Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1933
457
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Kniha o nelehké době, která určitě stojí být v popředí a v očích lidí, aby se "nezapomnělo..." Určitě bych ji zařadila do povinné četby na středních školách. A vůbec mi u knihy nevadilo, že se střídaly styly psaní - beletrie a literatura faktu, naopak to přidalo spolu s dobovými fotografiemi na autentičnosti. Za mě velké plus a tleskám.
Zajímavá forma podání událostí, o kterých se asi obecně moc neví. Skoro se stydím přiznat, že o této tragédii jsem dřív neslyšela. Nelehké čtení, ale velmi dobré zpracování.
Autorka má úžasný dar zpracovat (jakékoliv) téma do strhující podoby. Nechce se mi používat výrazy jako čtivé nebo napínavé, připadá mi to jako neúcta k událostem. Ale kniha se tak opravdu čte. Je na ní vidět obrovský kus práce v archivech, je plná dat, přesto není nudná a zahlcující.
O životické tragédii se už téměř neví. Karin Lednická v této knize námět zpracovala jako literaturu faktu s beletristickými prvky a vykreslila autentický obraz celé události. Jsou přidány i fotografie a dobové dokumenty. Je to silné svědectví o nacistickém masakru v Životicích, jeho podstatě a následcích.
Celkově hodnotím kladně, ale do plného počtu hvězdiček mi něco málo chybí, navíc mi tak úplně nesedla neobvyklá forma - střídání literatury faktu s beletrií.
Samozřejmě k přečtení doporučím, málokde je o Životicích něco napsáno, v tomto směru je kniha velkým přínosem.
Pokud jde o obsah knihy, dala bych plný počet bez váháhí. Vůbec mi nedělalo dobře číst o takových věcech, stahuje se mi žaludek.
Ale vůbec mi nevyhovuje forma - pro mě trochu chaotické střídání vyprávění a dokumentů a vysvětlivek.
Když srovnám se Šikmým kostelem, vychází mi kostel jasně lepší.
Nicméně musím jednoznačně ocenit a poděkovat za tuto "zprávu", která by neměla být zapomenuta. Proto musím doporučit i tuto knihu.
Proč jsme se o tomto neučili ve škole? Velice smutná kniha o jedné pozapomenuté události…
Kniha sklízela úspěchy snad ještě před svým vydáním a většinově bude jistě adorována, pro mě je však i přes nepopiratelně vysokou informační hodnotu spíše zklamáním.
Bez hlubší znalosti problematiky, kontextu a místopisu působí až zmatečně. Rušivě vyznívá také střídání různých stylů, kdy se během vyprávění mísí popis faktů s beletristickými úseky, mnoha poznámkami pod čarou a fotografiemi. Výsledek je rozpačitý, bohužel jsem čekala víc.
Životice jsou vzdáleny od mého bydliště cca 7 km, děkuji paní Lednické za zevrubný průzkum a za osvětu. Já, jako místní věděla, že v tom hráli roli partyzáni a že gestapo postřílelo, jako pomstu, spoustu mužů. Jsem ráda, že vím zase více o světě kolem sebe. U nás v rodině děda ještě v r. 2020 příležitostně řešil, kdo vzal volksliste, manželův děda byl jakožto Polák s volksliste u Stalingradu....je to fajn, když člověk více nahlédne do historie a může pochopit motivaci proč se někdo mohl rozhodnout tak,jak se rozhodl
Kniha byla popsána úplně jinak, než jsem čekala a jsem za to ráda. Smutné čtení, reálné, nic přikresleného, čistě fakta v kombinaci se vzpomínkami.
Tohle p. Ledecká umí, zaujmout, nezatěžoval složitostmi, ale vykládat celistvě celý příběh tak, aby byl zcela jasný.
Velmi poutavě napsaná kniha o tragédii v Životicích, krásně provázaná linka příběhu s komentářem historických událostí
Myslím, že nemá cenu psát více, než že Karin Lednická svým citlivým přístupem k dějinám a chvályhodným odhodláním přiblížit lidem události, které by někteří z nás nejradši zapomněli (a že se jim někdy opravdu nelze divit) nenásilnou formou zpola beletristickou, zpola faktografickou učí širší veřejnost znát svůj národ a historii.
Nejen jako něco zastaralého a zapomenutého, o čem se dočteme v učebnicích, ale jako cosi živoucího a dýchajícího, co nás po mnoho generací utvářelo a stále utváří.
Kniha se mi dostala do rukou přesně v době, kdy se tady u nás Evropě znovu začala přepisovat historie. Životice jsou nelehké čtení, není příjemné číst o tom, jak je lidstvo nepoučitelné. Jak se dějiny opakují znova a znova. Autorčin svědomitý přístup a zaujetí oceňuji. Zdejší region je specifický, drsný a nebylo tomu jinak ani za války. Náročné čtení, které určitě nebude pro každého. Chválím taky překrásnou výpravu knihy.
Než se pustím do obsahu, musím vyzdvihnout, jak vypadá, je to prostě skvost, který chcete mít v knihovně, ne si ji jen půjčit. Má atypickou vazbu, červenou ořízku, bohatou obrazovou přílohu, text není nahuštěný, je krásně přehledná. A teď už k obsahu. Kniha detailně představuje pro mne neznámou událost, která se udála před koncem druhé světové války v Životicích, kdy partyzáni v místní hospodě zastřelili tři příslušníky gestapa. Následovala naprosto nepředstavitelná krvavá msta a další odvetné akce se táhly ještě dlouhou dobu. V kapitolách se střídají pasáže psané jako zážitky jednotlivých aktérů s dokumentární částí, kde autorka vysvětluje veškeré souvislosti. Vše je doplněno fotografiemi a dokumenty, což příběh dokonale dokresluje. I když se jedná o literaturu faktu, ne o román, čte se velmi dobře. Na dějepis jsem nikdy nebyla, ale kdyby mi látku někdo vykládal tímhle způsobem, jsem si jistá, že bych si zapamatovala podstatně víc. Za mě jednoznačně velké doporučení, o této události budu ještě dlouho přemýšlet.
Byť to zní hrozně, i o takových knihách lze říci, že nebyly zpracovány dobře...a tohle naštěstí není ten případ. Brutální přiznání - Šikmý kostel jsem nečetla. Ale Životice si to už jen tím očekáváním žádaly, takže po naskladnění okamžitě přišly na přetřes.
Svým zpracováním mi to hodně připomínalo knihu Poslední souboj, kterou jsem četla nedávno. Je to v podstatě takový dokument prokládaný románovými útržky, kde vám ale autorka neříká, abyste nenáviděli toho či tamtoho. Prostě vám zprostředkovává fakta, poukazuje, kudy se to tak mohlo ubírat, ale nutně nemuselo. Oceňuji, že autorka nesoudí, to je mnohdy důležité, i když jde třeba o lidi, kteří se přímo provinili. Ale co my, ta třetí strana, vzdálená tolik desetiletí dopředu, může vědět. Můžeme si to přebrat, jak sami chceme, ale soudit stejně nemáme právo. To mají jen ti, co si vším tím bahnem museli projít.
Jako každá kniha s podobným námětem, i tahle je potřebná. Možná o to víc, že jde o tragédii, která byla odsunuta do pozadí dějin. Takových je určitě spousty, ale o to důležitější je, že jsou opět vynášeny na světlo. Ano, přečtěte si to. Už jen proto, aby se zase nezapomnělo. I když věřím, že po tom, co dokázala paní Lednická, se tohle přece jen posune směrem k lepšímu. Protože ať tak či onak, pro propagaci a připomenutí tohoto regionu a jeho historie udělala prostě nejvíc právě paní Lednická. To se jí nedá upřít. A už jsem při čekání na knihu potakala několik lidí, kteří se k tomu vyjádřili a byli k této tragédii osobně, byť nepřímo, připoutáni. A sdělují to úplně cizímu člověku, mně, která to v celé šíři ani pochopit nemůže. Ale lidé o tom začínají mluvit a to je dobře. Takže ano, kniha svůj účel plní na sto procent.
"Životice, takový malý ostrůvek vzdoru."
Karin je mistr, jak ti narve do hlavy fakta stravitelnou formou. A ještě tak čtivě, neučebnicově, lidsky. Že nevidíš jen data a činy/události, ale lidi za tím vším. I díky bohaté obrazové příloze, samozřejmě.
Zase jsme v jejím kraji a tentokrát máš před sebou rozpitvanou tragédii, jež se udála během druhé světové války. Těžko se takto s odstupem dá ukázat prstem na viníky, to Karin ani explicitně nedělá. Jen tě vede za ruku a předkládá vyžďárané fakta, prameny, svědectví. Skládá ti mozaiku událostí z roku 1944.
Těšínské Slezko. Víc národností, víc pohledů = víc sporů. A víc krve všude okolo a ztracených životů. A šrámů, které jsou letité a tak se o nich málo ví.
I když si člověk myslí, že tuto historii má celkem v malíčku, bylo tu pro mě hodně AHA momentů.
"Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách...aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."
A ke konci se nemůžu ubránit hořké pachuti. Nad tabuizováním celé události za minulého režimu a únikem některých viníků, kteří pokračovali nepotrestáni dál ve svých životech.
A husí kůži jsem měla několikrát, tak dobře vládne jazykem a tak mistrně pracuje s fakty.
Ty fakta jsou tu krásně protknutá střípky pohledů rodin obětí nebo aktérů. A ještě přizdobená nářečím, jehož moc k věrohodnosti příběhu Karin využívá na maximum.
Silný kousek je to. Není to jak vyprávění babičky u krbu, jako Šikmý kostel. Ale spíš, jakoby si k babičce teď přisedl pan učitel odnaproti a doplňuje k babičce fakta. Všichni si to přečtěte a šiřte dál.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie je v
| Právě čtených | 36x |
| Přečtených | 2 743x |
| Čtenářské výzvě | 1 131x |
| Doporučených | 133x |
| Knihotéce | 578x |
| Chystám se číst | 857x |
| Chci si koupit | 216x |
| dalších seznamech | 14x |
6. srpna 1944
Den životické tragédie.
Den, kdy přišlo o život 36 nevinných mužů.
Den, který zůstal téměř zapomenut.
•
Karin Lednická v knize kombinuje beletrii a dokument, což jí přidává na čtivosti a naléhavosti. Možná i díky zvolené formě se příběh neutápí v patosu. Toho jsem se bála nejvíc… - nicméně zůstalo u čistého a drásavého sdělení, které jde naproti předsevzetí “nezapomenout”.
•
Troufám si tvrdit, že právě zvolená forma dělá z Životic čtení pro všechny.
K onomu “nezapomenout” je nakročeno. Já bych si ještě trochu neskromně přála, aby došlo také na uvědomění a poučení (se).