Žítkovské bohyně

Knihu jsem měla několik let na svém seznamu knih k přečtení. A vůbec netuším, na co jsem čekala.
Kniha byla napsaná krásně a citlivě a věnuje se historii bohyní v kopcích Bílých Karpat.
Ale jejich osudy se četly hodně těžce, na to pozor.
Kniha je románovým zpracováním toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Já ji zvládla přečíst za dva večery a vůbec jsem se nemohla odtrhnout.
Pokud jste knihu ještě nečetli, doporučuji to napravit. Já si jdu naplánovat výlet a taky čtení další knihy od spisovatelky.

Velmi zajímavé čtení. Kniha se občas nečetla lehce. Bylo zajímavé sledovat příběhy bohyň, klidně bych ten příběh chtěla delší a propracovanější.

Tak jak jsem se zacetla a nadchla jsem v druhe polovine preskakovala ocima text a doufala ze to skonci.

Na knihu jsem náhodou narazila ve vrácených dokumentech v knihovně, a protože vím, že pár let zpět to byl významný bestseller, tak jsem si ji půjčila. Rozhodně toho nelituji.
Autorka zvládla mistrně propojit historické události s fikcí, že člověk neví, a může se jen domýšlet, kde je to ještě fikce, a kde už ne. Kniha se četla moc dobře, příběh byl chytlavý, děj vtáhl čtenáře do sebe po několika prvních stránkách. Čtenář prožíval s Dorou všechny její osudy. Mysteriózno se s vědeckostí proplétá celou knihou. Zvlášť nečekaný byl pro mě konec knihy. Dílo je to moc hezké a myslím, že 5 hvězd je zasloužených.

Je to fakt sila Podobné dielo som dlho nemala v rukách. Sama akademik, takže vedecké etnologické presahy boli veľkým prínosom. Kvalita sa nabaľovala postupne. Výborne vystavané, originálne, neprvoplánové, podložené výskumom, so strhujúcim autentickým dejom a najmenej očakávaným rozuzlením. Česko má veľkú autorku.

Já se opravdu moc snažila, ale za půlkou jsem knihu vzdala. První část byla skvělá. U druhé už se mi čtení táhlo, až jsem nakonec vůbec nechtěla pokračovat.

Po dlouhé době jsem četla knihu z které jsem měla divný pocit. Obvykle se to děje, když mi téma není blízké, nebo prostě kniha není čtivá. Tady ale nic takového nebylo. Čtivá opravdu byla a kousek odtud pochází moje babička, tak jsem ji vnímala i docela osobně, protože od babičky znám spousty zajímavých příhod a příběhů z té oblasti. Ale prostě mi na knížce něco nesedělo. I když je to už nějaká doba, co jsem ji četla, tak to pořád neumím přesně identifikovat.
V odlehlých oblastech byl život vždy těžký a bylo zajímavé číst o bohyních, co dokázaly. Zajímavé osudy lidí.

(SPOILER) Silné téma, podané pro mě roztříštěnou formou. Ubrala bych "dobové dokumenty" a mnoho informací, které byly v textu postradatelné. Např. o Švancovi. Jeho pohnutky pro mě byly dostatečnou pointou.

Odlehlé prostředí, podivné ženy s bylinkami a s vírou, které se předávají své zkušenosti s generace na generaci. Pomáhají lidem se všemi těžkostmi ,jak na těle tak na duši. Tohle téma mě opravdu okouzlilo, protože dříve nebyla moderní medicína , tak dostupná jako dnes. Tyto ženy měli své nadšence , ale i odpůrce. A v každém období se našli.

Dočteno na druhý pokus kvůli čtenářské výzvě - zpravidla knihy dočítám, tato byla jedna z mála, již jsem napoprvé odložila nikoliv kvůli její nekvalitě, ale protože jsem si u čtení připadala jako v práci (jsem zaměstnaná v archivu, a když se člověk celý den hrabe v písemnostech MNV, nechce něco podobného ještě absolvovat večer pro zábavu).
Tématika venkovské magie a tradic mi blízká nebyla, ale oceňuji působivou a značně temnou atmosféru i skutečnost, že autorka se v problematice orientuje, nevaří z vody a její "úřední" lejstra činí absolutně věrohodný dojem, člověk by snadno uvěřil, že je opravdu vyhrabala někde v archivu. Časové odskoky ve vyprávění mi nevadily, naopak mi přišly jako zpestření.
Pár věcí mě nicméně zarazilo na postavách a jejich počínání, např. to, že si Dora teprve po nějakých deseti či patnácti letech výzkumu uvědomí, že když se pohybuje v Bílých Karpatech, musí hledat relevantní prameny také na Slovensku? To je přece základní a zcela nepochopitelné přehlédnutí. Jak mohla tak snadno získat kontakt na Švancovu sestru? Podobného bych našla víc. Musím také přiznat, že Kopaničářky a jejich různorodé přezdívky se mi docela pletly. A konec ve mně zanechal pachuť jakési nedořečenosti a nedořešenosti. Vím, že je to zřejmě autorčin záměr, ale nemám tenhle typ závěru příběhu úplně ráda.

Když čtu komentáře, přijdu si jako z jiného vesmíru.
Komentář ke knížce píšu s odstupem let. K čarodějnicím a historii mám blízko, a možná právě proto mě tato knížka zklamala, někdy je holt lepší nemít očekávání.
Takto se nám dostal do rukou specifický příběh, kde se prolínají různé dějové linky, na jejichž konci zůstane nepříjemná pachuť a vráska mezi staženým obočím. Možná to byl cíl autorky. Ale kdybych to tušila předem, neztrácela bych své drahocenné hodiny zrovna tímto.

Poctivě zpracované téma na základě rozsáhlého studia. Jedinečné dílo na rozhraní beletrie a naučné literatury. Fabulace přechází do reality a naopak. Je dobré se podívat do minulosti, jít ke kořenům našich předků, jejich myšlení a zvykům, magii a to se autorce skvěle podařilo.

Je to román!
Říkala jsem si, když mě při čtení mrazilo a cítila jsem s ženami tolik společného.
Je to román!
Říkala jsem si, když jsem Žítkovou navštívila a procházela se po kopcích a údolích.
Je to román!
Říkala jsem si, když se rozvinuly debaty, že je to vymyšlený příběh a není to skutečné.
Ano, je to román. A sakra dobrý. Vše podáno jazykem jasným, čtivým, srozumitelným. Chvílemi drsným. On ten život na Kopanicích jiný nebyl.
Tu Bohyni má v sobě každá žena. Někdo tomu říká intuice, někdo vnitřní hlas... Ale známe to. Zde je v knize hezky popsaná cesta k tomu, umlčet vše, co se pánům nahoře nehodí. A je úplně jedno, co je za dobu, za zřízení, za vládu. Žít a nechat žít.
Kdo chce literaturu faktu, je zde kniha Žítkovské čarování.
Já jsem románem nadšena.

Odposlechnuto jako audiokniha. Žítkovské bohyně jsou něco tak krásnýho a zároveň smutnýho a bolavýho. Marná snaha o zachování starých zvyků a vědomostí předávané z generace na generaci. Bohyně, které bohovaly…ale sobě pomoct nedokázaly. Nepřeberné množství tajemstvích, která se pomalu odkrývají. Nové záhady, které se jen rojí. Tučková zde opět týrá své postavy, ale zase trochu jinak než ve Vyhnání. Konec jsem si musela dát dvakrát, protože poprvé to nějak nešlo. Přesto všechno jsem si příběh opravdu užila. Zajímavé osvěžení byly kapitoly z archivu, které fungovaly jako zpestření a jakýsi zcizovací efekt pro čtenáře.

První dvě třetiny knihy mě vtáhly neskutečně, všechna ta tajemství, která se pomalu a neochotně rozvazovala, abychom vzápětí narazili na další záhady… V poslední třetině ale děj za mě trochu ztratil dech, a i když zavírám knihu s nelehkými pocity z toho všeho, asi se do mě celý příběh neotiskl tak zásadně, abych nad ním ještě dalekosáhle přemýšlela i po dočtení.

Zajímavý příběh na pomezí reality a fikce. Autorka bezpochyby psát umí, kombinace románového příběhu s archivními texty Vás vtáhne do děje a jen tak nepustí.
Kniha určitě stojí za přečtení jako náhled do života bohyní na Kopanicích, ale nelze brát za reálný příběh.

Tato kniha a autorka celkově mě hodně dlouho míjela, ničím mě nepřitahovaly obálky a knihy mi dle anotace nepřišly zcela lákavé. To se ale po přečtení této knihy změnilo a říkám si, jak jsem byla hloupá. Knížku jsem se rozhodla přečíst díky připravovanému divadelnímu představení a ještě že tak. Něco tak famózního jsem dlouho nečetla. Klobouk dolů autorce, nedovedu si představit, kolik muselo dát práce napsat takovou knihu. Jako vystudovanou historičku mě opravdu bavilo bádání hlavní hrdinky v archivech a rozplétání celého příběhu. Jediné co bych vytkla, bylo, že jsem se chvílemi ztrácela v chronologii a jménech všech bohyň. Ale vzhledem ke komplexnímu pocitu z knihy je to úplný detail. Rozhodně se od autorky chystám přečíst i něco dalšího a jsem opravdu zvědavá na divadelní zpracování v našem divadle v Liberci. :)

Musím říct, že na knihu jsem se moc těšila. Bohužel ,ale také musím podotknout, že jsem se těšila až skončí. Příběh by byl super a asi by mě i bavil kdyby se to bohování více rozšířilo. Tak jak je kniha napsaná je pro mě spíše zklamáním, je to ale v pořádku někomu se líbí, někomu ne.

Opět půjdu proti proudu. Oceňovaná kniha mě nikterak nenadchla. Ale nemůžu říct, jako někteří kritici, že by ve mě vyvolala pocity zhnusení, znechucení nebo snad bezmoci. Ona ve mě nevyvolala vůbec žádný pocit. Jako bych četla vědecké pojednání o rozdílech mezi asfaltovým a dlážděným chodníkem a jeho vlivu na zdraví kotníků místního obyvatelstva. A nejspíš i to by ve mě vyvolalo víc emocí...
Oproti ostatním kritizujícím jsem ale neměla problém se čtivostí. Knihu jsem přečetla za necelý týden. Nejspíš i proto, že jsem něčím tak nudným prostě nechtěla zabíjet víc času, než těch pár večerů... Ať tak, nebo tak, četla jsem plynule, nic jsem neměla potřebu přeskočit, nemusela jsem se k ničemu vracet. Prostě jsem to přečetla. A i za tu čtivost, za těch 100 stránek denně, dávám dvě hvězdičky.