Přesto dal lidem, alespoň těm, k nimž se dostal, možná víc než prezidenti, generálové a umělci. Jonatán Jadérko nesázel jen jabloně, jeho cílem bylo přimět lidi k mírumilovnému soužití, ke tomu, aby vztahy mezi domorodci a různými skupinami přistěhovalců řešily s láskou, respektem a v míru.
Příběh útlé knížky je vyprávěný možná maličko těžkopádným stylem. Vypráví o odhodlání, o nešťastné lásce, o přátelství a o lásce a soužití mezi lidmi.
Poklad na Stříbrném jezeře
Karel May
Musím se přiznat, že jsem od slavného Maye čekala asi něco víc. Snad to bylo tím, že nejsem cílová skupina, ale přeci jen mě trošičku zklamal. Na druhou stranu úplná nuda to také nebyla.
Ghana
Vladimír Klíma
Kniha by měla být, podobně jako ostatní brožurky ze své edice, stručným ale věcným výkladem dějin daného státu s několika praktickými informacemi pro jeho případné návštěvníky. Dá se říci, že v zásadě tento svůj úkol splňuje.
Autor však knihu pojal spíš jako svou vlastní úvahu o Ghaně a Afričanech obecně. Chápu, že historický vývoj jednotlivých částí někdejšího Zlatého pobřeží a jejich přerod v samostatné státy, nelze popisovat bez kontextu jednoho s druhým a nelze vždycky opomenout ani zásadní události týkající se kolonistických velmocí. Na můj vkus ale autor přeci jen často zabíhal do souvislostí až příliš širokých, které ve stručné brožurce možná zabrali místo detailnějším ale pro Ghanu zásadnějším událostem uvnitř území.
Kniha je víc než stručnou historií Ghany jakousi filozofickou úvahou pana Klímy. Autor je historik a jako diplomat v Ghaně nějakou dobu strávil. O to víc mě překvapuje jistý sklon k zobecňování a zároveň odstup až despekt k domorodým obyvatelům. Ty povětšinou nazývá Afričany, což v úzký historických souvislostech nevadí, v těch širších týkajících se větší plochy Zlatého pobřeží případně Afriky obecně, je to závádějící. Jen zřídkakdy je rozlišuje na jednotlivé národy a kmeny. Často hodnotí, co "Afričané" dělali, udělali, dělají špatně, jak moc jsou "nevyzrálí" na to či ono, a kolik tam toho kolonisté přinesli. Jak sám tvrdí, těžko říci, jak by oblast Zlatého pobřeží dnes vypadala, kdyby nebylo kolonií. Některé starověké a středověké africké říše byly mnohem vyspělejší, než se u nás říká.
Pánův hlas
Stanisław Lem
Některé povídky se čít daly, jiné jsem musela jen tak "prolétnout". Celkové kniha moc čtivá nebyla a vlastně jsem ji celou ani nedočetla.
Místo svobody
Francois Bovon
Kniha, přesněji řečeno. její česká verze bohužel utrpěla stejný problém jako většina přeložené křesťanské literatury, tj. naprosto mizerný překlad, který z ní udělal nesrozumitelnou.
Na co se ptají rodiče
Sylvia Schneider
Kromě toho, že má kniha na obálce strom a tudíž se hodí do výzvy :D, mám doma také dva puberťáky, takže jsem ji otevřela i proto, abych se snad něco dověděla potřebného. Musím říci, že z počátku jsem měla z knihy celkem dobrý dojem. Na rozdíl od současných knih na toto téma, jsou rady z této poněkud věcnější, neovlivněné přílišným liberalizmem ale zase není tak strohá ani příliš vědecka, jako by mohla být kniha o dvacet let starší. Postupem mi ale přeci jen přišla trochu chaoticky uspořádaná. Autorka navíc až příliš mnoho věcí pojí se sexem a sexualitou, za kterou považuje prakticky vše. (Jistě, puberta je hlavně o sexualitě, sexuální zralosti, respektive "zrání", ale jsou věci, které s ní opravdu moc nesouvisí) Docela dobře hodnotím stať o drogách a závislostech. Je sice krátká, ale poměrně věcná, což může být rodičům celkem nápomocné. Trochu méně povedené jsou zdlouhavé úvahy o vztazích mezi matkou a dcerou, kde je se sice mluví o tom, že negativní vztah je vlastně normální, ale chybí jakékoliv východisko či řešení. Mrzí mě i nedotažená kapitola o sektách, kde autorka tyto skupiny osznačuje jako nebezpečné, ale nijak nedefinuje, co je (oparvdu nebezpečná) sekta a co je církev nebo jiné náboženské sposlečenství, co je přirozené hledání - řekněme - vlastní víry a názoru, a co už je myšlení ovlivněné manipulací.
Stopy ve sněhu
Farley Mowat
Vlastně je tot aková klasická KODka se vším, co do ní patří. Vypráví dobrodružný příběh z oblastí hodně drsných laskavým stylem, ale nezapomene ani na překážky a nebezpečí. Cílovou skupinu, zvlášť ve své době, jistě nezklamala.
Márinčino dětství
Jan Wenig
Moje nejoblíbenější knížka z dětství. Jedna z mála, kterou jsem jako dítě přečetla několikrát. Ani nevím, jak se ke mne v osmdesátých letech dostalo původní vydání z roku 1942.
Deník malého poseroutky 1-10 (box)
Jeff Kinney (p)
Poseroutka je vtipný a nezaujme jen lidi v cílové věkové skupině. Jako oddechovku si to v klidu přečte i dospělý a občas se i zasměje. Snad jediné, co mi vadilo, že některé okamžiky byly málo realistické a že autor občas zapomněl, co napsalv předchozích dílech, takže si chvilkami protiřečil.
Z dějin Ukrajiny a ukrajinského obrození
Hipolyt Boczkowski
Zajímavý náhled do historie a soudobých událostí Ukrajiny. Ačkoliv je knížka vydaná v roce 1919, protože dějinné události vždy navazují jedna na druhou, má co říci i k tomu, co se v Ukrajině ději dnes. Rozhodně ji dopručuji všem, koho problematika zajímá a to bez ohledu na názor.
Co Bible doopravdy říká?
kolektiv autorů
Spíš prolistováno než přečteno. Ačkoliv jsem sama věřící, na teologickou naučnou litaraturu jsem nikdy moc nebyla. Přečíst si něco na tentýž způsob v podání Svědků už vůbec není můj šálek kávy.
Knihovna
Jan Bažant
Od knihy jsem sice nic závratného nečekala, ale doufala jsem, že to alespoň půjde přečíst a bude se hodit do výzvy. Začátek nebyl úplně špatný. Skoro to vypadalo na lehkou detektivku s neotřelým námětem. Snad to způsobilo příliš mnoho retrospektiv, příliš mnoho vzpomínek, snů, vidin a příliš časté přechody mezi minulostí, současností, představami a realitou, takže nakonec z toho je splácanina o ničem. Trochu mi přišlo, jako když se autor nemohl rozhodnout zda píše román, detektivku, thriller, fantasy nebo knihu o historii.
Destrukční deník
Keri Smith
Nějakou chvíli mi to trvalo, občas jsem si musela dát pauzu, ale nakonec jsem "destrukci" úspěšně dokončila.
Určitě souhlasím s tím, že Destrukční deník a jiné podobné dnes módní "knihy", nejsou úplně pro každého, a že člověka s dominantní levou hemisférou spíš naštvou :D a budou je považovat za zbytečnost. Pro nás, kdo pokyny jako "otři deník o auto" umíme nevzít doslova a kreativita pro nás znamená odpočinek, jsou tohle takové léky na duši ;).
Osobní auto - Kniha s motorkem
Francesca Ferri
Přečteno kdysi, když byly děti malé. Jim se to neskutečně líbilo nejen jako hračka, ale donekonečna jsme četli i text. Za dospěláka ale musím říci, že to není nejhorší, ale už jsem i pro batolata viděla knížky s mnohem duchaplnějším příběhem. Jako hračka je to dobré.
Breviář myšlenek Jana Amose Komenského + CD
Jan Amos Komenský
Vzdávám to. Asi na čtyři pokusy, tentokrát jsem si myslela, že kniha půjde i do výzvy, ale nakonec jsem se tím stejně neprokousala. J. A. Komenský je můj oblíbenec a Breviář je určitě myšlen dobře, ale nakhle nakumulované do jedné úzké brožury mi to nějak nesedlo, nebo to bylo na mne moc filozofických úvah najednou - a já, která nad vším moc přemýšlím jsem se holt zastavovala nad každou větou a tím se čtení (poslech jsem u posledního pokusu vynechala) nekonečně táhlo...
Něfo
David Walliams
Musím říci, že podle anotace se kniha zdála být slibná. Původně jsem ji chtěla pro sebe do výzvy, nakonec jsem ji koupila dcerce a četla s ní. Čekala jsem nenáročný humorný příběh, což v podstatě Něfo je. Ten humor byl chvilkami ale trochu moc hutný a mně osobně, snad krom komických okamžiků, kniha nic moc zvláštního nedala.
Doktorka
Ota Dub
Kdyby se dalo hodnotit půlhvězdičkami, možná by to u mne Doktorka dotáhla na 3,5. Žádné veledílo to vskutku není, v podstatě kniha z kategorie "nenadchne, ale neurazí." Zpočátku bylo čtení celkem nuda a v podstatě nemá ani později žádný zvláštní děj,spíše jednotlivé události. V knize jsou chyby faktografické, ale i dějové, postav je hrozně moc, a protože většina z nich jsou lékaři, čtenář se v nich postupně ztrácí, navíc se jim sice autor snažil dát jakousi charakteristiku, ale některé se mu místy vymkly z rukou. ... Na druhou stranu je ale kniha poměrně čtivá, některé příhody mají i zajímavý průběh. Některé drobnosti mne překvapilo, jak je vůbec autor dokázal v dané době do knihy propašovat.
Zlatá léta šedesátá
Juraj Šebo
Šedesátá léta si nepamatuju, zažila jsem až dekády následující po nich. NIcméně, nějaké informace mám od svých rodičů, kteří si šedesátky užili tak nějak se vším všudy. Nebylo proto úplně špatné dovědět se také něco o tom, jak je prožívali ve východnější části tehdejšího Československa. Škoda, že kniha je psaná příliš heslovitě, dlouhé soupisy restauračních zařízení, počínaje luxusními podniky a konče nejzapadlejšími pajzly v zapadlých uličkách, stejně dlouhé seznamy kin a dalších podniků, byly tak nudné, že se přiznám, že jsem je jen tak porběhla. Daleko zábavnější už byly příběhy různých osobností, postaviček a podivínů.