Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
3722
3722
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Uffff, no autorka otevřela těžké téma. Myslím že si ani neuvědomujeme v jakém množství rodin je taková situace. Musím smeknout před autorkou jak v krátké novele dokázala obsáhnout složitost tohohle tématu a složitost povah obou hlavních postav.
Svoji tragičností mě Vrány velice zasáhly, přestože jsem si je chtěl původně přečíst na odreagování. Běžná rodina s dvěma malými dcerami ničím až tak dramaticky nevybočuje z normálu, přesto řetězení drobných rodinných epizod a vztahových kolapsů buduje silné základy pro následnou tragédii, které se jaksi nikomu nedaří zabránit. Když se kniha jmenuje po ptácích, když se v ní opakují literární obrazy ptáků, pak hlavní postava směřuje ke vzletu k nebesům. Buď získá křídla svobody nebo křídla vnitřního poznání, anebo přesvědčí sám sebe, že mu křídla narostla, byť nic takového samozřejmě možné není... A to nemůže dobře dopadnout.
Smutný příběh, přečteno za jeden den. Moc krásně napsáno, Petra Dvořáková opravdu umí. Je mi moc líto, že v době, kdy netrpíme materiálním nedostatkem, je pořád ještě spousta dětí, jež nežijí v prostředí, které by si každé dítě zasloužilo - v klidném, bezpečném a láskyplném. Každý by měl něco málo, cokoli udělat, aby všechna děcka žila v klidu a pohodě. Mějme oči otevřené a sledujme okolo sebe, jestli to tak opravdu je, mnohému se dá předejít.
Kniha je napsaná velice poutavě....příběh o Barče, která bohužel neměla štěstí na svojí rodinu je opravdu zdrcující....a bolestivý. Když jsem četla knížku a pokaždý se tam objevila smutná část příběhu, tak jsem chtěla teleportovat k Barče a pomoct jí ze spárů hrůzi, co jí čekal doma. Příběh mě opravdu vzal za srdce. Za mě tato knížka dostává plný počet hvězdiček.
Jako rodiče mě příběh Báry dost bolel..ta bezmoc byla nejhorší, co takové zacházení s dětmi může udělat a kam až zajít? Spousta znepokojivých otázek... Také přemýšlím nad některými kritikami knihy,které jsem zde v Recenzích četla-autorce je mj.vytýkána mělkost,nepropracovanost a až plytké pojetí. Já si však myslím, že dané téma ani hlubší zpracování nepotřebuje. Je tak děsivé samo o sobě, že není třeba konstruovat detailnější vazby, motivy či emoce. Mně to přišlo dostatečně úderné a jasné i v tomto pojetí. Takže za mě plný počet a další slova k tématu nemám...na toto temné téma jsou totiž všechna slova krátká.
Velice úsečná a přitom precizně provedená sonda do rozkládající se rodiny. Motivace jednotlivých postav zůstává čtenáři skryta, některým může chybět zdůvodnění, proč se Bářina matka chová, jak se chová. Podle mého je to ale z velké části autorský záměr, matka (a také otec, sestra) není v Bářině životě přítomna jako osoba, spíše jako jakási vnější nepochopitelná síla. A ač se dívka snaží, nic se na tom nemění.
Jednu hvězdičku strhávám za konec, který podle mě podle mě potřeboval více prostoru na to, aby se rozvinul a příběh nepůsobil useknutě. Takto to trochu působí, jako by autorce došel dech a nevěděla, co dál a potřebovala příběh nějak ukončit. Motiv použitý na konci by si zasloužil pořádně vyznít.
Tahle kniha mě neskutečně vtáhla. Překvapilo mě ale, jak je krátká. Než jsem se pořádně nadechla, už jsem byla za půlkou. Hrozně čtivý, ale komplikovaný příběh. Bohužel věřím, že takové příběhy a osudy se najdou v mnoha rodinách. Po celou dobu čtení jsem měla nutkání hlavní hrdinku zachránit. Ale přijde mi, že toto je začarovaný kruh, který nemá snad řešení. Co v takovém příběhu může hrdinka dělat? Nevím. Nedokážu si v sebe představit. Asi bych se do sebe vtáhla jak nikdy v životě. Je to smutné, co se v rodinách může dít. Jak se rodiče chovají k vlastním dětem. Ty si pak myslí, jak je všechno jejich vina a vše vztahují na sebe. Hrozné, že se tohle pak na nich otiskne a podepíše po celý život. Nebo tomu bohužel já věřím. Smutné, ale dosti reálné.
Úžasna kniha.. přečteno jedním dechem.. první věty mě udivily ale mrazivé až do konce.
Takové knihy jsou třeba, i když je tak drásavé je číst. Od začátku víme, že všechno je špatně, ale cestu ke smíření nedokáže hledat žádná z postav. Text není dlouhý, ale je velmi působivý, nic v něm nechybí a nic v něm nepřebývá.
Už je to nějaká doba kdy mě průběh knihy tak rozčiloval, jako u této... Hltala jsem ale každou stránku, je to čtení na jeden, dva večery.
O této útlé knížce už toho bylo v online prostoru napsáno tolik, že ani není třeba nic moc dodávat.
Za mě jen to, že:
Ano - postavy se možná občas chovají nepochopitelně a vy nevíte proč, ale v tomto případě to funguje. Vždyť frustrace v reálném životě také pramení z něčeho pro okolí skrytého a nejasného...
Prostě si to přečtěte... Je to tak krátké, že to zvládne každý a máte-li děti, je to něco jako povinná četba.
Velmi silný příběh ,který se do mě nadlouho zapíše. Příběh vyprávěný z pohledu dítěte a matky. Kniha je plná smutku ,bezmoci a nepochopení. Hodně silná kniha plná emocí,které mě přímo pohltily. Má druhá přečtená kniha od Petry Dvořákové a naprostá spokojenost, tak se budu muset pustit do dalších jejích knížek.
autorka mistrně ovládá umění pointy, vyprávění ovládá jak obsahově, tak formálně; tuším, že za 50 let bude patřit ke klasikům české literatury = na pětistovku s Dvořákovou!
Tedy, přečteno. Před spaním jsem ji začala, pak noc plná snů s výjevy z knihy. Následující dopoledne dočteno. Je to jedna z mála knih, která mě zaujala, vtáhla do děje. Ovšem, když si člověk (na základě vlastních zkušeností) uvědomí, že se nejedná o fantazii, z příběhu je mi smutno, nanic. Asi spousta lidí to tak má, že jen "já, já, já, já..." Moje potřeby, moje pocity, bez ohledů, empatie, komandovat, řvát, ňamcat si svůj světýček. Mám vztek.
S anotací ke knize se nijak zvlášť neztotožňuji. Že by vrány byly Bářinými spojenci? Ano, je to obraz, který svým nenápadným životním koloběhem, pro pozorovatele de facto neměnností, nezradí. Jsou tady, na svém místě, je to jistota. Takže, ano Bářinými spojenci by nakonec být mohly. Ale spíš mám pocit, jako by byl vymyšlen název knihy a ten měl být nějak nasunut do příběhu, lehce propojen.
Tahle graficky povedená knížka vás nenechá vydechnout. Dovoluji si tvrdit, že mnoho žen, buď jako matky nebo jako pubertální dcery, podobný příběh zažily.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Vrány
Příběh dvanáctileté Báry, která je výtvarně talentovaná. Zároveň je však nepochopená svou rodinou.
Kniha je vyprávěna z pohledu dívky a zároveň z pohledu její matky. Mají mezi sebou spoustu nedorozumění a tím začíná většina problémů.
K této knize je zbytečné něco psát. Prostě si ji přečtěte, určitě Vás zasáhne. Pro mě bylo strašně těžké si představit, že spoustu dětí musí prožívat to, co Bára. Při čtení knížky jsem měla pocit, že bych měla křičet, zasáhnout, něco udělat…
Na první pohled a vystupováním na veřejnosti, běžná a normální rodina, ale uvnitř zkažená, což nikdo nevidí. Díky tomu, že příběh vypráví právě mladá slečna, je zde dobře vidět její důvěra v rodinu, neznalost problémů a dětská naivita. Mám pocit, že i díky tomu to člověka více zasáhne.
Děkuji autorce, že se nebojí takovýchto témat, věřím, že to třeba může i někomu pomoci, někoho někam nasměrovat….
Celé to bylo silné, lidské, smutné