Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
1960
1960
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Jsem z Havířova, takže se mě příběh samozřejmě dotkl osobněji. O to víc mě štve, že se nám nikdy profesor dějepisu o ní ani slůvkem nezmínil. Věděli jsme, že v Životicích památník je, chodili jsme kolem něj, ale co se vlastně stalo, po tom nikdo nepátral. V době, kdy jsem tam žila, jsem si vůbec neuvědomila, jak bohatý máme kraj z hlediska historie (tam zahrnuji i oba díly Šikmého kostela). Karin Lednická má svůj styl psaní, přijde mi takový syrový a paradoxně si při čtení uvědomíte, že na Vás ty emoce silně doléhaji a vy pořád čtete a je vám čím dál smutněji. Zařadila bych knihu do povinné četby, a to celorepubikově. Paní Lednická, bravo!
Uf, kde začít. Můžu s klidným srdcem říct, že Karin Lednická je jednou z mých neoblíbenějších spisovatelek. Její práce je obdivuhodná, citlivá, empatická a ve všech směrech přínosná. Po Šikmém kostele jsem nad přečtením Životic neváhala. Ke knize nemám slov, nejednou nezůstalo mé oko suché. Děkuji za to.
Události tohoto typu mě hodně zajímají, ač nežiji na Ostravsku a o této tragédii jsem před vydáním knihy neměla tušení. Rozhodně se mi rozšířily obzory například v tom, jak civilisté (ne)brali partyzány nebo jak lidé změnili pohled na své sousedy, kteří “kolaborovali” přijetím volklistu.
Občas pro mě bylo ale dost obtížné pamatovat si to obrovské množství jmen a často jsem se musela vracet zpět.
Cením ovšem částečně románové zpracování, protože jenom data, jména a činy bych dlouho vnímat nedokázala.
Doporučuji!
Karin Lednická opět našla téma, o kterém se moc neví a zpracovala ho s precizností sobě vlastní. Moc se mi líbilo střídáni beletristických prvků a fakty. Fotografie a dobové dokumenty skvěle dokreslují obraz celé události. Rozhodně doporučuji k přečtení každému, kdo se chce dozvědět více o vlasti, ve které žije.
Dokážu pochopit, když se toto dílo nedotkne lidí, kteří nežijí v našem/slezském kraji. Je to totiž spíše zevrubné pojetí tragédie, o které jsem ani já neměla ponětí. Není to román jako takový, ale ani žádné "nudné" servírování dat a jmen.
Tou dobou se děly strašné věci, všichni to víme a máme toho spoustu načteno. Ale jakmile se to týká míst, které osobně známe, které denně míjíme, je to jakoby se to týkalo přímo nás. Alespoň já to tak cítím a jsem paní Lednické vděčná, že si dala tu práci a všechno to sepsala a navíc ve formě, která bude přitažlivá i pro mladší ročníky. Toto dílo mě i více zasáhlo nežli Šikmý kostel, jelikož jsem z toho cítila hodně autentična. Jako orlovačka doporučuji všem, ale hlavně lidem, kterých se to také víceméně týká i jen tím, že chodí po stejné zemině, ve které to všechno zůstalo. Děkuji Karin.
Musím napsat, že Šikmé oba kostely se mi četly lépe. Toto je spíše dokumentární rekonstrukce tragické události.
Perfektně zpracované téma události pro mě neznámé. Čekala jsem spíš román. Kdyz jsem se nechala unést příběhem, začalo vysvětlování faktů. Občas jsem se v tom ztrácela a chtěla knihu odložit. Dobře, že jsem vydržela.
Očekával jsem, že v tomto roce vyjde kniha ŠIKMÝ KOSTEL, třetí díl, ale místo toho vyšla kniha ŽIVOTICE: OBRAZ (PO)ZAPOMENUTÉ TRAGÉDIE, což bylo pro mě překvapení. Je dobře, že se Karin Lednická rozhodla napsat tuto knihu a popsat události, které se v minulosti odehrály v Životicích a jeho okolí. Myslím si, že hodně čtenářů z různých koutů ČR o této tragédii nikdy neslyšelo a díky této knize se o ní mohou dozvědět.
Autorka kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část. Kniha je čtivá a propracovaná. O život přišlo hodně nevinných lidí, což je otřesné! Proč došlo k této tragédii? Kdo za tuto tragédii nese vinu? Co této tragédii předcházelo? To se už dočtete v této knize a mnohem více informací.
V knize se nachází také fotografie, různé dokumenty, poznámky pod čarou, články z novin. Kniha obsahuje PROLOG a DOSLOV.
Kniha je pěkně graficky zpracována, je precizně zkontrolovaný pravopis. Líbí se mi ořízka knihy, která je červené barvy.
Znám Památník životické tragédie. Několikrát jsem kolem něj projížděl autem, anebo na kole, ale ještě jsem v něm nebyl. Časem bych se chtěl do něj podívat. V minulosti tento památník navštívil táta. Můj děda mi vypravoval příběhy z 2. světové války a taktéž znal dobře tuto oblast, poněvadž bydlel ve Stonavě, což je blízko Životic.
Je docela smutné, že v mých hodinách dějepisu na ZŠ a SŠ nepadla ani jednou zmínka o životické tragédii, a přitom Životice jsou nedaleko od mého obydlí. Památník jsme nenavštívili se školou.
Autorka si vybrala zajímavý námět ke zpracování, opětovně strávila dlouhý čas poslechem příběhů lidí, kteří měli co říci k tomuto obrovskému neštěstí, které se odehrálo v Životicích, navštívila různé instituce a sbírala materiály a na základě toho napsala tuto knihu.
Citát z knihy:
Za všechny ty hrůzy nemůže válka, ale lidi, kteří ji vyvolali.
(SPOILER)
Dne 5. 8. 1944 v 01:30 vniklo 15 ozbrojených partyzánů do hostince Isidora Mokrosche v Životicích kde došlo k přestřelce. Při ní byli zastřeleni dva úředníci těšínského gestapa, hostinský, žena komisaře a jeden úředník gestapa utrpěli vážné zranění.
“Za jednoho mrtvého Němce zemře deset Poláků, tradovalo se už od začátku války. Magwitz se rozhodl tuto kvótu msty překonat.”
Hned nad ránem 6. 8. 1944 na rozkaz Magwitze dochází k obklíčení Životic vojáky wermachtu a členy gestapa se seznamy občanů Životic, kteří nemají volkslistu. Skutečnost?
“Ze třiceti šesti mrtvých mělo trvalé bydliště v Životicích jen 24. Zemřelo 6 občanů Horní Suché, 4 z Dolních Bludovic, 1 z Dolní Suché a 1 z Těrlicka (oba poslední mladíci obcí jen projížděli na kole na borůvky a nemohli se tak prokázat) . Nejmladšímu zastřelenému bylo 16 let a nejstaršímu bezmála šedesát.
“V matričních zápisech 36 zastřelených mužů je jako příčina smrti uvedeno srdeční selhání. Zdá se, že 6. 8. 1944 se Životicemi a okolím prohnala kardiální epidemie.”
Jsou knihy a KNIHY. A Karin Lednická je autorkou těch druhých. Na každé stránce tohoto dokumentárního díla jde vidět mravenčí a pečlivá práce o události, která je v rámci válečných zločinů téměř zapomenuta. Jde vidět láska k místům a obrovská snaha a vůle aby nedošlo k zapomenutí tragédie. Aby se fakta vryla pod kůži je dokument proložen střípky příběhu postav celé tragédie. Máme tak jména, klidné životy obyvatel i jejich fotografie. Stejně tak další osudy všech účastníků v poválečném vývoji.
Takhle by měly být vyprávěny dějiny ve školách. Pro ostatní je tahle kniha a malé muzeum v Životicích. I když pro nemístní může být čtení trošku náročnější, měl by o tragédii z našeho koutu země vědět každý.
Knihu jsem dočetla před několika dny a pořád vstřebávám obsah! Líbí se mi nevšední styl psaní, jako dokument a zároveň román. Velice oceňují hloubkové historické pátrání a zpracování knihy je opravdu na špičkové úrovni. Doporučuji!!!
Dokument plný hrůz a bezmoci, který mi přiblížil další tragickou etapu našich dějin. Z knihy na vás dýchne tísnivá atmosféra, která vyústí až k předmětné tragédii a dalším hrozným událostem.
Poutavé zpracování vás vtáhne a nepustí. Střídání beletrie, faktů a obrazových materiálů je vyvážené a zanechá ve vás hlubokou stopu.
Doporučuji!
Literatura faktu s beletristickými vsuvkami příběhů obyvatel Životic, odehrávajících se v srpnu roku 1944. Kniha zahrnuje i spoustu fotografií a novinových článků, kterými se příběhy stávají osobnějšími. Spisovatelka znovu předvedla, jak dokáže poutavě přiblížit historii tohoto kraje, i když je to hodně smutné čtení. Pocházím ze severní Moravy a jsem moc ráda za p. Lednickou, která už Šikmým kostelem přiblížila pozapomenutou historii Karviné a jejího okolí širšímu okruhu lidí a v její nové knize v tom pokračuje.
Kniha, díky které se na osudy lidí za druhé světové války nezapomene. Děkuji za ni.
Skvělá kniha. Pro mě určitě zajímavější než Šikmý kostel 2. Střídají se pasáže beletristické s historickými, což mi přišlo zajímavé a knihu oživující. Fotografická příloha je už jen třešničkou na dortu.
Hvězdička dolů za naprostý chaos ve většině jmen a postav.
Precizní zpracování tématu,spojené s maximální úctou k faktům,obětem i současníkům.
Mě kombinace dokumentu a vyprávění nevadila,právě naopak,nutila ke čtení.
Detailní popis událostí svou střízlivostí působí místy až děsivě.
Paní Lednická stvořila pro místní region vyjímečné dílo.
Některé události nesmí být zapomenuty. Lidská nadřazenost, pýcha a představa o svém výjimečném postavení zavinila obrovské tragédie napříč časem, místem, bez ohledu na národnost aktérů. Čest památce obětem i pozůstalým.
Všichni jsme milionkrát slyšeli o Lidicích a nikdo pomalu nezná Životice. Kde je chyba? Opět bravurní čtení, byť nejde jen o beletrii, které se četlo samo.
Už mě to hrabání v minulosti nějak omrzelo. Nedočetla jsem, ale autorka píše skvěle. Jen už na ty starý nářky nemám kapacitu :)
Velmi zajímavá kniha, která svou nevšední formou nabízí pohled na dobu, kterou by asi nikdo nechtěl zažít. Čte se jedním dechem.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kdo čekal knihu ve stylu Šikmý kostel, nejspíš bude zklamaný, ale já tedy nejsem. Četba této knihy není lehkým čtením, spousta postav, spousta jmen a historických událostí, které vyústily v jednu velkou tragédii.
Za mě velké ano, Karin Lednická opět dokázala, že umí!