Hanka_Bohmova komentáře u knih

Přes veškerou vzdálenost časovou, kulturní i zeměpisnou není pravda, že by v těchto vyprávěních nepoznal dnešní člověk něco "svého". Pohádkový příběh o trosečníkovi pobaví každého znalce Cimrmanova Němého Bobše, jeden z textů na papyru Westcar zas ukazuje, jak řeší manželskou nevěru mágové. Z vyprávění o výmluvném rolníkovi se člověk nejen přiučí o staroegyptském nadávání, ale získá také velice plastickou ilustraci k Ježíšovu podobenství o nespravedlivém soudci a chudé prosebnici.
Čítanku uzavírá vyprávění o Sinuhetovi - chlapíkovi, který v záchvatu paniky všechno opustil a zdrhnul. Dobře to dopadlo, ovšem nikoli jeho zásluhou. Oproti předchozím příběhům jde o text jasně umělecký, se zajímavým psychologickým rozměrem a podivnou dvojakostí hlavního hrdiny, přecházejícího mezi vymlouvající se poděšeností a cílevědomou srdnatostí. Autorky k tomu v doprovodném komentáři nabízejí určité klíče.

Kniha začíná přehledovými kapitolami o vývoji egyptského písma a jazyka a o průběhu překladu. Každé z vyprávění má důkladnou předmluvu uvádějící do historie bádání a kulturního kontextu i do samotné příběhové situace. Překlady pak jsou komentovány prakticky řádku po řádce, přičemž u papyru Westcar je uveden nejen zcela fragmentárně dochovaný text, ale i jeho možná odborná rekonstrukce. Vše doprovázeno smysluplně vybranými fotografiemi a kresbami. Zkrátka má to hlavu a patu i pro úplného laika.

Zajímavé čtení pro zvídavé, kteří by rádi nahlédli na Databázi knih před třemi až čtyřmi tisíci lety.

1 07.07.2022

Pocitově to pro mě nebylo nic moc, takový Peer Gynt roztažený na šest stovek stran, bez Solvejg, zato s působivými pasážemi, bohužel náchylnými k oposlouchání. Beru to tak, že se nadané pokažené dítě vyrůstající mezi pokaženými lidmi potřebovalo ze své natlakované sumy prožitků vypsat. Zároveň mi připadá, že v době psaní autor stále nerozpoznal tvar sebe sama a vlastního života, proto neměl ani měřítko, co lze pustit, a co je třeba držet.

1 07.07.2022

Když jsem coby studentka gymnázia dělala chemickou olympiádu, připadalo mi, že se díky ní učím chemii logičtější a zajímavější, než je ta z našich školních hodin. A když jsem o několik let později náhodou četla jeden z přípravných textů biologické olympiády, nadchl mě svým zpracováním tak, až jsem skoro litovala, že jsem se místo chemie nezaměřila na biologii.
Od té doby pátrám mezi těmito brožurkami, kdykoliv potřebuju nastudovat nějaké téma v rozumné hloubce, v souvislostech, se zohledněním současných poznatků, průřezově, a přitom stále ještě "pro neprofesionály". Tentokrát jsem hledala evoluci vylučovací soustavy, ale nakonec jsem pročetla skoro všechny kapitoly. Protože ono je to hrozně zajímavé!

1 27.06.2022

Čekala (a potřebovala) jsem něco jiného, spíš ucelenější informace o zmijích místo zkušeností a historek. Ale když jsem překousla prvotní rozčarování z omylu, četlo se to docela dobře a vykreslovalo kouzelný obraz pana zmijologa, trochu mi to tím připomínalo "Lásku k šutrům".

Knihu čtu už podruhé, rozhodovala jsem se teď, jestli si ji nechám. Vlastně mi přijde, že jsou to knihy dvě, každá jiným způsobem o - slovy autora - "pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha". Je tu titulní příběh "chudé ženy", úpěnlivý a do sebe zahleděný text, jako snění smutného dítěte. Ale do Klotyldina prostoru se roztahuje autor a bere si slovo sám či v postavách. Tento druhý příběh je příběhem "Božích vojevůdců", kteří se vrhají do bitev, aniž by zkoumali, v jakém rozsahu jsou k tomu skutečně pověřeni. Überhnus Bloyova příběhového světa je nezbytný k ospravedlnění jeho/jejich role - aby už nebylo třeba ptát se Ježíše "Kdo je můj bližní?". To jen Klotylda dovede vidět hřích jako neštěstí, Klotylda říká nahlas, že před Bohem bude potřeba vzdát se i těch roliček, jimiž zkoušíme podpírat svou sebehodnotu. Smím-li si pomoci jazykovou hříčkou, pak Klotyldina chudoba kontrastuje nejen s klasicky ztučnělým srdcem "bohatců", ale i s jemnou vnitřní soběstačností Božích "bohatýrů".
V překrásných "Velkých přátelstvích", která zmiňuje v komentáři Balumba, Raissa Maritainová s láskou, ale jasně mluví o obdarováních i démonech svého přítele. Přesto se mi "Chudá žena" ani s touto přípravou nečetla snadno. Směs ryzího smyslu pro absolutno a nejobyčejnější lidské rigidity. Hněv a smutek nad hříchem pomíchaný se sebelítostí, s požitkem z agresivity a opovržení vůči lidem. Propletenost ideálů se zlozvyky, poklad v hliněné nádobě. Copak hlína, tou jsme všichni, ale svou hlínu si nepřipouštět... ostatně přesně tím lze na mnoho způsobů zkompromitovat i postoj opačný, mírumilovnou toleranci.

Moje myšlenka z četby by tedy mohla znít: není na světě jenom jedno zlo, jenom jeden hřích, od kterého bychom mohli měřit svou vzdálenost a své duchovní bezpečí. K dobrému životu nestačí "nebýt jako oni".
Naprosto uzlovým a nesmírně mrazivým bodem se mi zdá být okamžik Leopoldovy modlitby. V nevyjasněném území mezi vírou a magií, mezi touhou usvědčit zlo a pomstou. To pravé bojiště: ne v utkávání se s hlupáky světa, ale v tichu srdce, kde se rozhoduje, čí šeptaná slova bude opakovat a kdo jeho modlitbu uslyší.

1 27.06.2022

Hardyho postavy jednají konzistentně v rámci svého psychologického nastavení, s nímž je čtenář díky vševědoucímu vypravěči explicitně obeznámen. Těžko se pak na kohokoli z nich vyloženě zlobit, i když nadělá v životech druhých pořádnou paseku. Na dotaz po největším záporákovi lze rychle dát formálně správnou odpověď, ale přesto je tak nějak problém nazývat ho "největším záporákem". Mistrovsky zvládnuto.
Je to navenek dost klidný román, ale já sama bych snesla, kdyby peripetie příběhu byly ještě o něco civilnější.

1 20.06.2022

Dobrá znamení jsem četla asi před patnácti, dvaceti lety a zapamatovala si jejich nápaditý humor spojený s dvojicí Azirafal-Crowley plus pár dalších půvabných drobností jako Psa a Válku a Hlad. Teď jsem knížku doporučila dceři a při té příležitosti jsem si ji sama připomněla. Bohužel většina zbylých motivů a postav se mi za ty roky vykouřila z hlavy nejspíš právem, protože teď mi nijak oslnivé nepřišly (až na Agnesina Skvělá proroctví).
Bylo to přiměřeně zábavné čtení, ale ve výsledku sdílím rozporuplný dojem některých komentujících. 3,5 hvězdy.

5 20.06.2022

V knize se opět objevují výrazná témata, která už od P. Augustyna znám: integrální rozvoj lidské bytosti nebo růst ve vnitřní svobodě. Potěšili mě citovaní autoři (Dostojevskij, Thomas Merton, Etty Hillesum), i když na body nejspíš vedou Duchovní cvičení sv. Ignáce, pochopitelně.
Pozornost se věnuje duchovním touhám, rozlišování vnitřních hnutí (co je od Boha, co je ze mě) a mnoho odpovědí se dotýká nesprávných očekávání od modlitby. Autor připomíná, že modlitba je výrazovým prostředkem vztahu, slouží k stále většímu vydávání svého života Bohu a přijímání jeho lásky - já sama si to pro sebe vyjadřuji slovy "dovolovat Bohu, aby byl Bohem". Nemá být pojímána jako nástroj k získání výhod, ale ani prosté spravedlnosti, a také ne nástroj k zbavení se svých slabostí nebo k dosažení životního klidu. Tedy pokud v tomto smyslu "nefunguje", může to být docela v pořádku.
Nejrůznější zklamání, potíže, nespokojenost, omrzelosti a malost naší modlitby nás nemají vést k zoufání si nad sebou, k rezignaci nebo k podezření, že nám Bůh upírá svou lásku. Ani si nemáme myslet, že si tyto prožitky nezaslouží pozornost, anebo se tvářit, že se nám vlastně nedějí. Autor radí vykládat si je jako výzvy ke zkoumání sebe, našich očekávání, postojů, zranění. Aby nás nakonec přivedly k očištění a rozšíření srdce, k růstu ve svobodné spolupráci s Bohem.

1 20.06.2022

Někdy je to dost těžké/tíživé čtení, proto je důležitý nekompromisní, ale zároveň soucitný tón knihy, o němž píše ve svém komentáři jozik. Autor totiž ukazuje, že zdánlivě altruistické jednání (obětavá péče, loajalita, přizpůsobivost, skromnost, mírnost a potlačování agrese...) může být jak projevem lásky, tak projevem závislosti. V prvním případě plyne ze svobodného rozhodnutí, v druhém případě z nouze a z neschopnosti jednat jinak. Tato vnitřní bezmoc má i další projevy a nucené jednání proti sobě si vybírá svou daň, takže na závislost upozorní symptomy jako úzkosti, negativní ladění a deprese, psychosomatické obtíže, slabá individuace i životní energie, strach z vnitřní prázdnoty, snadná zneužitelnost a naopak zneužívání druhých, někdy i látkové a další závislosti.
Tyto symptomy zároveň mohou přivést člověka k touze po uzdravení. Podstatné je rozvinout sílu vlastního já, aby začal pracovat sám a přestal očekávat od vztahů s druhými, že vyřeší jeho emocionální problémy a deficity. Prožít vlastní hodnotu a kompetenci k samostatnosti, k autentické životní vizi. Odblokovat hněv, řeč a aktivitu, které umožní adekvátně reagovat na realitu, a tedy si ji otevřeně připouštět.

Autor také popisuje předávání závislosti, primárně mezi matkou a dítětem, ale i mezi dospělými. Důležité je, že aktéři si zneužívání neuvědomují. "Pečovatel" je přesvědčen o nejlepším úmyslu a ani s odstupem času po otevření situace konfliktem nemusí být schopen pravdivějšího náhledu. Místo toho třeba prožívá křivdu a vyhledá si nový objekt péče. "Připoutávaný" mu pro-vztahově vychází vstříc, nechce vidět realitu, stísněnost a bolest duše přetavuje do sebeobviňování, rychle ustupuje ze svých "přehnaných námitek". Ve šťastném případě (někdy až při pohledu na další "oběť") ale popírání nakonec selže a uvolní se ozdravné síly, především již zmíněný hněv, který jako u křivené pružiny neomylně směřuje k napřímení lidské bytosti.

Kniha mi nevyhovovala formou, snesla by ještě dost redakční práce, ovšem obsahově mi dala opravdu hodně - do komentáře se vešel jen zlomek myšlenek.

5 06.06.2022

Jedna z těch impulsivních koupí, které se vyplatí. "Arnoštům" se podařilo nejen dobře pobavit, ale také infiltrovat naši rodinnou mluvu a myšlenkové světy. Velmi doporučuji :o)

2 06.06.2022

Po třech hodně těžkých letech jsem teď obnovovala sliby. Chtěla jsem se připravovat vedle někoho, kdo miluje Boha celou duší, kdo by mi pomohl znovu oživit prvotní lásku. A protože naše postní exercicie končily zrovna tématem Božího milosrdenství a texty sestry Faustyny, zvolila jsem si za průvodce její Deníček.
Byly to pro mě týdny soustředěného setkávání nad stránkami jejího života, charakteristického obrovskou vnitřní čistotou, integritou a věrností milosti, krajní citlivostí k vedení Ducha svatého. Roztrhlo mi to srdce, nemám pro to lepší slova. Vybrala si jediné potřebné, a vybírala si takto den za dnem a důsledně. Tohle s námi dokáže udělat Bůh! On z jejího života promlouvá, a promlouvá ke mně, do mých situací: Neboj se ničeho, já jsem stále s tebou. Jsi v dobrých rukou tak dobrého Boha.

Faustynina poslušnost. Rozumím: je to něco trochu zvláštního, trochu proti dnešní době a proti osobní odpovědnosti. Není snad potřeba bát se manipulace, dobří zpovědníci nemají ambice řídit lidské osudy ani rozhodovat za druhé. Poslušnost v běžné křesťanské praxi je spíš realistickou připomínkou, že můj vlastní náhled na život není kompletní ani definitivní. Uznávám tím "někoho za oponou", kdo drží v rukou události mých dní, a otvírám mu dveře do svých plánů a postojů. Nakolik pěstuju svou citlivost vůči Písmu a vnitřním vnuknutím, dává smysl usilovat o stejnou otevřenost i vůči situacím, kdy si Pán vyžádá pro sebe prostor prostřednictvím zpovědníka nebo představeného. Faustynino opakované vyjdáření "jsem v lásce svobodná jako královna" podle mě vypovídá právě i o této zkušenosti - přesvědčila se, že ani ona sama Bohu nestojí v cestě. Zní mi v tom ozvěna Modlitby zamilované duše od Jana od Kříže: Moje jsou nebesa a má je země... i slova apoštola Pavla, že nic - nejen vnějšího, ale ani žádná naše vnitřní vlastnost či omezení - nemá samo ze sebe sílu stát mezi námi a Bohem.

4 29.05.2022

Hlavní část knihy obsahuje otázky a odpovědi týkající se emocí a konkrétních životních situací, které s nimi souvisejí. Druhá část je rozvolněnější, objevují se spíš dotazy k soudobým společenským tématům.

První otázka míří přímo k jádru věci: "Co si počít, aby se člověk od neuspořádaných citů osvobodil?" P. Augustyn odpovídá, že to není možné ani žádoucí. Emoce nám přinášejí informace o dějích v našem srdci, k nimž nemáme přímý přístup. A bez poznání není skutečné svobody, tedy ani duchovního života. I zkušenosti dalších tazatelů dokládají, že namáhavému úsilí o "emocionální kulturu" se nevyhneme, že ho nelze nahradit např. soustředěním na racionalitu nebo přísunem nových podnětů. Nemůžeme být osvobozeni od citů, "zato můžeme být svobodní v nich".
A tak se otázka proměňuje: Jak zajistit, aby neuspořádané city neovládly náš život, nepřipravily nás o všechnu energii, pozornost a prostor ke svobodě? V první řadě je pozorně přijímat a učit se je číst. Pak P. Augustyn radí nezůstávat s nimi sami. Promluvit o nich nahlas s vhodným člověkem, potom také s Bohem, který uspořádává a uzdravuje. Zároveň jít něco udělat, někomu pomoci, interagovat s lidmi. Tak své rozpoznané pocity otvíráme širší realitě, abychom prožili jejich skutečnou relevanci a váhu.

1 29.05.2022

Kniha představuje službu duchovního vedení, soustředí se při tom víc na její aspekty psychologické a obecně lidské. Snaží se ukázat, jak prospěšná je taková služba člověku, který touží chodit s Bohem.
Autorovi se v jeho úvahách skutečně podařilo vykreslit překrásný obraz "Ženichova přítele, kterému je svěřena nevěsta, neboť právě on má střežit setkání Ženicha se svou nevěstou".

1 03.05.2022

Obvykle vnímáme svátost smíření jako akt, kterým se něčeho zbavujeme, resp. jsme zbaveni. Tahle knížka se spíš snaží vzbudit touhu, prosbu o dar Ducha, kterého Pán prosícímu neodepře. Nejen se něčeho zbavit - ale po něčem lepším natáhnout ruku. Jednotlivé invokace představují možnost proměny a plnosti, která se člověku nabízí.

03.05.2022

Ke knize jsem se dostala pozoruhodným řetězcem událostí: dceři jsem zadala za slohové cvičení napsat kousek hrdinského eposu, předčítala jsem jí z překladů starověké literatury, ukázala jsem jí metrické stopy, ona pak přišla s pozorováním, že daktyly jsou jako valčík, já jsem si zkusila vyhledat něco víc o metru a rytmu a našla jsem kromě skvělého webu www.rymy.cz také WuWejův zápisník a na něm recenzi na Světlíkovu Poetiku. Jako milovnice slovního humoru jsem si takové dílko rozhodně nemohla nepřečíst!

Odolám-li nutkání citovat autorovy vtipné veršíky, není mnoho co dodat k Stiliconovu komentáři. Snad tohle: protože nad většinou vědění přemýšlím i z hlediska výuky, rezonovala ve mně právě ta hluboce smysluplná směs názornosti a kreativity. Když už mám učit děti literární teorii, tak nejlépe na jejich vlastní tvorbě, pro potěšení z činnosti.

2 03.05.2022

Četla jsem Frišův přebásněný "výtah" a je to jednoduše moc pěkný kus literatury. Příběh perfektně drží pohromadě, klidně bych uvěřila, že byl takhle v jenom kuse napsán originál. Přebásnění do češtiny je umělecky povedené a snadno se čte. Vedle ušlechtilých myšlenek a vesele živých detailů (sup se raduje z přicházejícího jídla, démoni budí obra, opičí armáda se zlíská...) se mi líbily také zdobné a neotřelé popisy přírody.

1 03.05.2022

"Veškerá nuda tohoto nezajímavého Julienova života jistě postihla i čtenáře."

Autor to myslel jinak, ale já s ním musím souhlasit doslovně: ano, to bohužel postihla, na víc jak pěti stech stranách. Spíš než zrcadlo společnosti mi to připadalo jako nějaká pradávná young adult, milostné peripetie, tajemná dobrodružství, přepjaté emoce brané smrtelně vážně. Pro mě ve výsledku dost nestravitelné, Balzac je v podobné směsici společenského a psychologického přirozenější i zábavnější.
Určitě jde o výmluvný doklad z dějin literatury, ale kdybych nemusela ležet s covidem, odložím knihu po první stovce stránek. Tím bych se ovšem připravila o jednu z mála fakt geniálních vět tohoto románu: "V semináři existuje určitý způsob, jak jíst vajíčko na měkko tak, aby z něj byl patrný pokrok dosažený ve zbožném životě".

6 03.05.2022

Knížku jsem četla na doporučení psychologa a moc mi pomohla.
Má svůj význam, že autoři jsou zrovna křesťanští psychologové. Jednak je křesťanství se svým důrazem na obětavost a sebezápor prostředím, v němž problémy s hranicemi snadněji vzniknou a snadněji se posilují. Nějaký ten odstrašující příklad asi potkal v církvi leckdo z nás. Druhým důvodem je speciální motivace, kterou křesťan ke zkoumání hranic má. Pokud budeme jednou dávat svou definitivní odpověď Bohu a tou odpovědí budeme my sami, to, co jsme ze sebe udělali, pak schopnost formovat svůj život (vnitřní svoboda) nabývá na důležitosti. Hranice zviditelňují prostor naší zodpovědnosti a zabezpečují potřebnou zpětnou vazbu.
Autoři se ale víc než "teorií" zabývají procesem budování hranic a praktickými záležitostmi při rozmotávání problémů s nimi. Opakovaně zdůrazňují význam podpůrné skupiny nebo vztahu (i terapeutického), které jsou bezpečným záchytným bodem umožňujícím naše životy měnit. Těžko se totiž vymezit vůči blízkému člověku, nemáme-li kam jinam jít ať už emocionálně, anebo doslova. Pro mě byly také důležité "signály uzdravování". Mohou to být znepokojující vnitřní prožitky a když si třeba přisadí i okolí, nespokojené, že jeho malé hrubosti už mu neprocházejí jako dosud, člověk by mohl být v pokušení vyhodnotit si směr jako pomýlený a začít couvat. Ujištění zkušenějších je v takovém okamžiku cenné.

A s tím souvisí i hlavní myšlenka, kterou jsem si z téhle knihy odnesla. Totiž že v našich trápeních je obrovský rozdíl mezi tím, jaké my si myslíme, že máme možnosti, a jaké skutečně máme možnosti. O tom se ale nic nedozvíme v pasti svého soukromého vesmíru, to nám pomůže nahlédnout až někdo zvenku.

4 08.04.2022

Četla jsem svým dětem nejznámější části v klasickém překladu Otmara Vaňorného. Verše se snadno předčítají a Odysseova mluva je místy tak živá, že dramatično do přednesu přichází úplně přirozeně. Nečekala bych, že třeťák a šesťačka vydrží poslouchat hexametry tak dlouho a ještě se budou dožadovat přídavku. Jen se po zkušenosti s Gilgamešem bojím, že si z Homéra zapamatují hlavně Zoru růžovoprstou a stříkající mozky :o)

Vyprávění je hodně didaktické, nečetlo se mi úplně dobře. Podobné pocity jsem měla nedávno u Loukotkové.
3/4

1 08.04.2022