3497299
komentáře u knih
Je mrtvý
Vladimír Balla
Málokdy čl. narazí na tak chytrou a podnětnou prózu. Mezi Ballovy přednosti patří propojování – na hraně bezbřehé manýry (nevázanost), ovšem vždycky sleduje další interpretační plán (inteligence). Některé z povídek jsou docela fascinující.
Kontrapunkt života
Aldous Huxley
Kniha, která nemá žádnou slabou stránku. V podstatě geniální dílo. Vážně.
Ve službách Spravedlnosti
Ann Leckie
Nářky smutných/zuřivých štěňátek nemá smysl poslouchat. Nejsem si úplně jist českým překladem, ale sama o sobě je Ve službách spravedlnosti značně zajímavá a originální kniha. Víc žen do SF!
Poslední útěk Adama Drechslera
Jiří Pehe
Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.
Afekt, výraz, performance. Proměny melodramatického excesu v kinematografii těla
Jiří Anger
Podnětná a zejména v českém kontextu dosti originální studie vycházející ze spinozovsko-deleuzovské teorie afektu, s níž přes současnější teoretické přístupy (např. Brian Massumi) zkoumá afekt v audiovizuálním umění – v avantgardě, mainstreamových melodramatech i žánrových dílech. Především tedy ve filmu a se speciálním zaměřením na díla Wernera Schroetera, jež jsou prodchnuty Schroeterovou celoživotní fascinací operou.
Před časem
Georges Didi-Huberman
Podobně jako u práce Ninfa moderna, i tady se Didi-Huberman zabývá zejména svými oblíbenci – Walterem Benjaminem, Aby Warburgem a k tomu Carlem Einsteinem. Klíčový bod, kolem kterého se práce točí, je anachronismus v rámci dějin umění. Benjaminem, Einsteinem a Warburgem se autor zabývá právě proto, že jde o myslitele v tomto poli spíše opomíjené, přičemž důvod opomíjení je zřejmě mimo jiné právě v jejich odmítání tradičních historických přístupů, které si lžou do kapsy, když si hrají na objektivnost a čistotu interpretace děl a jejich kontextů jednoduše cestou proti proudu času - jakoby šlo o jeden spojitý a plynulý dějinný proud. Benjamin a Einstein naopak s anachronismem jako zásadním prvkem v různých formách konstruktivně pracují. Jejich přístup vede pak mimo jiné také k odmítání přístupu k umění z hlediska jeho reprezentativní, figurativní funkce. Didi-Huberman jde coby teoretik a historik umění v jejich „alternativních“ stopách, přičemž jeho práce zřejmě patří k tomu nejzajímavějšímu z téhle oblasti.
Půjčovna masa
Richard K. Morgan
První díl kyberpunkové trilogie, kterou Netflix naprosto zprznil v první řadě seriálu (kniha se v originále jmenuje Altered Carbon, stejně jako seriál – viz poznámku níže). V souladu s žánrovým stereotypem je příběh vyprávěn ve stylu detektivek drsné školy a jeho hrdina Takeshi Kovacs je obdobou „drsného detektiva“. Není to sice kdovíjak originální, ale má to něco do sebe. Fikční svět je postaven na hlavním prvku, kterým je možnost záznamu a kopírování lidského vědomí pomocí báze – jakéhosi čipu, jenž se lidem po narození implantuje mezi mozek a míchu. Nastavení podmínek samozřejmě nabízí řadu zajímavých situací, jako je relativní nesmrtelnost, možnost vytváření dvojníků, zálohování vědomí, střídání těl (vč. syntetických, či alespoň různě upravených), z toho plynoucí náboženské konflikty a třídní rozdíly. Co se týče těchto témat, tak většinu z nich již zpracoval v rámci sci-fi literatury více do hloubky i do šíře někdo jiný (kupříkladu v jistých ohledech zřejmě nedostižný Greg Egan). Ale příběh, jenž pracuje se zápletkou obsahující zvrhlé sexuální praktiky a s nimi spojené zločiny, funguje docela dobře. Morganův svět má tedy několik technických nedostatků (oproti zmiňovanému seriálu je ale v zásadě velmi konzistentní a logický) – tím hlavním je pro mě asi to, že se nikde neřeší, jakým způsobem s bází interaguje mozek. U syntetických těl bych to chápal, ale většina lidstva střídá skutečná biologická těla vzniklá pohlavním rozmnožováním, přičemž tato těla zřejmě obsahují i mozek. Právě jeho neuronová struktura je přitom tím, co tvoří osobnost člověka, která se nahrává do báze, přičemž je dost těžko představitelné, že by se po vyměnění báze tahle síť nějak přetransformovala pro novou osobnost (výměna těla je rychlá záležitost). Mozek v tělech musí fungovat, protože veškeré smysly jím zřejmě prochází a jsou jím zpracovávány, přičemž báze je jen jakási vnitřní záloha dynamicky zrcadlící neuronovou strukturu. Z tohoto hlediska by pak celý proces a tím pádem i celý fikční svět moc nedával smysl a Morgan to v knize vůbec nikde neřeší. Tudíž je třeba trochu přimhouřit oči. Takový Egan by se takové chyby nikdy nedopustil (nedopustil by se ani mnohem menších chyb), proto když budu měřit úroveň hard SF literatury čistě z hlediska její nápaditosti a konzistence, pak Morgan bohužel první ligu nepředstavuje.
Recenz(i)e Reflex(i)e
Fedor Gál
Fedor Gál je bezpochyby dosti sečtělým a nikoli hloupým komentátorem/intelektuálem. Problém REFLEXÍ ovšem je, že jsou většinou celkem banální a v jejich stávající formě moc nechápu, proč je někdo nechal knižně publikovat. Jedná se o krátké zápisky z knih, které autor četl – takový čtenářský deník s poznámkami. Krátké texty zahrnují uvedení do kontextu přečtené knihy, která Fedora nějak zaujala (většinou se jedná o politologickou, populárně-vědeckou, historickou či duchovní literaturu), dále shrnutí jejího obsahu a pak nějaké krátké zamyšlení. Coby esejistika je to dosti slabé - autor svoje myšlenky většinou nerozvádí za rámec samotné reflektované knihy, nebo je nechává na úrovni naprosté obecnosti liberálně-konzervativního světonázoru, jaký sám zastává. Pokaždé jsem očekával, že se v určitém okamžiku snad konečně k něčemu zásadnějšímu dobere, ale reflexe vždy záhy skončí a započne se další. Úvahy jsou přitom tak asi na úrovni toho, co člověku proběhne hlavou, když se nad něčím zamyslí během krátké chvilky v kuchyňce nad kávou. Fedor Gál je ve směru kulturní či civilizační rovnosti a společenské otevřenosti liberálem. Je ovšem na druhou stranu konzervativní např. v pojetí tradičního významu rodiny, vlastnického práva, politického řešení mezinárodních konfliktů a k jakékoli postmoderní relativizaci se staví kriticky. Co se týče víry, je poněkud bezbřehý – oslovuje jej kde co: od křesťanství, přes Krišnamúrtiho, zen buddhismus až po teorie Ervina Lászlóa. Ve všem si najde nějakou tu životní pravdu či poučení. Takový přístup je samozřejmě adekvátní, ovšem text, který se nijak nevymezuje, který postrádá názorovou vyhrocenost či ostřejší myšlenkový průnik, poněkud ztrácí na relevanci. Neříká totiž o ničem nic zásadního – nanejvýš truismy, že každé tradiční učení v sobě nese nějakou moudrost. Ano, nese, ale co z toho. O daných tématech se tak člověk v REFLLEXÍCH nedozví kromě různých samozřejmostí téměř nic. Kniha je tudíž o jediném: Fedoru Gálovi. Ten sice coby osobnost není bez zajímavosti, ale jeho REFLEXE v knižní podobě působí mělce. Soudím, že je měl nechat v původní podobě blogerských příspěvků, neboť čtenář je v prostředí bezbřehého internetového oceánu přece jen o něco shovívavější.
Oba dva
Liviu Rebreanu
Rumunský sociálně kritický román s rámcem detektivního pátrání po pachateli dvojnásobné vraždy, jež zburcuje jinak poněkud unylou atmosféru rumunského maloměsta. Rebreanu je jeden ze stěžejních pilířů rumunské meziválečné prózy. Přestože je třebas oproti takovému Michailu Saltykovu-Ščedrinovi na své postavy v podstatě velmi vlídný, jeho próza nepostrádá nádech jedovatosti – příliš kladně z ní nevychází panstvo, služebnictvo, ani zastupitelé vyšetřovacích orgánů. Autor především správně pochopil, že nestačí, když se na detektivní žánrový mustr napasuje nějaký ten společensko-kritický background, ale že objasnění okolností vraždy a odhalení vraha by mělo samo o sobě přinést zásadní změnu ve vnímání předkládaného obrazu světa. Alespoň tedy v případě těch kriminálních románů, jejichž ambice jsou vyšší, než jen zdárně technicky variovat proces zločin-rekonstrukce-řešení.
Vtip a jeho vztah k nevědomí
Sigmund Freud
Na Freudovu práci se dívám spíše se značným podezřením, jelikož si myslím, že je poplatná příliš schematické a do značné míry kulturně podmíněné mysli svého tvůrce. Přesto nelze Freudovi nepřiznat mnoho originálních náhledů a velmi důmyslné a zevrubné zpracování daných témat. Zvláště když se vezme v potaz, že šlo ve své době o dosti průlomové náhledy. VTIP je na prvních cca 100 stranách podrobnou typologií a kategorizací vtipů, přičemž Freud celkem důmyslně rozlišuje mezi vtipem jako takovým a komičnem, naivnem či humornem (i když to není zcela relevantní poznámka, je třeba dodat, že některé vtipy - asi tak tři nebo čtyři - mi přišly celkem dobré a při jednom jsem se dokonce uchechtl nahlas - kupříkladu: Ta dívka mu připomíná Dreyfuse - armáda nevěří na její nevinnost. Nebo: Pročítal Homéra s takovým nasazením, že četl Agamemnón všude, kde stálo angenommen). Freud nejprve sveřepě vysvětluje každý uvedený vtip (což je samo o sobě docela zábavné), rozebírá jeho podstatu a odvozuje tak příslušné zařazení pod utvořené kategorie, přičemž trvá na tom, že je třeba vycházet ze stavby vtipu samotného, nikoli jeho účinku. Oddaluje přitom to, co je celkem jasné od začátku - že pokud se na vtip díváme fenomenologicky, lze dojít k společnému základu. Tím je dle mého názoru to, že mysl sleduje jednu cestu, přičemž se mu nečekaně ukáže jiná, která vede k odlišnému významu skrze překvapivé postupy a spojení, přičemž skok mezi nimi je vtipný dle jeho velikosti, dle míry redukce původní závažnosti a dle dalších okolností (rozpoložení, kontext). V tomto ohledu mě napadlo, že samotný Freudův spis by bylo lze brát coby svého druhu vtip: čtenář si myslí, že čte knihu o vtipu, ovšem nakonec zjišťuje, že je to o podvědomí - bohužel to tak úplně nefunguje, protože Freud „překvapivou“ pointu prozradil již v předmluvě... K něčemu podobnému, tedy co se týče struktury účinků vtipu na člověka, nakonec dochází i autor, přičemž je tedy třeba přiznat, že jeho rozbor je i v tomto ohledu nakonec poměrně chytrý, vnitřně celkem konzistentní a vede k některým překvapivým poznatkům. Čili ať je člověk freudovec nebo ne, VTIP stojí za pozornost. Už jenom proto, že Freud svým myšlením samozřejmě ovlivnil prakticky celou západní kulturu, přičemž jeho teorie mohou být mylné, ale nejsou hloupé.
Suprematické zrcadlo. Texty k bezpředmětnosti
Kazimir Malevič
Vybrané eseje Kazimira Maleviče mají rozsah od uměleckého manifestu až po ontologické úvahy založené na dualitě mezi volní silou, která spolu s myšlenkou tvoří nadpřirozenou sféru, a materií. Smyslový svět je pro Maleviče zdáním - je utvářen snahou vůle a představy dát mu vnímatelnou formu. Neměnná a věčná materie, která je základem bytí, je přitom nedosažitelná a nepoznatelná. Malířství by se pak mělo osvobodit od prostého principu znázorňování skutečnosti dle stanovených kritérií věrnosti, naopak by mělo směřovat k vlastnímu autonomnímu světu forem, jemuž je suprematismus vývojovým vrcholem. Suprematismus je při tom Malevičův abstraktní, zcela nepředmětný styl, v kterém se umění dotýká původních forem bytí před vůlí a představou zformovaným světem. Malevičova filozofie zajisté není příliš originální, ale coby myšlenkový background jeho umělecké tvorby je velmi zajímavá. Texty je třeba vnímat vzhledem k době svého vzniku, kdy byly jeho manifesty za nepředmětnou tvorbu skutečně radikální (zábavně provokativní je jeho poznámka, že Michelangelo svým Davidem poškodil kvádr a konkrétní sochou ve službách věrného zobrazení postavy zmařil jeho potenciál). Zajímavé mi také přišlo, že Malevičův způsob uvažování mi připomenul některé kapitoly z Deleuzových TISÍCI PLOŠIN - zejména tam, kde Malevič popisuje různé malířské kultury a jejich ohniska (město a venkov), jejich okraje, návaznosti a možnosti propojování. Autor odmítá eklekticismus - malířské kultury nelze ovládat a volně přetvářet či kombinovat (třeba že byly vynalezeny určitými uměleckými génii). Řešení se nalézá v novém stylu či v regresi. Novou kulturu, zejména ve vyhroceném vztahu města vs. venkova, popisuje v pojmech nákazy a jejího šíření, které při překonání určitých mezí vytvoří novou dominantní normu.
Věci
Georges Perec
Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.
Bytost
Václav Kahuda (p)
Konečně u nás někdo napsal SF, které je zajímavé. Tedy jde o křížence utopie, kyberpunku, osobní kroniky a alegorie. Zajímavé také je, že ústřední pointa je vlastně shodná s tou, která je v Kahudově předchozí knize VÍTR, TMA, PŘÍTOMNOST, tudíž lze obě knihy vnímat jako spojitou výpověď - asi v tom duchu, jako jsou spojitou výpovědí třeba všechny romány Daniely Hodrové. Koneckonců Kahuda má k autorům, jako je Hodrová (nebo třeba jako je Arno Schmidt), určitou afinitu - silný důraz na autobiografičnost a osobní reflexi;, jazykovou ekvilibristiku, spojování na první pohled nesourodých prvků v jakési holistické literární stavbě. Kahudův zestárlý kyborgizovaný vypravěč - autorovo alter ego – se nachází v roce 2080, v předvečer svého konce (a zároveň nového začátku, čase velkých změn, zásadního kvalitativního skoku dejme tomu na způsob Kurzweilovy singularity) a skrze své bohaté vzpomínky a probíráním se svojí rozsáhlou knihovnou usouvztažnuje Kosmovu kroniku, americké tajné služby, kulturní český underground 80. let, schizofrenii a perverzi, strunovou teorii a Penroseův pokus o propojení lidské mysli s univerzem na základě kvantového provázání skrze vlastnosti mikrotubulí (kontroverzní teorie uznávaného vědce, které se, pokud vím, stále nevzdal). A i když kniha např. vyhraněné čtenáře čistokrevného sci-fi bavit nebude, u Kahudy to celé dává smysl. Jedná se imho o poměrně výjimečného autora. Ještě mě napadla během čtení jedna analogie. Takto nějak by mohla vypadat DÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 2018 – 2024 Kaspara Collinga Nielsena, kdyby to ovšem byla dobrá kniha. Neboť BYTOST s ní nese - ať již vědomě, nebo ne – značnou tematickou podobnost. Tak schválně, jestli ji také někdo přeloží do cizího jazyka : -).
Jak jsem psal Doktora Fausta
Thomas Mann
Kniha JAK JSEM PSAL DOKTORA FAUSTA je sice v podtitulu označena coby román románu, ale jde o autorsky upravené deníkové záznamy hýřící větami: „Večer četl to a to“, „Mluvil s tím a tím“, „Odpoledne procházel a přemýšlel o tom a o tom“. Doktor Faustus vyvolal ve své době nemalou pozornost – pozdní autorovo dílo o geniálním skladateli Leverkühnovi, kvůli němuž se Mann po sedmdesátce pustil do zevrubného studia hudební teorie, historie a načítání biografií různých skladatelů; faustovské téma ukazuje propojení nelidských výšin génia s ďábelskou mocí na pozadí posledních záchvěvů nacistické říše. Geneze románu ovšem není zajímavá jen z hlediska ideologicko-historických či z hlediska Mannova zpracování známého motivu, ale také použitím dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga, vlastně počátku seriální techniky a od toho se odvíjející dominantní linie moderní hudby. Schönberg byl údajně Mannovým románem poněkud uražen – jednak proto, že se ve své vztahovačnosti ztotožnil s postavou Adriana Leverkühna, za druhé z toho důvodu, že Mann se v prvním vydání ke Schönbergově dodekafonii nechtěl v textu odkazovat explicitně, jelikož považoval tuto teorii umělecky přetvořenou za do značné míry za svůj autorský vklad. Od druhého vydání se nicméně román vydává s autorským doznáním a odkazem na hlavní inspirační zdroj. S genezí Doktora Fausta Mannovi zejména významně pomáhal filosof Theodor Adorno, který byl sám hudebním teoretikem a skladatelem, jenž studoval kompozici u Albana Berga (Schönbergova žáka) – memoáry tudíž popisují jejich mnohá setkání.
Polomyšín
Dario Fo
Autorovy paměti v samostatných obrazech. Mimo jiné zde autor odkrývá svůj inspirační prazdroj – mýty aktualizované coby „skutečné zážitky“ v burleskních variantách místních lidových vypravěčů. Vzhledem k autorovu komediantství a italským reáliím si člověk nemůže nevybavit některé Felliniho filmy apod.
Nadsamec
Alfred Jarry
Jarryho strategie zveličení určité věci ad infinitum je sice poměrně přímočará, na druhou stranu mně osobně je jeho vtip docela blízký a text je mimo jiné zábavný skrze své četné parodické odkazy a drobné hříčky. Zejména scéna dálkového závodu cyklistů s vlakem je vynikající. Jeho manýristické hračičkářství ve spojení s precizní výstavbou dle šílených pravidel mi připomíná člena OULIPO Georgese Pereca.
Umění počítačových her
Helena Bendová
Zřejmě první kniha svého druhu v českém kontextu. Velmi hodnotná záležitost. Otázka, zda jsou hry institucionálně uznávány jako umění, nakonec není zase tak důležitá – koho zajímá, co je a co není umění? Bendová ovšem uvádí široké pole témat a spojitostí, včetně obstojného úvodu do estetické teorie, informativní a intelektuální zisk z knihy je tudíž docela významný.
Ve světle toho, co víme
Zia Haider Rahman
Je to opačně, než jak píše bejan: text není suchopárný a ve světle toho, co čtenáři dá, není množství šesti set stran ničím. Zajisté kniha neobsahuje takový druh pointy, která by čtenáře praštila do tlamy, tudíž se někomu může zdát text poněkud divergentní a přičítat to coby chybu na vrub autora. Témat je zde hodně. Všechno se ovšem točí kolem několika hlavních. Těmi jsou: emigrantství jako stav neklidné duše, třídní rozdíly, smysl a hodnota vzdělání, a především zastřešující téma kognitivní disonance, kdy – a to je obzvláště důležité – to, že o nějakém klamu víme, že víme o skrytém vztahu věcí, ještě neznamená nutně změnu našeho vnímání. Vědět neznamená nutně znát a chápat. Tedy vzdělání jakožto proces hlubší proměny vzhledem k životnímu postoji, který není jen pouhým stavem informovanosti. Chápání nějakého problému je vrtkavá a přechodná záležitost – často se stav „chápu to“ s časem proměňuje na „vím, že jsem to chápal“. Rozdíl mezi Musilovým racinoidním a neracinoidním myšlením? Možná. Každopádně jeden z románových vrcholů tohoto roku.
Hádání v hospodě
Petr Vopěnka
Vopěnkova chytrá a v mnoha ohledech podnětná reakce na klub skeptiků Sisyfos.
Viz také: http://casopis.vesmir.cz/clanek/arthur-bolstein-obycejne-selhani-jedne-neobycejne-teorie