Žítkovské bohyně

K lidovému léčitelství přistupuji s maximální skepsí. Krom psychoterapie a placebo efektu nemá co nabídnout. A tak jsem s určitou skepsí přistupovala i k této knize. Ale to bylo zbytečné. Paní Tučková je moc dobrá spisovatelka a téma zpracovala velmi citlivě, s respektem a se smyslem pro tajemno. Konec mě naprosto dostal.

Na tuto knížku mi dlouho nevycházel čas, až nyní jsem se k ní dostala coby audia úžasně načteného T.Bebarovou a M.Táborským. A jsem tomu ráda. Zajímavý příběh z Žítkové prolnutý tajemnými silami a prostou lidskou duší, které není nic cizí (bohužel). A když se k tomu připojí historické události, tak ty příběhy nejsou příliš veselé.

O bohyních jsem nikdy neslyšela. Ale o knize se už roky mluví, měla jsem v plánu ji přečíst, takže jsem ráda, že ČV mě dokopala ji přečíst ještě letos. Trvalo mi docela dlouho se začíst, ale v poslední třetině knihy jsem byla už hodně napnutá jak to skončí, a dočetla jsem ji skoro na jeden zátah. Chápu, že ne každému může styl sednout. Nejde čistě o román a vyprávění příběhu, v knize je dost dokumentů a zápisů z archivů, ale časem si na ně zvyknete a čekáte, co překvapivého tentokrát přinesou.

Nemyslím si, že je náhoda, že s touto knihou přišla právě Kateřina Tučková. Ona je totiž taky taková literární bohyně a co napíše, to je poklad.
Tento román přeložený do nespočtu jazyků je výsledkem detailního archivního výzkumu, ovšem z úcty k bohyním je hlavní vyprávěcí linka smyšlená a jména většiny postav pozměněna nebo zaměněna. Všechny ty historické dokumenty však mají svůj reálný základ. Ty bohyně tu opravdu byly, opravdu bohovaly po staletí a zničila je až naše poslední totalita... Jaká ironie. A právě skutečnost, že taková magie přetrvala až donedávna, přesto už se s ní nikdy nesetkáme, dělá příběh tak podmanivým. Dojemným. Tíživým a smutným. Dlouho jsem nebyla nějakou knihou tak pohlcená a jsem moc ráda, že jsem po ní sáhla až teď, i když ji mám doma už mnoho let. Sáhla jsem po ní zkrátka v ten správný čas.
Skutečný význam toho románu jsem však pochopila, až když jsem Žítkovou sama navštívila. Není náhoda ani to, že bohyně žily zrovna tady, a to z mnoha důvodů. Pochopíte taky, proč je místní často neměli a dodnes nemají v lásce. Zapomenutý kopcovitý kraj Bílých Karpat kousíček od hranic je kouzelným místem, doslova. A jediné, co Vás tam bude mrzet, je fakt, že už žádnou bohyni nenavštívíte, protože ta poslední odešla v roce 2001. Stále tam ale někde jsou, jen v trošku jiné podobě... :)

Postavy mají takový šmrnc, že bych si je klidně pozvala na kafe, i když bych se obávala, že mi do něj nasypou nějaký tajemný lektvar. A upřímně, když mi tohle dobrodružství připomnělo, že i obyčejný život může být trochu kouzelný, byla jsem spokojená.

Posloucháno jako audiokniha a díky tomu jsem ji i dokončila. Pokud bych ji četla, asi bych se natrápila. Kniha nebyla nijak poutavá a děj mě nedokázal pohltit. Pokud srovnám s Gertou nebo Bílou vodou, tak tady je to podprůměr.

Tak já bohužel nedočetla, tahle kniha pro mne byla vyloženě trápení, i když jsem se na ni velmi těšila. Ale čekala jsem něco jiného.. Tenhle styl mi opravdu nesedl. Místo klasického románu, ve kterém bych se dozvěděla, jak Bohyně žily a “léčily” jsem se dozvěděla jen něco málo zpětně ze spisů STB a vzpomínek. Časově se děj promíchával, v postavách Bohyň jsem se ztrácela úplně. Takže za mne bohužel.. Začátek mě neskutečně navnadil, ale bohužel zklamání přislo celkem rychle a po pár dnech trápení jsem čtení cca ve 2/3 knihy vzdala..

Vynikající kniha! Dala jsem na mnohá doporučení a konečně jsem si Žítkovské bohyně přečetla - a doslova jsem knihu hltala. Nečekala jsem, že mě příběh o tajemném magickém čarování v karpatských horách tolik pohltí a nadchne.

Dora pátrá po rodinné historii a životě své tety Surmeny, která ji a jejího bratra Jakoubka vychovávala. Jaký byl Surmenin osud, proč skončila v léčebně a proč je na ni veden spis u StB?

Příběh z konce 90. let je protkaný vyprávěním o bohyních a jejich umění léčit, ale i o lidské závisti a intrikách. Dora postupně odhaluje minulost své rodiny, hledá v archivech a doptává se pamětnic z rodné vísky Žítková v Bílých Karpatech. To, co odhalí, přetřese její vnímání dosavadního života.

Perfektně vykreslená atmosféra karpatských kopců, člověk má úplně pocit, že se nachází v horách, obklopen tmavým lesem, ze kterého tu a tam vykukují stařičké chaloupky a stačilo by dojít do nejbližšího stavení a nechat si věštit z horkého vosku od tamní obyvatelky.
Tento silný příběh o lidskosti, zášti, opředený tajemstvím a prastarými rituály, se mi moc líbil. Od autorky jsem už četla Bílou Vodu, která se mi taky velice líbila. Moc doporučuji!

Bohužel, tady jsme se s knihou nepotkaly. Nedokázala jsem se začíst, očekávala jsem román a dostalo se mi nesouvisleho textu. Moc jsem to chtěla dočíst, ale bylo to nuceni a přemlouvání, a tak leží nedočtená v mé knihovně. Tak třeba jednou...

Může to vypadat, že chodím proti proudu, ale udělala jsem chybu - přečetla jsem Bílou vodu před touto knihou. Narozdíl od Bílé vody, která mě na začátku sice moc nebavila, ale pak mě chytila a přečetla jsem ji asi za tři dny, mě tahle nechytila vůbec, takže jsem ji v půlce odložila. Nedalo mi to, a nakonec jsem ji dočetla až do konce. Ale musela jsem se do toho opravdu nutit. Není to kniha pro mě, zase tolik mi to nedalo, ani mě to vlastně moc nezajímalo… Čeká mě ještě Vyhnání Gerty Schnirch, tak snad mě chytí stejně jako Bílá voda, a ne jako Žítkovské bohyně.

Tuto knihu jsem si chtěla přečíst cca 10 let. Přečetla jsem ji za dva dny, ale jen proto, že jsem potřebovala fungovat i jinde. Mi se to opravdu moc líbilo. Tak nějak jsem tušila, že to bude fajn čtení, ale že až tak (tím fajn myslím těžké, hutné, bolavé). Předčilo to vše, pokud jsem v něco doufala. Tentokrát to asi nechám bez bližšího rozboru knihy a situací, protože je tam toho opravdu spousta. Snad jen se připravit na trochu zvláštní časovou posloupnost, než si čtenář zvykne. Za mne doporučuji.

Čekala jsem tajemný román o nelehkém údělu lidových léčitelek a napínavý děj s nějakým rozuzlením, dostala jsem nesouvislou snůšku střípkovitých útržků a popisů nechutností od čarodějnických procesů přes 2.světovou až po současnost, prokládaných nezáživnými a vymyšlenými zápisky StB. Vše vrstveno přes sebe bez nějaké logiky, navíc se špatným koncem bez jediného náznaku nějaké naděje v budoucnost. Nelíbilo se, dvě hvězdy za začátek, který mé navnadil a pár úseků o “učení” Žítkovkých bohyní typu Bílý hádek. Od autorky už rozhodně nic číst nebudu.

Naprostá pecka! Bavilo mě to ze všech úhlů. Katka si jede to svoje a zkrátka umí! ;)

Skvěle řešené kompozice, která zajímavým ozvláštňuje hlavní dějovou linku. Příběh ukazuje tvrdý život, v tvrdé době v tvrdém kraji... Bavila jsem se a doufala, že taky najdu bílého hádka. :-)

Skvěle zpracovaný příběh, kniha ve mně bude dlouho doznívat... Čím silnější, surovější téma a životní příběhy, tím více mi docházejí slova na hodnocení.
Píšu si další místo, kam se chci podívat :) a že to mám sakra daleko!

Je to sice už pár let, co jsem knihu přečetla, ale stále zůstává vrytá do mé paměti. Krásný příběh, ke kterému se ráda určitě zase vrátím.

(SPOILER) Moje první knížka od Kateřiny Tučkové a určitě ne poslední. Ještě že jsem si čtení vzala na prosluněnou pláž na letní dovolenou, protože reálie, které z knihy přímo plasticky vystupují, mi pravidelně působily tuhnutí krve v žilách.
Líbilo se mi mísení časových rovin, ve kterém bylo celkem snadné se orientovat. Technické vsuvky ve stylu zprávy, archivy atd. mi nevadily, četly se dobře a doplňovaly celkový obraz, možná i záměrně zpomalovaly tempo vyprávění. Protože jinak se od vyprávění o osudu bohyň nedalo odtrhnout! Asi nejvíce se mi pod kůži vryla linka, ne nepodobná Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale i dějové linky z 2. sv. války, i ta současná, vyprávěná a žitá Dorou, přinesly mnoho překvapení a nečekaných momentů.
A ten konec!!! Ten jsem fakt do posledního okamžiku nečekala.

Ke knížce jsem se vrátila podruhé z důvodu Čtenářské výzvy a jsem tak ráda, že ta příležitost takto přišla. Příběh žítkovských bohyní je prostě inspirativní a plný emocí. Dílo paní Tučkové je neuvěřitelné. Myslím tím přesah příběhu, její práce s daty a fakty a nakonec i skvělá čeština a celé vyprávění. Děkuji za tuto knížku. Budu si jí v knihovně dál hýčkat.

Kniha pro mne byla velkým zklamáním. Autorka opět ukázala, že hodlá psát jen líbivou politiku (zaměřenou protikomunisticky), neboť to se dnes nosí. Převzala několik příběhů, které sešroubovala do svého románu velmi nešťastně. Paní píše čtivě, i když občas se v té změti osob je těžké orientovat.