3497299 komentáře u knih

Eliade nebyl jen erudovaný religionista s nevšedním rozhledem, ale i autor románů a povídek. Nejspíše právě proto se zejména první polovina jeho PAMĚTÍ čte jako Bildungsroman umělce v jinošském věku. Eliadeho vždy přitahovali výstřední duchové a nekompromisní géniové – v rané četbě Voltaira, Pica della Mirandoly či Goetha hledal mimo jiné ujištění, že nadaný člověk se nemusí omezit pouze na jednu specifickou oblast zájmu, ale může se na vysoké úrovni věnovat rozličným oblastem. Všechno pro něj bylo zejména otázkou vůle a zatvrzelosti, s níž lpěl na svém šíleném studijním či pracovním tempu s minimalizací spánku (v tomto směru jistě nebyl zdaleka sám). Kromě toho jsou jeho PAMĚTI samozřejmě cenným dokumentem odrážejícím sociální a kulturní prostředí Rumunska jeho doby.

2 31.03.2018

O Sansalovi se předloni ve Francii hodně psalo v souvislosti s jeho provokativní postapokalyptickou novelou 2084 – KONEC SVĚTA, zajímavý je ovšem i jeho předchozí román. Spojuje téma islámského terorismu a šoa. Docela komplikovaně strukturovaný příběh střídavě vypráví skrze deníkové záznamy dvou bratrů žijících ve Francii o sebevraždě jednoho z nich – ten neunesl zjištění, že jejich otec byl coby chemický inženýr aktivním spolutvůrcem technického řešení pro vyhlazení Židů. Aby toho nebylo málo, oba jejich rodiče byli zabiti islámskými extremisty v jedné odlehlé alžírské vesnici, kde jejich otec žil s jejich alžírskou matkou. Starší bratr Rašel je citlivý, vzdělaný intelektuál a představuje introspektivní esejistiku ve vytříbenějším stylu, druhý bratr Malrich je takový hejsek z předměstí, co tak úplně neví, co se sebou, a jeho příspěvky jsou ve stylu vyprávění protagonisty z ŽIVOT PŘED SEBOU Émila Ajara (bez ohledu k tomu, že Ajarův hrdina je o dost mladší). Rašel během pátrání stále doufá, že jejich otec v temné historii sehrál roli okolnostmi donuceného vědce, jehož skutečný morální odpor neměl šanci se projevit (přesně v tomto stylu protagonistu mimochodem podává film Costy-Gavrase AMEN., jenž je tedy adaptací Hochhuthovy hry, kterou ale neznám, takže nevím, zda se v ní hrdina projevuje stejně). Odhalování rodinné historie ovšem ukazuje spíše opak - že otcova spolupráce byla plně vědomá a přičinlivá. Asi nejzajímavější mi v tom přišlo téma zodpovědnosti za chování předků, rodinná vina vs. individualismus. Rašíd svojí sebevraždou nastolil podmínky a meze, Malrich je pak samozřejmě ten, v němž se odehrává skutečný konflikt s otevřeným výsledkem.

2 13.02.2018

Jako obvykle u Frenchové i zde nejde primárně o to, kdo je vrah, ale skrze detektivní žánr se dostává k subtilnějším tématům. Zde je jím přátelství – konkrétně síla a meze přátelství mezi dospívajícími dívkami prestižní irské internátní školy (ostatně je vypovídající v tomto směru i to, že kniha po odhalení a uzavření pátrání pokračuje ještě 20 – 30 stran, přičemž se nejedná o pouhý dovětek, ale právě o ten skutečný závěr vyprávění). Frenchová mi v některých ohledech dosti připomíná práci dnes již asi klasické švédské autorky Kerstin Ekman – zejména v precizním budování atmosféry, které nemá pouze dekorativní či únikový význam, ale tvoří podstatnou součást v tematickém utváření (viz např. román Černá voda). Místo pro tajnosti (The Secret Place) se v rámci autorčiny série ovšem dosti vymyká – jednak střídající se pozicí nevěrohodného a vševědoucího vypravěče, jednak větším důrazem na možné paranormální jevy v rámci hororového žánru (Ekmanová a doposud i Frenchová si jinak vystačí s mnohoznačnou evokací jakési posvátné pohanské hrůzy z přírody – z míst, která jsou civilizací nezpracovaná. Jinak se tedy Místo pro tajnosti právě tímto tematizováním skrytého „lovecraftovského“ násilí, které ovšem může mít pro jinak založené čtenáře stále ještě racionálnější či vědečtější řešení, upomíná na její první knihu V lesích. Téma přátelství v izolovaném spolku pak zase na její román Podoba.

2 03.01.2018

Bachtinův výklad Dostojevského jako umělce, který ne-li vynalezl, tak přinejmenším formu polyfonního románu dovedl do krajních mezí, je svojí originalitou nesmírně cenný a vůbec nezáleží na tom, nakolik ve svém zápalu snad svoje závěry přehání. Ostatně i historik Gurevič ve svých pamětech Bachtinovu práci o karnevalové kultuře na jedné straně chválí, na druhé straně vyjadřuje pochybnosti o tom, nakolik Bachtinův výklad historické návaznosti karnevalové kultury opravdu odpovídá studiu původních pramenů. Zde trvá Bachtinovi, než dojde k jeho oblíbenému tématu karnevalu, cca 150 stran. Po části, jež v zásadě stručně rekapituluje hlavní body jeho stěžejní práce Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, následuje nápadité včlenění Dostojevského díla do tradice tzv. menippské satiry a rozbor stylistických dvojznačností, kdy má slovo dvojí funkci - k předmětu a k jiné řeči – opět především s důrazem na D. dílo. Celé téma Bachtin přitom pojednává i v širší historické perspektivě.

2 03.01.2018

Bohužel méně zajímavé a slabší než O kolečko míň. Schovanec je sympatický, ale moc tlačí na pilu – chce být bavičem za každou cenu – mohl by si to odpustit a text tak zbavit křečovitosti. Co se týče jednotlivých fejetonů, tak většina jen povrchně naznačí nějaké téma, nahodí spojitost, ale nevydá se dál (až na pár výjimek). Aby bylo jasné: pořád je to v mnoha ohledech podnětný text, který stojí za jeho obsah číst, ale čekal jsem vzhledem ke schopnostem a rozhledu autora o dost víc.

2 20.12.2017

Zápletka je hrozná konina. Zajímalo by mě, kdo by takový román vydal, pakliže by se jednalo o rukopis doposud nezavedeného autora. Na knize je pozoruhodná jedna věc, a sice, že protagonista nese podobné rysy s hrdiny novel Yasminy Rezy (Zoufalství, Adam Haberberg) - sebestřední, zapšklí, ordinérní a poněkud zaslepení intelektuálové, pro něž je všechno na světě tak nějak dopředu jasné, na všechno mají svůj poučeně skeptický názor a z konceptu je proto vyvede jen krásná žena, rychlé auto, dobré jídlo a pití - přesně v tomto pořadí (pomiňme paradox, že hrdinové Rezy jsou stárnoucí muži, kteří se takto vzpírají světu, jemuž přestávají rozumět, jelikož je jim mentalita nastoupivší generace cizí, kdežto vypravěč Přišla z moře je čerstvý absolvent žurnalistiky na praxi). Asi netřeba dodávat, že Yasmina Reza je Miloši Urbanovi co do schopnosti ztvárnění této problematiky nepřekonatelný soupeř.

2 15.05.2017

Jeden zajímavý nápad generuje potenciálně zajímavý a celkem originální syžet. Celé je to nicméně umrtvené špatně napsanou grafomanskou masou místy podivuhodně nekonzistentního textu. Cubeca čtenáře zpočátku navnadí na témata transhumanismu a umělé inteligence, aby jej pak po zbytek knihy naprosto otrávil opakováním banalit a vrstvením narativního salátu. Dokonce to není schopen ani smysluplně uzavřít. Na konci se autor chlubí, že knihu psal od 10. do 15. února, přičemž korektury se mu podařilo vtěsnat mezi 25. až 28. únor. Ve svém úžasném tempu za těch deset dní ovšem vytvořil jen čtyřsetpadesátistránkovou makulaturu.

Svoji zvědavost, jaké knihy píše člověk holedbající se IQ 200, jsem ovšem do značné míry ukojil. Pak Kostka je ovšem divný pták - takový, co má tuze barevné peří.

2 06.03.2017

Ne snad, že by jednotliví lidé nebyli zajímaví - to určitě jsou. Ale kniha jako taková příliš zajímavá není. Vlastně je téměř zbytečná - o Aspergerově syndromu, ani o jednotlivých osobnostech se mnoho nedozvíte. V podstatě by ji klidně nahradil titulek: TITO LIDÉ MĚLI PRAVDĚPODOBNĚ AS, za nímž by následovala dvacítka odkazů na biografie na wikipedii (i když některé z nich jsou patrně zevrubnější, než ty Jamesovy). Vlastně by bylo možné titul nahradit názvem "Výstřednost" a k tomu ad hoc vybírat jakékoli historické osobnosti odlišující se od normálního chování. Typické také je, že autor v závěrečném shrnutí triviálně uvádí šestici základních kritérií (vesměs vágní formulace jako "dodržování stereotypů" nebo "stravující, přísně vyhraněné zájmy"), které pak poněkud triviálně a mechanicky aplikuje coby zaštiťující diagnózu. I když přijmeme takhle pochybný přístup, musí nás zarazit, kterak autor daná kritéria využívá zcela svévolně, podle toho, jak se mu to hodí: jednou je důkaz pro AS nedostatek humoru, jindy zemitě vtipkující povaha, jednou je to špatná paměť, jindy naopak výborná, jednou mají verbální schopnosti špatné, jindy naopak dobré - všechno je důkaz. Místy se uchyluje k třeskutě průkazným záznamům, na způsob "Gouldův humor byl hlučný, smích chichotavý". Uvádí "přísně vyhraněné zájmy" jako výtvarné umění u Warhola, přírodní vědy u Cavendishe nebo Newtona či Einsteina, Malování a sochařství u Michelangela, úřední činnosti u Filipa II. ...že předtím u jednotlivých profilů sám uváděl, že dotyčné zajímaly také jiné věci, třeba malířství (Filip II.), hudba (Cavendish, Einstein) atd., to už je zřejmě nepodstatné. Nehledě k tomu, že v tomto konkrétním případě raději vůbec nezmiňuje třeba Russella, jehož zájmový záběr byl naopak obrovský - toho ale zase uvádí jinde jako příklad, že osoby s AS mají problémy s citovými pouty... No prostě takhle teda ne. Nejde o to, zda dotyční měli či neměli AS - většina zřejmě měla, nebo byla alespoň někde poblíž na diagnostickém spektru, koneckonců tam se nachází kdekdo - ale celé je to dost odbyté a nepodložené.

2 18.12.2015

Joona Linna to zase zvládl. To je ale borec.

2 14.04.2015

Richardsova kniha je bohužel kvalitativně naprosto nevyrovnaná. Na rozdíl od mnohých jiných „technothrillerů“ zde vědecké téma není jen MacGuffin, tedy něco, kolem čeho se příběh sice náruživě točí, ale de facto o to vůbec nejde, děj se tím nijak nikam neposunuje a až na jakési základní naznačení se o tom ani nic zajímavého nedozvíme. Douglas E. Richards má zkušenosti coby vědec zabývající se molekulární biologií a nelze mu upřít několik zajímavých a vcelku originálních nápadů. Co mu ovšem chybí absolutně, je schopnost psát — čím to, že kniha, v níž se pohybují samí nad míru vzdělaní a sčetlí géniové a kterou napsal vědec, jehož snem bylo údajně psát knihy, působí, jako nejtriviálněji napsaný dobrodružný brak? Zápletka se sice svižně ubírá kupředu a to mnohdy dosti neočekávaným směrem, některé souvislosti jsou překvapivě promyšlené, ovšem na druhou stranu autor vrší jedno klišé za druhým a dopouští se i řady věcných hloupostí (co má kupříkladu znamenat, když se islámskými teroristy „nakažené“ vepřové maso bohužel pro ně zcela vyhne jejich největším nepřátelům – „pobožným“? Snad je to vina překladu...). Výsledek je místy zábavný, ale značně nepřesvědčivý. pokud chtěl autor napsat solidní vědecké hard-core sci-fi, pak tedy poněkud selhal (možná si měl na samotné psaní najmout nějakého alespoň průměrně zdatného ghost writera). V tomto smyslu autorům, jako je Greg Bear, Isaac Asimov, či nověji Greg Egan nesahá ani po kotníky.

Jinak tedy co se týče samotného konceptu o zvyšování inteligence a nesmrtelnosti — řada nápadů či myšlenek je převzatá: dosažení nesmrtelnosti ve třech stupních nápadně připomíná teorii Raye Kurzweila (viz kupříkladu jeho knihu The Singularity is Near), závěr je pak zase jakousi vyBRAKovanou verzí filozofického konceptu jezuitského myslitele Pierra Teilharda de Chardin (viz jeho knihu Vesmír a lidstvo). Takže jak jsem naznačil výše – koho podobná témata v beletrii zaujala a chce si přečíst něco pořádného, doporučuji propátrat tvorbu uznávaných HC SF autorů — rozdíl v míře čtenářského zážitku bude závratný.

A na závěr si nemůžu odpustit ještě jednu poznámku — je fascinující, že superinteligentní a nebývale vzdělaná vědkyně a rovněž velmi inteligentní, nesmírně sečtělý (sic) bývalý voják, který má rád poezii a studoval filozofii, si libují v opakovaných popkulturně-kontextuálních narážkách, jejichž hranice neopouští svět Sherlocka Holmese, Hvězdných válek a Pána prstenů (Růži pro Algernon nepočítám, jelikož ta se jim vzhledem k tématu jaksi vnucuje sama). I když, pravda, je zde ještě ten Nietzsche a jedna báseň od Roberta Frosta...

2 01.12.2014

Je evidentní, že Musil není pro každého. Nadmíru precizní autor v obsahu myšlenky i formě jejího uchopení, bezesporu geniální myslitel i umělec. Náročnost Musilova myšlení pochopitelně snadno může vést k rezignaci či v horším případě k banalizaci ze strany významuplného čtení neschopného čtenáře. Smysl jeho esejů však není třeba obtížně hledat - je vykrystalizovaný v čisté formě.

Kromě toho, že Musilovy Eseje do značné míry osvětlují jeho tvorbu - zejména náhledem na smysl románu jako specifickou literární formu a vytyčené nároky na literaturu jakožto umění intuice ve spojitosti s možnostmi čisté racionality, jíž dominuje ve vrchovaté míře matematika a logika -, je zde řada dalších témat spřízněných s uměním a jeho postavením v lidském žití. Celou knihu prolíná téma dichotomie pojmově utvářeného procesu myšlení a intuice (značně zjednodušeně řečeno), jíž Musil specifikuje svými ad hoc vytvořenými pojmy "racioidní" a "neracioidní" oblasti myšlení a prožívání. Autorovy pochody jdou do značných hloubek, které však netvoří hlubinu "vnějšího" myšlenkového prostoru (probírání myšlenek skrz naskrz celým světem), jako spíše hloubku vnitřních rozměrů zvolených témat. První kapitolu doporučuji zejména těm, kdo se zajímají o filmovou estetiku a možnosti tohoto média, zejména poslední část pak těm, kdo si kladou - stejně jako Musil - otázku po smyslu či hodnotě literatury či obecně umění jakožto smysluplného vyjádření. Musilovy texty tak mohou tvořit pandán k celé řadě mladších knih - od Nietzscheho, přes Bachelarda, až po současné literárněkritické či obecněji uměleckokritické teorie. A ještě poznámka na závěr - je zde výborná esej o stylistické a věcné provázanosti v "kobercové" tkanině Rilkových básní.

2 07.02.2014

Není to filosofický spis, nýbrž řekněme filosofická románová satira. Je to text podobného ražení, jako např. Cesty Binjumina Třetího od M. M. Sforima, či jako známější a rozsáhlejší Gulliverovy cesty. Navíc je to satira chytrá, vtipná, strohá a sympaticky nekompromisní. Polemický odkaz k Leibnizovu "nejlepšímu ze všech možných světů" je v textu na konci snad i zbytečně explicitně uveden, když Panglos praví, že "Leibniz přece nemohl nemít pravdu".

2 07.08.2013

Poněkud schematicky utvářený román. Autorka vzhledem ke svému akademickému zázemí zřejmě docela chytře a umně - domnívám se - stylem vyprávění a kompozicí parafrázuje dobovou literaturu. Zdá se mi ovšem, že kniha v tomto smyslu bohužel nic víc než dobře provedenou prací, tedy přímočarým naplněním programového konceptu, není. Jedná se ovšem o debut, jsem tudíž zvědav na autorčiny další díla - doufejme, že pro mě budou překvapivější...

2 31.01.2013

Velmi podnětná kniha. Pluralita názorů se tedy naklání spíše k pozitivnímu pólu vzhledem k tématu, ovšem kritický rámec se určitě nevytrácí. Barvitost osobností, přístupů a oborů je dostatečná, i když si autoři sami v úvodu kladou za vinu některé nedostatky. Zejména tedy to, že oslovovaní jsou jen muži, a dále fakt, že se příliš nezabývají nespravedlností globálůního rozdělení výdobytků moderní doby a ekonomickými aspekty věci. Konečně česká kniha, v níž se veřejně (na odborné úrovni) diskutují myšlenky Raye Kurzweila a spol.

2 26.12.2012

Soubor esejí slavného psychiatra a gurua alternativní kultury Timothyho Learyho na jeho oblíbené témata: psychedelie, kyberpunk, moderní technologie, sex, politika atd. Vše prostoupeno lehce úsměvným rebelstvím, pozitivním přístupem ke světu a krédem "každý je sám sobě kormidelníkem", aneb zapni se, nalaď se a leť. Leary je podivuhodně sofistikovaný vizionář, který se mnohdy trefil do černého, ale přesto jej nelze brát moc vážně (ostatně on sám se vážnému nazírání vlastních názorů brání). Learyho vize směřují od duševní extáze a dokonalého orgasmu přes anti-militarismus k vizím nesmrtelné digitální osobnosti a jako referenční rámce mu slouží Tibetská kniha mrtvých, Joyceovy Finnegans Wake i texty Williama Gibsona. Kniha bohužel trpí nedostatečnou koncepčností - eseje či články na jednotlivá témata jsou tématicky řazeny poněkud povrchně a celku chybí hlubší sjednocující koncept (i když je pravda, že vzhledem k nosnému pojetí kyberkulturního světa jako chaosu, toho snad ani není třeba). V knize není úplně rozlišena hranice mezi fikcí, faktografií a publicistikou a na jedno téma tak vedle sebe čtenář nalezne rozhovor, úryvek z povídky a populární esejistiku. Některé texty z Chaosu a kyberkultury u nás vyšli i v jiných publikacích (Největší hity Timotiho Learyho 1., Politika extáze), což nemálo přispívá tomu, že obsah knihy nebude pro znalé díla Timothyho Learyho nicím příliš novým. České vydání navíc trpí nedostatečně kvalitním překladem, díky kterému se text místy kostrbatě zadrhává, a dosti zhůvěřilou grafickou úpravou, ze které čiší přílišný spěch a těžkopádný vydavatelský kalkul.

2 01.12.2011

Stopy paměti lze brát jako rozsáhlou „případovou studii“ nebo jako moderní americký román o „společenských nemocech“. Postava „slavného neurologa“ dr. Webera je dle mého skromného názoru inspirována skutečnou postavou známého a populárního neurologa a spisovatele dr. Olivera Sackse (viz knihy Na čem si stojím; Muž, který si pletl manželku s kloboukem; Antropoložka na Marsu), k čemuž navádí i úvodní citát A. R. Luriji, ke kterému se „skutečný“ Sacks často odkazuje. Případ hlavního hrdiny je poměrně zajímavý, ale pro sčetlé znalce Sacksova popř. Lurijova díla (nebo jiných případových studií ostatních známých neurologů) nemá po „patologické“ stránce čím překvapit a jeho rozvláčnost může být příliš rozptylující. Přesto se domnívám, že Richard Powers patří mezi nejzajímavější současné americké autory a jako takového jej hodlám i nadále sledovat.

2 01.12.2011

Ulf Palmenfelt sebral hororové a často dosti morbidní příběhy vyprávěné dětmi. Je zajímavé, že dětská fantasie často připomíná syžety povídek E. A. Poea. Kniha je ilustrovaná a doporučená pro děti od 10. let...

2 01.12.2011

Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem.

2 01.12.2011

To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.

1 15.12.2023

Braunstein je šašek. Čím je jeho argumentace slabší, tím častěji se pouští do svých nepřátel urážkami ad hominem. Abych mu tedy v tomto ohledu složil plnohodnotnou poctu, která jeho hystericky zacyklený rétorický styl věrně odráží, nemůžu, než to ještě jednou zopakovat: Braunstein je šašek.