BabaJaga11 komentáře u knih

Od knihy jsem čekala trochu něco jiného - příběhy, v nichž autorka spolu se svým psem zasahuje v případech, kdy jde o záchranu lidského života, zdraví, pátrání po ztracených dětech... Tak nějak je to psáno i v anotaci knížky - a ta je bohužel poněkud zkreslená. Autorka se v době, kterou v knize popisuje, věnovala práci v týmech se záchranářskými psy, ale vlastního psa dlouho neměla. Nakonec se rozhodla pořídit si fenku zlatého retrívra, kterou pojmenovala Puzzle, a začala s jejím nejprve základním výcvikem a postupně i s výcvikem na psa-záchranáře. Větší část knihy se tudíž věnuje zasahování u případů ještě předtím, než se autorka stala majitelkou Puzzle, případně v době, kdy ještě Puzzle na záchranářské akce nemohla, a pak taky výcviku pejska. Netvrdím, že to nebylo zajímavé - bezesporu bylo, ale nadšen by byl hlavně člověk, který sám trénuje psy na profesionální úrovni, pro mě byly popisy výcviku místy příliš zdlouhavé a nudné. Knihu jsem dlouho nechávala rozečtenou a až teď jsem se přiměla dočíst, abych ji následně mohla věnovat do nějakého dobročinného bazaru. Asi tak poslední 1/3 knihy mi připadala nejzajímavější, neboť nejvíc odpovídala tomu, co jsem od knihy čekala. Určitě klobouk dolů před autorkou, která se nevzdala tréninku pejska ani v době, kdy bojovala s vážnou chorobou, což v knize také otevřeně popisuje. Krásné je i líčení jejího vztahu s Puzzle i dalšími pejsky - nalezenci z útulku i záchranářskými psy jejích kolegů. Možná by bylo lépe přečíst si knihu v originále - nemohu se ubránit dojmu, že mnohé nedokonalosti má na svědomí především nepříliš kvalitní redaktorská práce a odfláknutá korektura českého vydání. V knize je totiž poměrně dost překlepů - chybějící nebo naopak přebývající slova, chybějící mezery mezi slovy apod. - stejně tak na řadě míst by nějaké slovo bylo vhodné nahradit jiným, do kontextu lépe zapadajícím výrazem. Stejně tak i anotaci bylo možno lépe vyladit. Přitom by bylo bývalo stačilo jedno čtení a kniha mohla vypadat podstatně lépe a mohla se i lépe číst.

29 16.04.2019

Knížka je ke čtení obtížná, alespoň pro mě byla, ale obsahuje spoustu faktografických údajů, pro které byste jinak museli do archivů. Historie kláštera a města Žďáru nad Sázavou byla velice pohnutá - v době založení odlehlý kraj, těžké živobytí kvůli drsným přírodním podmínkách, okolní hluboké lesy, v nichž nacházeli úkryt váleční zběhové, lupiči a lapkové... Klášter přispěl k rozvoji města, ale i ten byl nejednou vypleněn a mnichové rozprášeni. A když se zrovna kraji vyhnuly války a podobné pohromy, přišla pohroma v podobě nařízení z olomouckého arcibiskupství - například to, že mniši dobře vycházeli s civilním obyvatelstvem, měli tendenci odpouštět chudým různé poplatky a další povinnosti bylo chápáno jako špatné plnění jejich povinností či dokonce odpor vůči vyšším instancím, a obvykle následovala výměna představeného kláštera, či dokonce přesun "vzpurných" mnichů do Vyššího Brodu v jižních Čechách (a díky tomu mniši proslulého cisterciáckého řádu osídlili i vyšší polohy krajiny jižně od Českých Budějovic a podobně jako v okolí Žďáru nad Sázavou, i ve svém novém působišti vystavěli řadu rybníků). Knihu doporučuji všem milovníkům historie, krásného kraje Vysočina i těm, kdo se zajímají o dějiny rybničního hospodaření. Je sice trochu nepřehledná, doporučuji proto při čtení kvůli informacím mít po ruce záložky nebo lepící papírky a příslušná místa si zakládat, ale informace v ní obsažené jsou neocenitelné.

29 24.02.2019

Krásná knížka kratičkých povídek, postřehů z přírody. Dost dlouho mi knížky J. Tomečka připadaly nudné, alespoň ve srovnání s jinými autory píšícími o přírodě. Měla jsem pocit, že zde chybí vzruch, pohyb, dobrodružství, a to i přesto, že na toulkách přírodou se dovedu potěšit i maličkostmi. Jenže každý má trochu jiné vnímání skutečnosti a naladit se na stejnou "notu" s autorem nemusí být jednoduché. Konečně se mi to podařilo - právě u této knihy - a jsem tomu moc ráda.

29 02.01.2019

Milá, i když trochu smutná knížka. Na začátku se malý chlapec Jiří stěhuje spolu s rodiči z jihomoravského městečka na jižní Slovensko. Stěhování je nedobrovolné - otec v době hospodářské krize přišel o práci zahradníka a nové zaměstnání se mu naskytlo až několik stovek kilometrů daleko. Nové živobytí je těžké a rodiče obtížně přivykají novému domovu, ale jak už to bývá, děti to tak nevnímají. Jiří se brzy spřátelí s dětmi z ostatních, povětšinou Maďarsky mluvících rodin ve Švestkovém dvoře a prožívá s nimi svoje malá dobrodružství - koupání v řece, pasení dobytka, chytání ryb a nejrůznější hry, ke kterým stačí to, co se najde doma nebo venku. Namísto školy, která v místě není, musí pracovat jako všichni tzv. deputátníci ve dvoře. Přesto je z knihy cítit štěstí dítěte, které vnímá a raduje se z prostých krás a běhu ročních období. Možná i díky tomu, že spoustu věcí prostě ještě nechápe - třeba nespravedlnost, kvůli níž umírá jeho kamarádka, protože není nikoho, kdo by k ní přivedl a zaplatil doktora. Pak přichází 2. světová válka a po ní změna společenských poměrů směrem k socialismu (čemuž se, vzhledem k bídě, v jaké obyčejní lidé ve Švestkovém dvoře i jinde v Maďarsku žili, vlastně nelze vůbec divit). Rodina se krátce poté stěhuje zpět na jižní Moravu - rodiče radostně, Jiří, z kterého je mezitím mladík prožívající jednu ze svých prvních lásek, se loučí těžce - ale život už je zkrátka takový...

28 30.03.2019

Nemocniční prostředí je vděčné téma. Nabízí pohledy na základní otázky lidského žití a nežití, zdraví a nemoci, ale i viny a mezilidských vztahů. Poslední operace je příběhem starého muže a mladého chirurga, kteří se jako pacienti sejdou na jednom nemocničním pokoji. Obyčejný příběh obyčejných životů, dalo by se říct – jenže i ten nejobyčejnější život se někdy dovede pěkně zamotat. Mohlo být něco jinak, kdyby... ? Tuto otázku kladou oba hrdinové nejen sobě navzájem, ale hlavně se jí oba obírají ve svém nitru. Asi si ji někdy položil každý z nás. Stejně jako otázky po tom, kdy má život ještě smysl, stojíme-li tváří v tvář těžké nemoci. Zda můžeme odpustit sobě, druhým – a oni nám – zklamání, zradu, nebo prostě jenom chybu. Poslední operace stojí za přečtení i kvůli realistickým detailům z lékařského prostředí (autor je lékař), byť se vztahují k úrovni chirurgie před více než 30 lety a dnes již je vše trochu jinak.

28 29.03.2019

Není to žádná "velká" literatura, ale jako odpočinkové čtení celkem fajn. Člověk si nad knihou může zavzpomínat na vlastní dětství a mládí, na to, co ho formovalo, jak se mu leckdy lecos zdálo být nespravedlivé... jenže život není vždy spravedlivý a ne každý z nás se hned na začátku stane zdravě sebevědomým a šťastným jedincem. Dost často je to přesně naopak - třeba tak, jak to popisuje autorka v této knize. Sice to trvalo, ale v závěru knihy hlavní hrdinka myslí více na druhé než na sebe, účastní se charitativního projektu a i její otec, který pro ni plánoval kariéru sekretářky s mnohem vyšším platem, než měla ve zvoleném zaměstnání, uznal, že dcera dělá něco užitečného a je na ni hrdý.

28 02.01.2019

Kreslené vtipy známého jihomoravského autora, které se věnují vinařství - tj. nejen pití vína, ale celému procesu jeho výroby, od vysadby a ochrany vinic (proti mrazu, nemocem, škůdcům - zejména často zde vystupují špačci, zlodějům i zlovolným úřadům) až po sklizeň a výrobu vinného moku. Vtipy jsou to jadrné, jak je zvykem na jižní Moravě, a zejména pro kavárenské intelektuály možná nepochopitelné nebo nechutné, ale to jim nic neubírá na půvabu. I toto je jižní Morava, přátelé, v celé své až děsivé upřímnosti :-).

27 24.02.2019

Tuhle knížku jsem si opatřila kvůli Čtenářské výzvě. Říkala jsem si, že to bude zase trochu něco jiného, než "seriózní literatura", kterou obvykle čtu. Bude to zábava! Knihu jsem získala přes DK bazar a když jsem v ní zalistovala, spadla mi čelist. Každá stránka plná obhroublých výrazů, podivné obrázky... to mám fakt číst? Najdu si pro výzvu něco jiného! Našla jsem, jenže jak přejíždím z místa na místo, stalo se, že tu druhou knihu jsem měla v bodě A, kdežto já jsem se nacházela v bodě B a se mnou tam byly i Zápisky z lochu. Tak co třeba to zkusit? Nakonec nelituju. Nemůžu říct, že by to bylo nějaké super čtení, což ale z velké části souvisí s tématem - líčení deliktů autora i jeho spoluvězňů, každodenní život ve vězení a poté i v nápravném pracovním táboře kdesi v divočině. Je to něco jiného, než když čtete třeba příběh z koncentračního tábora, kde uvěznění "spáchali" pouze to, že se narodili jako příslušníci určitého, pro nacisty nepohodlného národa. V Zápiscích z lochu víte, že všichni jsou vězněni po právu, byť někdy se může zdát trest neadekvátně vysoký, ale rozhodni ti muži nejsou žádní beránci. Nevíte, zda jim máte držet palce, protože jejich cílem samozřejmě není se napravit, ale nějak tím vším proplout, ti, co sedí za přechovávání drog, i ti, co sedí za něco jiného, ale s drogami mají zkušenost (skoro všichni), vynakládají značné úsilí na to, aby se k "něčemu" dostali. Jsou 60. léta, nikdo ještě neví o AIDS, pár "krystalů" a "nádobíčko" stačí ke štěstí... na chvíli. Nakonec zjistíte, že všichni ti muži se zas od nás "počestných" občanů na svobodě zase tolik neliší. I oni touží být se svými rodinami. Je pro ně důležité pravé přátelství a nesnášejí podrazy. Chtějí dělat něco užitečného, potřebují pracovat, ne se nudit. Nejsou svatí - to my taky ne... A Keseyův deník a "divné obrázky"? Mrzí mě dvě věci - některé notesy, do nichž si psal poznámky a kreslil obrázky, v podstatě takové komiksy z vězení, mu byly zabaveny a nikdy je nedostal zpět. A ta druhá věc - chtělo to ještě větší formát knihy a ještě víc obrázky zvětšit. Teď je písmo v originálních ilustracích mnohde příliš malé a špatně čitelné. Každopádně má to něco do sebe, hlavně, když se dočtete, jak bylo obtížné uhájit si pro sebe pár barevných tužek a kus papíru či notesy (dozorci ty věci Keseymu opakovaně zabavovali). Bez ohledu na to, zda jednotlivá výtvarná dílka vznikala pod momentálním vlivem drog, nebo jen autorovy bujné fantazie, mnohá z nich jsou nesmírně propracovaná a nápaditá - a nebýt vězení, nikdy by nevznikla.

27 24.02.2019

Tato knížka, získaná z nádražní knihovny, se rozhodně nečte snadno, alespoň pro mně byla dost těžká, ale rozhodla jsem se dočíst ze dvou důvodů. Jednak má lichý počet stran, tedy se mi hodila do čtenářské výzvy, jednak obsahuje velmi důležitá poselství. Tvoří ji tři novely. V novele Nefritový pás se mladá žena a její manžel smiřují s ženiným těžkým onemocněním ledvin. Každý bojuje sám, prožívá úzkost z možného konce - žena na nemocničním lůžku, muž doma, venku pod okny nemocnice, v práci... Žena navíc prožije duševní otřes, když jednoho dne najde jednu ze spolupacientek v nemocničním pokoji mrtvou. Konec novely je otevřený, ale skýtá naději, že i když vše nebude jako dřív – nemůže být! – život mladé ženy i manželství obou mladých lidí, procházející kvůli nemoci krizí, se podaří zachránit. Tato novela se četla celkem dobře, možná proto, že prostředí a postavy nám mohou být povědomé. Zbylé dvě novely se odehrávají v exotičtějších destinacích, dostaneme se díky nim do širých stepí, na pobřeží oceánu, do krajů s dlouhými a mrazivými zimami. I mentalita obyvatel je jiná, než na jakou jsme zvyklí. To ostatně dobře popisuje i druhá novela, Utopie herce Gurina, jež je příběhem muže středního věku, který se rozejde se svojí manželkou a chce začít nový život v krajině kdesi na Sibiři (alespoň dle popisu, oblast v knize zmiňovaná je prý vymyšlená). Rozjede se za přítelem, aby u něj získal práci a bydlení, ale dlouho v těch končinách nevydrží. Střetává se se světem drsných lidí, takových, jako sama příroda celé oblasti. Novelu vyplňují rozhovory a myšlenky obou hlavních hrdinů, v nichž se dotýkají takových témat, jako je život a životní štěstí, práce, která může být rutinou, způsobem obživy, ale také radostí, láska k ženě a bolest, která může pramenit z nerovného a nenaplněného vztahu stejně jako ze smrtelné nemoci, jíž je milovaná bytost vystavena. V novele se objevují i různé fantazie, jak ostatně napovídá už její název, stále ale lze dobře rozeznat, co se odehrává jen v hlavách hrdinů a co se skutečně dělo. Zcela jinak je tomu v poslední novele s názvem Lotos. Základní osnova příběhu je jednoduchá - syn, uznávaný malíř žijící v Moskvě, přijíždí na Sachalin po dlouhé době navštívit svoji matku, těžce nemocnou a umírající. V příběhu se mísí nekonečné hodiny, které syn prosedí u lůžka matky, pozoruje její dech a její prohlubující se agónii, s dávnými vzpomínkami matky na léta mládí, kdy ztratila prvního manžela a s malým synem na rukou prchala před postupující německou armádou daleko na východ. Se synem se setkáváme i v době, kdy je sám již starý a navštíví po dlouhé době matčin hrob. Zemřelá matka k němu v různých podobách promlouvá. Útržky jednotlivých dějových linií a fantazií se mezi sebou mísí, takže chvílemi jsem si skutečně nebyla jistá, kdo z postav a o čem zrovna mluví. Zvláště závěr knihy ukazuje, že šlo zřejmě, přinejmenším zčásti, o autorův vlastní životní příběh, ale jistotu v tom čtenář nemá. Každopádně to, jak autor popsal umírání, pocity syna - od viny a ošklivosti nad umírajícím starým tělem přes zármutek až po usmíření, uvolnění a krásné prosluněné vzpomínky, myšlenky dalších lidí - lékaře, zdravotní sestry, posledního matčina manžela je asi nejzávažnějším sdělením z celé knihy. Dnes jsme přivykli tomu, že se od smrti - a zejména od umírání - svých blízkých odřízneme zdmi nemocnic či hospiců. Možná, že se tím zčásti ochráníme před bolestí, ale náš život tím nejspíš ztrácí něco ze své plnosti. Vždyť bolest je příznak života... Kniha by si jistě zasloužila více čtenářů. Není to oddechovka ani zábavná četba, to opravdu ne. Ale pro někoho, kdo je na rozcestí a řeší závažné životní otázky je jako stvořená. Zjistíte díky ní třeba, že za sebebláznivější myšlenku se nemusíte stydět, že vše tu už v nějaké podobě bylo, tedy nejste nenormální, ani zbabělí, ani hloupí... někdy stačí vědět, že v tom nejste sami a můžete se posunout dál...

27 28.01.2019

Kniha se mi četla moc dobře a budu muset někde sehnat pokračování tohoto románu. Zvláště mě zaujaly detailní popisy řemeslných praktik provazníků – o této práci jsem dosud měla jen mlhavou představu a autor jistě musel vše pečlivě nastudovat. Knihou se prolínají některé dějinné události, zejména 1. světová válka, o níž se píše v závěru románu. Také se zmiňuje spousta lidových zvyků na vsi, hezky je vykreslená povaha jednotlivých postav, leckdy velmi zajímavých a rozporuplných. A tím vším se prolínají jakési záblesky tajemna a nadpřirozena – vzápětí ale krok zpět do reality, vždyť se nám to jenom zdálo... vlastně i dnes, v době internetu, můžeme zažít podobné momenty...

27 09.01.2019

Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"?

Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí.

Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu...

Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd.

Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.

26 05.04.2024

Velice silné příběhy, celkem dvacet povídek, každá od jiné autorky. Všemi příběhy se silně prolínají mezilidské vztahy - rodiče a děti, muž a žena, mezigenerační problémy v rodinách. Tedy problémy staré snad jako lidstvo samo. Hrdinové některých povídek žijí své životy na pozadí dějinných událostí - 2. světová válka či osvobození - většina příběhů však není zasazena do konkrétního období, mohla by se tedy klidně udát i dnes. Některé mají nádech tajemna, jiné jsou z těch nejobyčejnějších... rozmanité jako samy autorky. Hodně se mi líbilo podrobné charakterové vykreslení postav v jednotlivých povídkách, včetně toho, jakým způsobem přemýšlely (jak často jsem se v některé hrdince nalezla!). Některé povídky mají velmi překvapivé rozuzlení. Doporučuji k přečtení nejen ženám, ale i mužům, kteří chtějí lépe porozumět ženské duši.

26 12.01.2019

(SPOILER) Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce.

Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.

24 28.04.2024

Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území.

Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe.

Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.

23 29.04.2024

Knížka z výprodeje. Myslela jsem, že si ji přečtu a stejně jako mnoho jiných knih ji pošlu dál. Ale nakonec jsem pro ni našla trvalé místo ve své knihovně. Z knihy totiž přímo čiší autorova láska k vodě v jakékoli z jejích mnoha podob. To máme společné, i když já se, na rozdíl od Mirka Bráta, nepotápím a asi bych si to ani nechtěla vyzkoušet :-).

Knížka přináší různé zajímavosti o navštívených místech, i takových, která považujeme za známá a kde bychom zřejmě žádná překvapení nečekali. Všechna ta místa spojuje voda – slaná i sladká, obvykle plná života. Trochu netradiční cestopis se drží stylu, jaký mi vyhovuje, a tak mi ani nevadila převaha černobílých fotografií oproti barevným (ty najdeme jen v příloze na konci knihy).

Nečekejte ovšem žádný literární skvost. Zčásti na tom má podíl i nakladatelství, které udělalo jen velmi nedbalou jazykovou korektura. Čekala bych, že autorovi, který je v psaní amatér, text i trochu učešou, je to přece hlavně jejich vizitka a mělo by je zajímat, zda a jak se kniha bude prodávat. No ale asi bych chtěla moc... Kdo je však nadšený vodomil, jistě si v knize najde to svoje.

23 28.04.2024