Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447917/bmid_veci-na-ktere-nastal-cas-gb8-447917.jpeg
4
1768
470
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?... celý text
Přidat komentář
Moje oblíbená autorka a opět skvělá knížka. Řekla bych, že nejvíce dá střední generaci s dětmi. Úplně jsem viděla některé scény živě. Je dobré si občas uvědomit, jak tu samou věc prožívá partner nebo dítě. Autorka je žena, ale skvěle umí vykreslit myšlenkové pochody muže. V popisu dětského prožívání je přímo geniální. To dokázala v knížce Klub divných dětí.
Postupně zkomírající manželství po sedmnáctiletém vztahu, takový příběh ze života, který se čte lehce, i když to mnohdy v průběhu knihy pro hrdiny knihy moc lehké nebylo.
Kniha je napsaná velmi čtivě. Ze začátku mi vadila absence uvozovek u přímé řeči, ale rychle jsem si zvykla a přestalo mi to vadit. Čtyři * dávám jen kvůli celkovému vyznění knihy - smutek, depresivní pocit. Ale to byl asi autorčin cíl, vykreslit jednotvárnou a depresivní realitu. Takže autorka by * zasloužila 5, protože se jí to povedlo -:).
Velmi čtivé a dobře napsané, dle mého. Ale depresivní a smutné. Takový je holt mnohdy život. Mnozí se v příběhu poznáme. Kniha určitě není pro každého.
Kniha mne moc nebavila, nebo takhle - už po pár kapitolách mne nebavila... Což jsem zatím u Soukupové nezažila.
Pořád jsem si říkala, jestli náhodou nečtu Hartla... jako taková oddechovka, kterou bych brala vždy o pár desítek stran kratší.
Věci, na které nastal čas neřeší žádné hluboké téma, nebo teda nic hlubšího než prostý život. Rozhodně jsem tam našla spoustu námětů k zamyšlení. Ale nějak jsem se nechytla - ani jedna z postav mi nebyla sympatická, nelíbilo se mi, co dělaly a vlastně jsem celou dobu čekala, že přijde ta Věc, na kterou nastane čas.... a nějak nepřišla (nebo aspoň ne tak, jak jsem si představovala).
Kdo nezažil takový běžný stereotyp života? Myslím, že kousky zde napsaného, někdy prožil každý.
Mě na této knížce fascinuje, jak nikdo není černý ani bílý a jak mě vlastně baví číst ten běžný život.
Z mé povahy všem přeji jen to dobré, takže doufám, že se rodina stala opět rodinou.
Nepopírám, že se paní Soukupové podařilo poměrně reálně a věrně popsat ubíjející stereotyp dlouhodobého vztahu, kdy už oba partneři udolaní všedními starostmi nemají sílu a poté už ani chuť za vztah bojovat a něco změnit. Kniha je čtivá, ale poměrně depresivní.
Ale čtenářský zážitek se nedostavil. Jednak pokaždé u této autorky dost strádám díky absenci přímé řeči, ale na to si člověk postupem čtení zvykne. Víc mně vadilo, že mě kniha v podstatě ničím neobohatila ani nerozptýlila ani nepobavila. Takovéto manželské problémy vidím všude okolo sebe a některé scény byly jak vyšité i z mého života. S ochladnutím vztahů se asi potýká každé dlouhodobé manželství, i když nám to na začátku připadá nemožné. Je jen otázka, jestli to včas rozpoznáme a máme chuť zabojovat a snažit se, překonat krizi a jít spolu dál, hledat ty dobré stránky.
Možná bych knihu nedoporučovala mladým lidem, kteří mají většinu manželství nebo partnerského vztahu teprve před sebou, aby je to neodstrašilo.
tak ja neviem. kniha sa citala dobre, to je jasne, ale mam pocit, ze sa soukupova toci v rovnakom kruhu, rovnake motivy, rovnaky "optimizmus", co sa tyka rodinnych vztahov. trefne, ale asi cakam uz nieco ine.
Co říct, četla se rychle, ale nečetla se mi dobře. Možná v aktuální době na mě moc depresivní čtení, i když šlo vlastně jen o popis každodenní reality, co se děje v mnoha vztazích. Během čtení jsem cítila lítost a marnost, nad postavami, ubíhajícím časem. Každopádně i tak si od paní Soukupové zase někdy něco přečtu, byl to zajímavý vhled a je možné ho brát i pozitivně, podívat se na partnerský vztah, který aktuálně člověk prožívá a věnovat mu možná zase trochu více pozornosti.
Zajímavá kniha. Nejprve vzpomínky a potom pohled na události rodinného soužití očima manželky, manžela, syna. Za mě krásně vykreslený průřez jedním obyčejným manželstvím. Není co řešit, plný počet
Jakože... Cože? Procházím si to v hlavě tam a zpátky a stále nerozumím, proč se stala tato kniha takovým trhákem..? Pokud je to pro styl psaní a jazyk, tak to ano. To je lahůdka. Pokud je to pro velkou čtivost, tak opět velké ANO...
... ale nejčastěji se ptám po přečtení knihy: ,,Co mi dala? Co jsem se dozvěděla nového?" Ehm, no... nic. Mohla jsem si přečíst deník někoho z vás, to bych se možná i něco dozvěděla...
Každopádně celou knihu jsem vrtěla hlavou nad tím, jak se jednotlivé postavy chovaly. Hrůza. Je to takový návod, jak se v manželství NEchovat. Jsem ráda, že jsem ji četla, ale znova určitě už nepotřebuji.
Skvělá kniha k zamyšlení nad věcmi ze života. Myslím, že by spoustě lidem pomohlo se nad knihou zamyslet trochu hlouběji a uvědomit si, kde v životě dělají chyby.
Zajímavý pohledy z různých stran. Jde zde vidět jak jen sebemenší věci, můžou vést až k něčemu, co jsme vůbec nechtěli způsobit.
Nejlepší kniha Petry Soukupové. Kniha, která dusí. Podvědomě čekám na konec věty, kde se nadechnu, ale konec nepřichází. A tak nedýchám. Několik večerů po sobě prostě nedýchám.
Sedmnáct let schovaných do jednotlivých obrazů, které tvoří jednotlivé kapitoly. Obrazy všedního dne, ve kterých se zase tak moc neděje.
Pozor, najdete se v tom. A bolí to.
Přečteno jedním dechem. A hned poté ještě jednou.
Nástrahy rodinného života v kostce. Mám už něco odžito, čtyři děti. Tady je v syrovosti popsáno, čemu často musíme čelit a jak těžké je nepodléhat první signální. Lepší je denně si uvědomit jakou rodinu chci mít a pracovat na tom, nepodléhat tolik emocím. Mladí a bezdětní asi nepochopí, knížka je pro starší a pokročilé ;)
Pokud styl psaní měl podtrhnout nudnou a stereotypní atmosféru života mladé rodiny, pak se to asi autorce povedlo. Jinak jen plytký návod na destruktivní přežívání.
Román o životě jedné obyčejné rodiny vyprávěný z pohledu rodičů a dětí. Potvrzuje se, že v manželství (nejen) je potřebná komunikace, protože nikdo nikomu nevidí do hlavy a co neřeknu, to druhý neví. Dobře se četlo, i když tak nějak smutně.
#vnknč jsem si šetřila a dobře jsem udělala. Líbilo, ale vlastně ani ne ve chvíli, kdy jsem je četla, ale vždy když jsem knihu odložila a měla jsem dělat něco jinýho. To jsem jenom přemýšlela nad osudem a životem a co mám vlastně dělat sama se sebou.
Štítky knihy
rodina manželství rozvod rodinné vztahy milostné příběhy manželské hádky manželská krize stereotypy rodiče a děti povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Kniha Věci, na které nastal čas je v
| Právě čtených | 31x |
| Přečtených | 2 465x |
| Čtenářské výzvě | 523x |
| Doporučených | 82x |
| Knihotéce | 399x |
| Chystám se číst | 793x |
| Chci si koupit | 166x |
| dalších seznamech | 12x |
tvorba Petry Soukupové mi připomíná černou a bílou pentalogii Vladimíra Párala, nejen tématem problematiky intimních a rodinných vztahů, ale i promyšlenou, méně tradiční až experimentální formou díla; tento dvoudílný román se skládá z kratičkých kapitol, které by mohly každá figurovat jako samostatné črty, krátké výjevy ze života, obrazy špatně fungujících lidských vztahů: stejně jako Páral i Soukupová vlastně stále píše jedno a to samé = o beznaději vyprázdněných stereotypů, o nudě všednosti pouze vegetících osob, které nedokážou najít smysl své existence v ničem jiném než v uspokojování primitivních tužeb (zábava, sex, jídlo, odpočinek - vizte že žádná z postav nemá žádný takový přesah)