Ender komentáře u knih

Samozřejmě, TO je nejlepší Kingova kniha, ergo nejlepší horor, jaký kdy byl napsán. O tom pochybovat nemusíme. Já bych chtěl říct něco o symbolice, kterou TO obsahuje. King popisuje dva světy, svět dětství a svět dopsělých. Klaun se pohybuje pouze ve světě dětí tím, že jeho obětmi jsou pouze děti. Dospělí jakoby přehlížejí tento svět...vražd si málo všímají, zapomínají na ně, odsouvají je do podvědomí. Toto je stejný proces, jaký popisuje Freud. Dětství jako nedílná součást, která zapadá do podvědomí. Podle Freuda všechny komplexy, které máme, si přinášíme právě z dětství. Sedm hlavních hrdinů knihy jsou beze zbytku úspěšní lidé. Důvod je nasnadě - své komplexy z dětství naprosto vytěsnili z důvodu šoku, který prožily při setkání s klaunem. Svět dospělých a svět dětí dokázaly striktně oddělit, tím že na ten dětský dočista zapomněli, a proto se mohou natolik realizovat jako úspěšní lidé.
Klaun je symbolem právě tohoto přechodu, cézurou mezi dvěma světy. Vylézá ze záchodů, z umyvadel, ze sprch. Pokud si pamatujeme na Kingův první román Carrie, kde hned první scéna se odehrávala ve sprchách, kdy Carrie dostane menstruaci, můžeme zde vidět spojení. Odtékající menstruační krev symbolizuje ztrátu dětství, Carrie se díky svým prvním měsíčkům stává dospělou ženou. I na konci TOho, kdy děti musí souložit s Beverly, aby mohli porazit Klauna je symbolem ztráty dětství. Pouze pokud děti spojí dva symbolické řády, dětství s dospělostí, mohou přemoci klauna.
Proto si myslím, že Kingovým skrytým poselstvím bylo jakési vyrovnání s dětstvím, návrat k němu jako proces anamnésis, rozvzpomínání se na zapomentutý svět skrytý v podvědomí. Díky této knize se mi této anamnézy dostalo. Opět jsem se vrátil do dětství, znovu ho prožil. A TO je neuvěřitelně dobrá kniha. Bez jakýchkoliv pochyb.

10 24.08.2011

S Odysseem jsem svedl souboj třikrát. A třikrát jsem odešel poražený. Poprvé to bylo někdy v mých sedmnácti. Byl jsem velterová váha, nepřipravený. Odysseus mě smetl na prvních třiceti stranách. Nedokázal jsem se k němu přiblížit. Pořád mi unikal, používal slova, která jsem neznal, věty na sebe nenavazovaly. V tomto zápase jsem se nechytil ani trochu.
Podruhé to bylo někdy kolem mých dvaceti. Nebudu to prodlužovat, long story short, byla to stejná potupa.
Potřetí jsem si přišel vytrénovaný studiem anglistiky na univerzitě, byl jsem učenec, znalý vysoké literatury, i těch nejlepších borců - Faulknera, Eliota, Tennysona a nespočtu dalších. Proto jsem si zápas docela i užíval. Obdivoval jsem se mistrné finese Joyceových uderů, jakoby ani nebojoval pro diváky, všechny údery skrýval za zády, pak se vytasil s krásnou stream of consciousness sekvencí, která mě donutila až přivřít oči před takovou mistrovostí. Ale nakonec jsem si uvědomil, že Joyce je stále jiná liga. Obdivuju se všem, kdo dokáží s Joycem udržet krok, ještě jinak - já jim ZÁVIDÍM, protože si uvědomuju, že se za tím vším skrývá nesmírná genialita. A že já a dalších 99% smrtelníků jsme ochuzeni o potěšení z takové knihy prostě proto, že tato kniha obíhá na oběžné dráze v úplně jiné galaxii.

Nejlepší epiteton ke knize 1984 je pro mě 'důležitý'. 1984 je DŮLEŽITÁ kniha, kterou by měl každý přečíst. Pokud zapomeneme, co se dělo, pokud zapomeneme na minulost, jsme odsouzeni k tomu jí opakovat. Z toho důvodu je 1984 důležitou knihou. Fascinuje mě, kolik z této knihy přežilo nánosy času a stalo se kultovními. 'Velký bratr tě sleduje', 'válka je mír - svoboda je otroctví - nevědomost je síla', 'ideozločin', 'ministerstvo lásky', 'newspeak', atd. Zaplať pánbůh , že tato kniha nezastarala. V roce 1984 byla minimálně stejně zajímavá jako v roce 1948. A v 2011 jí čteme stejně zaníceně a se stejnou hrůzou jako jsme ji četli v roce 1984. Vlastně možná s větší - uvědomujeme si, jak vetchá je paměť. Jak snadno zapomínáme na věci, o kterých si všichni byli jisti, že na ně zapomenout nelze. Naštěstí tu máme Orwella a jeho 1984, která nám poklepe na záda, a donutí nás ohlédnout se zpátky. Ohlédnout se v hněvu a hrůze a bolesti a znechucení.

17 22.08.2011

Krátké fejetonky Umberta Eca týkajícící se literatury, médií, italskou společnstí, ale i nespočtem dalších věcí jsou psané lehkou rukou, s vtipem, který ale nepostrádá typický ecovský vhled do věcí a zevrubnou znalost snad věho, co kdy kdo napsal či řekl. Mě osobně ale vadily dvě věci. Za jednu může Ecův původ. Mnoho postřehů se týká italských textů, italských událostí a italských medií, které prostě neznám a tudíž mě ani moc nezjímaly, protože Eco jakoby psal pro italského čtenáře, nikoliv českého či jakéholiv jiného. Druhá věc, co mi vadila, byla přílišná krátkost jednotlivých článků. Jedna, jedna a půl strany, víc ne. Proto se nidky nedostal moc do hloubky, nikdy neřekl něco tak, že by mě to skutečně osvítilo, překvapilo, či ohromilo. Proto bych tuto knihu doporučil spíše Ecofilům a jiným Ecologům :)

22.08.2011

Foucaultovo kyvadlo je Moloch, Behemoth, Leviathan, obří stvůra složená z tisícovky částí, olbřímí komplex lidského vědění - filozofie, okultních věd, historie, přírodních mýtů. Kyvadlo je kniha pro ty, kterým nevadí číst v sáhodlouhých akademických traktátech a navíc jim rozumí. Pokud jím nejste, pak tato kniha není pro vás. Pokud vám chybí trpělivost, pak tuto knihu odložte. Pokud si ale libujete v intelektuálství, zajímáte se o věci, o kterých ostatní ani netuší a máte rádi komplexní příběhy, které vám rozšíří obzory až za hranice supralunárních sfér, pak nenajdete lepší knihu než Foucaultovo kyvadlo. Za to se zaručuju

Pokud by mi někdo držel pistoli u hlavy a řval, ať mu odpovím, která kniha je podle mě ta NEJ (mluvíme čistě hypoteticky, ale patologicky nejistí zločinci se zálibou v literatuře přece můžou existovat), pak bych mu řekl, ať si svou zbraň schová, že mám jasno i bez nátlaku. Nejlepší je Hyperion. Simmons zde totiž pozvedl sci-fi na vyšší úroveň, vytvořil kultovní knihu, a ještě ovlivnil životy spoustě mladých lidí (včetně mě). Jinými slovy, Simmons zformoval kus historie.
Kniha získala ceny Hugo, Locus, Seiun, Prix Cosmos, a byla nominována na British SF. Zajímavější je to, že Simmons byl k napsání Hyeprionu tak trochu dotlačen. Po úspěchu dvou hororů, Song of Kali a Carrion Comfort mu nakladatel řekl, že by se mu hodila nějaká sci-fi, a pochybně se zeptal, jestli si myslí, že by to Simmons zvládl. Simmons to zvládl. Mnohem víc než to. Hyperion byl jakousi oslavou sci-fi žánru, jendotlivé příběhy poutníků jsou psány ve stylu různých subžánrů, ať už militatní sci-fi (voják), přes romantickou space operu (konzul), kyberpunk (detektiv), meditativní filozofickou sci-fi (učenec), až k deníkově psané (kněz) a poetické (básník) sci-fi. Simmons ukázal možnosti a šíři fantastické literatury a tím, že jí propojil s postavu básníka Johna Keatse, pokukázal na pokrytectví těch, kteří sci-fi chápou jako pokleslý marginální žánr, který je od mainstreamu oddělen zdí přímočaré konzumní zábavy.
Ze všech těchto důvodů, a i z dalších, které jsem zde nezmínil, si mylsím, že kdyby mě někdo držel zbraň u hlavy, odpovědel bych, že tu NEJ knihou je právě Hyperion. Ne protože bych MUSEL něco říct, abych přežil - ale protože si to opravdu, upřímně mylsím.

Někde jsem slyšel výrok: 'pokud bych mohl před hrůzou nacistického holocaustu zachránit jednu duši, pokud bych mohl zrušit jeden jediný rozsudek smrti, který se odehrál za 2. světové války, pak bych zachránil Bruno Schulze.' Můj podpis pod takovým vyjádřením by se pak nacházel na přední stránce. Bruno Schulz byl úžasným plachým mýtotvorcem, členem polského avantgardního trojlístku Witkiewicz, Gombrowicz, Schulz, jehož skutečné uznání přislo až po jeho smrti, v 50. létech. A přesto, kdo tohoto spisovatele dnes zná? Já, vy, pár ostatních - to je vše. Jaká to škoda. Asi dostatečně nejsem schopen vyjádřit genialitu Schulzova jazyka - jeho Demiurgickou sílu regenerace mýtu návratem do dětství, proměnu ploché nudné skutečnosti do grotesktní žírné poezie, pojmenování nepojmenovatelného a obohacení člověka o jiný pohled na věci, pohled vymáchaný v prapůvodní polévce ztracených mýtů, nejednoznačnosti, extaického vytržení, šílenství a geniality. Slova nestačí...proto přidávám malou ukázku.
(Popisujíc opuštěnou zahradu): Vytřeštěné ohyzdy lopuch se tam vyvalily jako doširoka rozsedlé babizny, napůl pohlcené vlastními šílenými sukněmi. Zahrada tam zadarmo prodávala nejlacinější kroupy černého bezu, hrubou kaši jitrocelů, páchnoucí mýdlem, divokou kořalku máty a všechnu nejhorší srpnovou veteš. Ale na druhé straně ohrady, za tím matečníkem léta, v němž se rozbujela hloupost idiotských plevelů, bylo smětiště bezuzdně zarostlé bodláčím. Nikdo nevěděl, že právě tam sloužil toho roku srpen svou velkou pohanskou orgii. Na tom smětišti, opřená o ohradu a zarostlá bezinkami, stála postel slabomyslné Tluje. Všichni jsme jí tak říkali. Na kupě smetí a odpadků, starých hrnců, bačkor, rumu a střepů stála zeleně natřená postel, na místě chybějící nohy poděpřená dvěma starými cihlami."
Pokud bych mohl z masových hrobů vrátit jednu duši a vdechnout jí život, byl by jí Bruno Schulz.

14 15.08.2011

"Francouzova milenka" je jedním z vrcholů tvorby Johna Fowlese, přičemž celá jeho tvorba je hodnocena jako vrchol britské literatury 20. století. Pokud tomu rozumíte tak, že chci říct, že "Francouzova milenka" je úžasný román, rozumíte tomu správně. Fowles dokázal vykreslit viktoriánskou dobu tak realiasticky, jak to nedokázalo mnoho spisovatelů žijících přímo v oné době. V čem se ale od typického viktoriánského románu liší - a v čem nabírá rysy postmoderny - je za prvé dvojí vyprávění, z perspektivy a zároveň retrospektivy. Tím mám na mysli, že Fowles nezůstavá pouze v oné době roku 1867, ale často srovnává tehdejší modus vivendi se současnou dobou, hodnotí, a tím prosté vyprávění často spklouzává z esejovitosti. To může čtenáře, kterého zajímá pouze onen milostný trojuhelník a čeká zvraty a dějový spád, odradit. Mě osobně Británie konce 19. stol., doba Darwina, Dickense, zbožnosti, konvencí a pokrytectví zajímá sama o sobě, proto mi tyto 'odbočky' nevadily. Druhá věc, která dělá z románu zástupce postmoderny, je intervence samotného autora do příběhu. Fowles občas nechává zaznít své myšlenky tak silně, že je nepokrytě označuje za své, občas uvažuje o své úloze stvořitele příběhu, dokonce se i objeví na scéně (chvilku). To může čtenář chápat jako známku toho, že příběh je jen příběhem, fabulací člověka, který vám to nepokrytě připomíná, a tudíž vás nenechá se do příběhu ponořit a uvěřit mu. Ale opět, mě osobně toto nijak nevadilo. Proto doporučuju, moc moc, je to literatura psaná tím nejlepším možným jazykem.

16 29.07.2011

Na tohle slova nestačí. Tím, že Clavell drží čtenáře neustále ve vězeňském táboře, kde se příběh odehrává, vytváří dokonalou atmosféru místa, čtenář se sžije s postavami, cítí dusné horko asijského vzduchu, slyší otravné bzučení moskytů, vzálené výkřiky z blízké nemocnice, a po chvíli začne poznávat známá místa, kudy hrdinové prochází, milovat každodenní příděly rýže (i když žalostně malé), bát se všudypřítomné hrozby úplavice, po večerech třeba dostane chuť si s kamarády zahrát partičku bridže nebo prodat kradené hodinky Královi tábora. Kniha, která kolem vás postaví ostnaté dráty a bude držet uprostřed dění, dokud to všechno neskončí.

15 11.07.2011

Ke dnešnímu dni má Flashback na amazonu z 21 hodnocení plných 10 jednohvězdičkových. Proto je tu velký otazník, zda autor tak úžasných knih jako Hyperion, Černé léto a Terror šlápl natolik vedle. No...v podstatě ano, i když takový průser to zas není.
První problém: Simmons vytváří obraz dystopické budoucnosti, který je silně nedůvěryhodný. USA vyhlásilo bankrot, státy se rozpadly a jejich obyvatelé jsou z 80% zombies, kteří nedokáží žít v přítomnosti a proto ulítávají na droze, která jim zpřítomňuje minulé zážitky. Muslimské země se spojily ve světový Kalifát, vybombardovaly Izrael, a rozšířili se po celém světě, takže nejčastější jméno ať už v Kanadě nebo jinde je ‚Mohamed‘. Japonsko se vrací k Šógunátu, a plánuje vést jadernou válku.
Druhý problém: Simmonsova dystopická vize je silně protivná. Xenofobními názory se to tu jen hemží. Když popadesáté čtu, jak jsou ti muslimové démoničtí lotři, kteří vlastně za všechno můžou, začínám skřípat zubama.
Třetí problém: styl psaní. Nevím, odkud Simmons pochytil používání laciných klišoidních popisů, jak vystřižených z béčkových filmů. Tyhle klišoidní věty Simmons opouští jen ve chvílích, kdy začíná s pseudo-akademickými rozbory (hlavně týkající se Shakespeara), které Simmons nechává promlouvat ústy židovských emigrantů, řidičů tahačů a policejních vyšetřovatelů. Mám rád Shakespeara. Ale když řidič kamionu na útěku rozebírá Shakespearovy hry s takovou exaktností, že i znalci by bledli závistí, pak je můj dojem takový, že Simmons je manýrista, pozér, a neupřímný spisovatel, který svému vlastnímu příběhu příliš nevěří.
Shrnuto: Původně zajímavá myšlenka o droze, která vás vrací do minulosti, je tu vsazena do nepříliš důvěryhodného prostředí, ve kterém se odehrává detektivní příběh nevalných uměleckých výšin. Na Simmonse překvapivé zklamání.

01.07.2011

'Chyba' je prvotina mého bývalého spolužáka z gymplu, Marka Šindelky, a vzhledem k tomu, že jí napsal ve svých 23 letech, a ke kvalitám, které kniha má, mohu konstatovat, že Marek má obrovský spisovatelský talent. To potvrdil už svou básnickou sbírkou Strychnin (2006), za kterou získal cenu Jiřího Ortena - a v Chybě se jeho básnický původ jen potvrzuje. Prozaický text střídají básnické pasáže, které jsou jakýmysi zkratkami v narativním procesu, příběh se tím zrychluje, ale zároveň jaksi zjemňuje, a při popisu používá Marek krátkých úderných vět, které ve čtenáři vyvolávají dojem samostatných obrazů, zaměřených na detaily.
Kniha samotná je přes svou krátkost plná barev, vůní, a dokáže být postmoderním mixem detektivky, romantického příběhu, a narativní lyriky s nádechem až Ajvazovského fantastična. Marek Šindelka byl označen díky této knize za 'prozaika nejmladší generace' a já nemohu než souhlasit. Ačkoliv má kniha jisté nešvary - v poslední třetině se kniha trochu příliš rozvolňuje, a napětí upadá, nedotáhnutost některých postav, atd. - tak věřím, že se Marek Šndelka stane jedním z důležitých spisovatelů naší doby. Přeju mu to.

7 03.03.2011