Boboking
komentáře u knih
Na Řece
Josef Hejzlar
Dočetl jsem a 100% jednoznačně. Skvělý poetický, až magický příběh na pozadí děsivé japonské okupace za druhé světové války. Tu krásu z toho dělá především vyprávění z pohledu malé pětileté holčičky zvané Skořicová, které je na útěku před císařskými ďábly s rodinou. DOPORUČUJI!
Ďáblovy housle
Joseph Gelinek
Po hromadě severských thrillerů něco jiného, co mne chytlo. Je to vlastně takový průvodce dějinami hudby skrze vraždy a prokletí spojené s stradivárkami od slavného Paganiniho. Máto spíše takové siestové tempo, žádný spěch a žádné nervy, prostě tak, jako život ve Španělsku. Osobně jsem byl spokojený.
Samolásky a soulásky
Josef Pepson Snětivý (p)
Josef „Pepson“ Snětivý své čtenářstvo obšťastňuje v malých dávkách, ale zato velmi pravidelně. Jeho knížky tedy nejsou rozsahem podobny dílům ruských realistů, ale o to častěji se na pultech objevují. Tématicky se příliš neodchylují. Ústředním ideou jsou vždy vztahy mezi muži a něžnějším pohlavím, které se v podání tohoto zpěváka, spisovatele, nakladatele a především všímavého realisty dají charakterizovat jedním Murphyho citátem:
"Mezi inteligentním mužem a blbcem není žádný rozdíl, pokud se zamilují." Jeho příběhy se vyznačují úsměvným nadhledem, vtipným závěrem, úžasnými hláškami a to vše o tom, jak muži se při pohledu na ženskou sukni doslova změní v naivně (ne)myslící hormon.
Ve sbírce „Samolásky & soulásky“ pro nás připravil celkem pět příběhů. Titulní a nejrozsáhlejší je povídka s názvem „Láska online“. Pokud si termín online spojujete s počítači a internetem, tak o tématu příběhu budete mít jasno. Počítače, internet či mobilní sítě jsou dneska hlavními a de facto jedinými komunikačními prostředky mezi lidmi. A tak i funguje společenský či milostný život našeho třicátníka Jiřího Malíka. Pracuje v jednom nakladatelství v kanceláři na počítači, je stále svobodný, a jeho partnerkami jsou neuvěřitelně svůdné a ochotné dívky a ženy s jedním jediným problémem – jsou pouze na internetu. Ale to se změní jedním pracovním emailem od jisté paní Matouškové. Skvělý příběh, který sice není námětem a pointou nijak originální (když neznámá dívka začne Jiřímu do emailu a SMS psát, jak leží nahá a nudí se, je v tom cítit jasná čertovina…), ale skvělé je především zpracováním charakteru moderního metromana, jeho stylu myšlení a životních cílů. A hlavně humoru, to je na všech jeho příbězích to nejpodstatnější. Všechno brát s náležitým nadhledem. Snad jedině povídka „Advent“ , která proniká do hájenství fantastiky, takovým ironickým humorem nesrší.
Dalším skvělým příkladem machismu je povídka „Sladké (půl)maratonky“. Přiznejme si upřímně, kolik chlapů po ukončení školní docházky se ještě pravidelně věnuje tělesné výchově? Ale stačí např. pohled na pohupující se „půlky“ krásných běžkyň, a oplácaný chlapík je schopen se zabít, jen aby je směl pozorovat kilometry před sebou.
Spisovatelka Hana Marie Körnerová charakterizuje jeho příběhy jako vtipné, drzé, mírně cynické atd. Já bych jen přidal slovíčko báječné. Prostě báječná oddechová zábava pro čtenáře i čtenářky.
Kyselina sírová
Amélie Nothomb
Četl jsem všechno, co česky u nás vyšlo. Ale toto dílko mne asi oslovilo nejméně. Je to spíše taková morální studie o stavu morálky naší západní kultury.
Tam za velkou louží hejno supů krouží
Agáta Kestřánková
Velké milé překvapení. Na kovbojky jsem nebyl ani jako dítě, ale tyto povídky jsou fakt skvělé. Humorné, westernové, ale žádné Karla Maye nehledejte. Skvělé postavy, především dvojice Andyho a Franka. Vřele doporučuji!!
Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky
Miloň Čepelka
Miloň Čepelka (*1936) je spojován především s kultovním divadlem Járy Cimrmana, kde působí jako herec už od jeho vzniku v šedesátých letech minulého století. Za sebou má ale i několik knih básní i prózy. Zvláště v posledních letech se jeho díla často objevují na pultech našich knihkupectví. Uveďme např.: „Poklesky rozverné snoubenky“, „Bezdětný otec a syn“, „Deník haiku“ atd. V září se na trhu objevilo jeho další dílo vydané nakladatelstvím Čas pod názvem „Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky“. Tato sympatická útlá knížka se od předešlých titulů námětově liší. Je to vlastně takový debut v oblasti žánru, který by se ním asi moc nespojoval. V některých knihkupectvích je vedeno po heslem horory, ale po přečtení bych si dovolil tvrdit, že termín horor je přece jen přehnaný. Žánr, do kterého bych tento titul zařadil, je spíše tajemné či strašidelné příběhy. Ano, zcela v tradici jeho předešlé prózy, i zde je základem především obrovská slovní zručnost, ze které vystrkuje růžky cimrmanovské šibalství.
Příběhy sice čerpají z mlhavých postav duchů, ze vzkazů ze záhrobí, nebo nápadů zcela vyšinutých osob, ale ruku na srdce, jejích cílem není čtenáře vylekat či vyděsit jako při četbě Stephena Kinga, Cliva Barkera či Dean Koontze. V knize nebudete atakováni přílivem lidské bestiality, potoky krve či brutality vyšinutých masových vrahů. Většina uváděných povídek ve vás bude vyvolávat pocit, že je vám vypráví důvěrně známý přítel, který má potřebu konečně vypovědět neuvěřitelný příběh. Příběh, u kterého by vás cizí osoba považovala za pomatence a duševně chorého. Přesně jak začíná jedna z povídek: „Město ho mělo za blázna, ale já jsem věděl, že kde tajemství není, tam si je lidé vymyslí, a podle toho jsem se na klepy o Panu Kaprálovi díval.“ Do toho patří především čtveřice povídek pojmenovaných jako svědectví. Ať už je to titulové Svědectví inspektora Toufara, ve kterém jsme svědky gentlemanského vyřizování účtů ve školském systému, i ze záhrobí, se skvělou závěrečnou pointou. Nebo Svědectví Václava Kotála, ve kterém uvidíme, kam až může zajít zarputilý boj za ekologii a čisté ovzduší. Svědectví inženýra Krásy poukazuje, jak smrt milované osoby může na lidi zapůsobit, či ve Svědectví lékárníka Jandery, že touhu po pomstě ani smrt nepřekazí. A pak v knize jsou i povídky, tajemně lyrické, které jakoby poukazovaly, že Miloň Čepelka je duší básník.
Celou knížku doprovázejí ilustrace německého malíře z přelomu 18. a 19. století Christiana Rohlfse, jehož autoportrét z roku 1918 vévodí obálce knihy.
Nelze ale ani opomenout předmluvu inženýra S., za kterým se skrývá sám nakladatele a osobní přítel Miloně Čepelky Josef „Pepson“ Snětivý.
BoboKing
Prolitá krev
Åsa Larsson
První kniha Sluneční bouře se mi velmi líbila. Další případ - Prolitá krev - mi dokonce připadal ještě lepší. Fantastický thriller, postavy, atmosféra a samotný případ. Těším se na další knihu:-)
Dobrého člověka těžko najdeš (10 povídek)
Flannery O'Connor
Naprostá pravda. Její povídková kniha je záležitost, která ve vás nevyšumí. Zvlášť titulová povídka, tak to vás bude přímo mrazit. Už se těším, až Argo vydá její další knihu MOUDRÁ KREV
anotace:Hazel Motes se vrací z války domů na americký Jih, a jelikož je přesvědčen, že jedinou cestou, jak se vyhnout hříchu, je „nemít duši“, zakládá Církev bez Krista. Jeho nápad okopíruje jistý Hoover Shoats, který si založí konkurenční Svatou církev Krista bez Krista, aby na ní bohapustě vydělával. Hazel ve svém nitru bojuje se silnou láskou a zároveň nenávistí k Bohu a vydává se za Hooverem, aby si s ním vyřídil účty.
Louhem vypálené oči, maniak v gorilím převleku, miniaturní mumie ukradená z místního muzea, auto, které jezdí bez benzinu, oleje i vody v chladiči, a „moudrá krev“ duševně chorých, kteří někdy vidí víc než ti „normální“ – Flannery O’Connorová ve svém prvním románu předkládá dokonalý, hořce groteskní pohled na americkou podnikavost, svobodnou vůli i lidskou víru obecně.
Stíny zůstávají
Peter De Jonge
Dočetl jsem a naprostá spokojenost. Moc se mi líbila postava hlavní vyšetřovatelky O´Haraové. Celková atmsféra příběhu perfektně temná. A závěr případu... famózní.
Dvacet zářících drahokamů
David Hrbek
Na doporučení jsme přečetl a bylo to krásné nedělní odpoledne. Výborné autobiografické příběhy plné inteligentního humoru i zamyšlení, se skvělou pointou. Tak trochu mi to připomínalo příběhy Ivana Krause, ale s jemnější humorem. Takže doporučuji taky!
Cranford
Elizabeth Gaskell
"Je to jediný můj román, který jsem po sobě dokázala znovu přečíst, a to několikrát.“ Tak charakterizuje svoje slavné dílo anglická autorka Elizabeth Gaskellová (1810-1865), která společně s J. Austenou, sestrami Brontëovými či G. Eliotovou vyšlapaly cestu ženským autorkám v jinak do té doby především mužském světě literatury. Elizabeth Gaskellová, která se často srovnává s Jane Austenovou, stejně jako ona pocházela z rodiny a výchovy duchovních anglikánské církve. Jako představitelka kritického realismu se ale více zaměřovala na sociální témata z prostředí vznikajících dělnických vrstev. Byla pokračovatelkou chartistického hnutí v britské kultuře. K nejslavnějším dílům patří především její prvotina „Mary Barton“ (1848), která vyšlo česky poprvé jako „Marie Bartonová“ v roce 1960. U českých čtenářů není její jméno tak známé jako Austenová či sestry Brontëové. To se ale pomalu mění, když loni vyšla knížka novel „Alice a její muži ; Hříšná Lizzie“ a letos vyšel poprvé česky její slavný román „Cranford“, dokonce najednou u dvou vydavatelů. Celkový značný čtenářský zájem o literaturu této doby snad způsobí, že se možná dočkáme i českých vydání jejich dalších známých děl jako „North and South“ či „The Life of Charlotte Brontë“.
Kniha „Cranford“ svým tématem a pojetím vybočuje z obvyklé z řady jejich románů. Jde o spíše o humorný, úsměvný příběh ze života několika dám v městečku Cranford, který mi po přečtení trochu připomínal nedávno vydaný román Jane Austenové „Sanditon“. Předobrazem Cranfordu je anglické město Knutsford, kde malá Elizabeth po smrti své matky vyrůstala u tety Hannah. Knížka je vlastně řadou příhod především Mary Smithové a jejích přítelkyň, staropanenské Matty Jenkynsové. Příběhů úsměvných, ale samozřejmě i citlivých. Příběhů z městečka, kde „vládnou“ ženy, jak je patrné už z první věty knihy: „Cranford patří v první řadě Amazonkám, držitelkami domů se slušnějším nájmem jsou ženy.“ Jde o trochu emancipovaný nadhled („Vdávat!“ vyjekly jsme. „Taková šílenost!“), ale přesto vlastně knize o muže jde více než dost. Stejně jako u dalších výše už zmiňovaných autorek té doby, i zde čtenáře musí fascinovat nejen čistota postav, ale hlavně společenské postavení žen vůbec. Ta jejich jediná volba budoucnosti, a tím je manžel - jako jediný zdroj ekonomického zajištění.
Kniha, která vycházela nejprve v časopise Household Words redaktora Charlese Dickense, se dočkala i několika filmových ztvárnění, z nichž poslední se odvysílalo i na ČT a je momentálně k dostání na čtyřech levných DVD.
Překladu knihy se výborně zhostila Květa Palowská. Stejně tak stojí za zmínku i doslov Josefa „Pepson“ Snětivého, který mne překvapuje erudovanými vědomostmi a citlivostí k této literatuře, což dle jeho webu, facebooku a vlastních románů bych u člověka s takovým temperamentem ani nečekal.
Knihu vydalo nakladatelství Čas v roce 2011.
Cesta černých ovcí
Harri Nykänen
Severské krimi thrillery jsou velmi v kurzu. Cesta černých ovcí je svým pojetím trochu odlišná. Není to vyšetřování bestiálních vražd šílených maniaků, ale příběh poslední cesty, zůčtování se životem, jednoho stárnoucího velkého zločince. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Doporučuji.
Operace Stonewall
Jiří Šulc
Kniha založena na autentických reáliích. Dle autora vše, jména, postavy, místa, bylo skutečné. Jen co mi chybělo, je jistá dramatičnost.
Jak si žijí nebožtíci
Mary Roach
Famózní kniha. O takovém společenském tabu, jako je smrt, erudovaně vtipně a zajímavě. Vřele doporučuji, ale pokud máte výbornou vizuální fantazii, no možná si odpusťte jídlo před tím.
Město
Clifford D. Simak
Pokud bych se odvážil tvrdit, je to asi nejlepší science fiction v dějinách.
Důvěřuj, ale pak se moc nediv
Zita Marinovová
(SPOILER) Román „Důvěřuj, ale pak se moc nediv“ je další titulem novinářky a spisovatelky Zity Marinovové vydaným v nakladatelství Čas. Předešlá kniha “Tak ty už to máš, holčičko, spočítaný!“ se charakterizuje jako příběh plný rozvodů, intrik, zrad a dalších osobních tragédií, kterou ale naleznete v sekci humorná literatura. To proto, že většinou všechny tyto tragédie s postupem času žádnými tragédiemi nejsou. Tedy aspoň v podání Zity. A přesně v obdobném stylu se ubírá i její už třetí vydaná kniha „Důvěřuj, ale pak se nediv“. Děj nás zavede do světa bulvárních celebrit z našeho šoubyznysu, nebo lidí, kteří se kolem těchto hvězd a hvězdiček točí.
Toto překvapivě zdařilé oddychové čtení je nám střídavě vyprávěno z pohledu několika protagonistů příběhu. Za středobod bychom mohli považovat Hermínu, redaktorku společenského časopisu, která je v těch nejlepších letech, což ale společensky znamená, že mládí už pomalu, ale jistě mizí za zenitem. Žádná oslnivá kariéra před sebou, píše knihu, kterou snad někdo vydá… Ale trošku horší je, že obdobně to vypadá i s jejím partnerským životem. Nahodilé „pomuchlování“ s bývalým přítelem, nyní zdatným narkomanem s „psíma očima“, je jen trapné povyražení v té nejvyšší nouzi. Jedinou skutečnou přítelkyní je Dominika, čerstvě rozvedená hyperaktivní lovkyně, která je neustále na lovu té nejlepší partie pro sebe a Hermínu. Do děje vstupujeme v momentě, kdy čerstvá, a snad konečně ta pravá láska Hermíny, se nečekaně oženila v cizině s nějakou hopsandou ze soutěže Miss ČR. Tou snad její pravou láskou není nikdo menší, než už sexy prošedivělá hvězda českých muzikálů Damien. Autorka nám pak retrospektivně ukáže, jak to vše začalo.
„Důvěžuj, ale pak se moc nediv“ je vlastně takovým Sexem ve městě po česku, tedy vlastně po pražsku. Jediného místa u nás, kde něco jako celebrity žijí a existují. A v tomto prostředí se odehrává tato koláž lidských snů, trápení a lásek, které jsou založeny na jisté důvěře. Protože už nejsme děti, že? Ale pak se nedivme!
Naše Carrie Bradshow napsala to pravé, co by si čtenářky měly přibalit do kufrů na dovolenou, nebo jen tak na letní siestu pod modrou oblohou. Vtipný a nenáročný příběh, který má hlavu a patu, se škálou zajímavých postav, pod kterými si můžete představit třeba i nějaké naše konkrétní hvězdy.
BoboKing
P.S.: A pokud chcete vědět více, tak se mrkněte na internetový bulvár. Tak je toho o knize a autorce dost. Třeba o skvělém křtu v jednom luxusním pražském salónu.
Kočky v burkách
Peter De Wit
Po skvělých králíčkových sebevraždách od Andy Rileyho přineslo nakl. Paseka další bombu - Kočky v burkách. Boží zábava. Jen doufám, že islamisté nemají jejich adresu.
Zimní oběť
Mons Kallentoft
Nprosto skvělá kniha. Zajímavý případ, zajímavě zpracované postavy, velmi se mi líbily "duchařská" komentáře zavražděného. Prostě severské krimi thrillery jsou teď v Evropě jedničkami. Žádná moderní super kriminalistika jako americké CSI kriminálky. A hodně skvělý je taky propracovanost postav, které jsou jako normální lidé s klady i problémy.