Eldar80 komentáře u knih

Kniha vznikla na základě pětidenní návštěvy arcibiskupa Desmonda Tutu u dalajlámy v Dharamsale. Avšak zdaleka nejvíc textu pochází od Abramse. Na to že setkání trvalo 5 dní mi to přijde poněkud slabé.
Abrams se totiž pokusil zprostředkovat nejen radostnou atmosféru, ale navíc to proložil úryvky rozhovorů arcibiskupa s dalajlámou. Pak jejich odpovědi na jeho otázky a ještě shrnutí, které z rozhovoru vyplynulo.
Výsledek je zábavný text, ve kterém se špatně orientuje. Z toho jak je to napsané vyplývá absence delšího uceleného výkladu. Je to spíš záznam celé akce. Co se nejvíc povedlo, tak snaha předat její atmosféru.
Mezi části dialogu dalajlamy a arcibiskupa náhodně vstupuje Abrams a komentuje a upřesňuje. Ale až dodatečně, ne během rozhovoru. Na začátku je to dost živelné a je to víc vtipkování než nějaká forma přednášky.
Atmosféra super, ale jinak trochu chaos. Někdy bylo obtížné udržet myšlenkovou nit a rádoby vtípky oslabovaly důležitost sdělení. Kdo vyloženě hledá praktické a užitečné informace, bude asi zklamán.
Tohle je spíš pro fanoušky dalajlámy. Závěrečná část popisující praktická cvičení je napsaná naprosto odlišným stylem. I tak bych cvičení uvítal spíš u kapitol, kterých se týkaly. Celkově se mi kniha zdá nedobře uspořádaná.
Je škoda, že v knize nejsou uvedeny žádné zdroje a žádná bibliografie. Autoři se sice opírají o vědecké poznatky, ale vše je přímo v textu. Přečíst to jednou jako vědomostní knížku moc fungovat nebude.
Bude to užitečné hlavně při opakovaném čtení. Místy je to takové patetické a přeslazené. Rozhovory měly být víc oddělené. Škoda, že taková hezká kniha neměla lepší úpravu textu. Jiný font nebo odstavce...
Ale z hodnocení je vidět, že se to lidem líbí. Pro mě je důležitá kvalita výkladu a to je zde největší slabina. Hodnotím to sice kriticky, ale jinak mám radost, že je Kniha radosti tak dobře hodnocená. :)
Dalajláma a arcibiskup byli tentokrát až příliš vtipní. :D 77,5% 3,5*

11 30.05.2022

Tak tohle bude subjektivní. Už od začátku se mi to nelíbilo. Prakticky hned jsem jen pasivně přijímal co čtu. U Nádraží Perdido se to stalo asi v polovině. Tady hned. Pestrý svět Bas-lagu je v Jizvě ještě víc přeplácaný.
Obávám se, že pokud během čtení přemýšlím, jestli čtu geniální dílo a nebo jen hnusnou slátaninu, tak se něco fakt nepovedlo. Ale možná žánr New Weird nebude pro mě a staromódně zůstanu u New Wave… :)
Přes autorův styl psaní se nedokážu přenést. Přijde mi odpudivý. Žádná sympatická postava a logika s racionalitou někdy dost kulhá. Asi mi chybí nějaká smysluplnost. I vymyšlené světy by přece měly mít svoje zákonitosti.
Ty dávají hrdinům nějaká omezení, která musí překonat. Jenže v Bas-lagu je (skoro) všechno možné. Chybí logika nějakých předvídatelných limitů. Technická úroveň odpovídá zhruba první polovině 20. stol.
A když se to spojí s alchymií a magií, tak jsou postavy málem všehoschopné. Originalita se tomu nedá upřít, ale těch podivností je prostě moc. Po literární stránce je to vrcholně umělecké dílo, ale pro mě mizerně čtivé. Četl jsem to vyloženě s nechutí. Záměry některých postav zůstaly neodhaleny a mělo to otevřený konec. To jsem jako četl 600 stran kvůli tomuhle? :(
Moje druhá a poslední kniha od Miévilleho. Stejně jako u Perdida ani tady mě neláká číst to znovu. Knihu prodám. Přitom některé nedobře napsané knihy rád čtu znovu. (že Zelazny) Tohle znovu fakt ne.
Jedinečný zážitek, který nehodlám opakovat. Musel by to napsat někdo jiný. Opakují se zde všechny problémy z předchozí knihy. Přitom samotná zápletka je vymyšlená naprosto skvěle. A má to zajímavý nepředvídatelný děj.
Opět mě míjí nadšení u ostatních. 75% 3,5*

11 26.05.2022

Bude to dlouhý a nicneříkající. Spíš dojmy než komentář. Nezdá se mi to zas tak dobrý. Jinak stačí tohle: Je to A. C. Clarke a s tím je nutné počítat. 80%
Je to stručný popis děje. V poslední době čtu beletrii, která má běžně nad 400 stran a přes 600 jich má taky dost. A tady? 168. Konec. Cože?! To bylo všechno?! (Nové vydání má 256 a to je pořád relativně málo.)
Extrémní stručnost je nejsilnější dojem. A pak popisný a od příběhu odtažitý styl psaní. Jako kdyby to byla nějaká technokratická úvaha a ne beletrie. Clarke se prakticky vůbec neobtěžoval s budováním atmosféry.
Jen stroze popisuje co se děje. Myšlenkové pochody a dialogy hlavních hrdinů se objevují útržkovitě. Naštěstí zhruba v polovině hlavní postavy zariskují a získá to napětí. Kniha je pak mnohem víc čtivá a děj konečně dostane spád.
Pak zariskují i vedlejší postavy a dostane to politický rozměr. Jenže tam chybí nějaká složitější zápletka. Nebo víc fyzikálních úvah. Nebo víc politiky. Nebo víc náboženství. Nebo víc čehokoli.
Až Clarke sdělil kompletní myšlenku, tak jednoduše skončil. Je to jako sledovat skvělý sci-fi film a náhle to hodinu přeskočí a přehraje se posledních 10 minut. Zajímavý nápad, ale větší literární ambice Clarke neměl.
Tahle nemám důvod číst to znovu. Ten příběh k tomu neláká. Končí to vtipnou pointou, ale tu už si budu pamatovat. Škoda že jsem to nečetl v mládí, kdy pracovala dětská fantazie.
Stručnost bývá pozitivní, ale musí to být aspoň v něčem celistvé. A to tady není. Kazí to pocit, že to není hotové. Proto těch 80%

21 25.05.2022

Je to pojaté dost populárně. Forma mi stylem připomínala ukrutně dlouhý článek v časopise. Jenom by měl 300 stran. Autorka cituje vědce nebo uvádí výsledky výzkumů, takže podložené to má. Otázka je její výběr.
Bibliografie, zdroje a rejstřík chybí. Výhodou je snadná čtivost. Text je nenáročný a přitom nenudí. Autorka není vědkyně zkoumající spánek a je znát, že je to syntéza načteného. K tomu přidává svoje nebo cizí osobní zkušenosti.
Je zde klasický úvod o škodlivosti nedostatku spánku. Autorka se pak trochu víc věnuje snům. V druhé části se věnuje spánku a tomu jak ho vylepšit. Moc odborné to není a co se týče informací je to průměr.
Tady se bohužel nemohu ubránit srovnání s knihou Proč spíme, která je po všech stránkách lepší. Taky je každá pro jiné čtenáře. Komu Proč spíme přijde moc vědecké a náročné, tomu by se mohlo líbit tohle.
Název klame. Žádná revoluce tady není. Jedná se spíš o současnou změnu, kdy se začíná měnit přístup ke spánku. Možná to spíš platí pro firmy v USA. Ostatně celá kniha mi přišla napsaná především pro Američany.
Nechápal jsem proč to vyšlo, protože oproti Proč spíme to nepřináší nic nového. Vyšlo to totiž o rok dřív. Možná by spolu nakladatelé mohli mluvit o tom, co hodlají vydat, aby to pak zbytečně nekončilo v Levných knihách...
Chtěl jsem tomu dát 2 hvězdy, ale pak mi došlo, že to někomu může pomoct a tak dávám 3. Kdyby to jen pár lidem pomohlo tak jedině dobře. Kvalita informací je sice diskutabilní, ale dobře se to čte. 55% 2,5*

10 15.05.2022

Vůbec jsem to nečekal, ale prvních 100 stran mě fakt bavilo. Ze čtení jsem měl obavy a tak mě to příjemně překvapilo. Od autorů jsem četl Všechno je jinak a tam byl humor spíš vynucený. Tohle bylo zábavné a vtipné.
Občas mě to fakt rozesmálo. Ale jsem podobný ročník jako autoři a mám k nim názorově blízko. Třeba je to tím. Nedivil bych se, kdyby to někoho úplně minulo.
Co knize škodí je prostřední natažená část.
A pak jsem čekal víc ekonomie. Ve srovnání s road movie bylo odbornějších pasáží málo. Je to spíš takové vyprávění o mladém manželském páru, který má blízko k financím a bankovnictví a do něčeho se zaplete.
Začalo to úplně reálně, ale poslední třetina už mě přišla nevěrohodná. Jak chování mladých manželů tak probíhající světové dění. Má to dobrý začátek, ale autoři to nedokázali stejně dobře ukončit.
Sráží to příliš banální děj, na jehož pozadí se odehrává velká finanční krize. Těch pár naučných pasáží to nezachrání. Je tam částečný pohled na to, jak fungují banky a trochu se řeší problematika eurozóny.
Jenže po přečtení je ta promyšlenost až moc průhledná. Má to příliš jednoduchý lineární děj. Hodně humoru pramení z chování svérázného páru, ale po 200 stranách to začne trochu nudit.
A kdo s autory nesouhlasí, bude asi knihu vnímat ještě víc kriticky. Vzhledem k tomu jak mohla být kniha dobrá, měli by autoři změnit redaktora. Jestli to vůbec nějaký viděl. :) Pokud autory rádi sledujete, tak si to klidně přečtěte. Ale nemějte příliš vysoká očekávání… 67,5% 3,5*

6 24.04.2022

Prostě mě to bavilo. Tak jednoduché to je. Název je zároveň místem děje. Téměř celé se to odehrává na mezinárodním letišti. Tenhle realistický styl psaní mám moc rád. Celá myšlenka je přitom úplně jednoduchá.
Je sice sněhová bouře, ale pokud tak velké letiště nemusíte zavřít, tak je nezavřete. Sledujeme hlavně ředitele letiště, který se snaží, aby fungovalo dál. Další dějové linie střídavě sledují piloty a letušky, dispečery a další zaměstnance.
A do toho se děje víc věcí, které s letištěm souvisí. Díky tomu to nemělo hluchá místa. Co bylo slabší, tak některé zápletky vedlejších linií. Ale v souhrnu se to ztratí. Vše je podřízeno až všední věrohodnosti.
Hailey píše tak, že to prakticky vidíte. Technické pasáže byly začleněny úplně přirozeně. Je vidět, že si s tím pohrál. Je to velmi vyvážené. Prostředí, lidé, vše je normální a relativně uvěřitelné.
Mě se tento literární žánr líbí. Dostanu co čekám. Perfektní čtivost, absence nudy a zajímavé prostředí. Nic dalšího nečekám. Různé společenské problémy jako v jiných knihách tady tentokrát neřeší.
Celé by se to mohlo klidně stát. Děj rychle ubíhá a napětí se stále stupňuje. Je fascinující, že tak tlustá kniha se odehrává v několika málo hodinách. Za sebe doporučuju. Jen počítejte s tím, co je to za žánr. 87,5% 4,5*

47 30.03.2022

Moje první kniha od Cílka. Takže nemůžu srovnávat s ostatními a že jich napsal... A jsem zaujatý. Cílek je mi sympatický. Líbí se mi co říká a jak to říká. Líbí se mi televizní dokumenty, kde účinkuje. Líbí se mi jeho uklidňující hlas.
A líbila se mi i tahle kniha. Musím říct, že Cílek umí psát přitažlivě. Použitý styl má blíž k eseji. To umožňuje malebný výklad a trochu širší rozlet myšlenek. Kdo očekává něco striktně naučného, tomu spíš nedoporučuji.
Je to inspirativní a k zamyšlení. Kniha se skládá ze tří odlišných částí. První o antropocénu, klimatických změnách a současnosti byla naprosto skvělá. Jenže druhá část o třech umělcích mě moc nezaujala. Třetí část je depresivní cestopis do USA mezi dnešní indiány a do Detroitu.
V první části zmiňuje knihu Podivná smrt Evropy, kterou napsal Douglas Murray. Zaujalo mě jak si s ní Cílek nevěděl rady a věnoval jí několik stránek. Opět se mi vyplatilo, že jsem tu knihu četl.
Prostřední část o umění mi přišla nějak navíc. Nebo mi něco uniklo. Má autistická mysl si s uměním neví rady. Ale i tak se to dobře četlo. Co mě úplně dostalo, když do výkladu začlenil učení tibetského učitele Chögyam Trungpy.
Poslední cestopisná část byla naprosto deprimující. Rozpad původní indiánské kultury pak na mě působil jako analogie rozpadu tradičních hodnot Západu. Právě kvůli Podivné smrti Evropy se to vyloženě nabízelo.
Ale co když to tak není? Co když se něco shoduje, ale jako analogie se to použít nedá? Nad tím se čtenář nutně pozastaví. Jenže jak mizí původní indiánská víra, tak se zároveň úplně rozpadá Detroit. Totální úpadek.
Z Detroitu je spousta černobílých fotek, které dávají knize ponurou atmosféru. Pak jsou tam ještě fotografie barevných kreseb od Anny Zemánkové. Jsou sice krásné, ale mě to zas nic neříkalo. Ostatní to asi ocení víc.
Má to krátký závěr, kde se věnuje současné době a pandemii. Na konci byl výběr literatury na stránku a něco. To mi přijde škoda. Uvítal bych, kdyby tam Cílek napsal všechny knihy, ze kterých čerpal.
Škoda drobných chyb a že fotky nebyly barevné. Bylo znát, že Cílek fotil velmi výrazné a zajímavé kompozice. Celkově má kniha moc hezkou úpravu. Od obálky po kvalitní fotky. Za hezký vzhled přidávám 5%.
Pokud se vám Cílek líbí, tak rozhodně doporučuju. U ostatních a hlavně kritických čtenářů záleží jaké mají očekávání. 85%

25 19.03.2022

Jsem silně rozumově založený. Nečtu poezii, nic mi to neříká. Nemám důvod číst cizí popis emocí a pocitů. A podobně vnímám filosofii. To jsou zase cizí myšlenky a názory. Mě zajímají fakta, vzdělání, spiritualita.
To se nechlubím. :) To jen aby bylo zřejmé, kdo tohle napsal. Snad pak bude komentář víc užitečný.
Knihu jsem začal číst skoro od konce. Asi týden jsem pomalu četl všechny definice a první přílohu. To mě navnadilo a tak mě hrozně zklamalo, že samotný text je příliš filozofický. Když uvážím poměr cena/výkon, tak je to špatné.
Četl jsem to celý měsíc a moc jsem si toho neodnesl. Jung uvádí a někdy dlouze cituje postřehy různých básníků či filozofů. Ti si rozdílných psychologických typů všimli už dávno před ním.
Je tak naprosto zřejmé, že se nejedná o jeho výmysl. Jenže jejich názory se značně podobají. Dost se to opakuje a tak mi to přišlo pořád o tom samém. Aspoň pro mě to bylo poměrně náročné. Hodně věcí jsem si dohledával.
Mnohem víc mě oslovily přílohy na konci knihy. Uvítal bych výklad právě v tomto stylu. Jenže to není žádná výsledná syntéza. Jung ve prospěch své teorie pečlivě argumentuje. Ideální situace je stav, kdy jste filozoficky založený člověk, který se s psychologickými typy setkává úplně poprvé. A vůbec tomu nevěří.
Jenže pokud s existencí dvou základních typů souhlasíte, tak je spousta textu a důsledná argumentace úplně zbytečná. Problém bude asi v tom, že je kniha 100 let stará. Nepopírám, co Jung píše, ale ta forma je zbytečně intelektuální.
Pak přidává podrobnější dělení na typ myslící, cítící, percepční a intuitivní. Celkem je tedy 8 základních typů. Lidé si hlavní typ kompenzují a vzniká velmi důmyslný systém. Ten základ považuji za velmi užitečný a přínosný.
Každý by to měl znát kvůli komunikaci s druhými. Ale je to napsané naprosto příšerně. Ani se to nedá použít k diagnostice sebe sama. :( Přesto že je v knize popsáno i 8 podtypů, tak jsem si to nedokázal srovnat v hlavě a zůstalo mi o tom jen neurčité povědomí. A to je kniha tak dlouhá!
Myslím, že jsem introvertní myslící typ, ale žádnou jistotu nemám. Celé je to příliš fluidní a jednotlivé typy nemají pevné kontury. Jsou to spíš různé inklinace, kterým dáváme přednost. Asi je vyloženě nutné mít odpovídající filozofický CIT pro to, jakým způsobem to Jung napsal.
Na základě této knihy vznikl osobnostní test MBTI. Všiml jsem si, že některé ženy věří buď na astrologii nebo MBTI. Z těch si pak dělám legraci, že astrologie je přesnější. :) Možná je to právě pro ně…
Pokud jste racionální a očekáváte naučnou literaturu, tak jako u mě hrozí, že budete mít pocit, že to je jen hromada slov a filozofický blaf… A přitom jsou informace v knize tak důležité. To si uvědomí každý, kdo se někdy bavil s opačným typem. Typicky introvertní myslící typ s extrovertním percepčním typem… (Myšlení a Cítění je racionální, Percepce a Intuice iracionální.) 55% 2,5*

16 19.12.2021

Cítím se trochu trapně, že tohle slavné dílo čtu až teď. Díky milostné zápletce a tomu jak to autor pojal, se mi to zdá ideální pro mladé křesťany a hledající, kteří rádi přemýšlí nad křesťanstvím a jeho historií.
Na začátku jsem furt listoval na konec kvůli vysvětlivkám. Jako naučná literatura je to dobré, ale jako próza bída. Čtivost nic moc a děj není poutavý. Je to hlavně o kontrastu křesťanského učení a kultury starověkého Říma.
Tohle všechno se střetává v postavách, které o tom zároveň diskutují. Střet kultur je tak popsán na více rovinách. A na všech se ukazuje, že křesťanství přináší lepší morálku a modernější společenské hodnoty.
Sice se nabízelo dát proti sobě první křesťany a dekadentní smetánku, ale výsledek je hrozně laciný. Prostí Římané nebo třeba Židé už tehdy žili jinak. To si autor zjednodušil stejně jako nedůvěryhodné jednání postav.
Z křesťanského poselství je cítit značná sebejistota. To je asi tím, kdy to psal. V době kdy si křesťanský Západ podmanil skoro celý svět. V době imperialismu a kolonialismu. Ale Řím byl také impérium a jak skončil...
A jak dopadlo „dlouhé 19. století“ už víme. To Waltari po druhé světové válce už psal jinak. Dnes tam můžeme vidět analogii s úpadkem současného Západu. Navíc v mém případě po přečtení Podivné smrti Evropy! :D
Škoda, že celá první půlka je tak nudná. Vzdychání hlavního hrdiny byla otrava. A nejhorší byly dopisy mezi Viniciem a Petroniem. Snaha zachytit jejich myšlenkové pochody, které byly příliš dnešní, mně přišla nepovedená a marná.
Nevíme jak přemýšleli lidé ve středověku natož ve starověku. O tom je Ostrov včerejšího dne od Eca. Má podobně slabý děj, protože tam je to o myšlenkovém paradigma vzdělaného šlechtice ze 17. století.
Druhá polovina je o mnoho lepší. Jsou tam skvělé okamžiky, které mne skutečně dojaly. Je to mnohem napínavější a stupňuje se to. Některé kapitoly jsou velmi výrazné, ale ztrácí to jako celek.
To je asi způsobené tím, že to dva roky vycházelo v časopise. Škoda. Jako beletrie je to slabé a nevyvážené. Závěr se mi nelíbil a epilog mi přišel zbytečný.
Je to hlavně pro čtenáře, které zajímá historický úspěch křesťanství. Těm rozhodně doporučuju. Myšlenkově neuvěřitelně podnětné a poučné. 87,5% 4,5*
(Zajímavé souvislosti s křesťanstvím: Konec dějin od Fukuyamy a s antickou filozofií: Tao fyziky od Capry. Zajímavé komentáře: Rilian)

42 11.12.2021

Kniha se těžko hodnotí. Mám nadšeně jásat nebo být kritický? Literární kvalita či hloubka myšlenek je průměrná. Působí to jako soubor článků z blogu, ale nakonec to má určitou myšlenkovou nit.
Autor nepřináší nic nového. Jen popisuje přístup evropských politiků k migraci od druhé světové války. Jejich chování nemá logiku. Pováleční gastarbeiteři splnili co se od nich očekávalo, ale do Turecka se už nevrátili.
V dnešní době migrace dál pokračuje a přitom je v jižních státech Evropy extrémně vysoká nezaměstnanost mladých lidí. V Řecku a ve Španělsku dokonce přes 30 %. A jak autor pokračuje, tím víc je výklad absurdní.
Proto se to špatně čte. Zdravý rozum dostane pořádně zabrat. Objeví se vztek a bezmoc, protože to nedává smysl. Pak je to dost úzce zaměřené. Popisují se hlavně tři věci. Migrace, islám a úpadek Evropy.
Islám jen proto, že migranti jsou muslimové. To brání jejich úspěšné integraci. Samotný islám se neřeší. Není to nábožensky zaměřené. Náboženství se bere z pohledu jeho vlivu na kulturu, společnost a politiku.
Křesťanství je vnímáno jako naše kulturní dědictví a součást historie. Jeho opuštění a osvobození od církve se nepřímo ukázalo jako prohra. Došlo k úpadku kultury a zmenšení životaschopnosti Západní společnosti.
Autor ukazuje, jak se to promítlo do umění. Všímá si především francouzské literatury a na pár stránkách se věnuje kontroverznímu Houellebecqovi, který se ve svém díle dekadenci Západu věnuje.
Je to analogické románu Podvolení. Houellebecq napsal příběh z příštího roku a Murray tohle. Takže oboje je pořád velmi aktuální. Na konci se zamýšlí nad blízkou budoucností a dnes se dá říct, že se zatím nic nezměnilo.
Všímá si německé filozofie a hledání životního smyslu. Zamýšlí se nad hodnotami. Murray ke křesťanství naštěstí vůbec nenabádá. Zmiňuje Dawkinse a upozorňuje, že ateismus situaci jen zhoršuje. Nenabízí řešení.
Zas je to ta kniha, kde se dá psát, že ti, kteří by si to měli přečíst, si to nepřečtou. Každý holt čte, co mu dává větší smysl. Napsané je to zcela srozumitelně a jednoduše. Nějaký intelektuální zázrak od toho nečekejte.
Použitá stylistika má blízko k selskému rozumu, takže to humanitní intelektuály může popuzovat, ale Murray to má podložené. Literatura je sice na pár stranách, ale české vydání má velká písmena a proto je to tak tlusté.
Pět hvězd nakonec dávám jen proto, že si myslím, že je důležité, aby to lidé četli. Je totiž nutné, aby nad tím přemýšleli chytří lidé a je úplně jedno jestli s autorem souhlasí nebo ne. 85% 4,5*

43 29.11.2021

Možná trochu zavádějící název. Lepší by bylo něco jako Základní souhrn výzkumů štěstí v psychologii. Primární téma není samotná psychologie štěstí, ale je to hlavně o psychologickém výzkumu štěstí.
Tím pádem je to odborné a úplně seriózní. Žádný návod jak být šťastný. Ten tam sice je, ale jen jako výsledek jednoho výzkumu. Zpracováním je to podle mě dobrá učebnice. Po této stránce je kniha úžasně udělená.
Takže pro studenty psychologie to bude asi dobré. Má to perfektní úpravu a členění textu. Výborně rozvržené kapitoly, které shrnují výzkumy na dané téma. Akorát je od všeho dost málo.
Pokud vás zajímá něco konkrétního, tak hrozí, že o tom bude jen jeden odstavec. Částečně to má encyklopedický charakter a tak je to horší jako naučná literatura. Je to příliš stručné. Samotný text má totiž jenom 240 stran.
Protože kniha shrnuje obrovské množství výzkumů, tak použitá literatura má regulérně 101 stran… Je to tedy hlavně shrnující syntéza, ale co musí každý ocenit, že je to celé podložené současnými vědeckými poznatky.
Začíná to popisem kvalitativních výzkumů a úvodem co je vlastně štěstí. Druhá kapitola je o samotném měření štěstí. Teoretický úvod tak zabírá celou první třetinu. Takže na praktickou část zbývá pouhých 170 stran.
Vzhledem k tomu, že pak se řeší genetika, extroverti, EQ, neurotransmitery, krása, zdraví, pohlaví, dětství a dalších asi 50 věcí, tak nakonec na každé téma zůstanou tak dvě strany. Každopádně je to skvěle vyvážené.
Každému tématu se autor věnuje zhruba stejně. Nejdříve se řeší co přináší štěstí, pak jak štěstí působí a posledních 50 stran je o tom, zda se štěstí dá zvětšit. Pořád je to ale víc o výzkumu štěstí než o dosahování štěstí.
Materialisty to nepotěší. Ne protože autor je teolog a zdá se, že náboženství straní, ale protože se ukázalo, že materiální hodnoty štěstí nepřináší a někdy ho dokonce snižují. Ale to věděli už antičtí filozofové...
Potvrzuje se tisíciletá moudrost lidstva a to jak ta náboženská, duchovní, esoterní, ale i ta obyčejná lidová. Kniha tak nepřináší žádnou revoluci a celou dobu se pohybuje na hraně přílišné samozřejmosti.
Jak být šťastný většinou každý ví, tak jako ví, že krást se nemá. Náboženství tak má většinou pozitivní vliv, ale některá dogmata jsou vyloženě negativní, můžou lidi traumatizovat a štěstí v životě trvale snižovat.
Především nesmysly jako prvotní hřích, negativní přístup k tělu v křesťanství apod. Podobně fungují i východní kolektivistické kultury. Kdo čte hodně duchovní literatury měl by brát v úvahu zaostalost psychologie.
Mě to zklamalo podobně jako Psychologie náboženství a spirituality (2007) od Říčana. Oboje slouží spíš jako cesta k další literatuře. Kapitola týkající se drog a psychedelik byla na dnešní dobu slabá. Jinak rozhodně doporučuju. 85% 4,5*

20 19.11.2021

Tak tohle mě fakt nesedlo. A to je Zelazny můj oblíbený autor. Některé jeho práce jsou holt slabší. Opět jeho typický styl. Super nápady a bídné zpracování. Současní autoři se ukrutně rozepisují. Zelazny zas nevysvětluje vůbec nic.
Je přehnaně stručný. Musíte se umět chytnout sami a tak je to náročnější na čtení. Jenže po seznámení s hlavními postavami děj strašně dlouho stagnuje. Nevěděl jsem co se děje a jen tupě četl co hlavní postavy dělají.
Zelazny zde spojil řadu chronicky známých hororových prvků z 19. století, ale nějakým záhadným způsobem to vůbec nemá atmosféru. Očividně to bral tak, že on to vymyslel a atmosféra už je problém čtenáře.
Víc než polovinu knihy prakticky chybělo napětí. Takže jsem se pro to nedokázal nadchnout a četl to bez zájmu. Asi je to tak, že nedokážu ocenit knihu, která se na posledních 30 stranách exponenciálně zlepší.
Způsob zpracování je jedinečný. Ať už samotný vypravěč nebo použité hlavní postavy. A nakonec všechno začne dávat smysl. Na jednu stranu úchvatný zážitek, ale to co tomu předcházelo… :(
Velká otázka je překlad. Působí amatérsky jako z 90. let. Doporučuji příspěvek od tsal v diskusi. Ostatně Michael Bronec, který Zelaznyho vydává, v některých doslovech píše, jak je těžké ho překládat.
Třeba to Straky na vrbě někdy vydají. Pak bych si to schválně koupil. Tahle jenom 70%

14 13.11.2021

Je to víc informativní než praktické. Čtenář se dočte o lidském těle a o tom jak k pacientovi přistupuje špičkový fyzioterapeut. Pár rad kniha obsahuje, ale není to primárně návod, jak zdravě žít.
Některé odpovědi jsou poměrně odborné, takže to vyžaduje pozornost. Přitom je to velmi srozumitelné. Jen se musí počítat s použitím odborných termínů. Zábavné to moc není. Ani když se zmiňují slavní sportovci či jiné celebrity.
Hodnotím to hlavně jako rozhovor. Naučná literatura to není. Je to příliš živelné a trochu osobní. Probírá se život profesora Koláře, někteří profesionální sportovci a v závěru vzpomínky na prezidenta Havla.
Co se týče odborné stránky, tak tomu nemohu vytknout nic. Leda zpracování, protože rozhovor působí příliš učesaně. Aspoň já si nedokážu představit, že by tahle někdo skutečně mluvil. :)
Výsledkem je výborná čtivost. Úplně mě to navnadilo přečíst si nějakou naučnou knihu na tohle téma. Taky uznávám, že jsem trochu zaujatý. Mám totiž skoro stejné názory jako profesor Kolář. Snad jen dvakrát mě něco zarazilo.
Na téma pohybu lidského těla, rehabilitace a odpovědnosti za vlastní zdraví rozhodně doporučuju. Za velmi důležitý považuji závěr o ukončení života a přístupu ke smrti. 90% 4,5*

31 07.11.2021

Kniha se dá shrnout do třech slov. Choďte brzo spát. A nežerte furt! :D To mi přijde na tolik stran málo. Asi za největší přínos považuju vysvětlení, jak se mohou rytmy jídla a spánku vzájemně negativně ovlivňovat.
Díky dnešní době a moderní technice lidé ztrácejí kontakt s přirozenými přírodními rytmy. Kdo pracuje na směny, žije vlastně zcela jinak než je obyčejné střídání dne a noci. To rozhodí cirkadiánní rytmy a to negativně ovlivní zdraví.
Stejně jako ostatní žijící tvorové jsme nesmírně citliví na střídání světla a tmy. Dost mě překvapilo jak jsme vlastně křehcí. Tedy naše tělo. A jakou sílu má mysl, která přirozené rytmy lehce přemůže.
Jenže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem, že kniha bude popisovat, kdy jsou aktivní různé orgány v těle, protože každý má období aktivity a útlumu. To v knize sice je, ale jen trochu a jaksi bokem.
Prakticky celý výklad je založený na myšlence časově omezeného jedení. V knize označené zkratkou TRE z time-restricted eating. A jakmile se tohle objeví, tak už se řeší jen to. Pořád dokola z různých pohledů.
Už na začátku mě zarazilo striktní odmítnutí existence sov a skřivanů. Je to označené za mýtus. Jenže v knize Proč spíme o tom M. Walker normálně mluví. I některé názory na jídlo mě docela zarazily.
V případě CO jíst bych spíš doporučil Jídlo na prvním místě. Jen je nutné vzít v úvahu, že tam zmíněný režim je jen dočasný. Ukazuje se, že není ani tak důležité CO a KOLIK toho sníme, ale KDY.
Jenže i tahle myšlenka je už rozebraná v knize Kompletní průvodce půstem. Panda to pouze potvrzuje. Docela mě zarazilo, že Melvil na tuhle knihu neodkázal, když třeba na Zdravá střeva v knize odkazují. (Kdy od Pinka jsem nečetl.)
Očividně se to všechno různě doplňuje a Panda k tomu dodává, že je nutné dodržovat nějaký vhodný denní režim. Není to špatné, ale příliš jednotvárné. TRE vyřeší všechno. Jen zaměstnání v tom jaksi překáží…
Kniha není moc odborná a kdo se o zdraví hodně zajímá, riskuje, že se nedozví moc nového. Jsou to hlavně argumenty proč dodržovat TRE. 75% 3,5*

20 07.10.2021

Tak to byla solidní šílenost. Fanoušci P. K. Dicka a podobných autorů budou asi nadšení. Na druhou stranu bych před knihou trochu varoval. Přišla mi trochu ujetá. A tak pestrá až je málem přeplácaná.
Naštěstí se autorovi jakýmsi zázrakem podařilo zachovat dobrou čtivost. Obsahuje to tolik nápadů, že by jiným autorům vystačily na několik románů. Jenže těch zvláštních věcí je tolik, že čtenář časem otupí.
Některé věci ve světě Bas-lagu mi nedávaly logický smysl. Jenže svět autora je tak bláznivý, že se to dá vysvětlit jeho neznalostí. Takže se moc posuzovat nedá. Nezbývá než se to brát tak jak to je.
Jenže tohle platí i pro hlavní děj. Uniklo mi něco a nebo jen neznám souvislosti? Časem jsem rezignoval a jen to pasivně přijímal. Kdo rezignuje úplně, toho to asi přestane bavit a nebude schopen nikomu fandit.
To byl i můj problém. Prakticky jedinou mou oblíbenou postavou byl Tkáč. A ten se objevoval dost málo. Celá myšlenka a zápletka s popisem Nového Krobuzonu je perfektní, ale číst to s určitou odevzdaností sráží výsledný dojem.
A co mi fakt vadilo, byly neustálé popisy rozkladu, chudoby a špíny. Znovu a znovu. To mě postupně čím dál víc štvalo. Zvláště když jsem si všiml, že by často šlo škrtnout celé odstavce a na děj by to nemělo vliv.
Děj má pořád vysoké tempo a tak je to dost akční. Neustále se něco děje. Miéville rozhodně ví jak upoutat pozornost, takže to vůbec nenudí. Ale divné a oplzlé je to na mě příliš. Jsem rád, že jsem to četl, ale znovu už to nedám…
Je to dobré, ale pak se objeví další dějové linie, aby bez vysvětlení zase zmizely. Poslední čtvrtina tak byla slabá. Jen to zbytečně oddálilo konec. Nepovedené boční příběhy tak zhoršují dojmy z pasivního čtení.
Ukončení hlavní dějové linie bylo následováno ještě jednou pasáží. Jenže nejsem z Cymeku a tak mi to fakt nesedlo. Na mě to nijak nezapůsobilo. Byla to jen další věc, kterou jsem rezignovaně přijal. Proto jenom 80%

29 30.09.2021

Nechápu tak vysoké hodnocení. (Nyní 94%.) Kvůli němu jsem to koupil. Takže dobře mi tak. :D Moje teorie je, že spousta lidí to četla kdysi v mládí a mají na to hezké sentimentální vzpomínky. A tak tomu dali 5*.
Není to špatné, ale ani nějak dobré. Číst to ve 14, tak by to na mě zapůsobilo asi dost jinak. Těžko říct. Autorka z původního mýtu odstranila nadpřirozené bytosti a dala tomu formu historického románu.
Jenže celému vyprávění chyběla dynamika. Působilo to jako nezúčastněná zpověď unaveného důchodce z pozdní doby bronzové. (1400 př. n. l.) Akorát v tomto případě se jedná o Thésea, krále Athén a dobrodruha.
Nejsilnější dojem je, jako kdyby nějaká archeoložka dostala v zaměstnání za úkol napsat román z doby řeckých mýtů. Jenže to napsala před 60 lety a pokud autor nezpracuje příběh nadčasově, tak to časem ztratí přitažlivost.
Doporučit se to dá asi jen nadšencům do historických románů. Současné čtenáře to nejspíš bude nudit. Dnes by možná bylo lepší fantasy pojetí. Ale to jen hádám. Dobré převedení mýtu o Théseovi. Ale nic víc.
Blíže komentáře u jednotlivých knih vydaných samostatně. Stačí se podívat na jejich hodnocení a je vidět, že něco nehraje. 70%

14 08.09.2021

Tenhle druh literatury běžně nečtu a tak to asi nedokážu ocenit. Začátek je napsaný jako historický dokument o Válce v Zálivu (1990 – 1991). Literatura faktu se střídá se začínajícím příběhem. Začíná to VELMI pozvolna.
Na čtení je to trochu náročnější. Dost informací se objevuje hned na začátku a pak stylem psaní. Je třeba to číst souvisle, protože se tam objevují postavy na několika stránkách, aby se náhle objevily třeba po 40.
Mě naštěstí pomalý nástup děje nevadil. Časem vyvstane jedna hlavní dějová linie s několika souběžnými. Některé k sobě mají blízko a jiné se nachází zcela jinde. Někdy se postavy některých linií těsně minou.
Při čtení jsem si vyhledával všechnu uvedenou bojovou techniku. Škoda, že ne u všeho byly uvedeny přesné typy. Co šlo jsem se pokusil vyhledat na mapě, abych věděl, kde přesně se to odehrává. Tady asi selhal přepis z arabštiny do angličtiny, protože jsem spoustu míst nedokázal najít.
Není to vyloženě popis Války v Zálivu, ale autor začlenil svůj vlastní špionážní příběh do prostředí války. Co se povedlo je, že se to mohlo skutečně stát. Pro nás by se nic nezměnilo. A že je to dostatečně zábavné.
Nedobrý dojem na mne dělá, že jsem si po přečtení uvědomil, že bych si raději přečetl skutečnou literaturu faktu o Válce v Zálivu. Tady nevím co si autor upravil a co je přesný popis historie. Ale jinak docela dobré. 80%

29 28.08.2021

Moc hezky napsaná knížka. Výborně se čte a je skvěle srozumitelná. Autor zde shrnul následky svého slavného experimentu. A částečně svou vědeckou kariéru ve výzkumu seberegulace.
Téma je dané názvem a k tomu autor připojil výzkumy související se silou vůle či sebeovládáním. Když jsem knihu uviděl v regále, tak jsem hned věděl o čem zhruba je. Na Marshmallow test jsem už mnohokrát narazil.
Škoda té nepovedené obálky, která je sice hezká, ale působí lacině. Slovenská je lepší. Obsah knihy je totiž naprosto seriózní. Možná trošku odborný, ale dá se to číst bez hlubší znalosti psychologie.
Marshmallow test zkoumá schopnost odložené odměny. Zpravidla předškolní dítě dostane na výběr buď jeden bonbón hned nebo až bude chtít. A nebo dva, když vydrží čekat stanovenou dobu, většinou 20 minut.
U dětí se pak zjišťovalo jaké strategie intuitivně použily, které fungovaly a které ne apod. Překvapením bylo, že úspěšné děti, které test zvládly, jsou úspěšné i o 30 let později v občanském životě.
Mohlo by se zdát, že je to vrozené, ale není. Schopnosti, které úspěšné děti použily se dají rozvíjet. Opět se objevuje téma neuroplasticity, houževnatosti apod. Užitečné to může být pro rodiče malých dětí.
Závěrečné shrnutí tam sice je, ale pro praktické použití to moc není. Ani jako literatura osobního růstu. Je to spíš teoretické. Podobá se to knihám jako Myšlení rychlé a pomalé od D. Kahnemana, Nastavení mysli od C. Dweckové nebo Houževnatost A. Duckworthové.
Kahneman je nudný a odborný, Dwecková s Duckworthovou se trochu opakují. Tady se neopakuje nic, ale je to jen jedno téma z více pohledů. Z těchto knih, které na sebe vzájemně odkazují, se mi to líbilo nejvíc. Je to nejčtivější.
Pro zájemce určitě doporučuju, ale pokud vás psychologický výzkum síly vůle spíš ve smyslu trpělivosti nezajímá, tak bych to raději nečetl. (Viz negativní komentáře níže.) 85% 4,5*

16 18.08.2021

Druhý díl je lepší. Konečně se objevuje stabilní vztah a Théseovo kralování se začíná komplikovat. Má to větší hloubku a hned je to působivější. Je však otázka, zda to není tím, že je to závěr knihy.
Vydat to zvlášť vůbec nechápu, ikdyž to tak autorka napsala. První díl končí až v této knize. Samostatně to podle mě neobstojí, protože tomu chybí začátek. Na zajetí na Krétě se zde často vzpomíná.
Číst to samostatně nedává smysl. Děj je sice napínavější, jenže tomu něco chybí. Je čerpáno z řeckého mýtu a tak je to spíš tragédie. Autorka ich formu nezvládla a tak Théseus působí jako unavený vypravěč.
Z nějakého důvodu to nevtahuje do děje a ojedinělé napínavé pasáže na to nestačí. Kdyby Théseus vyprávěl, co právě prožívá, působilo by to jinak. Tady se jedná o vyprávění starého krále a to nepůsobí dobře.
Úpravy, které autorka provedla mi nevadily. Spíše naopak reálné pojetí považuji za povedené a v něčem to působí líp než originální mýtus. Jako samostatnou knihu to ohodnotit nedokážu. Hodnotím pouze jako pokračování. 75% 3,5*

11 01.08.2021

První polovina se mi líbila, protože obsahovala spoustu informací, o kterých mě nikdy nenapadlo přemýšlet a nový úhel pohledu. Kniha mě tak přišla dost zajímavá a poučná i pro lidi, které sociologie nezajímá.
Dobrou úroveň měly ještě definice pojmů. Jen škoda, že některá hesla nebyla zpracována a odkazovala se na samotný text. Krátké biografie některých sociologů na konci už byly příliš stručné.
Druhá polovina je horší. Celý text vyznívá prudce teoreticky. Ostatně Keller o tom na několika místech píše, že je to jeden z problémů sociologie, kdy se odbornými termíny popisují všeobecně známé věci.
Pobavily mě základní paradigmata sociologického myšlení. Nedávno jsem četl psychologické typy od Junga a tak se vyloženě nabízí, že ke konsensuálním teoriím by se přikláněli introverti a ke konfliktním extroverti. :)
Bylo tam pár podivných tvrzení, ale aby to bylo úplně akorátní, tak by to musela napsat řada vzdělaných lidí. Antropolog, biolog, ekonom, filozof, historik, politolog, psycholog, religionista, sociolog...
Sociologie je tak nějak mezi vším. Jenže takové stádo intelektuálů by nejspíš nezvládlo sepsat něco tak konzistentního jako Keller. Text je hutný a vyžaduje pozornost. Ostatně je to učebnice a ne populárně naučné.
Hodnotil bych lépe, kdyby byly vypracovány všechny pojmy a lepší biografie sociologů. A aspoň nějaký směr výkladu. Začátek je užitečný, ale druhá polovina je už výlučně učebnice sociologie. A to dost teoretická.
Fascinující, že tohle se někdo učí. A já blbec vystudoval informatiku... Když to vychází opakovaně, tak to asi svůj účel splňuje. 75% 3,5*

16 01.08.2021