To by se zvěrolékaři stát nemělo
James Herriot (p)
Zvěrolékař série
< 2. díl >
James Herriot pokračuje ve své venkovské praxi, překonal první těžké začátky, získal si oblibu, a někdy se sám sobě diví, proč setrvává na nevlídných yorkshirských blatech. Ovšem na druhé straně má už v Darrowby zavedenou praxi, a trampoty se zvířecími pacienty a často nevypočitatelným šéfem, které dovede Herriot tak kouzelně vylíčit, mu vyvažují schůzky s krásnou dívkou Helen. Herriotova knížka je vyprávěním o úspěších a omylech, životních výhrách a klopýtnutích, s nimiž se musí vyrovnat každý. A autor to dokázal s nepřekonatelným hřejivým humorem, který je nadčasový, a proto získává stále nové a nové čtenáře po celém světě.... celý text
Literatura světová Romány Příroda, zvířata
Vydáno: 1999 , BaronetOriginální název:
It Shouldn't Happen to a Vet , 1972
více info...
Přidat komentář
Velmi ráda se vracím k této knižní sérii Jamese Herriota. Skvěla oddechovka, která má vše, od napětí, přes vtipné situace a také lásku, ať už k lidem, tak k těm zvířatům. Spousta historek má za mne označení to nevymyslíš :)
Milé čtení, těším se na další objemnější díl :-) Mám moc ráda i popis drsné britské krajiny...
Příběhy zvěrolékaře Jamese Herriota vždy pohladí po duši, a tak jsem se i já k němu po letech zase vrátila. A vůbec mě nezklamal, potěší svými malými i většími zvířecími pacienty a příhody jsou to často hodně veselé. Moje vydání knihy je z roku1978, ale obstojí i dnes a mohu ji jen doporučit.
Naprosto jedinečné čtení co se dá číst stále dokola. Povinné pro každého zvířátkomila :-)
Pohodové a vtipné čtení, které mi vždycky zlepší náladu. Líbí se mi dnes stejně jako před dvaceti lety.
K příběhům Jamese Herriota se vracím vždy, když nemám dobrou náladu, protože se mi moc líbí způsob, jakým nahlíží na svět.
Připojila bych jednu větu od Senecy, která je sice o lékařích, ale dá se prakticky aplikovat na jakékoliv povolání (čili i veterinu), jehož cílem je pomoci:
"Lékaři platíme za práci, za jeho srdce mu zůstáváme dlužni." :)
Další báječná kniha od skvělého autora. Právě díky podobným knihám má člověk pocit, že lidské plemeno pořád ještě má ve svém středu spoustu laskavých a slušných lidí a že svět je v pořádku. :-)
Zjišťuji, že ty zvěrolékaře čtu nějak divně na přeskáčku :), ale to neva.
Příběhy prostě ze života - někdy brutálně vtipné chováním zvířat. Někdy strašlivě oslizlé, smrduté a hnilobné, což vůbec neznamená, že nejsou vtipné :).
A někdy smutné, tady spíš vinou neschopných zvířecích majitelů, (třeba ta protivná zazobaná pejskařka, co psa překrmovala sladkým a na všechna varování reagovala stylem "jé, já vím, ale on to má tak rád, on si nemůže pomoci"), kráva. Mě normálně vytočila :). Tyhle lidi fakt jedině snad prohlásit za nesvéprávné. Přecpávat psy a kočky věcmi, které pro ně nejsou přirozené, za to bych zavírala.
Pan spisovatel dokáže potěšit i takovou praktickou věcí, jako popisem postupu, jak ještě v krávě otočit tele. Ne, že bych to někdy chtěla zkoušet :), ale hrozně mu závidím tu krajinu, každodenní překvapení, dokonce i tu práci, ve které není potřeba si na nic hrát, nikomu, krom zvířat, lézt do zadku :) a... no prostě ten kontrast s mizérií života ve městech je úžasný a uklidňující.
Mám rád zvířata. A určitě i proto jsou mi Wightovy příběhy tak blízké. Každou zápletku jsem tak četl jako poutavý thriller: podaří se panu veterináři dotyčného pacienta zachránit?
Poklonu je nutno vyseknout i Evě Marxové za znamenitý překlad.
Knížky Jamese Alfreda Wighta alias Jamese Herriota mě nadchly už v dětství a tento stav trvá a asi se nezmění. Roztomile starosvětské vyprávění, jímž se každodenní rutině veterinářova života dostává nečekané poetičnosti, je neodolatelným pohlazením na duši. Navíc: překlad Evy Marxové je fenomenální.
Knížky Jamese Herriota miluji už od dětství, pravidelně se k nim ráda vracím a vracet budu. Příběhy venkovského veterináře mě pobaví vždycky.
Kolem knihy jsem chodila dost dlouho. Kdysi jsem ji dostala k narozeninám a neotevřenou jsem ji poslala dál. Téma mě nezaujalo. V rámci čtenářské výzvy jsem se do ní přece jen pustila. A žádný zázrak. Jsem skoro v polovině a pokračovat nebudu. Zvířata mám ráda, ale nechci číst o kolikách koní, zauzlených střevech krav a zalepených zadečcích pejsků. Nevím, co je na té knížce tak skvělého, humoru je tam pomálu a veterinární praxe mě nezajímá. Za mě zklamání.
Knihu jsem si vybrala kvůli čtenářské výzvě.
Bohužel jsem byla dost zklamaná , asi je na mě moc anglická. Nějak jsem tam toho humoru moc nepostřehla. Z knížky je vidět jak je povolání veterináře těžké , zvlášť ve 30tých letech dvacátého století. Knížka mě , ale nebavila , nebyla moc čtivá , přišla mi taková strohá, jak už tu někdo psal jako deníkové zápisky celkem bez nějakých emocí asi to bude tím anglickým humorem, který já nechápu.
Přes dvaceti lety jsem knihu četla poprvé a moc se mi líbila. Přiznávám, že dnes už jsem z ní tak nadšená nebyla, ale stále splňuje termín poučná oddychovka, takže 4 hvězdičky.
Štítky knihy
povídky zvířata, fauna zvěrolékaři láska k přírodě Yorkshire anglické romány láska ke zvířatům
Autorovy další knížky
1981 | Když se zvěrolékař ožení |
1991 | Zvěrolékař mezi nebem a zemí |
1993 | To by se zvěrolékaři stát nemělo. Díl 1. (Zvěrolékař na blatech) |
1995 | Zvěrolékař a psí historky |
1995 | Zvěrolékař a kočičí historky |
Kniha To by se zvěrolékaři stát nemělo je v
Právě čtených | 13x |
Přečtených | 1 759x |
Čtenářské výzvě | 210x |
Doporučených | 132x |
Knihotéce | 409x |
Chystám se číst | 169x |
Chci si koupit | 34x |
dalších seznamech | 6x |
Krásná kniha, která mě vždycky potěší a zvedne mi náladu.