Luccy78
diskuze u autorů
Pan Kožíšek věděl jak se dětem co nejvíce přiblížit. Používal jednoduchého říkadlového verše.
V básničkách je rozpor mezi dobrem a zlem (dobro vítězí) nebo líčí krásy venkovského života a lidové zvyky.
Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.
Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebňuje, mj. Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.
Vedle politické činnosti se věnoval i literatuře a publicistice. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.
Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.
Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.
K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.
Byl československý komunistický politik a významný odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa.
Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu, v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.
Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.
Jeho prozaické dílo je ovlivněno první světovou válkou, expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Vančurův jazyk je celkově bohatý.
V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.
Uvolněnou fantazii, vtip a poučení folklórem uplatnil i v překladech veršů slovenské básnířky Kristy Bendové ('Kapky, kapky, krůpěje', 'Trnky brnky na ty hrnky').
Používal pseudonym Vincent a šifer Kri, kri, Vinc.
Jeho manželkou byla operní pěvkyně Marie Podvalová.
Za přínos v oblasti dětské poezie dostal mezinárodní cenu H.Ch.Andersena; roku 1965 mu byla udělena Cena Marie Majerové za sbírku básní pro mládež Stradivárky z neónu. Posměšky na plot.
V letech 1949-59 pracoval Václav Čtvrtek jako dramaturg v Československém rozhlase, nakonec byl vedoucím vysílání vědy a techniky pro mládež. Od roku 1960 se stal spisovatelem z povolání.
Ve svých pohádkách vytvořil Václav Čtvrtek osobitý a přitom typicky český pohádkový svět.
Rakouská bylinářka Maria Treben je skutečný fenomén a jako jeden z nejdůležitějších průkopníků vědy o léčivých rostlinách si vydobyla pevné místo v dějinách.
V 80. letech 20. století se stala slavnou díky svým dvěma knihám: Zdraví z boží lékárny a Maria Treben's Cures. Její první kniha byla přeložena do 24 jazyků a prodalo se přes 8 milionů výtisků.
Treben se účastnila seminářů a prezentovala na konferencích o přírodních léčebných prostředcích v Německu, Rakousku a v celé Evropě, její přednášky přitahovaly stovky lidí.
Je vnímána jako průkopník obnoveného zájmu o přírodní prostředky a tradiční medicínu na konci dvacátého století.
Dlouhá léta měla Maria pocit, že stále slyší vnitřní hlas nabádající ji, aby radila lidem, jak použít byliny. Po smrti matky v r. 1961 tento hlas ještě zesílil. Navíc se setkala s velkým rakouským biologem Richardem Weilfortem, který jí otevřel dveře k účinkům všech rostlin, co znala. Maria se pustila do četby starých knih o bylinách, rozmlouvala s lidmi z venkova, vyráběla svoje první esence podle starých receptů a pronikala hlouběji do tajů léčivých bylin. Svou první přednášku měla na žádost okolí během jednoho pobytu v lázních, kde se prováděly procedury dle faráře Kneippa (jeho léčebné metody nadšeně používala Mariina matka) a sklidila obrovský úspěch. Následovalo množství pozvánek a proseb o písemný záznam Mariiných zkušeností, na něž odpovídá články v církevních novinách a následně i souborem textů Zdraví z Boží lékárny.
Po přednáškách v Německu následovala také cesta do Ameriky, kterou v té době již 77-letá Maria Treben zvládla obdivuhodně dobře. Z velkého množství dopisů, které Marii přicházely, byla později sestavena také kniha Léčebné úspěchy Marie Treben.
Po ukončení lycea začala Maria pracovat v redakci listu Prager Tagblatt a současně i pro spisovatele Maxe Broda, se kterým se zde seznámila. Na jedné z pravidelných návštěv pražské opery, kterou velmi milovala, se potkala se svým budoucím mužem Ernstem Gottfriedem Trebenem. Po svatbě v roce 1939 se přestěhovali do manželova rodného domu v Kaplici na jižní straně Českého lesa, kde se jim o pár let později narodil jediný syn Kurt. V roce 1945 byla celá rodina odsunuta, Ernst byl uvězněn a Maria strávila se svým synem dva roky v německých uprchlických táborech, kde málem zemřela na tyfus. Zachránil ji vlaštovičník a další byliny, které jí pomohly od žloutenky a jiných zdravotních potíží. Svého synka pak po dlouhém boji vyléčila pomocí mateřídoušky. I v tomto velmi těžkém období si Maria zachovala svou přátelskou a veselou povahu, pracovitost a silnou víru v lepší budoucnost. Koncem roku 1947 se manželé konečně znovu setkali a našli nový domov v Horním Rakousku. Zde se také Marii dostal do ruky recept na výrobu švédských kapek dle starého rukopisu Dr. Samsta, které od té doby často používala.
Z jedné strany obdivovaná, z druhé pronásledovaná musela čelit Maria Treben také mnoha útokům a pomluvám často ze světa lékařů a farmacie. Ona sama přitom nikdy neznevažovala medicínu a naopak upozorňovala na to, že diagnózu musí stanovit lékař. Sama se nikdy nepouštěla do žádných experimentů. Byla to velmi skromná žena, která považovala za svou povinnost pomáhat lidem navracet zdraví a předávat své zkušenosti. Za skutečného lékaře však považovala sílu Boha, jenž se skrze byliny projevuje. A ona sama je pouze „Boží lékárnicí“ v jeho zahradě. V roce 1988 Marii velmi těžce ranila náhlá smrt milovaného manžela, se kterou se vytratila i její chuť do dalšího života a téměř přesně po třech letech 26. července jej následovala. Odkaz Marie Treben však žije dál ve všech, kteří zkoumají byliny a řídí se jejími radami a zkušenostmi. Odměnou je pak lepší zdraví, více energie a dobrá nálada.
Používala tradiční přírodní prostředky z Německa a východní Evropy - pouze místní byliny, a součástí léčby byly vždy rady v oblasti výživy. Běžně používala tymián, vlaštovičník větší, česnek medvědí, rozrazil, puškvorec, heřmánek, kopřivu a kontryhel. Léčila širokou škálu potíží od lupénky přes zácpu a cukrovku až po nespavost. Používala své vlastní recepty i tradiční léčivé prostředky, jako Švédské kapky, o kterých věřila, že jsou všelékem.
Některé z jejích prostředků a rad se ukázaly jako kontroverzní, stejně jako všechny přírodní léčebné kúry, neboť je obtížné prokázat jejich účinnost. Přesto jsou její díla stále populární a jsou zmiňována kvůli jejím podrobným znalostem evropských léčivých bylin.
V roce 1945, po skončení druhé světové války, se stala spolu s manželem Ernstem Gottfriedem Trebenem obětí vyhnání Němců z Československa. Několik let žili v uprchlických táborech, než našli útočiště v Rakousku a usadili se v roce 1951 v Grieskirchenu. Zemřela v roce 1991.
Zpívá především vlastní písně, také však překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy – sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím.
Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče, roku 1982 zhudebnil báseň "Dezertér" ze sbírky Jiřího Šotoly "Za život".
Jeho písně jsou do značné míry oblíbené díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující.
Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína.
Vedle písničkářské tvorby překládá Mozartovy opery do češtiny. V roce 2006 obdržel za český překlad opery Cosi fan tutte Cenu Sazky a Divadelních novin. V roce 2007 přeložil operu Don Giovanni.
Pochází z Ostravy. První píseň napsal již v osmi letech. Na kytaru hraje od svých třinácti let, přičemž původně jeho otec chtěl, aby hrál na housle, k těm ale nepřilnul. Sám se však navíc naučil hrát na několik hudebních nástrojů.
V letech 1978–1981 dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně. Začal také studovat na Vysoké škole báňské, ale studia přerušil, vystřídal několik zaměstnání, načež raději zůstal volným textařem.
V tomto oboru se proslavil textem Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou (She’s Gone od Black Sabbath), ale psal také například pro Věru Špinarovou ad.
Později začal samostatně vystupovat, v posledních letech i s kapelou.
Spolupracoval s méně významnými regionálními kapelami, ale také například se skupinou Čechomor.
Jako herec ztvárnil roku 2002 hlavní roli „Jarka Nohavici“ ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla. Za hudbu k tomuto filmu dostal spolu s Čechomorem a Karlem Holasem Českého lva za nejlepší hudbu.
Bydlí v Ostravě, předtím žil v Českém Těšíně. Má ženu Martinu a dvě děti – syna Jakuba a dceru Lenku. V roce 1997 získal titul mistra republiky ve stolní hře scrabble.
Jeho literárním oblíbencem je Bohumil Hrabal.
V únoru 2008 bylo vydáno album Ikarus, které bylo nahráno na osmi koncertech v Ostravě v lednu 2008.
Je velký fanoušek fotbalového klubu FC Baník Ostrava, nazpíval také klubovou hymnu "Baníčku my jsme s tebou". Je honorárním členem občanského sdružení BaníkBaníku.
Postupně se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků a v roce 2004 získal i některá ocenění. Časopis Rock & pop vyhodnotil jako nejlepší české hudební album od roku 1989 jeho Divné století. Akademie populární hudby jej zařadila při vyhlašování výsledků ceny Anděl 2003 do Síně slávy a byl nominován ve dvou dalších kategoriích.
V cenách Anděl 2009 vyhrál v kategorii nejprodávanější album a v Anděl 2010 se stal zpěvákem dvacetiletí.
Jako hlavní komunikační médium pro kontakt se svými fanoušky využívá internet. Na svém webu zveřejnil volně ke stažení MP3 album Pražská pálená a stejně tak i na sklonku roku 2006 mini CD Od Jarka pod stromeček.
Pravidelně na svém webu zveřejňoval každé pondělí jednu píseň popsanou dobovými audio a video ukázkami, fotografiemi a zejména komentářem mapujícím na pozadí dobových souvislostí celou svou tvorbu. Časem se však tato činnost stala pouze příležitostnou. Dlouhodobý a jedinečný projekt nese název Archiv pod lupou.
V roce 2010 vydal a přes internet distribuoval DVD z benefičního adventního koncertu, použil protokol BitTorrent.
Po odtajnění spolupracovníků StB se zjistilo, že je v těchto registrech od roku 1986 veden pod krycím jménem „Mirek“, k vynucené spolupráci se Nohavica později přiznal, později na svém webu reagoval na zprávu a prohlásil, že nikoho neudal a že StB všechna jména znala.
Nalezená část souvisejícího spisu naznačuje, že Nohavica poskytoval i informace, které byly sice poměrně banální, ale podrobné a StB je všechny znát nemusela; Nohavica přesnost zápisu zpochybňuje.
V listopadu 2007 média téma Nohavicovy spolupráce s StB znovu otevřela v souvislosti s písní Udavač z Těšína od Jaroslava Hutky, ve které a v komentářích k níž Hutka odsuzuje Nohavicovu spolupráci a konkrétně donášení na Karla Kryla po jejich setkání v srpnu 1989 ve Vídni a také donášel na spisovatele Pavla Kohouta a to, že se Nohavica se svou minulostí nedostatečně veřejně vyrovnal.
Nohavica však s novináři hovoří jen výjimečně, po „udavačské“ aféře dokonce vzkázal, že s tiskem komunikovat už nikdy nebude.
Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop.
Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku, z něhož po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako Sous-Chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem.
Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejné pozici v Praze v hotelu Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott.
K roku 2010 provozuje Café Imperial a Divinis. Café Imperial je podnik ve stylu prvorepublikových Grand Café. Divinis Ristorante je podnik vedený v italském duchu, od nábytku přes pokrmy a víno. Učí na Střední škole gastronomické a hotelové (SŠGH) v Praze.
15. října 2011 se podruhé oženil, u Bodamského jezera si vzal přítelkyni Zdeňku. Má jednoho syna Jana.
Získaná ocenění:
2000 vítěz President’s Award, Hong-Kong, Radisson SAS
2001 vítěz President’s Award, Cancún
2002 Foundation of Leadership, Antem Marriott hotel, Mallorca
2003 kurz Creating Marriott Leadership Culture, Renaissance hotel Praha
V roce 2012 nastoupil do TV Nova, kde se přes pozici terénního zpravodaje dostal k funkci „potravinového inspektora“.
Z toho na pokyn vedení televize časem vznikl kulinářský experimentátor, který přímo v rámci zpravodajství zkoušel vařit z levných receptů, které na jeho výzvu začali do televize posílat diváci. Hruška tyto recepty z levných surovin, někdy i považovaných za potravinový odpad (kůže apod.), propagoval jako „levné a chutné“.
Prakticky okamžitě za to začal být kritizován celou řadou dietologů a lékařů.
V únoru 2015 podal na Nově výpověď. Od května 2015 pracuje v bulvárním webu Extra.cz, pro který natáčí videoblog o vaření.
Od srpna 2015 na FTV Prima začal točit pořad Vychytávky Ládi Hrušky, které se vysílají od září 2015.
Po návratu na rodnou hroudu začal s kamarádem točit videa o vaření pro internetovou televizi Stream.cz a pro velký úspěch to byl už jen krůček k regulérnímu pořadu.
Od roku 2008 uváděl na TV Nova kuchařskou show BABICOVY DOBROTY, kde představoval své recepty a recepty hostů.
Dobroty se staly po svém uvedení téměř kultovní, ať už legendárními hláškami Babici během vaření nebo stržením laviny kritiky za jeho ležérní přístup. (Např.: "Dneska si spolu připravíme francouzskou zeleninu a to bude ratatule." Anebo: "Kdo nemá žampiony, tak ať si tam dá nějaký jiný houby. A teď důležitý: kdo nemá žádný houby, tak ať si tam nedává vůbec žádný houby.")
On si ale stojí za svým a tvrdí, že vaří jen pro obyčejné lidi. Pořad má také nemalou řadu příznivců a vysílal se několik let.
Jiří je podle svých slov nenáročným strávníkem a radost mu udělá tabule v postřižinském stylu. Tedy klasický řízek a k tomu vychlazený chmelový mok.
Mezi jeho největší koníčky patří sport a cestování. Aktivnímu pohybu se věnuje od mala a spolu s basketbalovým týmem procestoval kromě Antarktidy téměř celý svět, kde také hledal inspiraci ve vaření a zásoboval se novými recepty.
Tenhle urostlý fanoušek Sparty má s manželkou Erikou syna Filipa a dceru Marii Olgu. Mimo uvádění pořadu ho v Praze živí prodejna a půjčovna lyží Ski BÁBA, kterou má přímo ve svém domě.
Zakladatel humorologie a bubuismu.
Bubuismus lze velmi stručně charakterizovat jako soubor netradičních vědních disciplín, netradičního přístupu k realitě a jejího vnímání a specifického způsobu života.
Je současně logický a smysluplný i absurdní a nelogický. Základní roli v něm hraje mystifikace a recese, nesmí se ale jednat o samoúčelnou mystifikaci či recesi. Hledá smysl života a nachází ho v originalitě, kreativitě, v tvůrčím přístupu, v odmítání nesmyslných společenských i jiných tlaků na chování a jednání. Nachází ho v pozitivním přístupu, v intenzitě prožívání, v hledání a nacházení netradičních způsobů řešení problémů, trávení volného času, rozvíjení osobnosti.
Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a uznávaný odborník na rozvoj osobnosti.
Již šestnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce.
V jeho dílech se odráží jeho zanícení pro filozofii, psychologii a duchovní rozvoj.
Danielle Fernandes Dominique Schueleinová-Steelová (Schuelein-Steel, *14. srpna 1947 New York) lépe známá jako Danielle Steelová (Steel) je americkou spisovatelkou romantické literatury a autorkou konvenčních dramat.
Její otec John Schulein Steel je potomkem jednoho ze zakladatelů Löwenbräu beer, matka Câmara Stone Reis je dcerou portugalského diplomata. Steelová strávila většinu svého dětství ve Francii kde ji rodiče brávali na rodičovské večírky a tím ji dali příležitost pochytit zvyklosti a životní trend bohatých a slavných. Když měla 7 let její rodiče se rozvedli a poté byla vychovávána hlavně otcem v New Yorku, kdy velmi zřídka viděla matku, která se odstěhovala do Evropy.
Danielle začala psát povídky již jako dítě a v době dospívání i poezii. V r. 1965 absolvovala Lycée Français de New York, poté studovala literaturu a módní návrhářství na Parsons School of Design a v letech 1963 - 1967 New York University.
Novely Danielle Steelové byly přeloženy do 28 jazyků a prodávají se ve 47 zemích. Její knihy bývají často popisovány jako "vzorové", obsahují postavy v krizích ohrožujících jejich vztahy. Dějištěm jejích novel je svět bohatých a slavných lidí.
Byla kritizována za to, že její knihy jsou rozvláčné, oplývající mnoha detaily a že příběh je čtenářům explicitně vyprávěn místo aby jim byl zobrazen. Čtenáři se tak někdy cítili vytlačeni z děje.
Aby se vyhnula srovnávání svých předešlých děl, Steelová nepíše pokračování. Mnoho z jejich dřívějších novel vycházelo v počátečním výtisku 1 miliónu kopií, od r. 2004 díky poklesu zájmu čtenářů je to 650 000 kopií. Avšak počet jejich čtenářů je i tak velmi vysoký a její knihy se umísťují v celosvětovém měřítku na předních místech.
22 jejích knih bylo televizně zpracováno včetně dvou, které byly nominovány na cenu Golden Globe.
V Česku její knihy vydává nakladatelství Ikar.
Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny (její otec Gerald du Maurier byl herec a producent a dědeček George du Maurier spisovatel a ilustrátor), vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek.
Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů.
Svůj první román, The Loving Spirit (Duch lásky), vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga.
Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery (Tessu a Flavii) a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné, což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě.
Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn (1936, Hospoda Jamajka) a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca (1938, česky jako Mrtvá a živá). Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock.
Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds (Ptáci) z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti (Royal Society of Literature) a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria (titul Dame Commander).
Žila v ústraní v Cornwallu ve svém domě zvaném Kilmarth ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti. Zde také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel.
Narodila se 21.listopadu 1942 v Hamburku, kde i vyrostla, studovala divadlo a politické vědy a pracovala ve Frankfurtu nad Mohanem jako redaktorka pro The Associated Press.
Brigitte Blobel je podruhé vdaná. Má čtyři děti, po dvou z každého manželství.
Nyní žije ve svém rodném městě.
Kromě své práce nezávislé novinářky a scénáristky, píše knihy pro mládež a dospělé, za které byla již několikrát oceněna.
Narodila se v Minnesotě v roce 1962 do rodiny amerického básníka Roberta Blye a autorky povídek Carol Bly, jako nejstarší ze čtyř dětí.
Eloisa James přednáší na univerzitě, píše pro několik časopisů, je matkou dvou malých dětí – a kromě toho má na svém autorském kontě šestnáct historických romancí, za něž dostala několik prestižních ocenění.
U nás zatím vyšly pouze první tři díly z šestidílné série o vévodkyních: Zoufalé vévodkyně, Osudová láska, Vévodkyně v přestrojení.
Prozaik, publicista, autor knih pro děti a mládež.
Hrnčíř začal studovat na reálném gymnáziu v Novém Bydžově. Za okupace studium přerušil a vyučil se knihkupcem. Roku 1945 odmaturoval a pak v letech 1945–1947 absolvoval Státní knihovnickou školu v Praze.
Následně působil po většinu života jako redaktor v dětských časopisech. V roce 1948 spoluzakládal Ohníček, redaktorem byl i v časopisech Vpřed, Pionýr a Větrník, externě redigoval dětskou rubriku Slovíčko ve Svobodném slově. V redakcích časopisů pracoval až do roku 1986.
Přispíval pohádkami a povídkami do časopisů, které redigoval, a také do Sluníčka, Mateřídoušky, Čtyřlístku, Pionýrských novin, Sedmičky pionýrů. Od roku 2000 otiskuje fejetony a publicistické texty v Bělohradských listech.
Hrnčířova prozaická tvorba je zaměřena zejména na děti staršího školního věku a syžetově často vychází z modelu prázdninových dobrodružství (například Prázdniny s Pradědečkem nebo Ostrov uprostřed města). Pro mladší čtenáře jsou určeny jeho scénáře ke kresleným seriálům a komiksům na kterých často spolupracoval s Adolfem Bornem (například Příběhy profesora Semtamťuka, původně vycházející ve Čtyřlístku nebo Cour a Courek ve Sluníčku). Pod vlivem knih Jaroslava Foglara o Rychlých šípech napsal trilogii o Uctívačích ginga.
Publikoval také sci-fi povídky (začal roku 1946 v časopise Junák) a napsal rovněž vědeckofantastický román Případ skončil v pátek, který byl později zfilmován jako Zpívající pudřenka.
Jeho dcera Lenka Vybíralová je výtvarnicí a zabývá se především ilustrováním knih pro děti.