Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294939/bmid_destova-hul-HCr-294939.jpg
4
965
238
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Hájíček se nestydatě opakuje - příběh, hlavní postava (ty jsou opravdu ve všech knihách téměř totožné), prostředí. Ale pořád mě to baví. I tak ale doufám, že konečně uzavře kapitolu napravování venkovských zločinů, ať už těch páchaných v minulosti či v současnosti, a začne svými knihami mířit novým směrem. Tohle téma už dočista načichlo zatuchlinou jak peřiny v Bohunině chalupě...
Hájíčkův styl mám prostě ráda. A ani tento román rozhodně nezklamal. Opět sonda do vesnického života optikou katastrálních map a nezbytnou poetikou každodenního života. Příběh jako z běžného života. Umím si představit, že by mi toto vyprávěl kamarád...
Knihu jsem přečetl jedním dechem a opět mě bavil pohled do nitra českého venkova. Navíc se Dešťová hůl odehrává jen kousek od mého rodného města. Příběh je silný, aktuální a má několik rovin: krize středního věku, návrat českého měšťáka na venkov a do přírody a samozřejmě hlavní linka týkající se čachrů s pozemky.
Zajímavé bylo střídání ich formy s popisem z pohledu 3. osoby. Popis míst, kde se příběh odehrává (byt, louka, statek), je parádní. Myslím, že zejména hlavní postava Zbyňka je perfektně vykreslená a člověk si po přečtení dokáže jasně představit, jak se cítí dnešní čtyřicátník trpící nespavostí. Rozjezd je pozvolný, příběh ale nabírá postupně na síle. Bavily mě flashbacky do Zbyňkova mládí. Chybělo mi jen ještě pár stránek o tom, jak dopadli hlavní záporáci.
Jiné než předchozí autorovy díla. Při srovnání s Rybí krví méně poetičnosti, více dramatičnosti, až skoro kriminální zápletka. Docela bych řekl, že mě děj vtáhl více než předchozí knihy. Pro každého, kdo má rád současný český román, musí být Hájíček velkou radostí.
Všude se píše o završení trilogie, tak jsem už teď natěšený a v očekávání další knihy, která by měla být "avizovaně" jiná:-)
Také třetí část jihočeské trilogie se mi líbila, stejně jako ty předchozí. Myslím, že česká současná literatura má málo takových autorů, kteří píší zajímavě, kultivovaně a ještě se přitom dozvíte hodně o současných problémech. Hájíček píše bez patosu, se znalosti věci a z jeho knih doslova dýchá vztah k jihočeské krajině. Rozhodně doporučuji, určitě si za své knihy cenu Magnesia litera zaslouží.
Selský baroko super, Rybí krev...tam jsem byla nějak víc vtažena, bylo to skoro až osobní. Nevím proč, mou ves nezatopili, přesto tam má duše, mé srdce nějak více souznělo. Děšťová hůl, dobrý, ale jak jsem tady někde četla v komentářích....možná jsem už také " přehájíčkovaná" :) To mi ovšem nebrání v tom, abych šla po dalších knihách tohoto autora. Pro mne vlastně také objev roku 2016, jsem za to ráda.
Super zakončení krásné trilogie. Sice mě kniha tolik nepohltila jako ty předchozí, ale i tak na mě jako vždycky dýchla atmosféra krajiny a lidí jižních Čech. A to je důvod, proč mám Hájíčka rád.
Hájíček překvapením, vybrán kvůli Čtenářské výzvě jako kniha českého autora. Splnil moje očekávání, že si Výzvou rozšířím obzory. Příjemně psaná kniha, překvapivě z mého rodného města. Čtení o místech, která znám, až do konce napínavá ohledně vztahu k Bohuně, plynule tekoucí děj, pohoda, spokojenost. Za mne dost dobrý.
Hájíček je můj čerstvý objev, takže jsem za poslední dva měsíce přečetl čtyři jeho knihy. Ve srovnání se Selským barokem, Rybí krví i Zloději zelených koní mne Dešťová hůl až zase tolik neuchvátila. Ale možná už jsem byl taky "přehájíčkovanej". Přece jen místa, hrdinové a téma se opakují.
Trvalo mi déle, než jsem se do této knihy začetla, ale pak už se příběh rozjel a četl se velice dobře. Pro mě méně depresivní příběh než Rybí krev, ale stále mi připadá nejlepší Selské baroko.
Je to již třetí kniha, kterou jsem od autora četla a opět se mi velmi líbila. Vřele doporučuji.
Další Hájíčkova kniha, co se mi líbila. Ze začátku docela skličující čtení - hrdina prochází krizí, všechno je špatně - v práci i doma. Navíc trpí nespavostí. Pak se vzchopí, začne se zajímat o machinace s pozemky a na konci je happyend, který jsem ani nečekala..
hezky se to četlo, byla to taková prima oddechovka, ale jinak bez zvláštní zápletky či příběhu
Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.
Předchozí knihy se mi moc do vkusu a nálady netrefily. Hájíčkův styl se mi líbí, ale vyprávění bylo až příliš moc rozvleklé. Tady je to pravý opak. Zaujalo mne hned od začátku. Možná je to i tím, že příběh vypráví muž. Každopádně velmi dobrá kniha. Zavzpomínal jsem si na své mládí u babiček na vesnici.
Nebyl jsem příliš nadšený, musím přiznat. Většina postav mě dost štvala. Maruna, která ho do toho zatáhne a potom se chová jako kráva, hlavní postava, která má zvláštní sebedestruktivní instinkt a plazí se po kolenou, i když nic neprovedla... Po knihách Selské baroko a Rybí krev mě Dešťová hůl dost zklamala.
Mimochodem: proč se ta kniha jmenuje Dešťová hůl? Mimo jediné zmínky v knize to nemá nejmenší souvislost.
Je to moje první knížka od Jiřího Hájíčka. Ze začátku jsme si na sebe tak nějak museli zvykat. Ale všechno dobře dopadlo. Kniha se mně líbila. Takže se těším na další. Rybí krev je další v pořadí.
Líbilo. Moc se mi to líbilo. Mnohem víc než Rybí krev. Už jsem se bála sestupné tendence, ale kdepak, úplně jsem se spletla.
Zdánlivě obyčejný venkovský příběh, skvěle odvyprávěný, který se čte vlastně sám. Čachry s pozemky - takové věci se prostě dějí. Lump, sice nikoho nezabije a přesto je to lump. Všichni to vědí a neboť různým způsobem participují, mlčí. Kdo nemlčí, je kolektivní nepřítel. Strašný, ale pravdivý.
Potěšil mě konec, i když jinak mám k happyendům dost negativní postoj. :-)
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkov
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Dešťová hůl je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 367x |
| Čtenářské výzvě | 211x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 292x |
| Chystám se číst | 295x |
| Chci si koupit | 55x |
| dalších seznamech | 4x |
Jiří Hájíček přišel po rozpačitém povídkovém souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku se zdařilým a propracovaným románem, který završuje jeho pomyslnou vesnickou trilogii. A opět se – podobně jako v mladších autorových prózách – setkáváme s osamělými, tápajícími a životně nenaplněnými postavami.
„Pojď spát,“ konstatuje otráveně manželka hlavního hrdiny poté, co je jí o půl čtvrté ráno vysvětleno, že katoličtí kolonizátoři považovali indiánské zbožšťování přírody za kacířství. Zdeněk, ústřední postava celé knihy, je člověk plný touhy. Má rád svou práci katastrálního úředníka, avšak se svým životem spokojen není. Jeho vrozená potřeba pomáhat druhým a hledat spravedlnost jej postupně vrhává do víru bizarních situací, jejichž sled spěje k finální peripetii. Hlavní postava by s trochou fantazie mohla připomínat klasické tragikomické hrabalovsko-švejkovské hrdiny, tolik typické pro českou literaturu. Hrdiny tápající, hledající, nešikovné, smolné – a přesto sympatické. Zdeněk v Dešťové holi je však pouze zosobněním tragédie. Komika chybí.