Luccy78
diskuze u autorů
Autor patří k nejvýznamnějším představitelům zakladatelské generace, která na počátku století a zejména po roce 1918 vytvářela moderní islandskou literaturu.
Kambanovy romány byly překládány do většiny světových jazyků již ve třicátých letech.
Umělecky nejlepším Kambanovým dílem je románová sága Skálholt, které mu zajistilo světový ohlas a slávu.
Než začala Hilary studovat na univerzitě v Cambridge, prošla třinácti školami.
Do literárního světa vstoupila v šedesátých letech už jako vdaná žena a matka.
Napsala asi dvacet povídek sci-fi, jež byly uveřejněny v Velké Británii, Spojených státech amerických, Francii a Německu.
Svůj první román vydala v roce 1975 a od té doby napsala tucet románů a jeden životopis.
Největšího ohlasu dosáhl její román Frankensteinova nevěsta, který navazuje na romantický hororový příběh Frankenstein od Mary Shelley.
Je redaktorkou časopisu New Worlds a pravidelně recenzuje moderní prózu pro prestižní deník Guardian.
Autorka žije v Londýně.
Robin Cook píše převážně romány z lékařského prostřední (výjimku tvoří Sfinga z roku 1979). Některá z jeho děl jsou nadčasová, převážně však dost přesně popisuje prostředí současné medicíny. I když se tedy jeho díla v mnoha případech stávají sci-fi, reálně zapadají do současného světa a jsou kritikou přijímána velmi příznivě.
Ilona Borská (rozená Bondyová), provdaná Štuková, byla česká spisovatelka a novinářka.
Narodila se 9.11.1928 v Praze, v rodině obchodního příručího Karla Bondyho (v roce 1947 přijal jméno Borský). Její matka - Milada Borská (rozená Ochranová) vyrostla v komplikovaných rodinných podmínkách v krajně sebestřednou osobnost. Dětství a mládí Ilony Borské tak do značné míry předurčoval věčný konflikt mezi potřebou lásky k matce a nemožností jí realizovat.
Svá studia na dívčím gymnáziu ve Slezské ulici musela za protektorátu jako dítě ze smíšeného manželství ve čtrnácti letech přerušit. Ještě rok se jí dařilo pokračovat na soukromé Hlaváčově obchodní škole, ale tím byly možnosti vyčerpány a školu mohla dokončit až po válce. Maturovala v roce 1947. Vzápětí nastoupila jako písařka v tiskárně Svoboda a na vysokou školu. Uveřejňovala první verše a po pár letech byla přizvána k externí spolupráci s Československým rozhlasem. Zde roku 1951 získala stálé místo v literární redakci.
Ještě téhož roku jede na setkání mladých autorů na zámku Dobříš, kde se seznamuje s básníkem Ivem Štukou. Vzali se v říjnu 1952 a pořídili si postupně tři děti.
Charvátská spisovatelka, která je známější spíše podle svého stálého pseudonymu jako Zagorka.
Její otec byl schopný a majetný správce panství barona Gezy Raucha a sám vlastník záhorského statku Golubovec, kde Marija Jurićová vyrostla.
Její dětství poznamenala nejen krása Záhoří (Zagorja), malebného kopcovitého kraje na sever od Záhřebu, mezi hlavním městem Charvátska a někdejším sídelním městem Varaždinem, od něhož později odvodila i svůj pseudonym, ale též neustálé rodinné krize, vyvolávané chorobnou matčinou žárlivostí.
Základní vzdělání získala u Milosrdných sester v Záhřebu, ale od patnácti let se musela vzdělávat sama. Rodiče ji však záhy provdali proti její vůli za staršího muže, železničáře, pomaďarštěného Slováka, který zas pro změnu trpěl chorobnou lakotou. Nevydržela s ním dlouho; utekla, skrývala se nějaký čas u strýce, správce věznice v Sremské Mitrovici, nakonec dosáhla rozvodu. Jediným ziskem z "manželského očistce" bylo, že se naučila maďarsky, což jí, jako občance uhersko-charvátského království v rámci Rakousko-uherské monarchie, přišlo záhy vhod, když se odvážně jako první žena nejen v Charvátsku, ale snad v celé střední Evropě, dala na novinářskou dráhu.
Její talent jako první rozpoznal Josip Juraj Strossmayer, biskup, politik, mecenáš, zakladatel Jihoslovanské akademie věd v Záhřebu a všeobecně vlivný muž (a také přítel Čechů, čestný občan Prahy - to holešovické náměstí se po něm nejmenuje zbůhdarma): prosadil Zagorku do redakce nejdůležitějšího charvátského deníku Obzor jako referenta pro maďarsko-charvátskou politiku.
V této funkci se Zagorka proslavila zejména za tzv. Friedjungova procesu ve Vídni roku 1909, při němž významnou roli sehrál i T. G. Masaryk. (Se Zagorkou se tehdy spřátelil a ještě jako president ji zachraňoval z německého vězení, kam se po první světové válce dostala za cesty po Bavorsku a Rakousku jako "germanofob".)
Jako novinářka se Zagorka zasazovala za sblížení slovanských národů, za emancipaci žen, za úctu k občanským svobodám a lidským právům, bojovala proti maďarizaci a germanizaci.
V rámci svého boje proti odnárodňování se - opět z iniciativy biskupa Strossmayera - pustila do psaní románů-fejetonů, aby nejširší vrstvy čtenářů odvedla od německých "šestákových" románů a dala jim čtivo v mateřském jazyce, navíc prodchnuté láskou k rodné zemi a jejím dějinám a svobodomyslností.
Tak začala vznikat sedmisvazková Gričská čarodějnice, tak vznikly další Zagorčiny romány Gordana, Dcera Lotršćaku atd.
Zagorka neměla lehký život. Uznání se jí dostávalo od čtenářů, kteří hltali její romány, i od diváků, kteří se hrnuli na její komedie do Charvátského národního divadla, kdežto převážná část literární kritiky ji vylučovala z "vážné" literatury: buď přecházela její tvorbu mlčením, nebo se o ní vyjadřovala s despektem jako o podliteratuře, jako o pochybném čtivu pro nevzdělané masy.
Jako nezávislý člověk, který se nedá koupit a zkorumpovat, měla Zagorka potíže za Rakouska-Uherska, za královské Jugoslávie, za ustašovského Nezávislého charvátského státu i za socialistické Jugoslávie.
Své životní osudy vylíčila trpce v románu Kámen na cestě i v posmrtně zveřejněné brožurce Co je moje vina.
Jules Verne je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury.
Roku 1839 se nechal - dle legendy - najmout ve věku jedenácti let jako plavčík na loď do Indie, jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Údajně chtěl splnit slib a dovést sestřenici Caroline Tronsonové korálový náhrdelník. Otci musel slíbit, že od této doby bude cestovat jen ve svých snech. Dle jeho vzpomínek však tato legenda nemusí být úplně mimo realitu - údajně nastoupil na palubu plachetnice, důkladně ji prozkoumal a vše si "osahal".
Roku 1847 odjel na žádost otce do Paříže studovat práva. Zamiloval se do Rose Herminie Arnaud Grossetière a začal skládat první básně, ve kterých ji opěvoval. Idylka měla bohužel krátké trvání - rodiče Herminie těžce snášeli, že o ni má zájem mladý student bez jisté budoucnosti. Zaslíbili ji jinému, za kterého se provdala 19. července 1848. Jules si svůj vztek vybíjel psaním. Tento sňatek se odrazil v celé řadě jeho pozdějších literárních postav - dívek, které byly provdány proti své vůli. Jules v sobě živil také zášť vůči rodnému kraji a tamním lidem.
Roku 1848 se tak definitivně usadil v Paříži, kam si s sebou vzal ještě nedokončený román Kněz v roce 1839, divadelní hry včetně dvou tragédií a své básně. Usadil se v pronájmu, který sdílel s Édouardem Bonamym, který byl stejně jako on student a pocházel také z Nantes. Do Paříže přijel Verne v době vrcholící revoluce, kdy se v ulicích stavěly barikády. Své dojmy popisoval v dopisech domů.
Jeho strýc jej brzo uvedl do literárních salónů, které pak s gustem navštěvoval. Nadchnul se pro divadlo a pustil se do psaní her, které ale zůstaly z větší části nevydané až do roku 2005.
V této době psal domů hlavně o svých finančních problémech. Nicméně v březnu 1849 upoutala jeho pozornost cholera, která zavítala do Paříže. Byl také povolán do zbraně, což nesl velmi nelibě a projevil tak svůj antimilitaristický postoj, který jej až do konce života neopustil.
Aby se Verne nějak uživil, dával hodiny (což nesl nelibě jeho otec) a vypomáhal u přítele advokáta. Od této doby se také datovalo Verneovo špatné zdraví - časté hladovění mu působilo problémy se zažíváním a žaludkem, k čemuž je nutno přičíst dědičné předpoklady k gastrickým obtížím a hlavně pak patologickou bulimii. Byl postižen paralýzou obličejových nervů, která se mu za život vrátila celkem čtyřikrát, údajně zapříčiněná zánětem středního ucha.
I přes své zdravotní obtíže složil Jules Verne právnické zkoušky a mohl tak začít pracovat jako advokát. Spolu s přáteli začal organizovat pravidelné večeře nazvané "Jedenáct bez ženy".
Od té doby, co Verne založil skupinu "Jedenáct bez ženy", se všichni jeho přátelé oženili. Tak se i on začal poohlížet po ženě. Na jedné ze svateb, kterých se zúčastnil, se seznámil se sestrou nevěsty, 26letou vdovou Honorií Morelovou (1830-1910), matkou dvou dcer. Roku 1857 se s ní oženil. Měli spolu syna Michela, který po jeho smrti dopsal některá jeho nedokončená díla. Jelikož si byl vědom toho, že psaní jej neuživí, rozhodl se Jules Verne investovat na burze a obchodovat s akciemi. Půjčku do začátku mu poskytl otec. Pokud nebyl zrovna na burze, zavíral se do pracovny a usilovně psal.
Roku 1886 Verne jen těsně unikl smrti, když na něj zřejmě v pominutí smyslů vystřelil z revolveru jeho synovec Gaston, syn jeho bratra Paula. Verneovi se ale podařilo srazit zbraň a byl jenom raněn.
Jules Verne hodně cestoval a některé zážitky z těchto cest zapracoval i do svých románů. Již roku 1859 navštívil Anglii a Skotsko, v roce 1861 se vydal do Skandinávie, roku 1867 do USA, dále pak navštívil např. roku 1878 severní Afriku a roku 1881 Nizozemsko, Německo a Dánsko.
V roce 1888 byl zvolen radním města Amiens. Jako památka na jeho působení zůstalo v Amiens technicky zajímavé divadlo, jehož nosná část je řešena originálně použitými komíny.
Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další).
Pro české čtenáře objevil knihy Julese Vernea Jan Neruda, který si během svého pobytu v Paříži v roce 1863 koupil knihu Pět neděl v balóně a přivezl ji do Prahy. V roce 1869 díky Nerudovi vyšel v knižnici Matice lidu první Verneův román přeložený do češtiny – Cesta kolem Měsíce. Nakladatel Josef Richard Vilímek v letech 1893–1935 vydal 52 Verneových románů. Vilímek také nepoužil přesný překlad názvů knih a názvy značně upravil. Tyto úpravy se používají dodnes.
Později vydávalo romány Státní nakladatelství dětské knihy v edici Podivuhodné cesty a Mladá fronta v edici Spisy Julese Verna. Kratší práce vydávalo nakladatelství Albatros v sešitové edici Karavana a v roce 2008 začalo vydávat novou řadu třinácti Verneových románů převyprávěných Ondřejem Neffem. V socialistickém Československu byly z Verneových textů občas vypouštěny nebo upravovány části s náboženskými odkazy.
Na motivy Verneových románů natočil český režisér Karel Zeman filmy Vynález zkázy (1958), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970).
V srpnu 1892 Jules Verne na necelé dva týdny údajně navštívil Slovensko, kde mu společníka dělal evangelický kněz Ján Maliarik (1869–1946). O rok později vydal román Tajemný hrad v Karpatech.
Je po něm pojmenován kráter Jules Verne na odvrácené straně Měsíce.
Publikovat začal v časopisech.. Napsal na dvacet rozhlasových her a dramatických pásem (zejména o slavných lidech minulosti), pět televizních scénářů a přes dvě desítky knih (dobrodružné příběhy pro mládež, historické práce a sborníky, beletrizující životopisy, některé i o významných skautech).
Armstrong Sperry studoval v letech 1915-1918 na umělecké škole Art Students League v New Yorku a poté pokračoval ve studiu malířství na Umělecké škole Yaleovy univerzity. Na podzim roku 1918 byl však povolán do Námořnictva Spojených států amerických a zúčastnil se vojenských operací na konci první světové války. Po jejím skončení pracoval jako reklamní grafik a také opět v letech 1919-1923 navštěvoval s různými přestávkami školu Art Students League.
V říjnu roku 1920 se vydal na svou první cestu do jižního Pacifiku, ze které se vrátil v květnu roku 1921. Inspirovala ho k ní četba knih Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona a Jacka Londona a také cestopis amerického žurnalisty a světoběžníka Fredericka O’Briena (Bílé stíny v jižních mořích). Během cesty navštívil ostrovy Tahiti, Raiatea, Bora-Bora, Fidži, Havaj a také Nový Zéland a Austrálii. V prosinci roku 1921 byly některé z jeho obrazů, které na své cestě vytvořil, vystaveny v Uměleckém centru v New Yorku.
V létě roku 1922 se seznámil s americkým antropologem Kennethem Emorym, který sehrál významnou roli při vytváření moderní antropologie v Oceánii. Jako jeho asistent pak podnikl v letech 1924-1925 svou druhou cestu do jižních moří, Podílel se na Emoryho vědeckém výzkumu na Havaji, na atolech Taburean, Malden a Penrhyn, na Vánočním ostrově a na ostrovech Tahiti, Bora-Bora a Raiatea. Dále také pokračoval v malování a své obrazy vystavil v červnu roku 1925 v Honolulu.
Po návratu domů pracoval v reklamní agentuře a jako ilustrátor pulpových (brakových) magazínů a později knih a knižních obálek včetně prvního vydání Burroughsovy knihy Tarzan a ztracená říše. Roku 1930 se oženil s Margaret Mitchell Robertsonovou, dcerou sanfraciskového knihkupce a vydavatele, se kterou měl dceru a syna. Rovněž začal psát historky z jižních moří pro různé časopisy a nakonec se rozhodl navázat na tradice dobrodružných příběhů s chlapeckým hrdinou po vzoru Roberta Michaela Ballantyneho a Roberta Louise Stevensona. K tomu využil svou znalost polynéského folklóru, který na svých cestách sbíral. Jeho literární díla se tak dají charakterizovat jako etnografické fikce pro mladé čtenáře. Své knihy také sám ilustroval a jeho ilustrace připomínají polynéské malby.
Debutoval prózou Jeden den s Manuem líčícím každodenní život na ostrově Bora-Bora.
Za své nejslavnější dílo, novelu Odvaha obdržel roku 1941 cenu Newbery Medal, každoročně udílenou za význačný příspěvek do americké dětské literatury. Roku 1944 získal první cenu na jarním knižním festivalu New York Herald Tribune (New York Herald Tribune Children’s Spring Book Festival Honor Award) za knihu Storm Canvas a roku 1949 cenu Junior Book Award za román Deštný prales.
Byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat.
Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v Detroit News-Tribune. Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky.
Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu (v roce 1970 zde bylo zřízeno Curwoodovo muzeum).
V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody.
V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem (mohlo se jednat například o pavouka), což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku pouhých 49 let.
Psát začal na počátku třicátých let a do konce druhé světové války vydal více než čtyřicet románů, především detektivek (odehrávajících se na přání nakladatelů většinou v anglickém prostředí), pro které mu byl velkým vzorem anglický spisovatel Edgar Wallace. Ve velké části těchto příběhů vystupuje inspektor T. B. Corn a dobrodruh Ted Brent.
Vedle toho napsal Fiker i několik knih z prostředí českého, knih dobrodružných, odehrávajících se v severoamerickém prostředí, i humoristických a detektivku se sci-fi námětem.
Po válce pracoval jako scenárista státního filmu a spisovatel na volné noze. Z tohoto období je známá především jeho detektivní fantazie Série C-L a špionážní román Kilometr devatenáct. Po válce již v psaní knih polevil, do konce života napsal románů jen sedm.
Překládal z angličtiny, napsal čtyři divadelní hry a několik filmových scénářů. Jeho celé dílo čítá na devadesát titulů a mnohé jeho knihy byly úspěšně zfilmovány.
Jeho význam je především v tom, že společně s Karlem Čapkem a Emilem Vachkem položil základy české detektivní školy, na kterou dodnes navazuje celá řada pozdějších autorů.
Twain dosáhl velkých úspěchů jako spisovatel a řečník, jeho vtip a satira získaly uznání kritiků a kolegů a stal se přítelem mnoha vlivných osobností.
Chyběla mu finanční prozíravost, a ačkoli vydělal knihami a přednáškami hodně peněz, promarnil je v různých podnicích (zejména v projektu Paigeova sázecího stroje) a musel vyhlásit úpadek. S pomocí Henryho Huttlestona Rogerse nakonec své finanční problémy překonal.
Mark Twain se narodil čtrnáct dní poté, co se na obloze objevila Halleyova kometa. V roce 1909 řekl: „Přišel jsem na svět s kometou. Za rok se má vrátit a myslím, že s ní opět odejdu. Bylo by to největší zklamání v mém životě, pokud by to tak nebylo.“ Zemřel skutečně během jejího dalšího průletu kolem Země.
Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu.
V letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil na dva roky jako ředitel studia. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasovém výboru, ve Filmové radě, později se funkcí vzdal a pracoval pouze v Českém literárním fondu a Kruhu přátel dětské knihy.
O Plevovi je jen málo známo, že patřil mezi orodovatele za nespravedlivě uvězněné katolické spisovatele v 50. letech, především za Jana Zahradníčka. Celou dobu normalizace, i když nebyl přímo perzekvován, prožil v ústraní.
Tento průkopník nových směrů dětské literatury zemřel 7. září 1985 v Brně a jeho ostatky byly uloženy na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě, pod náhrobkem se symbolickou sochou jeho největšího knižního hrdiny.
Markéta Zinnerová ve svých dílech prokazuje důkladnou znalost lidské psychiky, zvláště jemné citové vazby mezi dětmi a dospělými.
Autorka se podílela též na doprovodných textech k vystřihovánkám a omalovánkám.
Její díla byla často podkladem pro filmové zpracování.
Byla to česká etnografka a spisovatelka, autorka pohádek a pověstí. S tvorbou začala v 50. letech a je autorkou více jak dvou desítek titulů. Mimo pohádek a pověstí se zabývala i tvorbou divadelních her pro děti. Spolupracovala s Folklórním souborem Haná, s nímž založila folklórní festival Lidový rok. Provdala se za archiváře Antonína Roubice.
Od roku 1701 měl poměr s Ester Johnsonovou. Seznámil se s ní jako její učitel za svého působení u sira Templea a žila s ním v Irsku až do své smrti roku 1728 (je to známá „Stella“, jak ji jmenoval ve svých četných dopisech).
Kromě ní se Swift ještě blízce stýkal s Ester Vanhomrighovou (dal jí přezdívku „Vanessa“), jež se do něj vášnivě zamilovala, když mu bylo přes čtyřicet (jí bylo o dvacet čtyři let méně). I Vanessa šla za ním do Irska, kde zemřela roku 1723, nedlouho poté co mezi ním a jí došlo k roztržce vzniklé tím, že se dozvěděla o své sokyni a napsala buď jí nebo jemu list, který jí děkan neodpustil.
Po „Stellině“ smrti se začal čím dál tím více stranit veřejnosti i svých přátel a žil nakonec v úplné odloučenosti. Jeho poslední léta byla poznamenána vleklou chorobou, kdy ztratil sluch a schopnost řeči, a nakonec šílenstvím.
Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě.
Aktivně podporovala dětská a zvířecí práva, stejně jako práva menšin. Za tuto činnost jí byla v roce 1994 udělena cena Right Livelihood Award (Správný život).
Vítězslav Nezval zemřel předčasně, nebyl ještě stár. Ale umíral lehce. Tak lehce, jako lehce psal své verše. Nikdo netušil, že jeho nemoc je smrtelná. Myslili jen na chřipku. Pojednou v náručí své ženy sklonil hlavu a v tom okamžiku ztratila tato země jednoho ze svých velkých básníků.
Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci čtenářů.
Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů.
Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu. To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo.
Jeho otec František Petiška prošel první světovou válkou, léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velký čtenář i milovník knih. Šlo o spolužáka Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici (Hašek pak použil Petiškovo jméno do svého díla).
František Petiška později pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních posluchačů.
Jeho matka, rozená Adeline Winandt, se vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně, z této strany rodu zřejmě vešly k jejímu synovi umělecké sklony. Psala verše i prózu. Její otec a jeho dědeček pocházel ze staré holandsko-německé malířské rodiny. Sám také jako výtvarník působil v různých zemích. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely. Druhá část rodiny pocházela z oblasti Českého ráje, někteří působili jako správci zámků (Sychrov a Hrubá Skála) šlechtického rodu Rohanů, s nimiž udržovali dobré vztahy, což zavdalo domněnkám o možném příbuzenství, které ale nejsou podloženy.
Celá jeho rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám, měli absolutní hudební sluch a nebýt druhé světové války, byl by zřejmě z něj herec nebo operní zpěvák, neboť složil již zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci a byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.
Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.
Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny a dalších oborů.
Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem.
Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení "filmových básní", jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.
Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout.
Jejich syn, spisovatel PhDr. Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (Martínkova čítanka, Jak se Martínek ztratil).
V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse neoficiální "klub", kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.
Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.
Na konci své umělecké dráhy byl při autogramiádách obklopen dlouhým zástupem čtenářů, kteří si nechávali někdy zapisovat do knih už třetí věnování – první napsal před lety babičce, druhé její dceři a nyní stála u jeho stolku vnučka, žádala o třetí věnování do své oblíbené knížky.
Zemřel náhle, tak jak o tom psal v jedné ze svých básní (Jak by chtěl básník zemřít), během každoročního léčebného pobytu v Mariánských Lázních, 6. června roku 1987.
Na domě č. p. 5 v Karlovarské ulici, ve kterém v Mariánských Lázních pobýval, je nyní umístěna pamětní deska s jeho portrétem sochaře Reona Argondiana.
Na devadesát svazků literárního díla, které zanechal, zůstává z podstatné části stále živé, vychází stále znovu v tištěné i elektronické podobě a je vydáváno v mnoha překladech, jeho texty vyšly ve třiceti jazycích, mj. čínsky, japonsky, arabsky, vietnamsky…
Bližší přehled původních i přeložených děl je uveden v knize "Eduard Petiška Bibliografie", kterou zpracovala Věra Vladyková, vydané ve dvou vydáních nakladatelstvím Odeon v roce 1999 a dostupné on-line.
Od roku 2013 vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení a řadí se k nejstahovanějším českým e-knihám.
Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou, cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky.
Na jeho počest byla nazvána planetka, městská knihovna v Brandýse nad Labem nese jeho jméno, byly po něm pojmenovány ulice, každoročně je udělována Cena Eduarda Petišky.
V roce 2014 se u příležitosti výročí autorova 90. narození uskutečnilo několik akcí na jeho připomínku, např. Rok Eduarda Petišky.
Mladší bratr František Petiška (1934) byl literárně činný při svém lékařském povolání, psal povídky i verše pod pseudonymem František Vinant a po deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana. Jeho předčasná smrt v roce 1980 je reflektována ve filmu Nejistá sezóna.
Za jeho nejkvalitnější tvorbu můžeme považovat historické romány z období českých dějin. Některé jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Byl a je považován za předního představitele socialistického realismu po roce 1945.
Pracoval také na několika publikacích, určených pro výuku, např. čítankách a učebnicích nebo ceněné populárně naučné Dětské encyklopedii.