Z Puškinovy lyriky
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501690/bmid_z-puskinovy-lyriky-sts-501690.jpg
4
1
1
Výběr z Puškinových básní lyrických, lyricko-epických i epických, doplněný epigramy. Najdeme zde skladby o básníkových láskách, o ruské krajině (zimní večery, bouře, stepi, klášter na Kazbeku, ale také různé národy Rusi: Kalmyci, Gruzínci, Cikáni, ...) stejně jako o svobodě a politice. V nich se autor vysmívá jak carovi, tak nepoučitelnému občanskému stádci. Od nevybitých vzruchů mládí se lyrický subjekt propracovává k rezignaci na slávu i na zájem žen.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Rusko romantismus ruská literatura lyrika balady epigramy
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
Kniha Z Puškinovy lyriky je v
| Přečtených | 1x |
Ne, fakt to není výbor Puškinovy LYRIKY. Je to výbor Puškinových básní rozličného druhu, počínaje baladami a konče epigramy – přičemž třeba pohádkový horor o Nataše („Ženich“) je čistokrevně epický. A jde mu to k duhu.
Pak je to také inventář ruských a romantických motivů. Zimní večery, stepi pod sněhem, Kalmyci, Cikáni, Slovanky – „ruské růže“ –, klášter na Kazbeku, „noc mlčí na svazích gruzínských hor“... K tomu něco milostných básní, z nichž nejkrásnější mně přijde jakoby buddhistická rezignace té níže citované. Připomněla mi hrdinu Hiltonova „Ztraceného obzoru“. Dál politická lyrika: kritika cara, ale i lidu. A výbojné verše mladého hýřila, vystřídané zklamáním a pokáním pozdějším let.
„Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit:
však nechť vás více z klidu nevyruší:
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl:
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám bůh, by jiný rád vás měl.“
Ve většině Puškinových básních mi chybělo poselství – často mi připadaly jen jako dovedná, ale plochá kresba nějakého motivu (měsíc, dívka v bouři). Až ty pozdější mě zaujaly i myšlenkově, zvlášť báseň „Práva“. Puškin v ní odmítá liberální vizi občanských svobod (tisku, od daní atd.) z „jara národů“. Místo práv pro masy žádá druh svobody, který je k užitku spíš vyššímu jedinci (a, dodejme, aristokratovi): být zodpovědný jen sám sobě; smět užívat krás přírody a umění; „tu i tam těkati, kam volá lidský cit“.
Celkově čtení smutné, v němž zaznívají básníkovy deprese a zklamání. (Když srovnávám poesii s autorovým životopisem, zdá se mi, že nejde jen o stylizaci lyrického subjektu nebo o pózu.) Zároveň se v něm projevuje i Puškinova výrazná, neevropsky živá obraznost (je to jeho ruskou krví, nebo snad tou šestinou krve africké?).
Jsem ráda, že jsem sbírku konečně přečetla. Měla jsem ji v knihovně od střední školy a byla bych ji klidně ignorovala dál... Kdybych zrovna nepotřebovala cokoli útlého v měkké vazbě, co by moc nezatěžkávalo můj batoh na týdenní pouti. :) I takhle se lze dopracovat k ruské literatuře.