Velké maličkosti
Jodi Picoult
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349796/bmid_velke-malickosti-2Kx-349796.jpg
4
1324
418
Ruth je zkušená sestra pracující na novorozeneckém oddělení. Svého syna vychovává sama, neboť je vdovou po válečném hrdinovi. Nyní stojí před soudem, protože ji obvinili ze smrti novorozence – syna bílého amerického fašisty. Ruth je totiž černoška. Je však v tomto případu důležité, jakou má kdo pleť? Nebo je to jenom zástěrka pro předsudky a přesvědčení, které řídí životy nás všech?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2017 , Ikar (ČR)Originální název:
Small Great Things , 2016
více info...
Přidat komentář
Moc hezky napsaná kniha, silný příběh. Jodi nezklamala. Akorát mě nebavilo číst o Turkovi (pro mě nepochopitelná nenávist, takovýho člověka bych ani nechtěla potkat).
Každopádně mě překvapuje, že i v dnešní době to mají černoši v Americe těžké (pokud je všechno pravdivé a né přitažené za vlasy)
Mé druhé setkání s Jodi Picoult a jsem opět nadšená.
Z obou knih, které jsem přečetla, i přesto, že se každá zaobírá jinou tématikou,
je patrno, že při psaní knihy musela autorka sama hodně studovat témata, o kterých píše.
Ať už se jedná o právnický žargon nebo lékařskou terminologii, při čtení knihy máte pocit, že spisovatel opravdu ví, o čem píše.
Kniha me naprosto pohltila, doslova jsem hltala kazde slovo. Kupodivu me ani nerusilo stridani postav, ktere pribeh vypravi, cehoz jsem se trochu bala. Naopak bylo zajimave, jak stejnou situaci kazda z postav vidi a vnima. Je to drsne, silne emotivni a chvilemi si clovek rika, ze neco takoveho nemuze byt pravda. Ale i z jinych pribehu a z historie vim, ze to nebylo nic zvlastniho....
K plnemu poctu hvezdicek chybi jen malo... Nedala jsem ho hlavne proto, ze mi nektere pasaze prisly zbytecne zdlouhave a k pribehu ne tak dulezite (napr. popis fungovani Bile sily od minulosti po ted....)
Po dočtení budete absolutně vyždímaní. Emocionálně, mentálně,...
Na jednu stranu budete asi rádi, že už to máte za sebou, protože je to síla a někdy je čtení tak těžké, že si musíte dělat pauzy...
Nějaká oddechovka je po této četbě nutností...
Na knize mi vadily dvě věci: ten neskutečně drsný a pro mě zcela nepochopitelný rasismus (hlavně ze stran Turka a jeho "sekty") a dále to, že ve mně kniha vyvolávala pocit, že bych se měla stydět za to, že jsem bílá...
Tyto dva aspekty ale absolutně přebily dechberoucí postavy doslova z masa a kostí, případ, na který se dalo pohlížet z mnoha stran a celá atmosféra příběhu, která gradovala v absolutně famózní finále. (Kennedyinu řeč mám chuť si vytisknout.)
Neříkám, že souhlasím s posláním celého tohoto vyčerpávajícího příběhu. Ale ani nemohu nesouhlasit. Složitost těch otázek, které Picoultová zaseje do čtenářovy hlavy, si žádá mnohem více času a ještě více zkušeností, které navíc my Češi možná ani nemůžeme nasbírat.
Každopádně se vžijte do kůže Ruth. Alespoň na těch 500 stran.
Velmi zajímavě zpracovaný příběh ohledně rasismu v Americe. Příběh je lehce založen na pravdivé události.
Ruth je velmi zlušená zdravotní sestra na porodnickém oddělení. Sestra která má dvacetiletou praxi. Dostane na starost malého Davise, to se však rodičům nelíbí, protože je černá. Davise následně záhy umírá a rodiče i nemocnice svalí chybu na Ruth. Je to její chyba? Kdyby byla bílá, byla by obviněná taky?
Jodi nám tady velmi krásně popsala jak se může někdo, kdo má odlišnou pleť cítit, jak se může každý den snažit a strjně se na něj koukají jako na toho špatného v naší společnosti. Velmi zajímavý příběh, hlavně z toho pohledu, že spisovatelka je bílá.
Kniha, ktera clouma emocemi, troufam si napsat, kazdeho ctenare. Dokonce mi nekolikrat ukapla slza. Pribeh se mi zaryl pod kuzi. Jodi Picoult vi, jak zacloumat se ctenarem. Jak ho drzet v napeti. A kdyz jsem si na konci precetla, ze se inspirovala skutecnym pripadem....
Už tři dny přemyýšlím nad hodnocením a stále jsem na vážkách. Kniha byla více než dobrá. První stránky příběhu mne úplně pohltily. Poté to ale šlo z kopce, dávám to za vinu příběhům z minulosti, hlavně ty od Turka o Bílé síle mne nudily!
Konec byl zase dobrý, celkově jsem v knize našla spoustu myšlenek k zamyšlení.
Oceňuji znalosti autorky, je to fascinující.
Knize prostě chyběl ten pořádný drive a pokud srovnám s ostatními knihami, které jsem od autorky četla, musím hodnotit pouze třemi hvězdami.
Ale knihu doporučuji, stojí za přečtení!
Když čtenář toleruje takový ten „americký styl“, jako že všechno nakonec dobře dopadne, tak opět musím napsat, že to je velmi dobrý román. Je čtivý, nechybí tomu napětí, ale hlavně je to zase o běžných lidech, o tom, co se reálně může stát (a nejspíš stává), o tom, o čem možná ani nepřemýšlíme, ale týká se nás to všech (i když můžeme mít pocit, že ne). Autorka píše o skutečnostech i maličkostech, které prostě jsou. Na knihách Jodi Picoult mám rád to, že v konečném důsledku dokážu pochopit každou ze zúčastněných postav a vůbec to neznamená, že s jednáním všech postav souhlasím, prostě každý žijeme, tak jak umíme a tak, jak nám prostředí dovolí.
„Kolik výjimek uděláte, než si uvědomíte, že pravda, kterou vám říkali není pravdivá.“
„… není nic sobečtějšího, než snažit se změnit něčí mysl, protože ten druhý neuvažuje jako vy.“
„Sednu si na kraj postele a pak se na chviličku stulím pod její paži. Opírám se uchem o její hrudník. Naposledy můžu být jejím dítětem.“
Příběh je trošku těžší, pro mě to nebyla žádná lehká četba když si jen tak sednu a čtu si. Příběh se dotýká naší mysli a srdce a přemýšlíte a uvědomujete si, že příběh je naprosto pravdivý a reálný. A především odehrával se v minulosti, současnosti i budoucnosti. To co se v této knížce děje se děje každým dnem. Co více dodat.
Tohle je třetí kniha, kterou jsem si od této autorky přečetla. A zase mě nezklamala. Opět je to dobrý příběh, který se mi líbí.
Metlo, díky za skvělý komentář. Cítím se úplně stejně.
Jsem v půlce knihy, čtu ji kvůli výzvě a začínám být značně rozladěná z prvoplánovosti autorčiny. Alespoň ji z toho podezírám. Doufala jsem v zázrak a náhlé vylepšení, teď, dík Metle, vím, že jsou to marné naděje. :-) Štve mě ta počestná, pracovitá, poctivá a spravedlivá Ruth, se svým nadmíru talentovaným a slušně vychovaným synkem, ke kterým je svět tak velmi, velmi nespravedlivý, ale oni neumdlévají ve své touze, být co nejlepšími. Ach jo!
Až si tak říkám, jak by asi dopadl běloch, kdyby si vyrazil na nákup do Bronxu nebo do některých rizikových oblastí Harlemu. Myslím, že hůř, než když Ruth kupovala dárek pro matku.... Považovali bychom snad toto za rasismus, ne, považovali bychom to za bělochovu blbost. (tedy alespoň já ano. Jasně bylo by fajn, kdybychom si byli všichni, ale opravdu všichni, rovni a měli i rovné příležitosti, ale náš svět takový není a nikdy nebude)
No nic, pravděpodobně to tedy dočtu, ale už jsem dík výzvě narazila na mnohem lepší tituly. Trpím záhadnou tendecí myslet si, že se Ruth jmenuje Rubby.
PS. Dočteno. Nepřekvapeno. Koupila jsem si Dámu ve zlatém a už se na ní moc těším.
Velmi čtivá kniha, která Vás donutí k zamyšlení se nad otázkou rasismu...
Doteď jsem netušila, jak moc velké potíže mohou černoši v Americe mít a jak se mohou cítit tito lidé, pokud je kolem nic společnost zaměřena především na bělochy.
Skláním poklonu bílé autorce, která musela hodně nastudovat, aby knihu vůbec napsala (nejen z pohledu černošky Ruth, skinheada Turka, ale také obyčejné bělošky Kennedy). :-) Vřele všem doporučuji k přečtení... :-)
Zásadně nesouhlasím s tím, že jsou knihy Jodi na jedno brdo. I kdyby měly všechny jen jeden námět, Jodi ho pokaždé zpracuje a rozvine zcela originálním způsobem. Hodně se mi líbily kapitoly z pohledu otce, který nebýt jeho nesnášenlivosti k ostatním rasám působil skoro normálně. Nic takového jsem ještě nečetla, a nechci, aby mě někdo pochopil špatně, v žádným případě se nechci xenofobů apod. zastávat, ale jeho chování jsem tak trochu chápala. Ne schvalovala, ale chápala. Tak jako tak jsem samozřejmě fandila Ruth, ale mojí oblíbenou postavou se stala Kennedy.
Tato kniha není mým šálkem čaje, nevyhovuje mi americký styl vybudovaného příběhu. V mnohém souhlasím s předchozími komentáři.
Po této knize jsem sáhla jako po oddechové četbě v intelektuálně nejnáročnějším období roku. V první polovině knihy tomu tak bylo. Další z příběhů ze soudní síně, pěkně vykreslené charaktery postav, čtivý styl, ale nic zapamatovatelného. Ve chvíli, kdy jsme ale spolu s černošskou sestrou Ruth zjistili, že ve snaze žít jako ostatní (tedy jako běloši) musí denně podstupovat řadu kompromisů, předstírat nevšímavost vůči předsudkům bílé společnost, vlastně klamala sama sebe a vytvořila si iluzi, které musela obětovat část své (pro nás bílé běžné) lidské důstojnosti, v tuto chvíli mě to chytlo. Stejně zajímavý (i když poněkud očekávaný) byl pro mě i přerod veřejné obhájkyně Kennedy, která se s postupujícím soudním procesem začala čím dál tím víc ponořovat do problematiky rasismu. I když to pro mě nebylo jednoduché, musela jsem se s ní ztotožnit. Přesně chápu, o čem vypovídá. Velmi se snažíme najít v sobě předsudky a odstranit je ze svého uvažování, ale přesto tam jsou všemu navzdory. Zajímavý byl i pohled Turka, zoufalého otce mrtvého novorozence, který se snaží vyrovnat se se synovou smrtí tím, že si najde viníka a toho slepě a zuřivě požene k zodpovědnosti. Jeho neonacistické postoje, důvody, které k nim vedly, jeho uvažování a jeho reakce jsou mi sice cizí, a proto mě ani nebavily, ale to nesnižuje jejich racionální základ. Takoví lidé jsou mezi námi, ne první pohled je od ostatních nerozeznáme, i když v Čechách se nijak skrývat nesnaží, ale je dobré znát jejich motivaci, logiku, protože pak jim můžeme v životě čelit. I když Jody Piccoult vyčítám sladký happyend, který sílu předchozích stránek značně otupuje (i když chápu, že tyto přerody a názorové kotrmelce se dějí), jsem velmi spokojená s tím, že téma rasismu pojala do hloubky a problémy s ním spojené dokázala barvitě a názorně vysvětlit tak, jak já to nedokážu.
Komentář od Metly mi naprosto mluví z duše, lépe bych to nedokázala napsat...
Jen ještě dodám: kniha by stačila polovičního rozsahu, zbytek byl naprosto zbytečný. Vzhledem k tomu, že toto nebylo mě první setkání se spisovatelkou, tak se obávám, že jsem přesáhla nějakou mez očekávatelnosti. Od cca 200. strany jsem už tušila, kde vzniknou problémy, jak se bude vyvíjet soudní proces, jak kniha vygraduje. A nemýlila jsem se - bohužel.
Jinak kniha je jako vždy působivá a čtivá. Není těžké pochopit i Turka s Brittany, když je vnímáte jako matku a otce. Přesto si myslím, že kdyby byla napsána civilněji (méně vyhraněně) byla by mnohem více uvěřitelná.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Vypravěčka |
| 2005 | Je to i můj život |
| 2015 | Čas odejít |
| 2011 | Nejsem jako vy |
| 2017 | Velké maličkosti |
Kniha Velké maličkosti je v
| Právě čtených | 37x |
| Přečtených | 1 825x |
| Čtenářské výzvě | 515x |
| Doporučených | 144x |
| Knihotéce | 634x |
| Chystám se číst | 780x |
| Chci si koupit | 154x |
| dalších seznamech | 7x |
Já se od knihy prostě nemohla odtrhnout. Silný příběh, který ve mě ještě doznívá. Stále mám nutkání vzít knihu do ruky, ale pak si uvědomím, že už ji mám přečtenou. První kniha od této autorky, zkusím další.