Luccy78
diskuze u autorů
V roce 1936 dostal Rambouskovu cenu za literaturu pro mládež.
V dubnu 1948 získal cenu Boženy Němcové hlavního města Prahy pro rok 1948 za zásluhy o zvýšení kulturní úrovně československého lidu a jeho mravního povznesení.
Cooper byl hojně překládán do češtiny. Jako první z autorových příběhů vyšel Poslední Mohykán 1852.
Odklonem od tradiční tematiky diktované evropskou literaturou k typicky americkým námětům pomáhal položit základy americké národní kultury. V jeho romanticky laděných příbězích se mu skvěle podařilo skloubit dobrodružství s historickou realitou a poprvé se v nich také setkáme s realistickým popisem americké krajiny a s vylíčením problematiky indiánů. Stvořením postavy zálesáka Nattyho Bumppa, zvaného podle jelenicových kamaší Kožená punčocha se jako jeden z prvních amerických spisovatelů pokusil o vytvoření národního hrdinského mýtu, jehož existence sehrála důležitou roli při konstituování národa.
Narodil se roku 15. října 1926 v New Yorku na Manhattanu, ale od dvanácti let žil v Bronxu. V New Yorku také chodil na základní a střední školu.
V roce 1944 byl odveden k námořnictvu; po návratu do civilu v roce 1946 dovršil své vzdělání na newyorské Hutton College, kterou opustil s titulem bakaláře svobodných umění. Na universitě se také seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se v posledním ročníku oženil.
Psát se pokoušel už za studií, ale po odchodu z university nejprve prošel celou řadu zaměstnání: odpovídal na telefonické dotazy u Americké automobilové společnosti; u jiné firmy nabízel telefonicky restauracím mořské raky a kromě platu dostával i naturálie: tolik mořských raků, kolik jich dokázal sníst.
Poté se stal učitelem na odborně vzdělávací střední škole – znalost tohoto prostředí pak využil v románu Džungle před tabulí.
U kantořiny však nezůstal a odešel pracovat do literární agentury.
Do té doby byly jeho tvůrčí pokusy značně roztříštěné, vedle psaní se pokoušel i malovat (získal dokonce v soutěži stipendium Art Student's League) a nějaký čas i hrál na piano v džezovém orchestru.
Teprve v literární agentuře se podle svých slov „naučil psát povídky, které měly hlavu a patu“ a jeho šéf je začal pravidelně uveřejňovat v časopise.
Když pak nakladatelé projevili téměř současně zájem o jeho detektivní román a románovou science fiction pro dospívající mládež, rozhodl se Hunter na doporučení svého šéfa věnovat se jen psaní.
Jeho kniha Džungle před tabulí (The Blackboard Jungle) se stala bestsellerem roku 1954 a svým pranýřováním šokujících poměrů v americkém školství vyvolala bouřlivou společenskou reakci.
Od té doby vydával jednu knihu za druhou.
Pod jménem McBain také sestavil několik antologií detektivních povídek, v nichž pravidelně připojoval do každého svazku k pracím jiných autorů jednu povídku vlastní.
Napsal i mnoho povídek, které se objevily v nejrůznějších amerických časopisech. Svoje nejlepší nedetektivní povídky shrnul do knihy Všechno nejlepší v novém roce (Happy New Year) a Herbie a jiné povídky (Herbie and Others Stories).
Pracoval též jako scenárista, napsal například scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci, promítanému i v Československu.
Narodila se v Londýně do učitelské rodiny. Po vystudování střední školy v Essexu, kam se přestěhovali, začala pracovat jako novinářka v místních novinách. V roce 1950 se vdala za novináře Donalda Rendella a po narození syna zůstala deset let doma. V roce 1975 se rozvedli a znovu se vzali v roce 1977. Ruth zkoušela psát, ale její pokusy nikam nevedly. Až jeden vydavatel jí poradil, aby zkusila detektivní žánr. Podařilo se a už její první kniha, Smrt má jméno Doon (1964), ve které přivedla na svět inspektora Wexforda, jí umožnila koupi vysněného jaguáru.
Stala se velmi úspěšnou spisovatelkou právě díky své sérii knih s vtipným, chytrým a spolehlivým a dobráckým inspektorem Reginaldem Wexfordem z fiktivního městečka Kingsmarkhamu. V roce 2007 již vyšla jednadvacátá kniha s názvem Not in the Flesh.
Vedle této série píše autorka psychothrillery v jejichž tématech se objevují témata jako sexuální obsese, výsledky špatné komunikace, náhody a lidskost kriminálníků. Velmi dobré vcítění se autorky do života jejích postav nabízí velmi „živý“ literární zážitek.
Velmi úspěšné psychologické romány o zločinu píše autorka pod pseudonymem Barbara Vineová. Tento pseudonymem složila Ruth Rendellová ze svého druhého jména a dívčího jména své babičky.
Má víceméně stejně rozvržené dny. Každý den píše asi čtyři hodiny. Říká, že je velmi „neurotická“ co se týká přesnosti. Často se prochází až několik mil denně. V tu dobu přemýšlí o svých příbězích. Preferuje velmi lehká jídla, převážně ovoce a sýr. Nikdy nejí červené maso a nic tučného.
Obdržela spoustu ocenění a v roce 1997 byla za svou literární činnost povýšena do šlechtického stavu a stala se z ní baronka Rendellová z Baberghu. Zasedá ve Sněmovně lordů za labouristy. Oproti tomu jiná baronka, P.D. Jamesová zasedá za konzervativní stranu.
Knihy Ruth Rendellové byly přeloženy do pětadvaceti jazyků a mnoho románů a povídek bylo úspěšně adaptováno pro televizi.
Autorka je často nazývána „královnou zločinu“.
Ruth Rendellová má jednoho syna a dvě vnoučata. Se svým mužem žila až do jeho smrti v domě ze 16. století v Suffolku.
Až do své smrti 2. května 2015 žila autorka v Londýně.
Phillip Margolin vyrůstal v New Yorku a Lewittownu.
V roce 1965 promoval na American University ve Washingtonu.
Po získání bakalářského titulu působil dva roky jako dobrovolník v mírových sborech v Libérii.
V roce 1970 absolovoval New York University School of Law. Jeho první zaměstnání bylo úředník odvolacího soudu v Oregonu. V letech 1972 až 1996 měl soukromou praxi v Portlandu a specializoval se na trestní obranu.
Jako advokát vyřizoval nejrůznější kriminální případy jak u státního, tak i u federálního soudu. Od roku 1996 se věnuje spisovatelské činnosti.
Byl ženatý s advokátkou Doreen Stammovou, která zemřela na rakovinu v roce 2007.
Má dvě děti Ami a Daniela.
Je prezidentem neziskové organizace Chess for Success, která využívá šachu k výuce dovednosti pro žáky základních a středních škol.
Jeho první kniha Heartstone byla nominována na cenu Edgar pro nejlepší původní román za rok 1978, podle jeho druhého románu The Last Innocent Man (česky Poslední nevinný) byl natočen stejnojmenný film a jeho třetí kniha Gone, But Not Forgotten (česky Odešla, ale vzpomínka zůstává) byla předlohou dvoudílnému filmu.
Je autorem čtrnácti knih.
Profesorka Zdeňka Bezděková (rozená Vondrušková, poprvé provdaná Bezděková, podruhé Pavlíková, byla česká spisovatelka, filoložka a překladatelka.
Vystudovala dívčí reálné gymnázium v Českých Budějovicích a poté studovala filosofii a literaturu v Praze a Paříži.
Narodila se v jihočeském městě České Budějovice 19. dubna 1907. To bylo ještě za Rakouska. Ve svém rodišti chodila do školy a tam se také vracela, i když na čas působila jako středoškolská profesorka v Praze a Sušici.
Stala se docentkou české a slovenské literatury a literatury pro mládež. Napsala mnoho učebních textů k dějinám naší literatury.
Od roku 1962 se plně věnovala literatuře. Psala do Jihočeských listů, spolupracovala s rozhlasem, překládala a psala knihy a knížky pro dospělé čtenáře i pro děti.
Často navštěvovala Jugoslávii, což ovlivnilo její zájem o slovinskou literaturu.
Bezděková debutovala románem Bezbranný vítěz (1947).
Další romány jsou opět věnovány dospělým - Já, město Mokroves (1952), Bílá paní (1979), novela Lásky nedočkavé (1970) a básnická sbírka Věčný Oněgin (1974).
Velkého úspěchu dosáhla Zdeňka Bezděková svým prvním dílem pro děti a mládež Říkali mi Leni. Kniha Říkali mi Leni (1948) byla mnohokrát reedována, přeložena do ruštiny, ukrajinštiny, angličtiny, slovenštiny, slovinštiny, dánštiny, švédštiny a patří k předním prózám zobrazujícím život dětí za druhé světové války.
Po svém úspěšném debutu pro děti a mládež přichází s další novelou Štěstí přijde zítra (1960), kde se snaží popsat život své hrdinky v osvobozené vlasti.
Následuje román Prázdniny v Tanapu (1973) a Marta věří na zázrak (1974).
Žádná z dalších knih však již nedosáhla takového úspěchu.
Bezděková se ve všech svých dílech projevuje jako citlivá a vnímavá pozorovatelka dětského světa.
Její osobní vztah k životu dítěte se projevuje také v próze Děvčátko Zdena a moudrý pes (1977) i v povídce Zpěváček z voňavé meze (1979).
Zdeňka Bezděková neusiluje o nové umělecké přístupy, snaží se zejména o osobitý pohled na dítě, snaží se dostat pod povrch dění a zachytit psychiku dítěte.
S Karlem Čapkem se uvedli jako autoři nově zavedeného sloupku.
Po Mnichovu poslal Karel Poláček svoji jedinou dceru do Velké Británie, sám však nestihl včas odejít.
Z Lidových novin byl z rasových důvodů propuštěn a nesměl publikovat.
V roce 1943 se přihlásil dobrovolně do transportu do Terezína, když do něho byla zařazena jeho životní družka.
Han Christian Andersen byl jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo a Malá mořská víla).
Psal ovšem i verše a romány, z nichž je dosud čtena autobiografie Pohádka mého života.
Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her.
Hans Christian Andersen se narodil v Odense na ostrově Fynu v Dánsku 2. dubna 1805.
Byl synem chorého 22letého ševce a jeho o několik let starší ženy. Pocházel z velmi chudých poměrů.
Jeho matka byla pradlena, která ke sklonku života propadla alkoholu. Jeho nevlastní sestra byla prostitutka, dědeček z otcovy strany pomatenec a známá odenseská figurka, kmotr byl vrátný v městském chudobinci.
Hans byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem.
Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné hry, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara.
Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy.
Poměrně brzy utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako zpěvák.
V Kodani se setkal s ředitelem divadla Jonasem Collinem, který jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na gymnáziu ve Slagelse, později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil, dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě.
Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822).
Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších, jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. To se změnilo až kolem roku 1845, kdy se mu začalo dařit lépe.
V roce 1833 podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol.
Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti.
V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem.
Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou homosexualitou a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“
Collin, kterého muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku.“
To mu způsobilo mnoho trápení, na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Harlodu Scharfovi a mladému knížeti Výmarskému.
Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím.
Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, která ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové.
Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem.
Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby.
Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, který o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo.
Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.
Sexuální psycholog Petr Weiss jej občas uvádí mezi typickými příklady společensky úspěšných pedofilů.
Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být například podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech.
Pokoušela se získat vzdělání a to se jí podařilo ve skupině, která se soustředila kolem S. K. Neumanna.
Pracovala jako redaktorka Rudého práva, kde psala pro děti. Působila i v Ženském listu, což byl komunistický tisk pro ženy, Právu lidu, Dělnických listech a týdeníku Čin.
Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny, scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem.
Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940, byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.
Angažovala se i v politice a svoji pozici zneužívala k selekci pouze určitých autorů.
K jejím dílům lze říci, že má jedno společné téma, a to špatné životní postavení žen a dívek.
Toto téma se objevuje ve všech jejích dílech a to v mnoha rovinách a podobách (psychologické, etické, milostné, …) většinou v maloměšťáckých rodinách, občas je téma spojeno s buržoazií a třídním bojem.
Autorčino pojetí žen je ve stylu „být ženou znamená trpět“.
Z počátku své tvorby psala především povídky, později psala i romány.
Susan Meredith se ve svých knihách zabývá tématem, které je pro mnohé rodiče noční můrou - projevy dospívání u pubescentních dětí.
Leckterý rodič se na okamžik, kdy bude muset své ratolesti vysvětlit fyzické změny na jejím těle, psychická pnutí a nové touhy, připravuje s obavami, mimo jiné proto, že přístup k těmto tématům se generaci od generace prudce mění.
Těm ostýchavým mohou pomoci knihy Dospívání a sex či Co se to se mnou děje, které přijatelným a srozumitelným jazykem dokáží vysvětlit dětem samotným, co probíhá v jejich těle.
A mezi námi, nebývají to jen rodiče, kteří se ostýchají o těchto tématech mluvit, hovořit s mámou nebo tátou o sexu nebývá lákavou možností ani pro většinu puberťáků.
Pearl Zane Grey byl populární americký spisovatel westernů, ve kterých podával idealizovaný obraz drsného Divokého západu.
Narodil se 31. ledna roku 1872 v městečku Zanesville, které založil jeho předek z matčiny strany - Ebenezer Zane. V mládí projevoval zájem zejména o rybolov, baseball a psaní. Studoval zubní lékařství na Pensylvánské univerzitě (studium dokončil roku 1896), kde také hrál baseball za univerzitní tým.
Roku 1905 se oženil a s pomocí své manželky a díky jejímu jmění se začal více věnovat psaní. Roku 1910 vydal svůj první úspěšný western Dědictví pouště (Heritage of the Desert) a o dva roky později pak napsal svůj nejznámější román Jezdci z purpurových stepí (Riders of the Purple Sage).
Zane Grey napsal za svůj život přes 90 knih (mnoho z nich se stalo bestselery a mnoho z nich bylo zfilmováno) a stal se jako jeden z prvních spisovatelů díky své literární tvorbě milionářem.
Zane Grey zemřel 23. října roku 1939 ve svém domě v Altadeně v Kalifornii (dům je zapsán v americkém Národním registru historických míst).
22. září 1914 padl Alain-Fournier (vlastním jménem Henri Fournier) na frontě první světové války, nedaleko Verdunu. Bylo mu 27 let. Nejsou známy okolnosti, za nichž zemřel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Zůstal po něm jen jediný román, na němž pracoval téměř desetiletí, od svého osmnáctého roku. Tento román (v originále se jmenuje Velký Meaulnes, jinak známý jako Kouzelné dobrodružství) se stal naráz slavným. A, což se stává málokdy, patří i dnes k nejoblíbenějším svazkům v knihovnách mladých lidí na celém světě.
Námořnické povídky Konstantina Staňukoviče se důstojně řadí k tomu nejlepšímu, co bylo o moři, a hlavně o lidech na moři, napsáno.
Autor píše o mnoha lodích, o mnoha lidech, ale je to vždycky totéž krásné i hrozné moře, krásní i hrozní lidé.
Ač jsou to někdy příběhy smutné a dojímavé k pláči, nakonec vždycky proráží slunce, moře se uklidňuje, zůstávají lidé, tvrdí a stateční, radující se i trpící, ale hlavně doufající, do posledního dechu v sobě živící tu naději, kterou autor v člověku optimisticky nalézá a s velkým spisovatelským uměním oslavuje.
Povídkami ze života ruských námořníků Konstantin Staňukovič vlastně uzavřel svou literární dráhu.
Po odchodu z loďstva a roztržce s otcem, po níž se octl zcela bez prostředků, napsal několik románů, ale teprve ve vyhnanství, kam byl pro svou činnost v revolučním hnutí poslán v roce 1884, si dokázal vybavit mnohem víc než jen dílem poetické, dílem dobrodružné zážitky svého mládí - dokázal vložit do svých povídek, byť i určených mládeži, drtivou žalobu nevolnického zařízení a celého zotročovatelského, vykořisťovatelského systému, který svrhla až Velká říjnová revoluce.
Je autorkou Teenage Mermaid, Comedy Girl a všech knih ze série Upíří polibky.
Upíří polibky patří mezi vybrané tituly pro neochotné dospívající čtenáře Americké knihovnické asociace, vybrané knihy pro dospívající Veřejné knihovny v New Yorku a mezi vybrané tituly pro dospívající IRA/CBC.
Ellen není jediná z rodiny, kdo píše. Její bratr Mark Schreiber je rovněž autorem knih a právě on pomohl své sestře s kariérou spisovatelky.
Pan Saroyan se narodil v Kalifornii jako syn chudé arménské přistěhovalecké rodiny. Zkušenosti z krušného dětství ovlivnily celou jeho pozdější tvorbu, i když v nich neztrácí životní optimismus, radost z denních drobností, porozumění k lidským slabostem, moudrost a lásku, okouzlený pohled na svět.
Jsou to povídky o autorově dětství a dospívání. Povídky, ke kterým se jako čtenáři můžeme stále vracet..
Vicky Halls je známá poradkyně problémového chování koček, etologička, autorka mnoha knih a chovatelských příruček a také spoluautorka několika televizních programů.
Mimo to se aktivně věnuje i poradenské a přednáškové činnosti a kurzům.
V Británii je uznávanou „kočkomilnou“ osobností i odbornou autoritou.
Jaroslav Foglar je zakladatelem "Modrého života" - život správných chlapců a děvčat, život čestný, ve kterém se uplatní poctivost, přímost, přátelství, smysl pro povinnost, ve kterém jsou silnější připraveni pomáhat slabším.
A tomuto poslání, životní touze, zasvětil pan Foglar celý svůj život a to i na úkor vlastní rodiny, kterou bohužel nikdy neměl. Na druhou je stranu je ale pravda, že možná právě díky tomu stvořil a napsal tolik nádherných děl, které výrazně obohatili životy hodně chlapců a dívek a také moji maličkost..
Díky Jestřábe...
První knihu napsala, když jí bylo 21 let.
Jmenovala se "Skládačka" a stal se z ní okamžitě bestseller, jehož se prodalo přes 100 000 výtisků.
Kniha byla přeložena do 6 jazyků.
Barbara Cartland psala průběžně celý život, neuvěřitelných 76 let.
Její knihy se ve Spojených státech vždy těšily nesmírné popularitě, a v roce 1976 se její tituly dokonce ocitly na 1. a 2. místě seznamu bestsellerů, vydávaného B. Daltonem, což se ještě nikdy žádnému autorovi nepodařilo.
Barbara Cartland, která zemřela v květnu 2000 ve věku nedožitých 99 let, je nejslavnější spisovatelkou milostných románů všech dob.
Za svého života napsala 723 knih, kterých se po světě prodalo přes miliardu výtisků. Její knihy byly přeloženy do 36 jazyků.
Kromě milostných románů vydala 6 autobiografií, psala historické životopisy, divadelní hry, publikace obsahující rady pro život, dokonce i pojednání o vitamínech a kuchařky.
Stala se politickou mluvčí a osobností vyhledávanou rozhlasem a televizními stanicemi.
Barbara Cartland se již za svého života stala legendou a miliony jejích čtenářů po celém světě si ji budou navždy připomínat.
Její knihy jsou ceněny pro svá morální poselství, čisté a nevinné hrdinky, přitažlivé hrdiny a především pro autorčinu neochvějnou víru, že láska je tím nejdůležitějším v životě člověka.