Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1630
376
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Na začátku své první knihy píše Princládík, že mu radili, aby byl stručný a vynechal v knize zbytečné věty. Touhle radou se možná řídil ve své první knize, ale už ve druhé tolik ne a v téhle už vůbec. A je to dobře. Celé putování po Arménii a Gruzii by totiž vůbec nebylo tak fajn, kdyby bylo popsáno strohými a jednoduchými větami.
V jednu chvíli jsem si říkala, že už těch stakanů bylo moc, pak jsem si ale uvědomila, že o tom přesně je cestování po téhle části země a že Zibura je především až sebevražedně upřímný. Skrz ty alkoholové výpary se vlastně dozvíme o téhle části Země nejvíce a atmosféru místa to vystihuje, spolu s popisy přírody i obyvatel, dokonale. Máte pocit jako byste byli na místě a právě proto je kniha tak dobrá. Čtenáři se dělá chvílemi až špatně z toho, jak celé putování probíhalo. Je mu Ládíka i líto, když si představí ta rána. Knížka je ale také napěchována spoustou faktů a zajímavostí. Nenápadně se tak skrz alkoholové výpary dostanete k historii, geografii i zvykům oblastí, kterými Zibura putoval. Hlavně se ale seznámíte s osobními příběhy lidé a jejich pohledem na svět.
Nejpříjemnější na knize je to, jak je celá vtipná. Žádný výčet nudných faktů, pěkně veselé vyprávění o jedné soukromé cestě. Takže hledáte-li cestopis především zábavný, vtipný a poučný jen tak nenápadně, rozhodně vám tuhle knihu můžu doporučit. Dozvíte se toho více, než dost a ještě se pobavíte.
Nové dobrodružství, nové země. O těchto zemích člověk ví, leccos si o nich myslí, ale Ládík opět ukazuje, že je všechno jinak. Průlomová kniha, kdy se od chůze dostáváme k cyklistice a nakonec i k tomu autostopu! Mění se zkrátka všechno a u všech!
Na rozdíl od Číny mám pocit, že tohle je zase ten typický Zibura, který všechno prostě převálcuje. Možná za to může přemíra alkoholu vypitého cestou. Já osobně nejsem velký pijan, takže jsem měla dojem, že v půlce knihy z těch stránek nejspíš dostanu otravu alkoholem. :D Ládík se ale statečně probojoval na dna všech stakanů a nakonec se dostal i domů. Těžko říct, která cesta byla největší záhul. Tolik vypitého alkoholu aspiruje na první místo. :D
Opět ale úžasná kniha líčená s typickým ziburovským humorem a nadsázkou. Nedá se nesmát, nedá se ty knihy nemilovat. Poznávat svět s Ládíkem je prostě zábava a člověk chce příště jít taky.
V poslední třetině mi už přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale ten poetický konec, ten mi to všechno zase vynahradil.
Na Zibiho stylu se mi moc líbí nejen jeho humor a ironie, ale taky to, že si na nic nehraje - aspoň tak se to zdá :) Neholedbá se, nedělá se důležitým, ale přizná i to, že ho někdo často zesměšní (i sám sebe), že je mu smutno, že se dojímá nebo se rozpláče. Osobně obdivuji jeho niternou sílu se nevzdávat i ve velmi krušných situacích, a taky jeho schopnost dokonce hledět s optimismem a vtipem vstříc budoucnosti, ať už se právě nachází v jakýchkoli sr... nesnázích :D (Z toho si beru i příklad :D)
Nadto mám ale i pocit, že jeho knížky nemají být primárně sebeprezentací líčící vlastní odvahu a schopnost být neustále borcem nad věcí, ale spíš se snaží ukázat, co je lidství - dokázat, že být v kontaktu s lidmi a cíleně vyhledávat jejich přítomnost je obohacující.
Jinak zrovna tento díl doporučuju nečíst při kocovině, frekvence aspoň jeden stakan vodky na stránku dráždí žaludek i pouhým čtením, a to ani nemusíte být přímo v Zakavkazí.
Tohle byla moje druhá kniha od Zibury a musím říct, že rozhodně lepší než cesta do Jeruzaléma. Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a dala autorovi druhou šanci. Byla to jízda od začátku až do konce.
,,Drobných radostí bude vždycky víc než velkých starostí, a tak je člověk už od kolébky odsouzen k veskrze veselému životu."
Během čtení knihy jsem se nepřestala alespoň usmívat. Nicméně velice často můj úsměv vystřídaly záchvaty smíchu. Ladislav Zibura je úžasným autorem, který dokáže i ty největší průšvihy na svých cestách prodat!
O Arménii a Gruzii jsem věděla jenom, že existují. Díky barvitému popisu prince Ládika jsem si ale musela některá místa i dohledat alespoň na Googlu. Nyní vím, že obě země asi opravdu mají co nabídnout.
Jen u málo knížek způsobí, že se začnu smát nahlas, ale Zibura nezklame, vtipné, zajímavé a čtivé ????
Od Ládíka čtu postupně všechny knihy. Na tuhle jsem se obzvlášť těšila, protože Gruzii jsem s manželem celou projela. Zážitky i setkání s místními máme podobné. Mě se moc líbí jeho styl psaní. Prostě si na nic nehraje, píše jak to vidí a cítí. A za to jsem mu moc vděčná, že je jeho cestopis občas protkán jeho životními moudry a docela mě tím inspiruje. Proto tahle četba pohladí i trochu po duši a není to jen popis dané země a lidí. Některé má tady v komentáři vypsané pajaroh - díky.
Pokud vás zajímá netradiční putování po zajímavých zemích, knihy od L. Zibury jsou v tomto příjemnou inovací. Čtení jsem si užila.
Cestopis jsem nikdy předtím nečetla a po tomhle sáhla jenom kvůli výzvě. Začátek se mi celkem líbil, jenom jsem pak měla pocit, že je to vlastně pořád dokola a jediné, co se dovím, s kým kolik vypil alkoholu. Potom autor naštěstí psal o docela zajímavých lidech a místech, tak mě děj znovu chytil. Po cestopisu už asi zřejmě nikdy nesáhnu, ale moc se mi líbil autorův nezdolný optimismus, který v podstatě čiší z každé stránky. To mám u lidí moc ráda. Taky obdivuju jeho odvahu vydat se jenom tak bez větších plánů a cílu do neznámých zemí.
Znáte to - dočtete dobrou, těžkou, kvalitní knihu a nechce se vám puštět do ničeho dalšího. V takové chvíli jsem sáhla do knihovničky pro Ziburův cestopis, ofoukla roční prach a po delší odmlce od tohoto žánru se půstila do svérázných řádků.
Hodně čtenářů vyčítá Ziburovi komerčnost a propagaci - no a co? Je sympatické, že si na nic nehraje, neschovává se za cestování o samotě bez peněz s týmem kameramanů a fotografů za zády jako mnoho jiných. Cestuje, píše, přednáší a propaguje svoje knihy a jde mu to velmi dobře. Jasně, humoru je požehnaně, ale reálných cestopisů s přesnou mapou, detailním popisem okolí a kilometráží je na trhu dosti a Ziburův cestopis je prostě o pohledu na svět.
"Každý odhodlaný člověk by se svou náladou měl bojovat. Být nešťastný je totiž ta nejsnazší věc na světě. Svede to každý slaboduchý hňup, protože k tomu není zapotřebí vůbec nic. zato spokojenost, ta přichází jen za zásluhy. Člověk musí neúnavně hledat hezké maličkosti, pochopení, odpuštění, radost a energii."
"Být v přírodě a sám je totiž komfort, jakého se většině obyvatel naší planety nedostává. Právě díky samotě přitom člověk načerpá energii a chuť trávit čas s ostatními."
"Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným."
O trošku horší než Izrael + Turecko a naopak o trošku lepší než Čína + Nepál. Ale v každém případě opět zajímavá kniha, která - stejně jako dvě předešlé - ukazuje prochozené země i z pohledu, který běžný turista nemá. Respektive Zibura se dostává do míst, kde se běžný turista téměř neobjeví a díky tomu poznává a zprostředkovává život úplně "obyčejných" lidí a to i z venkova, nejen z měst. Jeho smysl pro humor mně sedí a i když je těch vtípků někdy až skoro moc, tak přesto je to velmi čtivé a zábavné.
Přestože je čas adventní, neškodí se trochu odreagovat od předvánočního shonu. Vybrala jsem si k tomu další z cest Ládíka Zibury a musím říct, že je to opět milé a srdečné vyprávění o lidech z dalekých zemí a prolitých hektolitrech lihovin :-), koneckonců, kdo z nás na dovolené nepije? Pobavila jsem se.
Opět fajn počtení, ale musím říct, že se mi stejně nejvíce líbila Ziburova prvotina, u které jsem se nasmála nejvíce a četla se mi nejrychleji. I tady se najde spousta vtipných momentů, ale už to nějak není ono. I tak se ale chystám na autorovu nejnovější knihu.
Oceňuji střípky ze života a smýšlení místních. Je to vždy zajímavé, dozvědět se něco o lidech z jiných koutů světa.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Kniha Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii je v
| Právě čtených | 53x |
| Přečtených | 2 416x |
| Čtenářské výzvě | 662x |
| Doporučených | 81x |
| Knihotéce | 657x |
| Chystám se číst | 462x |
| Chci si koupit | 125x |
| dalších seznamech | 12x |
Za sebou mám již jednu knížku od Zibury a stejně jako u 40 dní pěšky do Jeruzaléma mám teď po přečtení strašnou chuť sbalit batoh a vyjet do světa. A to je přesně ten pocit, který by měl člověk po přečtení cestopisu mít. U Zibury je navíc ještě skvělý humor, který mi je velice blízký. Prostě paráda.