Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1926
456
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Tragická událost, o které se vůbec nemluví. Slyšela jsem o Lidicích a Ležákach, ale o Životicích nikdy. Což je hrozná škoda, protože takovéhle věci by se měli připomínat.
Tento skutečný příběh úplně obyčejné vesnice mě velice zasáhl a myslím teď jen na to, o čem dalším se nemluví?
Autorce jsem vděčná za zpracování historické události literární formou a objasnění jedné tragédie, o které jsem bohužel nic nevěděla, ačkoliv pocházím ze slezskoho Těšínska. Také jsem až v pozdní dospělosti pochopila problematiku tohoto koutu naší země. O mnohém se u nás nemluvilo, o mnohém se muselo mlčet. Nechápala jsem proč můj dědeček padl jako německý voják, co to byly Volkslisty, odkud pramenila nevraživost mezi Čechy a Poláky.
Prolínání stylů mi velmi vyhovovalo. Při čtení o takovýchto tragédiích mívá čtenář sklon sklouznout do jakéhosi statistického uvažování. Díky tomu, že tady byla literatura faktu proložena beletristickým vyprávěním, stane se ze statistiky série osobních neštěstí, které je čtenář schopný procítit. Moc se mi toto pojetí líbilo.
{E-kniha}
V knize jsem se seznámila s pro mě neznámou životickou tragédii. Příběh asi netřeba rozebírat. Stejně tak střídání beletrie s fakty.
Co si z knihy odnáším jsou odvěká moudra a omyly. Omyl ve válce: nic jsem neprovedl, nic mi nemůžou udělat.
Pravda: “Za všechny ty hrůzy nemůže válka, ale lidi, kteří ji vyvolali.“ (s. 121)
A osud strůjce masakru Magwitze? Člověk by čekal, že se vzhledem k jeho historii zašije někde v jižní Americe, nebo se ztratí v davu přesidlovaných Němců. On ale žil v Německu, vypátrali ho. Trestní stíhání bylo zastaveno, vyvázl bez trestu. Dožil se 88let, parte s textem "smrt kosí suchou i zelenou trávu“ (s. 147) už je jen jakousi bodnou tečkou na závěr.
Velmi zajímavá knížka i pojetí, kdy se střídají příběhy lidí s informacemi o jejich životech, hodně silný příběh.
Knihu jsem přečetl na jeden zátah. Úžasné čtení. Historie, o které jsem neměl ani potuchy, krásně ožívá na stránkách této knihy.
Uf, těžké ale důležité čtení. Pocházím z Těšínska a o této události jsem neměla ani potuchy. Klobouk dolů před paní Lednickou, pátrání a dávání dohromady všech skutečností ji muselo zabrat spoustu času.
Jsem moc ráda, že máme takové spisovatelky, jako je Karin Lednická. Kniha o Životících byla úplně jiná, než můj velmi oblíbený Šikmý kostel. Jde spíše o záznam historických událostí, včetně podrobného výčtu osudů jednotlivých rodin. Pro zájemce o historii určitě cenný studijní materiál založený na pečlivém zkoumání (a zatím ještě i autentických výpovědích žijících svědků události). Já jsem se ve všech těch jménech a rodinách trochu ztrácela, bylo jich opravdu hodně, ale to vůbec nesnížilo kvalitu obsahu... Člověk získá ucelený obraz zapomenuté tragédie jedné vesnice na sklonku 2. světové války. Věřím tomu, že podobný osud potkal během války i další obce, možná ne v takovém rozsahu, ale určitě se podobné věci děly. Zajímavý je zde i pohled na území, které historicky patří střídavě Slezku a Polsku. Doba, kdy bylo připojeno opět k Polsku a tím pádem okupováno nacistickým Německem, je velmi hezky popsána i v Šikmém kostelu, stejně tak jako problematika přijetí "volklisty". Těším se na třetí díl Šikmého kostela, kde se uričtě setkáme s pohnutými osudy lidí, kteří v dobré víře během války volklistu přijali, aby ochránili své rodiny...
Tragický příběh. Je dobře, že je vyprávěn. Nesmíme zapomínat. Kéž by už žádné války nebyly.
Co si pamatuju, ve škole jsme došli k tématu 2. světové války někdy v polovině devítky (2004/2005) a rozebíraly se různé bitvy v Evropě a na Česko už nezbyl čas (byly důležitější věci než řešit dějepis) natož řešit události, které se staly tady ve Slezsku. To vše zjišťujeme až pomocí podobných knih, návštěv muzeí, televizních dokumentů apod. Na události v Životicích jsem narazila až s Karin Lednickou, co zmínila v knize Šikmý kostel (zase tak moc téma války nevyhledávám), takže bylo jasné že musím doplnit sbírku i o Životice. Mrazí z toho co bylo napsáno a asi i víc z toho co nebylo a pracuje zde jen moje fantazie. Pro mě lepší zdroj informací než stroze napsané učebnice a jiné brožury literatury faktu.
Čtivým stylem Karin Lednická pojednává o obrovské místní tragédii vesničky Životice, která má bohužel vícerý přesah. Sama událost je děsivá a nepředstavitelná.. Nato komunisti ohýbali fakta, jak se jim to hodilo (diví se někdo?) a lidé dnešní doby nespíš dostatečně neměli zájem zachovat všechny pomníčky v místech, kde muži přišli rukou nacistů o život, např. jeden pomníček byl zrušen díky výstavbě tenisových kurtů?? Typická česká povaha, k ničemu nemít vztah, všechno prodat, zbourat, pošlapat.... Abysme se jako národ eště nedivili...
Moc se mi líbilo zpracování knihy,kdy románové části střídají fakta. Postavy se mi také trochu motaly, ale ty stěžejní jsem si pamatovala. Oceňuji i fotografie a jiné dokumenty, které kniha obsahuje. Kdyby byl příběh pojat pouze jako román, byla by to úplná topka, ale chápu, že autorce šlo hlavně o fakta a nebylo jich asi tolik, aby se z nich dal udělat příběh založený pouze na 100% pravdě.
Autorka sesbírala, vydolovala, vyslechla všechny informace, které bylo možné po takovéto době získat, tak aby tato tragédie zůstala zachována v co nejčistší podobě pro budoucí generace. Fragmenty obrazu dokázala beletristicky posplepovat s citem a respektem k historii, místu i lidem. Zároveň nám touto konstrukcí, jež z historie dělá čtivý příběh, tento zpřístupnila, a díky za to.
Za mě těžké čtení, nebylo to formou příběhu, jak jsem zvykla, ale spiš formou učebnice dějepisu a to mě neoslovuje. Za mě škoda.
Událost by za to stála a neměla jsem o ní tušení.
Nádherně zpracovaná kniha velmi smutného tématu. Moc děkuji paní autorce, že popsala události velmi málo známé. Životická tragédie je další obrovské neštěstí v našich dějinách. Srozumitelně a poutavě popsáno. Velmi silné téma.
Velice oceňuji vzhled knihy i veškerou práci autorky, protože to bylo určitě hodně náročné vše pochopit a dát data dohromady a určitě to zabralo spoustu času. Nicméně jsem z knihy zklamaná, nebyla jsem schopná ji vůbec dočíst, absolutně mi neseděla forma psaní. Strašně moc postav, překombinované, přišlo mi, že čtu spíše seminární práci než knihu. Čekala jsem příběh, ale tohle bylo spíše jako učebnice do dějepisu. Přitom šikmý kostel za mě topka, ale tohle bohužel vůbec. Nicméně jsem se dozvěděla spousty nových informací, protože o tragédii v Životicích jsem neměla vůbec povědomí a to pocházím z Karviné.
Zase to bylo jedním slovem - UF!
Člověk nestačí ani zakroutit hlavou a jen smutně zírá a otáčí stránku za stránkou...
Fotky a dokumentace vše dělají ještě více hmatatelné, až z toho bolí srdce.
Člověk je neponaučitelný tvor, který dělal a bude dělat zvěrstva, nad kterými rozum jen lape po dechu a srdce krvácí....
Děkuju, Karin, že dokážeš tímto způsobem lidem připomínat těžkou historii národa! Nesmí se opomínat ..
Knížka mě pohltila. Autorka předvedla při sběru informací výbornou práci a styl, kterým se s daným tématem vypořádala, mně sedl na 100%. O této hrozné události z období druhé světové války jsem do čtení ŽIVOTIC neměl potuchu. Přeci jen je region Karviné od Plzeňska dost vzdálený. Jsem moc rád, že se Karin Lednická do popisu osudu rodin pustila a já si tak mohl rozšířit poznatky o další historickou událost.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie je v
| Právě čtených | 35x |
| Přečtených | 2 738x |
| Čtenářské výzvě | 1 131x |
| Doporučených | 133x |
| Knihotéce | 577x |
| Chystám se číst | 858x |
| Chci si koupit | 216x |
| dalších seznamech | 14x |
Moc smutné téma o šílenostech, které by se neměly vůbec dít, ale jsou dnes staré (stále jen) 80 let. Novodobá historie, o které se ví velmi málo.
Tyhle příběhy z války jsou (zní to blbě) “vděčné téma - čtou se strašně rychle, nelze přestat a v průběhu z nich není člověku moc příjemně.
To, čím si museli projít lidé z Životic a okolí a jak to museli vše zvládnout, mě naplňuje smutkem.