Arminus komentáře u knih

Kniha pojednává o dostatečně nevysvětlených záhadách jako jsou megalitické stavby, podivné úkazy na moři, zmizelé lodi či jejich posádky, život v hlubinách a samozřejmě i o klasice záhadologů: Bermudský trojúhelník, UFO či Lochneska. Nepředkládá žádnou vševysvětlující teorii jako za vším jsou mimozemšťané u Dänikena, prostě popisuje záhady a ptá se.
Autor knihu později rozšířil, něco málo vynechal, více přidal, a kniha vyšla pod názvem Tajemství mořských hlubin.

1 11.03.2021

S dílem H.R.Haggarda jsem přišel do styku roku 1987, kdy jsem si koupil román Doly krále Šalamouna (vydání v Románových novinkách Práce). Pak jsem ještě koupil v antikvariátu Děti mlhy - a přečetl si obsáhlý článek o životě a díle H.R.H. v časopisu Poutník číslo 39 od Jana Frolíka. Jde o dobrý a vyčerpávající přehled, mne ale ovlivnily (k mé škodě) autorovy názory na dílo H.R.H., když uznává jako výborné dobrodružné romány zmíněné Doly krále Š. i Děti mlhy a samozřejmě i román Ayesha, o ostatních se ale vyjadřuje dosti kriticky jako o dnes už zastaralých a někdy (mystické romány H.R.H.) až dnes už nečitelných knihách (vyžadujících minimálně nové překlady).
Proto pro mne byl po létech román Marie (rozhodl jsem se číst romány o Quatermainovi v chronologickém pořadí) velmi milým překvapením. Jde o klasický dobrodružný příběh, sice trochu "říznutý" Červenou knihovnou, ale přesto zajímavý a čtivý s dobrou zápletkou. Zde nejsou žádné motivy literatury fantasy (snad kromě nevýznamné postavy kouzelníka Zikaly, "velice prastarého", jehož narození či mládí nikdo nepamatuje - typická Haggardova postava). Román se odehrává ve zcela konkrétní krajině jižní Afriky, nejde zde tedy o žádnou cestu do neznámých končin ke "ztracenému národu", a kromě (nešťastné) lásky mladičkého Allana a jejích komplikací popisuje hlavně Allanovu výpravu k záchraně několika přeživších účastníků neúspěšného treku Burů odkudsi z Kapska na sever. Vystupují zde i historické postavy (král Zulů Dingaan) a odehrává se v jeho kraalu Umgungundlovu, dnešním Pietermaritzburgu. Historickou událostí je i masakr Burů Zuly u řeky Tugala , ke kterému krvavého zulského krále v románu ponoukl nečestný Quatermainův sok v lásce. V některých scénách jako střelecké závody či Quatermainova "sázka" s Dingaanem o životy burských osadníků si musíte vzpomenout na asi známější podobná dobrodružství Mayova Old Shatterhanda.

1 10.03.2021

Tento kratičký román (spíše delší povídku) jsem „objevil“ až dodatečně. Znal jsem (koncem 70. let minulého století jsem si koupil) výborný Brjusovův román Ohnivý anděl – tenkrát, v té celkové duchovní bídě mimo jiné suplující díla mystická či dokonce horory. Hvězdná hora vycházela na pokračování v časopise Pionýrská stezka zhruba ve stejnou dobu – ale pionýrský, svazácký či stranický tisk jsem zásadně nekupoval a nečetl. Takže jsem se o povídce dozvěděl až později a pak chtěl (dnes jsou takové časopisy už věc historie) Pionýrskou stezku s povídkou koupit – marně, na daná čísla jsem roky nikde nenarazil (a navíc i Pionýrská stezka se dnes prodává celkem velmi draho). Můj zájem vzbudilo, že román je řazen do subžánru fantasy „cesty ke ztraceným národům“, o který se zvláště zajímám. Nyní tedy román vyšel jako samostatná kniha – a poněkud mne zklamal. Pravda je, že má haggardovský námět (od objevení se informace o neznámém národě přes pochod do země, kam se bojí vstoupit i sousední domorodci až po boj o trůn tohoto zapomenutého národa) – a Haggard patří mezi zakladatele žánru. Brjusov psal Hvězdnou horu zhruba 10 let poté, co vyšlo první haggardovské dobrodružství Allana Quatermaina Doly krále Šalamouna, kde jsou podobná cesta a dobrodružství popsány. Dějově je Brjusovův román tedy podobný, ovšem je poněkud, co se týká děje i líčení dobrodružství hrdiny, jednodušší a tam, kde je u Haggarda nějaké, jistě fantastické, vysvětlení existence zapomenuté civilizace v nitru Afriky, u Brjusova se nic takového nedozvíme. Je tu pravda odkaz na přistání mimozemských bytostí (což by bylo znamenité rozšíření haggardovské fantasy o sci-fi prvek), je tam i popis mumie jakéhosi tvora, vzdáleně připomínajícího Lovecraftovy mimozemšťany, objevené expedicí v Horách šílenství, ale to je vše, tato mumie děj nijak nerozvádí, je to pouhá rekvizita a kde se tam vzali zřejmě lidští bílí Letejové, mluvící neznámým jazykem, se nedozvíme ani náznakem. Jde o Brjusovovu velice ranou práci a sám autor si ji nijak nepovažoval, však také vyšla poprvé desítky let po jeho smrti. Prý ji chtěl přepracovat. Věčná škoda, že k tomu nedošlo, určitě takový autor mohl jinak výborný námět zpracovat mnohem lépe.
Přesto bych vyslovil dík nakladatelství Nová vlna za tento ediční počin – vydání včetně pěkných ilustrací dnes už klasika ilustrace fantastických knih, Miloslava Havlíčka.

1 02.03.2021

Opravdová fantasy ze subžánru alternativní historie! Snad napsaná k poctě velkého Meyrinkova mystického románu Golem – z něho je převzat hlavní hrdina Athanasius Pernath a objeví se i golem(ové). Ovšem vystupují zde i osoby historické (rytec Hollar, alchymista magistr Kelley či politici Richelieu, Mazarin nebo Buckingham) či osoby vypůjčené od jiných autorů (d´Artagnan a další mušketýři) a konečně samozřejmě čistokrevné děti fantazie pana Františka Novotného. Jde tu o elixír života, složení řeckého ohně a nakonec o nic menšího než o nadvládu nad světovými moři a tedy nad světem. V alternativním 17. století, střetávají se vynálezy počínající průmyslové revoluce a vynálezy zkonstruované na základě magie jako vědy. V tomto smyslu zajímavé čtení, i napínavé – až na závěr, kde pan autor asi sám nevěděl, jak to vyřešit s elixírem věčného života a časovou smyčkou (kam se hrabe paradox časové smyčky „odcestuji do minulosti, zabiji vlastního dědečka, tím pádem se nemohu narodit a tím méně odcestovat ….“. Zde hrdina naopak zachrání v minulosti sám sebe a paradox je vyřešen!).
Tedy, pokud nemá být skutečným závěrem a mementem pro čtenáře něco trochu jiného, totiž ukončení činnosti čínského „poradce“ české přemyslovské vlády, kterého si přivezl z Číny (nebyl se tam ani tak učit „stabilizovat“ společnost jako očíhnout tamní technické vynálezy) Athanasius Pernath. Poradce byl velice přítulný a také platný – s jeho pomocí se podařilo vyvinout a postavit nový typ válečných lodí, lepších než evropské. Když se ale zničující válka mezi Evropany rozhořela, ztratil se poradce do Číny, kde hlásil svému císaři splnění úkolu a Čína byla připravena mobilizovat svou Terakotovou armádu a Evropu zabrat …… Velice poučné čtení, třeba pro jednoho zkrachovaného „prognostika“, hledajícího dnes v Číně pro nás „strategického partnera“ a umetajícího usilovně Hedvábnou stezku, aby Číňané mohli snáze do Evropy …….. Tak to myslel autor?

1 01.03.2021

(SPOILER) Knihu jsem koupil jako antikvární zde, v bazaru Databáze. Ne kvůli textu (o tom jsem si iluze nedělal), ale slušným ilustracím malíře a ilustrátora Miloše Nováka, jehož dílo tak trochu sbírám. Jde o „román pro mládež“, jaký ovšem propastný rozdíl proti, ve stejné době vznikajícím, knihám pana Foglara, též pro mládež! U Foglara jde také o výchovné čtení (nenásilná, na pozadí napínavého děje, výchova k čestnosti, pravdomluvnosti atd.), zde o (pseudo)vlasteneckou primitivní agitaci na hraně českého nacionálního šovinismu.
Evka je holčička ze smíšeného manželství, otec český inženýr, matka Švédka. A žije v Indii, kde má otec dobré místo, a navštěvuje (spolu i s dětmi dalších českých expertů, pracujících v Indii) anglickou školu. Té má od počátku (z vůle paní autorky) plné zuby: protivné anglické spolužačky, učí se tam třeba pořád o „hloupé“ královně Viktorii a vůbec nic o českém hrdinovi Žižkovi (Žižku zná od tatíka)! Takže Evka touží po tom, odjet domů, do Čech. Také tatík už má (asi) vyděláno, takže se rodina připravuje a později i skutečně odjíždí do Prahy. Zde se dusno (nacionální) v rodině pana inženýra zahustí.
Děj je hojně proložen úvahami, že Češi patří domů, do Čech a ne trajdat někde po světě (dočkali se, Češi, po létech podobně smýšlel se všemi důsledky soudruh Husák: „Hranice nejsou korzo!“). A také, že „český národ“ má stoprocentní právo na dítě ze smíšeného manželství („z Evky musí vyrůst česká žena!“ míní tatík, je to přece „národní povinnost“), nějaký nárok matky-cizinky zde vůbec nepřichází v úvahu.
Takže, když na přání matky, nastoupí Evka v Praze do mezinárodní školy (pro děti cizinců a diplomatů), konflikt vrcholí: Evka, národnostně už plně zocelená, ihned pozná, že škola (spolužačky) je jedna „Židárna“ (!!!) a do takové školy prostě chodit nebude (inu, tzv. Druhá republika byla za dveřmi a ta nevyrostla jen tak z ničeho. Názorové podhoubí vlastenci připravili)! Uteče proto „za školu“ a má z toho dokonce malý nervový záchvat. Vše konči happyendem – na radu též vlasteneckého lékaře Evka ihned přestupuje do školy české a dočká se i toho blaha, že mladá sympatická profesorka v hodinách dějepisu nemluví než o českém hrdinovi Janu Žižkovi (české dějiny jsou důležitější než dějiny nějakých starověkých národů ….).
Bylo by to až dojemné, osud (ty dějiny!) je (jsou) ale prevít. Autorka knihu totiž napsala někdy v roce 1938 (kdy se také asi odehrává děj), kniha vyšla v roce 1939. Evka a její rodina se při příjezdu „domů“ možná skoro srazila s jinými Čechy, cestujícími opačným směrem. Těmi skutečnými vlastenci, kterým, jak kdysi požadoval Karel Havlíček řečený Borovský "pán Bůh vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil" a kteří proto odcházeli bojovat za vlast - často právě k těm protivným Angličanům …. Leitmotiv „Češi mají sedět doma v Čechách“ se naplnil na celých 50 let. Tatík – pokud nepodepsal nějakou tu spolupráci a nepřešel pak do Podniku zahraničního obchodu si mohl na další výjezd do ciziny počkat do svých (odhaduji) skoro 90 let věku – jestli pak ještě měl chuť. A Evka, co se nemohla dočkat do Čech, do věku důchodového – bylo jí určitě přes 60 let, kdy zase směla třeba do Indie (nebo „jen“ do Rakouska). O tom se ovšem už nedozvíme nic. Nejlépe nedopadla ani paní autorka – velice plodná spisovatelka románů pro mládež a typu „Červená knihovna“. Po roce 1948 už nenapsala ani knihu (i když některé její vlastenecké téze byly jistě stále platné) a o tom, že by vyšla nějaká její starší kniha si mohla leda nechat zdát. Tak skončil příběh malé vlastenky Evky.
Jako dílko literární hodnotím jako odpad, pro určité poučení politické a historické dávám jednu hvězdu.

1 01.03.2021

(SPOILER) Jde o román postkatastrofický a o dystopii. Odehrává se v nedaleké budoucnosti (2028), kdy svět po atomové válce, řádění lůzy a přírodní katastrofě přišel o většinu obyvatel. Román ovšem určitě neslouží k varování před možným vývojem světa, je zde otevřeně adorován jakýsi nacistický režim, který se objevil v tom, co zbylo z Německa. Nejde ale o čistě hitlerovský nacismus, tento je už vylepšen všemi fašisticko-nacisticko-komunistickými narativy nejnovější doby a autor nevaruje, ten líčí, jaké by to bylo vlastně krásné Jde tedy spíše o utopii, sen nácka.
Ale nejlepší je uvést pár ukázek. Čísla za mými citáty jsou čísla stránek s citovaným.
Po světové válce vypuklo navíc velké rabování a vraždění lůzy (když nakonec většině lidí bylo jasné, že byli po celá desetiletí obelháváni a cíleně balamuceni vypuklo povstání 56). V Německu stará vrchnost (rozuměj demokratičtí politici) byla přenechána lidovým tribunálům a nepřežil nikdo (66). Německo samo z jaderné války vyšlo s menšími škodami, neboť Němci Rusům, kteří táhli do západní Evropy nastolit pořádek (!) nekladli odpor (44) a tak neměli takové škody jako Francouzi, kteří se postavili na odpor a na které Rusák hodil několik atomovek. V Rusku bylo muslimské povstání, jeho strůjci, Židé byli do jednoho odsunuti do Birobidžánu (43). Radikální snížení počtu obyvatel mělo kladné následky: přirozeně byli zákonem vývoje radikálně redukováni teplouši, pravdoláskaři, emancipátorky a genderoví maistreamátoři (doslova! - 59). Celá válka a to co následovalo bylo naplnění karmy, odplata Angloameričanům za bombardování německých měst za 2.světové války (79). K Američanům chová autor, německý nacista, zvláště zuřivou nenávist: jinak než Amíci jim většinou neřekne, zato objasní, že před katastrofou úředníci USA byli z 90% Židé (50). V závěru knihy Říše totálně zničí zbytek USA autor- nacista si zde, alespoň v knize, při vraždění Amíků doslova užívá slavné vítězství Hitlerovy Třetí říše ve 2.sv. válce (to jediné mne také v knize uspokojilo: ta ubohost nacisty, kterému zbylo jen blábolení v knize a vztek na vítěze, ukájený slavným knižním vítězstvím).
V Německu vzniklo císařství, zvrhlosti a perverze pozdně-demokratické dekadence zanikly společně s celou NSR (21). Nový režim (zvaný Říše) si v době vyprávění dovolil i university (18), hlavní byla ovšem armáda a vojenská služba. Rasismus nebyl, Židi v Říši totiž prakticky už nebyli, se zbylými bylo zacházeno jako s malomocnými (74), zatímco v jiných zemích se jim jako strůjcům války vedlo hůř. V románu je pak popisována mírová expedice přes Atlantik do Ameriky, která měla zjistit, jak to tam vypadá a zda někdo přežil (že končí válkou je u nacisty pochopitelné. "Holubice míru" je ostatně i komunistická, ruská atrapa). Zde se teprve autor vyžil: východní pobřeží USA, kde žili dříve penězožidé, okrádající lidstvo(135) je těžce zdevastováno (karma, boží msta na zlých (134), ale lidé tu jsou: jakási vesnice negrů (působili jako opice 45), ale i pokus na jistém území obnovit Konfederaci, která byla ovšem už zcela rasově čistá, neboť zlo, říše Židů a USA byly sprovozeny ze světa (140). Židovští vědci totiž pro vládu USA vyvinuli bakteriologickou zbraň s cílem redukce světového obyvatelstva (138), která se jim trochu nepovedla, takže už nejsou žádní Židé, žádní negři, žádní Hispánci, dokonce ani Indiáni ne (140), v Konfederaci ale, omylem Židů, strůjců viru, přežili odolní potomci Němců, je to tedy čistá a uklizená země, jak říká jedna z postav (140). Něco ale přežilo i jinde zloduch Henry Morgenthau, Žid, němcožrout (156), který stále věří na holokaust (157) a pokusí se o válku proti Říši. Jednat s ním nelze, neboť mír s USA netrvá dlouho vždy si našli důvod, aby zemi, kterou si vybrali mohli přepadnout (157, příklady: Německo a Japonsko za 2.sv. války atd.). Tak by bylo možno pokračovat. Nejzhovadilejší žvásty dnešní proruské, protizápadní a tzv. antisystémové scény, třeba i v Česku, v kostce (nezapomenuto ani na žvásty antivaxerů). Hnus všeho hnusu . V názorech čtenářů na knihu na Amazonu jeden čtenář svůj příspěvek nadepsal Wieder einmal Schundliteratur, což považuji za velice mírné. Jiný čtenář pak píše: Konečně Amazon přestal nabízet tento hnědý hnůj! (bohužel, nemyslím, je to tam stále). U nás v současnosti prodává jakási rodinná firma Slovanská kultura (její e-shop). Cíl této firmy : pohled na svět z našeho slovanského úhlu pohledu, znovuobnovení slovanské kultury, poznání našich skutečných dějin... Tedy výborný obchod pro prodej takového nacistického německého svinstva, ostatně mezi spolupracovníky firmy patří například Marek Obrtel, přední tvář protofašistické scény v Česku. Slovanům okolo tohoto spolku nejen nevadí, ale přímo vyhovuje nacistické svinstvo, vycházející z Hitlerova nacismu. Samozřejmě nevadí, jak totiž napsal, také na Amazonu, jiný čtenář: v knize jsou všechna německá nacistická, protiamerická a rasistická klišé, urážející intelekt, jako nástroj manipulace. Tedy přesně to, co chtějí a dělají Slované a podobní čeští vlastenci u nás.
Závěr: literárně ubohé (zvláště 2. polovina, líčení vítězné války), názorově naprostý hnus a svinstvo, celkově odpad!

Hodnotit knihu jako je Necronomicon není snadné. Myslím jedním hodnocením. Lze na ni totiž nahlížet z několika hledisek a každé by chtělo jiné hodnocení.
Já knihu koupil kvůli Lovecraftovi, jejímu (zřejmě) duchovním otci. Na téma, zda jde o Lovecraftovu mystifikaci nebo skutečný grimoár, velice tajný, ke kterému se Lovecraft nějak dostal, existuje dnes rozsáhlá literatura s názory pro i proti.
Takže nejprve hodnocení jako dílo literární, i když krásná literatura to je jen částečně: mne zaujala především úvodní kapitola (esej), vypočítávající Lovecraftovy povídky, ve kterých je Necronomicon zmíněn. A samozřejmě jeho tzv. historie, popis jak vznikl a jak dopadl jeho „autor“ (Svědectví šíleného Araba), což je zajímavá (i když jen lepší průměr) hororová povídka. Jako dílu literárnímu, žánr fantasy – horor, dávám 4 hvězdičky.
Pak lze Necronomicon nahlížet jako grimoár, vlastně jakousi „odbornou“ literaturu mystiků. Zde musím přiznat, že nejsem na něco takového specialista, rozhodně na podobné věci (byť prokazatelně „pravé“, původem ze středověku) a na jejich použití nevěřím a nehodlám zkoušet pomocí „strašlivého“ Necronomiconu vyvolávat nějaké příšery z jiných dimenzí. Pro mne z tohoto hlediska 1 hvězdička.
A konečně lze Necronomicon nahlížet a hodnotit jako hrůzu vyvolávající knihu – a zde je jedno, zda je Necronomicon pravý nebo jde o mystifikaci – a hodnotit ne literární úroveň, ale imaginaci autora, jak text naplňuje pověst, o kterou se mu postaral Lovecraft. Zde bych řekl, že to jistě není sepsáno špatně, je to konzistentní text (ve svém žánru mytologie), autor, ať to byl kdokoliv, si s ním práci dal. Jenže: Lovecraft opakovaně, vlastně při každé zmínce, píše o tom, jak strašlivá kniha to je, jaké nebezpečné informace obsahuje, jak je (pokud exempláře unikly nařízenému zničení) zamčena v nejtajnějších odděleních knihoven, aby se k ní nikdo nepovolaný nemohl dostat. Dokonce že její přečtení vede až k zešílení… Tedy, popsal ji (Lovecraft) takto geniálně, jde o výbornou hororovou rekvizitu, vyvolávající nepříjemné mrazení z neznáma. Pak je ovšem výsledek – Necronomicon, který zde máme (a je jedno, zda jde o tuto verzi nebo druhou, s názvem Necronomicon a jeho Zaklínací kniha, moc se nelišící) – spíše tristní, nic takového čtenář bohužel nedostane, autor, ať jím je kdokoliv, na Lovecraftem popsaný děs prostě neměl. Zde tedy hodnocení tak slabý průměr – horší 3 hvězdičky.
Jak to ale spojit do jednoho hodnocení? Pro mne, jako jakýsi doplněk originálního Lovecrafta (a dnes už nejen Lovecrafta, používají jej jako hororovou rekvizitu i Lovecraftovi pokračovatelé a napodobovatelé), něco, co by jeho čtenář znát měl, za lepší 3 hvězdičky.

11.05.2022

Velice pěkná a poučná kniha, nejen pro myslivce. Spousta (přes 200) reprodukcí krásných starých pohlednic se zvířecími náměty i „žertovných“, třebas poněkud kýčovitých, s náměty z mysliveckého života. Kniha, členěná podle druhů zvěře, podává vždy stručnou informaci o jednotlivých druzích. Jsou vysvětleny i výrazy mysliveckého slangu. Každá pohlednice je pak doprovázena stručným textem, uvádějícím kdo ji nakreslil (pokud je známo), případně kdo, kdy a kam ji poslal a také co na ní napsal, když jde o zajímavé sdělení. Většinou pošta z počátku minulého století, z idylických dob do první světové války. Takže jde i o zajímavé čtení (kromě poučení – třeba o dobových názorech na lovnou zvěř). Sám jsem byl sběratel pohlednic, ale nikoliv tohoto žánru. Musím ovšem napsat, že takováto sbírka je opravdu velice zajímavá a dnes i bezpochyby cenná. A její majitel a autor knihy je opravdový znalec (myslivost moc hodnotit nemohu, ale znalec starých pohlednic je určitě) a sestavil a sepsal ji skutečně na výbornou.

11.05.2022

(SPOILER) Mystická novela (v podtitulu označena za „dobrodružný román“) českého mystika a okultisty, dekadentního spisovatele Josefa Šimánka (titulní ve stejnojmenné sbírce fantaskních povídek), kterou lze (s přimhouřením oka) zařadit i do žánru fantasy, podžánru „cesty ke ztraceným národům a civilizacím“. Však se také někdy označuje jako „haggardovský román“. Ve skutečnosti jde spíše o „iniciační“ novelu, žánr, který oblibují autoři mystické literatury. (Autor ovšem bývá zmiňován i mezi českými autory žánru hororu.)
Do děl H.R.Haggarda, klasika a jednoho z „vynálezců“ cest za ztracenými civilizacemi, posílajícího své hrdiny (hlavně Allana Quatermaina) k ztraceným, dnešnímu světu neznámým národům a civilizacím kdesi v nitru Afriky, má ovšem dost daleko. Ne, že by Haggardovy romány nebyly také mystické – možná i více než u Šimánka. Tam jde ovšem (alespoň u těch lepších) o plnohodnotný dobrodružný román s mystickými a fantaskními prvky, který se sice odehrává v nějakém „ztraceném světě“, ale jde o dobrodružství s prvky tajemství v jinak reálně popsané Africe někdy po roce 1850. Šimánek zavádí své hrdiny kamsi do Himalájí, od civilizace (Bombaj) mnoho dní cesty, rychlíkem a také autobusem (několikadenní velice rychlá jízda po silnicích, existujících v naprosto neobydlené a neznámé krajině!, tankování paliva se neřeší) a nakonec mnohadenním pěším pochodem přes ledovce a vysoké hory. Hrdinové se dokonce dostanou hned do dvou „ztracených civilizací“. Cestou jsou příslušníky jedné, primitivnější (v náznacích původem ve starém Egyptě) zajati, ale podaří se jim uprchnout a pokračovat do druhé, reáliemi sice připomínající svět řecké antiky, ale jinak veskrze moderní evropské (fantastický mechanismus, posunující celou skálou, aby bylo možno tunelem – dlouhým 5 hodin chůze - vstoupit), ve zcela nedostupném, horami uzavřeném údolí kdesi v Himalájích, kam se uchýlilo tajné „Bratrstvo Smutného Zálivu“. Není to ale žádné Hiltonovo Šangri-La, země duchovna a meditace mimo svět, spíše jakási Shambala, centrum, které aspiruje na to řídit ze skrytého místa vývoj světa prostřednictvím svých zasvěcenců (vlastně dnes tak oblíbená spiklenecká teorie v zárodečném stadiu).
Zde autor opakuje (zmiňuje) čertví kým vymyšlenou blbost o údělu vyvoleného českého národa, předurčeného duchovně (jednou) vést lidstvo, jehož hlavním městem a duchovním centrem bude jednou Praha (indicky vlastně původně „Pregaja“…). Hrdinové (dva Češi) se do tohoto údolí dostanou z ne zcela racionálně pochopitelných důvodů (jeden chce sledovat jakousi „femme fatale“, o níž se domnívá, že mu zmizela kdesi v Indii) a zde, v údolí Bratrstva Smutného Zálivu dojde k jejich „zasvěcení“ – dost levnému (proti potížím takových adeptů v jiných „iniciačních“ románech), asi podle hesla když jste se sem dostali, tak vás bereme do Řádu zasvěcenců. Už způsob, jak se tam hrdinové dostanou je dost primitivní, dokonce bych řekl, že cesta Johna Cartera na Mars, vysvětlená usnutím v nějaké jeskyni, je reálnější. Také „řešení“ dobrodružných situací cestou je velice jednoduché. Jeden z hrdinů pak odchází zpět do našeho světa, zřejmě do Prahy, jako agent „Bratrstva“, zasvěcenec, který má pracovat na naplnění cíle, naznačeného v úvodu celé knihy: “Titulní novela přítomné knihy, zbudovaná na prastaré pověsti o budoucím středisku evropské kultury, jímž má se státi Praha, ležící v srdci Evropy…“ nebo samotným autorem v textu novely „Čechy mají být střediskem světového intelektuálního hnutí obrodného“ (!). O jakou „prastarou“ pověst se jedná jsem zatím nikde nezjistil, o skvělé budoucnosti českého národa, spasitele lidstva, který povede celé lidstvo k vyšším duchovním úrovním, zato píší různí moderní pisálci, šířící spiklenecké teorie (Ivo Wiesner, například) .
Titulní novelu doplňují v knize ještě 3 povídky. Je z nich vidět umanutí (nebo jde o specializaci?) autora starověkým Řeckem. V první (odehrávající se ve starověku) jde o jakousi sci-fi (horor ?) – vypěstování vraždící rostliny. Ve druhé, mystické, z Řecka naší současnosti, jde o příběh umělce – malíře, který nakonec zmizí z našeho světa a odchází mezi stále reálně existující postavy řecké mytologie. Tahle povídka, přes svou rozvláčnost, je asi nejlepší. V poslední, opět ze starověkých Athén, jde o vražednou pomstu na sokyni v lásce. Autor je Řeckem, jeho mytologií a jejími postavami zcela ovládán, jak dokázal už ve svém asi nejlepším a nejznámějším díle, románu Háj satyrů, který je ale rozhodně o třídu lepší – i bráno z hlediska fantazie a hororových prvků - než tato sbírka povídek.
Mne zaujal jeden detail z oblasti hororu. U Šimánka snové i reálné výjevy, kde se objevují mytologické postavy, antičtí bohové či bohyně, zhusta doprovází podmanivá hra na flétny (nástroj satyrů) či píšťaly (citát Šimánka: „Úchvatná hudba tajemných píšťal vítala je z dálky...“). Zcela jinak zní tytéž nástroje mistrovi hororu, Lovecraftovi: zvuk fléten a píšťal je hudba naopak vždy doslova pekelná, doprovázející kreatury, lidstvu vysloveně nepřátelské a nebezpečné (citát z Lovecrafta: „...přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal...“). Je vidět, že stejný (nevinný) předmět lze v hororu využít jako rekvizitu k naprosto opačným cílům.

28.04.2022

(SPOILER) Kniha pojednává o záhadách minulosti, které o kterých pojednává i mnoho jiných, v češtině vydaných knih a mnoho nových informací nepřináší. Ve skutečnosti je napsána tak, že pokud zmiňuje nějakou už dobře jinde popsanou „záhadu“, záhadný archeologický nález, pak je popis delší (opakuje , co je uváděno v jiných knihách), tam, kde zmiňuje nějaký archeologický nález méně známý, je popis také stručnější, takže se čtenář nic nového nedozví. Prakticky všechny „záhadné“ nálezy jsou zde jen opakovány a číst jejich stručný výčet je až únavné. Sloh je navíc mnohdy dost neobratný, některé odstavce nutí k několikerému přečtení, aby se čtenář pochopil, co autorka vlastně chce říci a ani to nemusí pomoci. Nevím, jak si třeba představit takto popsaný předmět: „Záhadné artefakty jsou velice malé, měří od 0,003 milimetru do 3 centimetrů. Jsou tvořeny tenoulinkou tyčí o průměru půl milimetru, která je ovinuta ještě tenčí spirálou…“ Ale i jiné popisy jsou pozoruhodné – třeba když je zmíněna jakási potopená starověká loď, která „vyrazila“ z Řecka do Malé Asie. „Měla namířeno k Sicílii…“ upřesňuje autorka (zde tedy asi zapomněla připomenout znalost kulatosti Země před 2600 léty, když loď bezpochyby volila trochu delší cestu kolem zeměkoule…). Zajímavější to začíná být až asi v polovině knihy, kdy přijdou na pořad záhady ve vývoji člověka (tedy hlavně Homo sapiens). Zde je třeba asi málo známá informace, že Homo sapiens při křížení s Homo neandertahalensis získal geny, které mu pomohly vůbec přežít dobu ledovou. Nebo že nálezy koster tzv. skrčenců, považovaných za způsob pohřbu ve starší době kamenné, jsou ve skutečnosti lidé, kteří náhle umrzli při nějaké globální katastrofě. Také informace o člověku z Mouillans je zatím málo uváděna, zde je ovšem (viz výše) informace velice stručná a tedy přinášející málo nového. To je ale asi také veškerá „přidaná hodnota“ ke spoustě jiných knih na stejné téma. Je zde navíc řada skutečných nepravd – třeba zmínka o Aghartě na základě nějakých pověstí z Tibetu. Při tom je známo, že nejvyšší tibetská duchovní autorita, dalajláma, se výslovně vyjádřil, že pojem „Agharta“ není v Asii znám … (ve smyslu, jak o ní píše autorka tento pojem „vynalezli“ ezoterici a poprvé ho použil francouzský autor, koloniální úředník Jacolliot v roce 1873). Pokud ovšem nepočítám senzační informaci (str.132), že v jakémsi záhadném kovovém artefaktu („rouře“) z dávné minulosti čínští vědci nalezli celých 8% (slovy osm) lidstvu neznámých prvků! To by tedy byl objev, proti kterému i potvrzení existence nějaké dávné civilizace je úplná marginálie. Tento objev by totiž mohl znamenat zřícení celého našeho standartního modelu fyziky. Nebo důkaz, že naše fyzikální zákony nemají obecnou platnost v celém vesmíru a v celé jeho historii! Kdyby ovšem nešlo o nesmysl, způsobený (doufám) jen špatným překladem z nějakého cizího zdroje, nikoliv úplnou neznalostí autorky v oblasti fyziky. V knize je navíc jen velice chudý ilustrační doprovod, při čemž z autorčina popisu mnohých artefaktů rozhodně čtenář nebude moudrý. Kniha snad může uspokojit úplného začátečníka v četbě tohoto žánru (pokud ho úplně některými „informacemi“ nezmate), i od českých autorů máme knihy podstatně lepší (např. od Vašíčka).

22.04.2022

Moc pěkná a povedená kniha! Vydána hlavně pro mladší čtenáře (pro skauty, vydalo ostatně Sdružení přátel Jaroslava Foglara), musí ale zaujmout i (nebo spíše, protože ti to asi více ocení) čtenáře starší, ty, kteří byli v dětství okradeni o dobrou dobrodružnou literaturu všelijakým Čukem a Gekem a dnes i ve vyšším věku, třeba z pouhé nostalgie, čtou takovouto literaturu. V knize nejde totiž jen o vlastní, poměrně krátkou a u nás málo známou povídku. V úvodu je popsána její historie – dějově na knihu o Mauglím sice navazuje, ale dobou svého vzniku ji naopak předchází. V češtině přitom nebyla nikdy do souboru povídek Knihy džunglí zahrnuta. Knihu doprovodil krásnými kvaši a perokresbami ve stylu klasických ilustrací Zdeňka Buriana k Mauglímu (nebo Knize džunglí) Burianův následovník na poli ilustrací dobrodružné literatury, Petr Modlitba. Už jen kvůli těmto ilustracím stojí kniha za to. Navíc je v ní obsáhlý doslov o autorovi Kiplingovi, jeho knihách i vydáních Knihy džunglí, v češtině i angličtině, jak původního textu i nově ve formě komiksu, vše doprovázeno opět četnými ukázkami ilustrací z různých vydání (zvlášť zajímavé je srovnat ilustrace Angličana Stuarta Tresiliana s ilustracemi Burianovými). Takhle si představuji vydání pro sběratele knih. Knihu lze nanejvýš doporučit!

16.04.2022

(SPOILER) I když téma Atlantidy není žádná moje specializace, přesto za celá léta se mi v knihovně nahromadilo nejméně 25 knih se jménem Atlantidy přímo v názvu a ještě nejméně půl tuctu dalších, které o Atlantidě také pojednávají, i když ji v názvu knihy nemají. A to nepočítám další knihy na téma Atlantidy (dobrý tucet), které patří do žánru beletrie. Je tedy zcela nesmyslné, když další kniha o Atlantidě vychází v edici s názvem „Zamlčené dějiny“.
Tentokrát jde o novou knihu o Atlantidě od českých autorů. Mnoho nových informací však bohužel nepřináší. Schéma je klasické – od Platóna přes pyramidy v Gíze a Sfingu až do Mexika a k Inkům a odtud do Atlantidy. Snad jediné nové co kniha přináší je kapitola 8, věnovaná pokusu vysvětlit a nějak překlenout časovou propast několika tisíc let mezi zánikem Atlantidy (v „klasickém“ datu podle Platóna) a prvními doloženými starověkými civilizacemi (vysvětlit lépe než jiní autoři, podle kterých se Platón prostě spletl v určení času, který uplynul od zániku Atlantidy, 10x). Autoři do té doby umísťují Osirisovu říši v dnešním Egyptě a Rámovu říši v Indii a pak už dokazování jede ve známých kolejích, materiální důkazy máme – pyramidy v Gíze, Sfinga, jsou ve skutečnosti mnohem starší, z Indie máme, jako důkaz, zase epos Rámajána a spisy podobné. Přidaná hodnota (k řešení problému Atlantidy) tady bohužel malá, nic zcela nového se zřejmě neobjevilo nebo o tom autoři nevěděli. Snad někdy příště. Celkově za tři.

16.04.2022

Velice dobrá kniha. O lidech, kteří se po okupaci své vlasti postavili okupantům se zbraní v ruce. Jde o okupaci Pobaltí Sovětským svazem v roce 1939 a o Litevce, Lotyše a Estonce, kteří po skončení 2. světové války, kdy se po vyhnání jedněch, německých, okupantů, vrátil okupant ruský, začali beznadějný boj za svobodu svých vlastí. Boj předem prohraný, který neměl sebemenší naději na úspěch. Už země, kde bojovali, není pro nějaký partyzánský boj ani zdaleka tak „vhodná“, jako byly třeba za 2. světové války hory Balkánu. Nebo vietnamské džungle či hory Afghanistánu. Naděje na nějakou pomoc ze zahraničí žádná (i když USA okupaci Pobaltí nikdy neuznaly). Nebylo ani kam ustoupit. U nás se mohli ti, kdo se komunistickým zločincům postavili se zbraní v ruce, pokusit probít přes hranice na Západ (Mašínové). Zde bylo možné jen bojovat a zemřít, tyto neobyčejně odvážné vlastence čekala jedině smrt z rukou rusáckých vrahů – v boji, v mučírnách NKVD nebo v Gulagu. Otázkou bylo jen kdy. Přesto bojovali. Pro mne (po přečtení této knihy) jde snad o největší hrdiny, o kterých byla kdy napsána kniha. Od rusáckých vrahů si samozřejmě, kromě smrti, vysloužili hanobení, lživé označení „fašisté“ – podobně jako bojovníci za svobodu Ukrajiny dodnes v hlavách, do kterých to natloukla rusácká demagogie, bohužel i některých Čechů, straší jako „banderovci“ a „nacisté“. Právě proto jsou takové knihy, které nejsou psány pod ideologickým vlivem rusácké stupidity, lží a vymývání mozků, velice potřebné (viz právě třeba diskuze na téma „banderovci“ dodnes i u nás). Rozhodně doporučuji přečíst!

05.04.2022

Pro mne, od dětství, pohádkové ilustrace = Artuš Scheiner a ilustrace dobrodružných příběhů = Zdeněk Burian. Oba na svých písečcích prostě jedničky s obrovským náskokem. Je příznačné, že na oba dolehla (jak o tom svědčí citáty dobových názorů i v „Kulihráškovi“) doba, přesněji došlápla si lůza, která se po roce 1948 chopila „řízení kultůry“. Takže, podobně jako Burian, i Scheiner byl jeden čas na indexu a ostatně, podobně jako Burian, když se konečně „směl“, byla nová vydání knih s jeho ilustracemi spíše odstrašující ukázkou schopností socialistických tiskáren a jejich socialistické práce. Naštěstí jsem po matce měl pohádkové knihy se Scheinerovými ilustracemi, vydané těsně po první světové válce. Takže jsem samozřejmě vydání Kulihráška velice uvítal – kvalitě provedení zde ovšem odpovídá cena, která není malá. Není to sice monografie, však autor si na toto téma také posteskl, ale zaplaťbůh alespoň za toto. Kniha velkého formátu, dokonale vytištěná. S celkem obsáhlým přehledem umělcova vývoje, ukázkami jeho ilustrací (hlavně k pohádkám) a také již zmíněné ohlasy na jeho tvorbu, včetně těch z doby okolo roku 1950. Monografii to nemůže nahradit, ale zatím nic jiného (ne-li lepšího) není. Samozřejmě se kniha věnuje – v souladu s názvem – hlavně jedné části Scheinerova díla, jedné kapitole jeho uměleckého života. Ve své době asi také velice populární, tato doba je ovšem v nenávratnu. Takže i když jde vlastně o jednoho z průkopníků komiksu v Československu (tenkrát nazývaného „leporelo“, „obrázková alba“ nebo obrázkový seriál), dnes jde jen o historický dokument (a pro sběratele, kteří platí v aukcích několik set korun za původní vydání jednoho Kulihráškova dobrodružství o příležitost, získat, z tohoto hlediska za rozumnou cenu, celou sérii). Autorka textu Kulihráška i sám Artuš Scheiner měli tedy opravdu bujnou fantazii a dokázali Kulihráška „zabudovat“ do až neuvěřitelných prostředí. Od prvních „alb“, určených k seznámení malých čtenářů s domácími zvířátky či písmeny abecedy se Kulihrášek později dostával do prostředí mnohdy dosti bizarních. Někdy šlo i o jakousi agitaci pro státní politiku – třeba seriál o sokolském sletu či vojácích. Pro tehdejší děti snad i zajímavá dobrodružství, pro dnešního „čtenáře“ jen doklad Mistrovy umělecké suverenity i v takovýchto, někdy až kýčovitých příbězích. Ale celkově: nové vydání je rozhodně výborná věc, když na skutečnou monografii si asi ještě počkáme – i s ohledem na v knize konstatovaný fakt, že Mistrovo dílo se tak nějak rozeběhlo po světě a je někde v soukromých sbírkách, nekatalogizované a pro veřejnost nedostupné … Při tom nejde jen o ilustrace k pohádkám (mne by třeba zajímalo 48 barevných ilustrací k pohádkám Šťastného domova, které asi kompletně vyšly jen v cizině), ale také, i když rozsahem zřejmě méně početné, ilustrace k dnes většinou už „nečitelným“ společenským románům z té doby nebo i (byť nemnohé) ilustrace či obálky ke knihám dobrodružným. Zde je na místě moje jediná výtka ke knize, totiž, že neuvádí jako přílohu ani třeba jen neúplný seznam knih, které Mistr ilustroval. Snad se jednou dočkáme.
K dokumentům v knize ještě malý dodatek. Komunistický ničitel kultury a hlavně lidských životů (ovšem Artuš Scheiner už byl mimo jeho vliv, tak alespoň poplival jeho dílo a památku) Stanislav Neumann nemohl ve svém štvavém projevu – jako všichni komunisti – nelhat. Takže drze řekl: (cituji z knihy, str. 67 a další) „...umělcům tohoto typu je lidová pohádka cizí … hrdinové, to jsou – docela proti tradici, proti duchu pohádky – princátka, oblečná do sametových šatů, půvabně bezduchá a připomínající svou učesanou vycíděností tak zostuzenou postavu, jako je Malý lord … to není český svět, svět českých chalup …. docela bezostyšně se tu pletou typické maurské arabesky s německou nápodobou gotiky … prostě pohádkové je pro Scheinera to, co my známe v neméně odporné podobě z … nevkusné secese v architektuře a v celém myšlení měšťáka …“ Současně si pochvaluje mj. tvorbu Josefa Mánese a Mikoláš Alše, které staví k Scheinerovi do protikladu. Tento hlupák zřejmě vůbec nikdy neviděl obrázky těchto malířů (Leninovy spisy tedy opravdu neilustrovali). Stačí si ale jejich obrázky prohlédnout a porovnat. Alešovy kresby třeba k lidovým písničkám (nebo dokonce obrázek sv. Václava na pohlednici z roku 1920) nebo Mánesovy ilustrace k „Rukopisu královodvorskému“ (vyd. Šimáček 1886) či litografii nazvanou prostě Domov (z roku 1854). A porovnat s oděvem „lidových“ hrdinů pohádek v pojetí Artuše Scheinera, třeba s „Neohroženým Mikešem“ z pohádky Boženy Němcové. Oděv (podle představ tehdejších „vlastenců českých“), je jakýsi (staro)slovanský) kroj(?), zcela shodný u všech zmíněných malířů: jakési přiléhavé kalhoty, dole ozdobené nějakým nápletem, na nohou jakési láptě, připevněné řemínky, okolo pasu jakýsi řemínkový opasek … Samozřejmě zcela ahistorický oděv, ale zde vytvářející pohádkovou atmosféru v souladu s textem české pohádky. Komunistický lhář a nevzdělanec ovšem kádroval a tato ničemná činnost byla vždy na základě lži.

28.01.2022

(SPOILER) Čtenář musí přistoupit na pravidla hry: nejde o žádný román o archeologii jako Bohové, hroby a učenci od C.W. Cerama, nejde ani o ryzí „archeologické“ dobrodružství ve stylu Indiana Jones (mimochodem knihy o něm vyšly dříve). Není to ani výslovně nějaká konspirační teorie (jako Šifra mistra Leonarda), byť je zde tématem „objev“ čehosi, co jiní, mocní, chtějí utajit. Spíše než konspirace prostě mystifikace. Byl biblický ráj (zahrada Eden) a kde? To je něco jako hledání Atlantidy (ostatně, je Atlantida zkreslená vzpomínka na ráj nebo naopak ráj na Atlantidu – vyspělou předvěkou civilizaci? I o tom někteří uvažují). A jako Atlantidu (a Eldorádo a další legendární země) tak i Ráj hledají (a „důkazy“ nacházejí) autoři v knihách o záhadách stejně jako autoři čisté literatury fantasy. Snad jen knih o tomto hledání není tolik jako u Atlantidy. Nálezy jsou ovšem často neméně senzační – jakýsi slovenský autor – snad vlastenec nebo humorista - nalezl biblický ráj dokonce na Slovensku, řeky ráje jsou zde Váh a Hron! To kniha „A ráj už byl“ je přece jen uvěřitelnější. Trochu klame vydavatel, nakladatelství Dobra. To vydává sice ledacos, ale protože vydalo také většinu knih skutečného odborníka na starověké texty a archeologa Zecharii Sitchina, může někdo očekávat od knihy „A ráj už byl“ něco podobného. Ovšem: i když Sitchinovy interpretace těchto textů, teorie, které na jejich základě vytvořil, považují mnozí za ryzí fantazírování, přece jenom je to vystavěno na skutečných archeologických materiálech. Ne tak tato kniha: zde jsou materiální důkazy existence Ráje či hrobů patriarchů a proroků „objevem“ archeologa, který není ničím jiným, než postavou literární. Že vše kolem je celkem realisticky popsané je věc druhá. Prostě mystifikace, „doložená“ i fotografiemi čehosi a náčrtky nalezených artefaktů. A i když tato mystifikace jistě vychází z reality – třeba popisu problémů skutečných archeologů při bádání v pouštích Blízkého východu, kde ani technika 21. století není schopna příliš pomoci. Mimochodem, podobně líčí až nepřekonatelné obtíže pro bádání archeologů v jiném biotopu, amazonském pralese, kniha Stana Halla Archivy Atlantidy - Zlato Tayoů (kde jde o pátrání po neméně legendární „kovové knihovně“ mimozemšťanů či Atlantiďanů)… Čtenář, který v takových zemích nebyl si to asi skutečně neumí ani představit. Tento popis je pro mne v knize Ráj už byl to nejzajímavější. V poslední čtvrtině knihy pak autor od mystifikace přechází k ryzí záhadologii, ke svým teoriím proč lidé (nejen Adam s Evou, bylo jich mnoho) museli opustit ráj (klimatická změna!), proč vznikl islám či o roli templářů v dějinách. Zde několik neotřelých názorů kniha přináší.
Každopádně mne přiměla trochu si zopakovat Bibli (i s výkladem různých historických souvislostí) ve výborné příručce Průvodce Biblí (odvolávání na Bibli v knize A ráj už byl souhlasí) a o Ráji jako legendární zemi a kde ji všude hledali jiní autoři si počíst v Ecových Dějinách legendárních zemí a míst.

17.04.2021

Kniha o knihách o objevování Tibetu. Nechybí stručné encyklopedické heslo Tibet a heslovitý přehled dějin. Pak se kniha věnuje literatuře (od starověkých autorů až po polovinu 50.let minulého století), která ve formě cestopisů objevovala tuto vždy těžko přístupnou zemi. Výběr autorů (cestovatelů) i jejich děl je velmi obsáhlý. Přesto je ale škoda, že jediný obrázek připomíná zájem teosofů o Tibet. Ti sice asi moc vědeckých poznatků z Tibetu nepřinesli, zato svou činností bezpochyby přispěli k nárůstu zájmu veřejnosti o tuto zemi a její kulturu. Zmíněn není ani Ferdynand Ossendowski (kniha Zemí zvířat, lidí a bohů), který na svém útěku ze Sibiře před „nepřátele revoluce“ vraždícími čekisty se rovněž dostal až do Tibetu, projít tudy do Indie se mu ale nepodařilo. Není uvedena ani kniha českého cestovatele Alana Černohouse Magické praktiky sovětských tajných služeb, která by doplnila profesorem Kolmašem uvedené ruské objevitele Tibetu (hlavně Roericha). Těch je uvedeno několik a to dokládá, jakou snahu mělo Rusko vždy o proniknutí (přes Tibet) do britské Indie. A že to vůbec neskončilo vznikem SSSR, naopak, podobně jako u nacistů, výpravy řídila tajná policie (o tom se u Kolmaše v heslu Roerich nedočteme). Nacistické výpravy jsou zmíněny jen uvedením jména Ernsta Schäfera v textu kapitoly o cestovatelích ve XX.století a titulu jeho knihy v doplňujícím seznamu literatury. Při tom právě tyto nacistické výpravy dodnes vzbuzují diskuse a mnoho mýtů na téma co tam vlastně hledaly a skutečně našly. Chybí i zmínka o titulu, který o nacistických výpravách pojednává: Himmlerova křížová výprava (autor Christopher Hale), a samozřejmě není uvedena kniha Nacisté v Tibetu (autor Peter Meier-Hüsing), ta ovšem vyšla česky až po vydání knihy Kolmašovy.
Kniha je bohatě ilustrována, hlavně mapami se zakreslením cest objevitelů. Bohužel, mnohdy staré mapy nejsou reprodukovány dost čitelně (velikost mapy i kvalita reprodukce), takže slouží skutečně jen jako ilustrace. Celkově pro toho, kdo se o Tibet zajímá, výborná příručka. Alespoň mne inspirovala k doplnění mé sbírky knih na toto téma nejméně o 2 další zajímavé tituly.

08.04.2021

Chlapecký román, jakási „záhada šifry“ (mám-li použít analogii s Foglarem), odehrávající se těsně po skončení 2.světové války v částečně už „vysídleném“ Mostě (do té doby spíše Brüx), kam přichází (nebo se vrací) Češi. Na rozdíl od foglarovek tedy zasazeno do konkrétního místa a času, s realisticky popsanými fakty doby a dobrou zápletkou. Chlapci, prožívající své dobrodružství v napůl pustém městě měli ovšem s tím, že narazili na skupinu Němců, provádějící pokyny organizace Werwolfů, spíše „štěstí“, že se k něčemu takovému připletli – jak dnes dokládá četná literatura, celé záškodnické hnutí Werwolfů se sice zmohlo na několik vražedných akcí (nejen v „Sudetech“, ale i na Západě, v Cáchách atd.), nebylo jich ovšem mnoho (vůbec ne, jak si asi představovali ti, kdo Werwolfy založili a cvičili), hnutí se (bez vedení) rychle rozpadlo a bylo spíš (po dobu komunistického režimu) propagandisticky využíváno - viz nevyšetřený výbuch v Krásném Březně a jeho následky. Tajných skladišť bylo na celém československém území odhaleno (bezpečnostními specialisty!) za celou dobu doslova sotva pár desítek.
Zajímavé jsou dobré (a na autora, Milana Fibigera i četné) ilustrace.

02.04.2021

Rozšířené vydání autorovy knihy Záhady oceánu. K tam uvedeným záhadám přibyly mj. staré mapy, záhada kukuřice, Oblast 51 a co může skrývat, Guančové a jejich pyramidy či existence superkavitačních plavidel a podobných futurologických systémů (zbraní) .....

11.03.2021

Zajímavá knížečka pověstí, které si vyprávěli obyvatelé Šumavy v oblasti Svaté Kateřiny či dnes neexistujícího Červeného Dřeva (Rotbaum) a stále existujících obcí na bavorské straně. Z velice chudého kraje, odkud se emigrovalo i do Brazílie, ale lidé zde žili, aniž si museli dělat jakékoliv starosti s nějakou hranicí ….

05.03.2021

Z více původních zdrojů upravené zápisky českého (spíše rakousko-uherského) cestovatele Emila Holuba, první z celkem tří plánovaných knih, další (Jaro v Africe a Za řekou nesnází) už Toužimský a Moravec díky, i pro kulturu „blahodárnému“ komunistickému puči, nestihli po roce 1948 vydat. Pěkné ilustrace – kvaše i perovky od Zdeňka Buriana.
Na mne jsou v knize sice až příliš dlouhé pasáže, popisující zvířenu (hlavně ptactvo) a rostliny končin, kterými Holub cestoval, pasáže, které jsem pak už přeskakoval, jinak ale určitě zajímavé čtení. Zajímavé už jen tím (překvapilo mne), že již tenkrát (v roce 1872!), vlastně ve středu jižní Afriky, nežila téměř žádná velká zvěř, rozhodně zde nebyl už tenkrát žádný „Ráj divokých zvířat“….. A ještě mnohem zajímavější je líčení obyvatelstva, domorodého i anglických a burských osadníků, a nalezišť diamantů.
Zhruba ve stejnou dobu byl v jižní Africe také H.R.Haggard, který své prožitky zpracoval hlavně v serii románů o Allanu Quatermainovi (jeho některé práce odborné či politické o situaci v této anglické kolonii v češtině nevyšly). (Haggard přišel do jižní Afriky v roce 1877 a strávil zde skoro 5 let, Holub poprvé v roce 1872 a pobyl zde 7 let. Pak se sem ještě vrátil. Měli tedy možnost se i potkat.) Srovnat to, co líčí ve formě dobrodružného románu, často žánru fantasy, Haggard, a ve formě cestopisu Emil Holub je také zajímavé. Nutno říci, že se v podstatě zcela shodují. Holub popisuje to co viděl a prožil bez jakékoliv dnešní (skoro už povinné) “korektnosti“: domorodé obyvatelstvo bylo většinou na velice nízké materiální i kulturní úrovni a mělo své, často velice krvavé, „krále“ (zlí kolonizátoři při tom bezpochyby ho ještě ani nestihli na tuto úroveň svým vykořisťováním přivést, do země teprve pronikali. A černoši se vesele masakrovali mezi sebou). Zajímavé také je, jak v zemi, později léta různě bojkotované, až do pádu režimu, kvůli „bílému“ apartheidu, byl dávno před tím černošský apartheid a jak jednotlivé domorodé kmeny a národy (už se neříká rasy) pohrdaly jeden druhým ….. Černoši, které si Holub najímal, nevynikali pracovitostí, zato sklony ke krádežím a loupežím. Ovšem i osadníci někdy nebyli žádný výkvět civilizace – Holub například líčí setkání s tlupou neúspěšných burských osadníků, živících se prostě vydíráním a přepadáním pocestných…. Haggard alespoň některé černošské hrdiny svých románů idealizuje až do podoby ideálního supermana, čestného, ušlechtilého a odvážného – viz například Olfan, král Dětí mlhy, nebo pretendent na královský trůn v Dolech krále Šalamouna Umbopo a tamtéž k smrti věrný Quatermainův sluha Ventvögel či jinde Hotentot Hans. Podobně Verne v románu Hvězda jihu (odehrávajícím se tamtéž v tutéž dobu) má příkladného domorodého hrdinu, přímo žhavého po vědomostech, Matakita. Verne v jižní Africe ovšem nikdy nebyl, jeho popis diamantových dolů a života v táborech hledačů diamantů se ale plně shoduje s tím, co zde zažil a popsal Emil Holub.
Na knize je také zajímavé – a Holub to otevřeně popisuje s dávkou sebeironie - jaký, až neuvěřitelný greenhorn byl a co za to mnohdy zaplatil. Jeho odvaha pustit se (takto „připraven“) mimo i tu chatrnou civilizaci okolo Kapského města či Port Elizabeth byla obdivuhodná.
Příliš se autor ovšem nerozepisuje o konfliktu s jiným Čechem, světoběžníkem Čeňkem Pacltem (upravovatel Holubových zápisků Kuzma v poznámce píše o „svého času nechutné senzaci“). Je veliká škoda, že knihu Čeňka Paclta Old Bass, kterou chystali k vydání s ilustracemi Zdeňka Buriana Toužimský a Moravec, komunisti také „zařízli“ a dodnes nevyšla. Možná bychom se tam dočetli více i o této epizodě a mohli si udělat lepší obrázek o co přesně šlo a kdo byl v právu …...

05.03.2021