Vítězové
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/515304/bmid_vitezove-JlZ-515304.png
5
493
132
Medvědín / Medveďovce série
< 3. díl
Završení trilogie z hokejového městečka Medvědín Od událostí, o nichž nikdo nechce mluvit, uběhly dva roky. Všichni se snažíme posunout dál, jenže cosi v tomhle lese to člověku nikdy úplně nedovolí. Jsme město se smutkem v srdci a násilí zde visí ve vzduchu, máme rádi pohádky s dobrým koncem, ale vlastně jsme tušili, že tahle mezi ně nepatří. Tentokrát to začíná vichřicí a končí střelbou. Někdo, kdo byl dlouho pryč, se vrací domů. Někdo nás opouští navždy. Někdo se zamiluje, někdo sní o NHL a někdo o pomstě. Někdo usíná vedle své nejlepší kamarádky, někdo se pokouší vzkřísit manželství a někdo se snaží ochránit své děti. Někdo nenávidí, někdo bojuje, někdo popadne zbraň a zamíří ke stadionu. Ne všichni, za koho jsme bojovali, se dočkají šťastného konce a ne všichni, které milujeme, zestárnou. ––– Nejpůsobivější na této trilogii je způsob, jakým Backman popisuje svět sportu. Vylíčí jeho krásu a zároveň vytáhne na světlo veškerou jeho odpornost. Když příběh skončí, máme pocit, že jsme viděli to nejhorší, ale přesto je to pro nás stále krásné.... celý text
Přidat komentář
Třetí pokračování je opět špičkový společenský a psychologický román, který mě hodně bavil a naprosto jsem se zabořil do čtení o rivalitě dvou měst a jejich obyvatel, kde vše řídí lední hokej.
Naprostá literární lahůdka, za mě jednoznačně doporučuji.
Oproti předchozím dvěma dílů pro mě byli Vítězové trochu slabší, četli se mi hůř, možná to bylo zde již zmiňovanou rozvleklostí. Na druhou stranu, i když od začátku víte, kam kniha směřuje (protože vám to autor prostě řekne hned na začátku), tak to podle mě neubírá na napětí, protože nevíte nic bližšího. A celou knihu na to vlastně čekáte. A taky trochu doufáte, že to dopadne jinak. V knize se setkáte s mnoha silnými momenty, mnoha myšlenkami, které se vám zaryjí do paměti nebo do srdce, některé možná zanechají i bolest, protože si uvědomíte, jak pravdivé jsou.
Většinou (vlastně zatím asi nikdy) to nedělám, ale jednu takovou myšlenku si tu odložit musím:
"Naše děti nás nikdy nevarují, že se chystají dospět, jednoho dne jsou už zkrátka velké na to, aby se nás chtěly držet za ruku, a ještě štěstí, že nevíme, kdy nás drží naposledy, protože jinak bychom je nikdy nepustili. Dokud jsou malé, šílíme z toho, jak brečí, kdykoli odejdeme z místnosti, protože si neuvědomujeme, že pokaždé když někdo zakřičí "táto!", jsme potřební. Je těžké si zvyknout na to, že už to tak není."
Vítězové, ani celá série Medvědín pro mě není o hokeji, přestože ten v příběhu prostupuje naprosto vším. Je o lidských vztazích, je o rodinách a přátelstvích, je o životech, které sami žijeme (anebo se o to aspoň snažíme) a za které bojujeme. Někdo úspěšněji a někdo méně.
Věřím, že série Medvědín bude vždycky patřit mezi nejlepší věci, co jsem četla.
Pro většinu lidí je tahle kniha o lidech z dvou malých měst uprostřed lesa. Pro mě je to kniha o hokeji. Všechno u něj začíná a všechno u něj končí. Je to kniha o lidech, pro které hokej není (nebo nemůže být) "jenom sport". Je to kniha o vichřici, přátelství, rodičovství, snech, soudežnosti. A o mnoha, mnoha dalších věcech, pocitech a malých událostech, které vedly k větším událostem. Když jsem videla, že je kniha stejně dlouhá, jako oba předešlé díly dohromady, trochu jsem se lekla. Ale pak jsem ji přečetla za čtyři dny a vůbec se mi Medvědín nechtělo opouštět. Mám takovou svou vlastní kategorii knih: Knihy, které bych si s sebou vzala při požáru domu. Série Medvědín mezi ně patří.
Pokud si myslíte, že tuto knížku přečtete, aniž by ve vás zanechala spoustu dojmů, životních mouder, úsměvů a možná i slz, pak (slovy autora): hodně štěstí. Hodně štěstí.
Je namátkou pár myšlenek:
"V mládí netušíme, co nejstrašnějšího nás může potkat, a ještě že tak, protože jinak bychom nikdy nevyšli ze dveří ven. A rozhodně bychom nepustili ven ty, které milujeme."
"Nelze nikoho milovat, aniž byste se o něj báli, a to navždy."
"Předtím, než se rozmnožíte, vám nikdo neprozradí, že dobrý rodič to má nejtěžší v tom, že si nikdy nepřipadá jako dobrý rodič. Pokud se nestaráte, děláte velkou chybu, ale pokud se staráte neustále, děláte milion drobných chybiček a teenageři je počítají."
"Dnes si dělají všechno sami, přesně jak si to přála, když byli malí a otravní, ale teď si přeje, aby se to vrátilo, protože už jsou velcí a samostatní."
"Máma nekráčí životem v žádném brnění, předává ho do posledního kousíčku svým dětem a ke konci jejich puberty už jí nezbývá ani kůže, takže každá ztráta se jí zařezává přímo do masa."
V pořadí 9. kniha tohoto autora a opět se mě hluboce dotkly osudy hrdinů. Přestože autor hned na začátku se zmiňuje o smrti, kniha není depresivní, a vyzařuje naději. Právě teď se snažím smířit se smrtí partnera a Backmanův popis, co se v člověku děje, naprosto sedí.
Nikdy jsem se nesetkala s tak výstižným popisem rodičovské lásky. Do svého čtenářského deníku si vypisuji takové myšlenky, které se mě nějakým způsobem dotknou, u tohoto autora jsou vždy výpisy několika stránkové.
Uz od prvnich vet a souveti je u me dojeti, nastvani, krouceni hlavou a samozrejme i slzy.
Spousta lidi pise, ze by to chtelo ubrat na poctu stran, jenze ty popisy toho vseho, co se udalo a deje jsou proste na miste. Pak by chybel pocit toho, ze jste v Medvedine nebo Hedu.
Docitam a je mi z toho uz ted smutno. Krasna serie a kdo si na Backmanuv styl zvyknul, tak mu bude chybet
*Docteno!!!
Ta bichle za to stala a uplakany oci taky
Potřetí v Medvědíně a potřetí na plný počet. Autor mě naštval hned na první straně, ale osud dvou hokejových městeček a jejich obyvatel mě vtáhl vzápětí a byl stejně výborně napsaný jako předchozí dva díly. Nerada se s touto sérií loučím, je skvělá.
Bylo to o hokeji a zas tak úplně ne.
Někdo zemře a někdo ne.
Někdo si to zaslouží a někdo ne.
Někdo je (bude) slavný a někdo ne.
Někdo překvapí a někdo ne.
A někdo je šťastný i bez slávy.
A o tomhle všem byl tento příběh.
A slzy v očích, ty tam zase byly.
Jak jsem se na něj těšila. Tenhle díl není ani tak o hokeji, jako o psychologii a o emocích. A tohle Backman opravdu umí. Tolik slz a úsměvů při čtení. A vlastně je to úplně obyčejný příběh kteréhokoli městečka. Jenže to by o něm nemohl psát zrovna on. Nic není černobílé, nikdo není jenom dobrý nebo zlý. A jak málo stačí, aby se život otočil jiným směrem.
Z knih si moc nepamatuji příběhy a postavy, ale emoce, které ve mně kniha vyvolá. A tuhle, stejně jako předešlé v sérii, si budu rozhodně pamatovat.
Tak jo. Je konec a nebo ne?
Mám z téhle knihy rozporuplné pocity. Backman je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Miluju jeho styl, všechny knížky jsou radost číst. Nasměju se, pobrečím si, jsou tam ponaučení nebo pohledy na svět k zamyšlení. Prostě tam máte všechno.
Medvědín jsem měla ráda, i když se tahle série od jeho ostatních knih liší. Těšila jsem se na poslední knihu v sérii, jak na Vánoce, ale taky jsem jí skoro od Vánoc četla... Bylo to opravdu pomalé čtení, měla jsem to spíš jako seriál, protože najednou bych tolik stran zkrátka nedala. Neustálé opakování a napovídání toho, co se stane mi už v druhé polovině začalo lézt slušně na nervy, stejně tak neustále se opakující melodramatické popisy.
Kdyby byla kniha o polovinu kratší, dám 5 hvězd. Takhle asi jen 3 a je mi to líto.
A ještě doplňuji, že jsem se na to tak těšila, až jsem jí začala číst v angličtině. Nakonec jsem jí ale četla tak dlouho, že jí mezitím vydali i v ČJ.
Já to v tom medvědínském regionu razovitem prostě miluju. Fenomenální a skvěle zakončené.
Skvela literatura, takova, jaka ve vas neco zanecha. Mam sice silenou pamet na jmena a citace, ale vzdycky si pamatuji pocity, ktere ve mne kniha vyvola a u pana Backmana je to smrst emoci. Mistrovske popsani pocitu a zivotnich situaci. Tohle nebylo jen o hokeji, a prece bylo, a nebylo to JEN o hokeji. Delo se tam toho tolik a pritom se to semlelo nejak vzajemne dohromady souvisle.. neobycejne napsane. Dokonale.
Hrala jsem 20 let fotbal.. takze o sile tymu, klubu, soudrznosti, spoluhrackach a pratelstvi neco vim a spoustu se mi toho promitalo v hlave i srdci. Zkratka dekuji za tak krasne cteni .
Na tuto knihu jsem se moc těšila. Návrat do zasněženého a upravenou ledovou plochou obdařeného Medvědína plného starých známých mě lákal. Nadšení se však během čtení, a ani po něm, nedostavilo. Byl mi naservírován nebývalý rozsah, který nekorespondoval s obsahem. Kniha byla prošpikována tolika moudry a srdceboly, až to hezké nebylo. Moc se toho nedělo, takže předesílání těch několika málo zásadních událostí se mi nezamlouvalo. Za mě bohužel nejslabší díl série a z mého pohledu druhá nejhorší knížka mého oblíbeného autora. Škoda.
Poslední setkání s Backmanem, a trochu rozpačité. Už to není o hokeji, neodehraje se tu jediný zápas, zato je kniha plná patosu a jasných důkazů toho, že je pan Backman chorobný grafoman. Normálně by se jednalo rozsahem o povídku:). Onen zmiňovaný patos mi na konci rotoval panenkama víc než Tonda. Jako zakončení série budiž, ale...
PS: zapomněl jsem zmínit oblíbenou postavu - chlápek v kulichu na severní tribuně smrkající do růžového kapesníku, v červeno-zelené bundě. Tím myslím říkám vše.
Miluju, miluju, miluju.. ani slovy nedokážu vyjádřit, jak se mi celá série vryla do srdce. Jediná série, u které jsem se tolik nahlas smála, plakala.. hltala a prožívala jsem každou kapitolu, každou větu.. ať si říká kdo chce, co chce, já tuto sérii zbožňuju a zůstane ve mně napořád. Pro mě by i tisíc stran bylo málo.. před autorem smekám.
Poslední, nejobjemnější kniha trilogie o dvou hokejových městech, která se nenávidí tak, že bez sebe nemohou samou láskou být. Fredrik Backman svůj příběh ve Vítězství dotáhl k dokonalosti. Osudy svých postav, které v prvních dvou dílech obtočil kolem jedné otřesné události, roztáhl do více vrstev, připojil nové hrdiny, mnohem více zapojil do příběhu Medvědína sousední Hed a propojil cesty jednotlivých postav novými přátelstvími, láskou, rivalitou i nevraživostí. Jeho ironicko-sarkastické filozofování typické zejména pro první díl tu vklouzlo do hlubší analýzy lidských vztahů, otázek svědomí, poutu k otčině i soubojům mezi ambicemi a pokorou. V tomto posledním díle jde mnohem víc o dramatický příběh, který k sobě přitahuje hlavní postavy, aby je od sebe zas odpuzoval. Mnohem pečlivěji se věnuje vztahům rodičů a dětí a také dětí, které se stávají dospělými, mezi sebou. A jak byl předchozí díl v rovině My proti všem, kdy temné stránky maloměstské společnosti převažovaly, tak ve Vítězech se tato rovina převrátí a osamocené nakonec zůstává zlo. Je to dojemný vývoj obyvatel dvou měst kdesi v lesích, které nakonec paradoxně spojilo násilí, a také smrt - ano, Backman nechává své postavy umírat.
Jak nerada se loučím s touto knižní sérií...Medvědín se dočkal tak fantastického zakončení, že jsem sama byla překvapená, zda může být ještě něco lepšího, než povedené první dva díly a ono se to vážně podařilo! Fredriku, tohle byla taková dávka emocí, jak na horské dráze, ale asi i díky tomu můžu říct, že to byly nejlepší knížky, co jsem kdy četla...Přitom o hokeji vím jen to, že se hraje na ledě a je tam nějaký puk a střílí se do brány...Nechápu a obdivuju, byl to neskutečný knižní zážitek.
Backmana a tuhle sérii obzvlášť mám ráda, ale a to ale je tady bohužel velké. 400 stránek by stačilo, vážně jsem měla problém to dočíst, prokousat se. První dva díly jsem louskla jak oříšek, ale tenhle se prostě vlekl, takže díky, ale stačilo.
Štítky knihy
švédská literatura znásilnění mezilidské vztahy lední hokej severská literatura švédské romány
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Obdivuju Backamanovy standardně dlouhé knihy počínaje Mužem jménem Ove (jasně nejlepším) přes Babička pozdravuje ..., Tady byla Britt Marie, Medvědín až po My proti vám. Naopak mně příliš nesedí jeho diskutabilní "kraťasy". Nyní nám F.B. poprvé naservíroval bichli a já byl zvědav, kam ji po rychlém přečtení zařadím. Jenomže prvních 150 - 200 stránek mně trvalo skoro tři týdny a bylo to utrpení tvořené z 5% novým příběhem, z 30% připomínáním obsahu předchozích dvou medvědínských dílů (budiž, i když si myslím, že málokdo začne tuto trilogii od závěrečného dílu), z 25% neustálým oznamováním, co bude dál, a ze 40% rádoby hlubokomyslnými univerzálními myšlenkami, které však neplatí snad ani v pětimetrové vzdálenosti od autora. Časté sdělování, že nejde o nic, jenom o všechno, mne neuvěřitelně iritovalo. Zbývajících 430 stránek bylo o fous lepších z hlediska příběhu, jenomže vše kazilo přehnané citové vydírání, číhající v každé druhé kapitole, a velmi nevěrohodný čtrnáctiletý Matteo. Z úcty k předchozím dvěma dílům jsem román neodložil, ale raději ho nebudu nikomu doporučovat.