Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181745/bmid_selsky-baroko-sdB-181745.jpg
4
1476
1476
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty hledající ve staré vlasti své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné, a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let, nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?... celý text
Přidat komentář
Skvělá atmosféra, temný příběh - z knihy na mě sálalo zároveň letní horko a mráz historie
Při čtení knihy jsem se ocital v místě a čase děje. Jiří Hájíček ve mě získal věrného čtenáře. Příběh je hezky postavený a poutavý s pohledem na následky kolektivizace, které přetrvaly desetiletí.
Poměrně útlá knížka, ale plná hořkosti, intrik, msty. Do toho těžké období 50. let... Není to úplně lehké téma, ale každopádně zajímavé.
Důmyslně vystavěný příběh. Nejdříve jako klidně plynoucí, široká řeka. Pak někde zavadí o kmen trčící do proudu a roztočí vír událostí, strhává do sebe všechny ty křivdy, msty a následky sepnuté svorkou jednoho století. A taky hvězdičky hodnocení. U mě nakonec za plný počet a děkuju za skvělé zpracování tématu, do kterého se málokdo bojí šťouchnout. A i když je celková podoba knihy asi záměr vydavatele, obálka je pro mě odpudivá a bezpečně splňuje 15. téma letošní výzvy ????
Jak dlouho dokáže přežít nenávist? Je možné ji přenášet po generacích? A jaké škody dokáží napáchat staré křivdy? Venkov 50. let byl vším jen ne klidným místem a se změnou režimu a pořádků se dostali ke slovu ti, kteří mohli jen zírat přes plot a svírat pěsti. Funkce dala možnost brát plnými hrstmi a zbavovat se nepohodlných svědků. I po desítkách let to v povědomí dotčených obcí stále zůstává a otázky nejsou pohodlné, stejně jako opakované příjezdy badatele, který se moc ptá. Z tiché nenávisti, zaťatých zubů a vzteklého syčení zpoza rohů starých stavení mrazí doposud stejně jako z nenávisti dalších generací, kteří se perou o rodinnou čest, na které záleží již pouze jim. Výborné čtení, mrazivé právě svou netečností oproti bublajícímu vzteku. Jsou hříchy, které odčiní až smrt.
Selský baroko mi doporučovala moje nejoblíbenější profesorka politologie a věděla jsem, že mě kniha nezklame. Jenže to jsem netušila, jak moc mi bude blízká!
To je totiž tak - každé ráno venčím psa se sousedem, jehož tatínek byl označen jako kulak a komunisty vyhnán někam do hajzlu a o všechno přišel. Naši sice statek na Šumavě měli (a dodnes mají) také, ale komunisti jim ho nechali a za mlčení a šoupání nohama je připravili "pouze" o zvířata a pravidelné odvody vypěstovaných plodin. A tohle pravidelně s tím mým sousedem v šest ráno řešíme. Tu tehdejší šílenou beznaděj a nespravedlnost a bezmoc.
A Pavel zde bádající mi byl velmi sympatický, takovej správnej týpek, co nic nemá a je zamotanej v kruhu a problémech reálnýho života, do kterých si ještě přidá něco z minulosti.
Úzké silničky a rozpálené polňačky na mě z knihy úplně dýchaly, pak na mě dýchl ještě opar zelené na hasičských sedánkách a budějcký archiv byl vystižený taky naprosto přesně.
Krátká, ale super sonda do minulosti i přítomnosti.
Mimořádně čtivý román.Výtečné zachycení ducha krajiny i atmosféry horkého léta,během kterého se vypravěč noří do starého příběhu viny Rozálie Zandlové.Když však vystupující postavy začnou mluvit,když má čtenář pochopit jejich vnitřní motivace a vzájemné vztahy,začínají problémy.Ale i přes občasné nelogičnosti a povrchní psychologii ve mně román zanechal velmi příjemné čtenářské vzpomínky/četl jsem ho před třinácti lety/.
Kolektivizace zobrazená na lidských osudech, pak velmi živá aktuální linka a hezky vykreslená atmosféra vesnice v současnosti..zápletka. Pro mě to bylo čtivé dílko. A osvěžující mužská próza po předchozí smršti počinů od ženských spisovatelek.
Ke knize jsem se dostal díky čtenářské výzvě a nelituji toho.
Příběhů kolem kolektivizace, udavačství a všech těch vychytávkách co komunisti dělali pro šťastné zítřky není nikdy dost. Dokonce si myslím, že strašně málo.
Čekal jsem víc prostoru událostem v minulosti, no beru i tuhle formu. Rozhodně dílo u mne splnilo očekávání.
Odloženo a nedočteno asi po 30ti stránkách. Ne, tohle mi opravdu nesedí, ale vzhledem k nadšeným komentářům nehodnotím.
Čekala jsem od toho trochu něco jiného, hlubší a rozpracovanější příběh o zničených životech lidí, které postihla kolektivizace českého venkova, a to jsem tam nenašla. Ale nevadí. Hájíček mě totiž nakonec dostal popisem malebné venkovské krajiny. Šla z toho na mě taková neurčitá nostalgie. V textu zaznělo několik důležitých témat: přetrvávání pocitu viny a křivdy, otázka odpuštění nebo msty, hledání „pravdy“; kterou se člověk už asi nikdy nedozví, zvlášť pokud už nebude nikdo, kdo by ji zprostředkoval. Autorovi se podařilo dobře vykreslit kontrast mezi starousedlickým životem na vesnici a odcizenou existencí velkoměsta. Postavy byly trochu ploché, ale i tak v některých detailech věrohodně vykreslené. Víc než genealog Pavel mi ale v příběhu neseděla Daniela, bez které by ovšem závěr vypadal úplně jinak.
Vrátila jsem se z jižních Čech a úplně přesně je mi blízké to co pan Hájíček popisuje. Ty vůně a ta podívaná do kraje. Téma je moc pěkné, protože historie rodin je podle mě velmi zajímavá a navlečení na období nástupu komunistů po válce a znárodňování je téma, které by se nemělo zapomínat.
Tak já jsem se v těch jménech pěkně motala. Čekala jsem, že to bude "příběh v příběhu". Že z jednadvacátého století skočíme zpátky do minulosti, kde budou jednotlivé vztahy podrobně rozepsány a vysvětleny - proč a jak. No a když jsem zjistila, že to tak nebude, že půjde vážně jen o jakési hledání v dokumentech a ptaní se po lidech, tak jsem byla zklamaná. Celá půlka kniha mě nebavila, chtěla jsem ji odložit, ale pak jsem si řekla, že ji prostě musím dočíst, že někde bude zlom. A on byl, ke konci knížky, ale stejně jsem si z toho nesedla. Nevím, příběh měl neskutečný potenciál, který podle mého nebyl úplně využit. Váhám, zda se pustit do dalších knižních počinů pana Hájíčka. Rybí krev si hodně lidí vychvaluje, tak snad to zkusím. Za čas.
Mně se hlavní hrdnina líbil. Možná zvláštní člověk se zálibou v minulosti, ale jeho láska k přírodě a jihočeské krajině mě moc bavila. Knížka se mi četla dobře i zápletka s přesahem do přítomnosti byla skvělá. Hájíčkovi knihy se mne dotýkají, rozumím jejich atmosféře, často ty situace úplně vidím a hlavně cítím.
Nečetlo se to zas tak špatně, ale tak nějak mě to nevtáhlo. Pátrání hlavní postavy mi bylo ukradené, vydržel jsem jen kvůli venkovské atmosféře a mistrovi.
50%
Příjemné překvapení. Zajímavá, citlivá knížka, o lidech i o krajině. Akorát jsem se občas ztrácela ve všech těch jménech a selských rodech, ale to je možná spíš moje chyba.
Dokážu pochopit, že tahle kniha vyvolává rozporuplné komentáře. I pocity. I otázky. Přišlo mi, že některé věci zůstaly nedotažené, případně nedořešené a umím si představit klidně sto stránek navíc, aby to bylo pinktlich. A ano, souhlasím s názorem, že hlavní postava (v tomhle případě se mi příčí napsat hrdina) byla trochu na facku.
Ale překvapivě, vše dohromady fungovalo. Pohltilo mě jazykové zpracování, hovorový jazyk, tu a tam ostřejší výrazy, ale hlavně slova jako sednice, zrychtovat... Jako bych slyšela svoji babičku, a to žiju na druhé straně republiky. Právě díky jazyku pro mě postavy byly zcela reálné. Prostě přečteno na jeden zátah a už se těším na pokračování.
Kniha, která úspěšně otřásla mou poněkud naivní představou, že by české literární ceny mohly mít relevanci. Jak mohlo něco takového získat Magnesii Literu?! Je samozřejmě nutné uznat, že toto hanebné dílko je přinejmenším thanosovsky vyvážené: bolestně neobratný styl prorostlý všemi druhy jazykového klišé dokonale odpovídá až směšně nepoužitelnému, povrchnímu příběhu. Ale stačí to? Možná coby praktická příručka, jak nepsat.
Jako člověk se zálibou v genealogii jsem doufal, že právě Selský baroko by v trochu zmatené kakofonii současné tvorby mohlo zaznít čistým tónem. Jenže on to byl spíše skřípavý zvuk kovové vidličky na porcelánovém talíři, abych zůstal u muzikálních přirovnání. Řekl bych, že ve srovnání s mnohem lepšími Žítkovskými bohyněmi kulhá v otázce popisu archivního bádání Selský baroko na obě nohy; ale přesnější asi bude říci, že máme co činit s literární kvadruplegií.
Kdybych chtěl vyjmenovat vše, s čím jsem měl v knize problém, na to bych potřeboval několik svazků rozsáhlejších než román sám, a tak zmíním pouze charaktery. Všechny postavy jsou totiž plošší než topografický model Nizozemí a lze je charakterizovat leda slovem „buran“. Hlavní hrdina je nadto sice studovaný, ale nejzákladnější věci o historii si musí zjišťovat v knihovně; což je zjevně laciný způsob, jak ospravedlnit, že dané informace pro čtenářovu potřebu zazní. Současně je stárnoucí a dosti slizký vypravěč neustále obdivován lepými děvami, jež teskně vzdychají nad tím, že žádný člověk toho přece nemůže tolik vědět. Což o to, fantazie je to hezká, ale vhodná spíše pro soukromé snění...
Někdy přemýšlím, co by bylo, kdyby se naše republika nestala obětí komunistického pokusu. Kdyby se to nestalo , lidi by dál byli rozděleni na sedláky a chalupníky , pole by neležela ladem a my si vážili rodné hroudy, která nás živí. Rozhodování o tom, kdo si koho může vzít a kdo má větší statek. Možná, by tak můj děda neprosoudil v boji proti kolektivizaci střechu nad hlavou , možná bych ted vykopávala na poli brambory a modlila se za déšť. Ale já šla z města na vesnici , já mám hospodářství a to vše kolem mám v krvi. Ti okradení lidé, ti týraní v padesátých letech, vždyt to byl zločin proti člověku. A málo kdo to pochopí. Protože pamětníci už vymírají.
Výborná knížka na kterou jsem se těšila . Přečetla jsem ji do 24 hod po vypůjčení i s tím, že musím ještě utíkat do druhé práce. Pracovat za pár korun na bohatého velkoprůmyslníka.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Krásný příběh z úžasného kraje. Krásné vykreslení postav, popis krajiny i atmosféry. Společně s Rybí krví dvě báječné knihy J. Hájíčka.