Marija Jurić

Výborný štýl akým to písala a ako vykreslila dobu a prostredie a jednotlivé postavy. Moje top knihy sú Gricská čarodejnica - Tajomstvo krvaveho mostu a Plamene inkvizicie - oba diely. Skoda, že tieto knihy neboli nikdy sfilmovane.

Charvátská spisovatelka, která je známější spíše podle svého stálého pseudonymu jako Zagorka.
Její otec byl schopný a majetný správce panství barona Gezy Raucha a sám vlastník záhorského statku Golubovec, kde Marija Jurićová vyrostla.
Její dětství poznamenala nejen krása Záhoří (Zagorja), malebného kopcovitého kraje na sever od Záhřebu, mezi hlavním městem Charvátska a někdejším sídelním městem Varaždinem, od něhož později odvodila i svůj pseudonym, ale též neustálé rodinné krize, vyvolávané chorobnou matčinou žárlivostí.
Základní vzdělání získala u Milosrdných sester v Záhřebu, ale od patnácti let se musela vzdělávat sama. Rodiče ji však záhy provdali proti její vůli za staršího muže, železničáře, pomaďarštěného Slováka, který zas pro změnu trpěl chorobnou lakotou. Nevydržela s ním dlouho; utekla, skrývala se nějaký čas u strýce, správce věznice v Sremské Mitrovici, nakonec dosáhla rozvodu. Jediným ziskem z "manželského očistce" bylo, že se naučila maďarsky, což jí, jako občance uhersko-charvátského království v rámci Rakousko-uherské monarchie, přišlo záhy vhod, když se odvážně jako první žena nejen v Charvátsku, ale snad v celé střední Evropě, dala na novinářskou dráhu.

Její talent jako první rozpoznal Josip Juraj Strossmayer, biskup, politik, mecenáš, zakladatel Jihoslovanské akademie věd v Záhřebu a všeobecně vlivný muž (a také přítel Čechů, čestný občan Prahy - to holešovické náměstí se po něm nejmenuje zbůhdarma): prosadil Zagorku do redakce nejdůležitějšího charvátského deníku Obzor jako referenta pro maďarsko-charvátskou politiku.
V této funkci se Zagorka proslavila zejména za tzv. Friedjungova procesu ve Vídni roku 1909, při němž významnou roli sehrál i T. G. Masaryk. (Se Zagorkou se tehdy spřátelil a ještě jako president ji zachraňoval z německého vězení, kam se po první světové válce dostala za cesty po Bavorsku a Rakousku jako "germanofob".)
Jako novinářka se Zagorka zasazovala za sblížení slovanských národů, za emancipaci žen, za úctu k občanským svobodám a lidským právům, bojovala proti maďarizaci a germanizaci.

V rámci svého boje proti odnárodňování se - opět z iniciativy biskupa Strossmayera - pustila do psaní románů-fejetonů, aby nejširší vrstvy čtenářů odvedla od německých "šestákových" románů a dala jim čtivo v mateřském jazyce, navíc prodchnuté láskou k rodné zemi a jejím dějinám a svobodomyslností.
Tak začala vznikat sedmisvazková Gričská čarodějnice, tak vznikly další Zagorčiny romány Gordana, Dcera Lotršćaku atd.

Zagorka neměla lehký život. Uznání se jí dostávalo od čtenářů, kteří hltali její romány, i od diváků, kteří se hrnuli na její komedie do Charvátského národního divadla, kdežto převážná část literární kritiky ji vylučovala z "vážné" literatury: buď přecházela její tvorbu mlčením, nebo se o ní vyjadřovala s despektem jako o podliteratuře, jako o pochybném čtivu pro nevzdělané masy.
Jako nezávislý člověk, který se nedá koupit a zkorumpovat, měla Zagorka potíže za Rakouska-Uherska, za královské Jugoslávie, za ustašovského Nezávislého charvátského státu i za socialistické Jugoslávie.
Své životní osudy vylíčila trpce v románu Kámen na cestě i v posmrtně zveřejněné brožurce Co je moje vina.

Souhlasím s předchozím hodnocením autorky. Škoda, že její knihy mimo serie Gričská čarodějnice a Gordana nejsou vydávány.