Ellinek komentáře u knih

Už dlouho jsem nečetla něco, co by pro mě bylo tolik náročné. A po dlouhé době jsem si připomněla, proč já a young adult nikdy nebudeme kamarádi.

Začnu pozitivně. Námět příběhu byl zajímavý a měl velký potenciál. Myšlenka zhmotněných duší v podobě zvířat je neotřelá a dá se z ní hodně vytěžit. A obálka je mimochodem nádherná.

Teď ale začínají ta velká ale.

Já se do čtení hrozně nutila. Nerozumím si s teenage postavami a to jsem sama byla teenager. Ale já to jejich myšlení a chování prostě nesnáším. S Raven jsem se nedokázala ztotožnit a hrozně mě zlobila. Hned od první stránky jsem konfrontována s tím, že je výjimečná mezi výjimečnými a fyzicky zvládá mimořádné věci a složí i největšího borce na zem. Už to mi stačilo k vzájemným antipatiím. Anotace ve mně evokovala příběh o městě, z něhož se nikdo nedostane, protože je to odlišná komunita, ale hlavní hrdinka se od první stránky připravuje na stěhování mimo toto město a nakonec z něj vlastně normálně odcházejí i další. Význam anotace a obsah příběhu se pro mě osobně dost lišily.
Zároveň jsem hrozně tápala ve schopnostech těchto výjimečných. Spousta podstatných věcí mi přišla nedovysvětlená. Přistihla jsem se, že čtu o využití duše a přemýšlím, proč to umí, když se to má vymykat? Raven mi přišla speciální jen jednou schopností. Mimo to jsem ji nedokázala odlišit od ostatních a druzí mi mnohdy přišli i zajímavější. Samotné duše bych více rozvinula. Hrozně by mě o tom bavilo číst, jak se která projevuje, co dělá, když reaguje její majitel...většinou jsem to pozorovala jen u kluka, jehož pro spoilery nebudu jmenovat, což bylo zajímavé, když se člověk učí, ale já bych toho brala klidně víc a u jiných. Ne že duše prostě jsou a hotovo. Ve druhé půlce se aspoň trochu více projevila Melio, to bylo milé. A taky mě iritovalo, že se pořád opakovaly kočkovité šelmy, těch byla valná většina. Obecně mi ale celý ten svět a systém přišly hrozně nedotažené a špatně předložené čtenáři, takže jsem mnohdy tápala a ledacos mi přišlo nesmyslné.

Co se týče samotného příběhu...ne, já a YA se nemáme rádi. Předvídatelné. Samozřejmě, že ten největší looser bude nakonec největší borec. Že je hlavní hrdinka velká cíťa, kterou bych propleskla, mi ukázala už i Katniss, Raven to jen dotáhla do konce. Prostě nemůžu číst příběhy ze školy o puboších. Do jejich myslí a problémů prostě nechci zabředávat. Nic moc se nedělo, nic se mě nedotklo, nic mě nepřekvapilo. Nedostala jsem to, co bych chtěla.

Tak jako tak, mám radost, že se někomu zase povedlo se prosadit. Normálně bych si Město duší nikdy nepřečetla, protože to prostě není moje krevní skupina. Ale rozhodla jsem se, že podpořím autory Wattpadu, projevím jim tu soudržnost a koupím si jejich knihy a přečtu si je. Začala jsem Městem duší a byla to velká zkouška, ale budu v tom pokračovat. A i když si budu zase ťukat na čelo, půjdu i do druhého dílu.
Autorce ale její úspěch přeji. Je to evidentní prvotina, ale dokázala se prosadit a to se cení. Trošku mě konečný výsledek mrzí, protože jsem sledovala autorčinu cestu skrze první verzi až přepisy, byť jsem původní verzi nečetla. Vím ale, že to hodně překopávala. Možná se z toho dalo vykopat víc.

I tak ale autorce fandím a mám radost spolu s ní. A pro nenáročné čtenáře, kteří si přejí přečíst prostě něco jednoduchého z YA, je toto ideální. Já ale nejsem cílovka. Což ničemu nevadí. Kniha míří jiným směrem a na tom není nic špatného. :)

3 28.02.2020

Od knihy jsem měla trochu jiná očekávání, ale ona vlastně samotná koupě byl docela spontánní nápad.
Nejde o informace o autismu jako takovém. Čtenář z toho možná může získat nějaké detaily, ale z faktického hlediska nejde o naučnou literaturu. Čekala jsem klasickou příběhovou formu o autorově povolání, ale spíše je to jakýsi deník, kde se autor vypisuje ze svých pocitů a dojmů, zapisuje své myšlenky a filozofuje nad sebou, v čemž mu pomáhá právě příměr s "jeho dětmi". I díky autistickým mrňatům může přijít na zajímavé poznatky.
Bylo to ale milé čtení, humorné a v podstatě také dosti k zamyšlení.

7 15.02.2020

Krásná a poučná kniha. Řekla bych, že Ládík dosáhl jakéhosi svého přerodu. Touhle knihou už chce kromě pobavení také předat faktické informace, což dělal sice i u předešlých knih, ale tady to byl už jasně stanovený záměr, který splnil.
Ládíkovi se podařilo ukázat, že Evropa je opravdu rozmanitá. Kontrast mezi "špinavým" a živelným jihem proti ekologickému, místy až odměřenému severu, je znatelný. Ale pocítila jsem nutkavou touhu podívat se do Litvy! Na druhou stranu se ale určitá autorova vyspělost promítá ve stylu, jímž psal. Humor už není tak lehký jako třeba v Jeruzalémě, místy jde až o obyčejný popis, trochu neslaný nemastný. Pro mě to vynahrazuje rozmanitost míst (děkujeme Atlasu Obscura) a ona fakta. Já se něco nového ráda přiučím.
Ládík se zase posunul jinam, myšlením i svým stylem. Když ale navštívíte přednášku o Evropě, stojí před vámi zase ten poťouchlý kluk, co nejspíš opravdu trpí ADHD, protože zkrátka nepostojí. :D Přednášky opravdu vřele doporučuji. :)

6 15.02.2020

Jemný, příjemný, takřka poetický příběh. Možná někomu bude vadit děj rozkouskovaný do několika různých příběhů, ale každý z nich má čtenáři co nabídnout. Nejde ani tak o samotný děj, jako spíše to, co vyzařují jednotlivé kapitoly.
Na mě osobně kniha silně zapůsobila. Přemýšlela jsem díky ní nad spoustou věcí a u mnoha jsem získala nový náhled. Příjemný styl vypravování, jen mi občas trochu vadilo, jak moc se Natálie odkláněla od samotných zákazníků. Někdy mi její odbočky daleko do jejího života přišly už trochu přehnané, když jsem přečetla dvě strany nového příběhu a onen zákazník pořád nikde. Natálie na mě zároveň místy působila jako Matka Tereza, u toho důležitého je vždycky ona a ona spasí Uzes. Ale to už je čistě na čtenářových preferencích. Líbilo se mi ale její vyobrazení toho, jak nám knihy mohou vplouvat do života a ovlivňovat jej, kdy si díky nim uvědomíme spoustu věcí a můžeme si na příběhu fiktivního (leckdy i skutečného) člověka vyřešit své vnitřní problémy.
Knihkupectví na Bylinkovém náměstí krásně ilustruje, že knihy mají své nezastupitelné místo v lidském životě a mohou nás ovlivňovat způsoby, jaké bychom nikdy ani nečekali.

8 12.02.2020

Kniha se zajímavým námětem, jež ve mně zanechala rozporuplné pocity.
Na jednu stranu to bylo zajímavé čtení. Z hlediska faktických informací nelze Tučkové nic vytknout. Všechno si opravdu pečlivě nastuduje a projde, než začne psát. Ke všemu je skvělé podívat se na tyto události také z pohledu Němky. Nepřijde mi to jako nadržování, člověk by se ale zkrátka měl zamyslet nad tím, jak dané události vnímala druhá strana. Nikdy neexistuje jen jeden pohled. Za toto má u mě Tučková body navíc. Samotný příběh je skvělý a vylíčení pocitů hlavní hrdinky je věrohodné. Gerta ve skutečnosti celý život promarnila, což je v závěru to smutné zjištění. Lpěla na minulosti a nemohla naplno prožívat současnost.
Jiné to už ale bylo u zpracování. Na střední škole jsem četla Žítkovské bohyně a od té doby jsem už zapomněla, jak těžce mi styl Tučkové vlastně nesedí. Kolikrát jsem se v textu ztratila! Její přímá řeč a nečekané změny osob mě často mátly a já se musela vracet, abych si uvědomila, do čí mysli teď vlastně nahlížíme nebo kdo mluví. Z tohoto pohledu pro mě byla kniha hodně náročná. Styl psaní mi zkrátka těžce nesedí a nemohla jsem se díky němu do příběhu více ponořit.
Přesto je kniha svým způsobem obohacující, i když patrně z hlediska, jaké si ne každý připustí.

9 11.02.2020

Námět knihy mě velice zaujal, ale už po pár stránkách jsem věděla, že to nebude snadné čtení. Detektivky s psychologickým podtónem miluji, ale tahle se mi zoufale nevryla pod kůži.
Mám problém s ženskými postavami a Juli pro mě byla od počátku nezáživná. Byla jsem z ní doslova zoufalá. Praštit se mi ji chtělo. Jestli jsem potom nad jejími zážitky měla lapat po dechu, tak to se nestalo. Pro mě osobně nejsou velké zvraty v příbězích nijak překvapující, protože si vždycky říkám, že bych to pro větší překvapení udělala taky, takže zdejší vrcholný převrat byl očekáván již od půlky, ale strašně dlouho jeho nástup trval. Kniha je zbytečně roztahaná, hrozně se táhne a do čtení jsem se musela nutit. Spousta pasáží pro mě byla zbytečná.
Z nějakého důvodu na mě nejvíce působily scény s holčičkou na schodech. To byl jediný prvek, který jsem oceňovala a alespoň něco ve mně probudil. Jinak jsem knihu dočetla spíše z povinnosti (zásadně knihy neodkládám, dočtu každou).

4 11.02.2020

Těžko hodnotitelná kniha. V podstatě je to proud myšlenek hlavní hrdinky, která se po rozvodu snaží poskládat život dohromady a naučit se po mnoha letech žít sama. Autorka odhaluje myšlenky Lu, které se týkají různých témat.
Nebylo to úplně to, co jsem čekala. Podle anotace jsem čekala něco na bázi příběhu jednoho manželství, které dospěje do svého posledního dne. Místo toho je to naopak a navíc jsou zde zachyceny hlavně myšlenky a pocity, takže to není přímo dějové a nelze úplně přesně říci, o čem celá kniha je. I přesto je to ale zajímavý náhled do nitra rozvedené ženy, což se třeba ne každému podaří poznat.
Nepřijde mi, že by autorka toto dílo psala za cílem ohromit a prodat, cítím v tom spíše zpověď, touhu předat něco dál, niterně, ze sebe. Není to velká kniha, ale dle mého o to ani nešlo. Někdy člověk potřebuje něco takového sepsat a pustit to ven.

2 10.02.2020

Nové dobrodružství, nové země. O těchto zemích člověk ví, leccos si o nich myslí, ale Ládík opět ukazuje, že je všechno jinak. Průlomová kniha, kdy se od chůze dostáváme k cyklistice a nakonec i k tomu autostopu! Mění se zkrátka všechno a u všech!
Na rozdíl od Číny mám pocit, že tohle je zase ten typický Zibura, který všechno prostě převálcuje. Možná za to může přemíra alkoholu vypitého cestou. Já osobně nejsem velký pijan, takže jsem měla dojem, že v půlce knihy z těch stránek nejspíš dostanu otravu alkoholem. :D Ládík se ale statečně probojoval na dna všech stakanů a nakonec se dostal i domů. Těžko říct, která cesta byla největší záhul. Tolik vypitého alkoholu aspiruje na první místo. :D
Opět ale úžasná kniha líčená s typickým ziburovským humorem a nadsázkou. Nedá se nesmát, nedá se ty knihy nemilovat. Poznávat svět s Ládíkem je prostě zábava a člověk chce příště jít taky.

5 05.02.2020

U druhé knihy je znát jakýsi Zibiho posun takřka ve všem. Už jsem samotná kniha je koncipována jinak, mění se jeho způsob myšlení, mění se to, co chce knihou předat dál. Hodně se to projevuje právě na faktech, která nám předkládá. Já osobně takové proměny pozoruji moc ráda, takže jsem spokojená.
Za mě Čína o malinký stupínek zaostává za Jeruzalémem. Zibi se asi někam posunul a trošku se to projevilo na jeho stylu. Možná za to mohla cesta zemí, kde mu nikdo nerozuměl, protože jazyk i písmo jsou na hony vzdálené všemu, co běžně známe. Básničky byly vtipné a trefné, některé opravdu pobavily, jiné mě svou přítomností spíše štvaly, ale na kvalitě knihy to neubírá. Líbí se mi, že ani tak nejde o samotnou zemi, jako o lidi v ní žijící. Zibura vše líčí s takovou lehkostí, až mám chuť se taky někam vypravit. A vlastně díky němu začínám rozumět sama sobě a tomu, že i já mám potřebu se prostě sebrat a na chvíli vypadnout za hranice. :D Kdo potřebuje k cestě trochu nakopnout, Ziburovy knihy mu v tom ve velké míře pomohou!

4 05.02.2020

O Ládíkovi jsem dlouhou dobu věděla, ale nikdy jsem si od něj nic nepřečetla. Po spontánním nápadu vydat se na jeho přednášku jsem odcházela se smíchem a nadšením. Bylo načase dohnat resty a pěkně od začátku.
Na prvotině prince Ládíka jde poznat jeho věk. Už píši trochu s předstihem, jelikož mám vše přečteno, ale každým dílem autor roste. Jeruzalém je milé a příjemné čtení o cestě někam hodně daleko, kde je to podle většiny zpráv nebezpečné, ale Zibi ukazuje, že i v takových zemích ve skutečnosti žijí úplně obyčejní lidé, kteří jsou hlavně laskaví.
Kniha mě velice bavila a zhltla jsem si během pár dní. Ziburův humor může někomu přijít infantilní, ale já se bavila od začátku do konce. Vše podáno typicky ziburovsky, s pořádnou dávkou sarkasmu, černého humoru, nadsázky a především vtipkování na vlastní účet. Mimo to na něj navíc autor s opravdu širokým rozhledem vysype soustu zajímavých poznatků a já osobně mám ráda, když se navíc dovím něco nového. Zároveň ráda sleduji autorovo postupní prozření a proměnu v myšlení. Moudry, na která si sám přijde, něco zanechává i ve mně, takže mimo informace o zemi a zvycích zasáhne i do mého vlastního myšlení a já se mohu na spoustu věcí podívat i z jiné perspektivy. Ládík mě tedy svou knihou neobohatil jen fakticky, ale také osobnostně. :)

5 05.02.2020

Kniha je určitě poutavá, ale filmovou verzi s Ralphem Fiennesem bych doporučila leda tak když chcete vidět, jak je ryzí klasika zadupána do země moderní podobou, škvár. Shakespearovi sluší divadlo a tak by to mělo zůstat, divadelní inscenace jsou vždy správná volba. Nejnovější inscenace s Tomem Hiddlestonem vzdává Shakespearovi hold :)

2 02.01.2016