Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách je druhým vydáním původní antologie starofrancouzských historických a memoárových textů, které před téměř půlstoletím vybral, přeložil a pečlivě okomentoval přední český romanista a literární historik Václav Černý (prvně vyšla pod názvem Staré francouzské kroniky roku 1962). Výběrem ukázek (od autorů jako Wace, Nogent, Villehardouin, Joinville, Froissart, La Marche, Chastellain aj.) a dokumentů (např. z procesu s templáři, dopis Jany z Arku českým husitům) zmapoval téměř pět století dějepisné a memoárové literatury staré Francie až do počátků renesance. Svěžím překladem, při snaze zachovat autenticitu originálu, i vyhledáním autorů osobitého slohu, s intencí k subjektivnímu vyjádření, které napomáhá vidět anonymní středověk v pestré plasticitě, vytvořil zakladatelské a neopakovatelné dílo, zdroj poučení pro řadu dalších generací. Nové vydání antologie významně obohacuje předmluva-esej od současného medievisty a vysokoškolského pedagoga Martina Nejedlého, který se v ní zamýšlí nad koncepcí knihy i osobností Václava Černého a z hlediska nových poznatků doplňuje informace o zařazených autorech a duchovní podstatě jejich díla v rámci francouzského historického písemnictví....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47186/big_templari-krizaci-a-kaciri-ve-staryc-cfb-47186.jpg 4.310
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách

InaPražáková
24.08.2020

Skvělá antologie zahrnující období 500 let, od konce 10. do konce 15. století. Černý si, jak je pro něj typické, vybíral ukázky především podle toho, jak mu byly blízké, jak moc jeho samého bavily, takže vznikl soubor nečekaně subjektivních, místy až autobiografických zápisů s množstvím detailů a zajímavostí, suchá historie nedostala místo. Kniha je přínosná ve více ohledech, ukazuje jak vývoj historický, kulturní a myšlenkový od vrcholného středověku až po začátek renesance, tak vývoj literární od veršovaných románů v původním slova smyslu přes anály po memoáry vystavěné téměř moderně. A není nepodstatné, že jsou to texty prostě zajímavé a působivé.
Historické nepřesnosti vzniklé překladem nebo výkladem, o kterých píše _Berry_, nedokážu posoudit, ale Černý nebyl historik, zato byl (byť právem) velmi sebevědomý vykladač, takže pro historiky bude asi lepší si ověřovat i jinde, ale pro laika bude celkový informační přínos rozhodně pozitivní.
Zájemcům o středověk velmi doporučuji, ale mám za to, že přímo historická vášeň není pro ocenění knihy nezbytná, stačí zájem o myšlení a ideje. Například několik zpráv o kacířských procesech z různých století, z nichž poslední už se jen málo snaží uhladit jejich zjevně vylhanou a účelovou podstatu, musí zaujmout každého, koho zajímá společenská a jednotlivě lidská přirozenost (jakkoliv se i tady potvrzuje, že svět se nemění, jen kulisy).

_Berry_
09.02.2013

Nevšední antologie, uspořádaná uznávaným literárním vědcem a překladatelem Václavem Černým, na jejíž stránkách se setkává elitní společnost velikánů francouzského písemnictví. Ač už název prvního vydání - tedy Staré francouzské kroniky - budil a stále budí určité polemiky, pro běžného čtenáře nezajímavé, současný titul, přiřknutý zřejmě marketingovým oddělením nakladatelství Academia, lze označit už jako vyloženě zavádějící a o obsahu díla, na jehož stránkách nalezneme texty tématicky daleko různorodější, vypovídá jen velice málo.

Není mi zcela jasné, dle jakého klíče výše zmínění pán vybíral úryvky do svého výboru, nicméně ve výsledku zde nacházíme bohaté množství rozmanitých narativních pramenů, které se v mnoha ohledech od sebe nemohou lišit více. Na prostoru čtyř set dvaceti stran tak máme ojedinělou šanci sledovat, kterak proti sobě tak stojí Villehardouin s Robertem de Clari, Froissart a de la Marche, či le Bel a Joinville. Samostatnou kapitolou je pak poznámkový aparát, ve kterém se autor - a teď cituji - pokusil představit "hlavní ideové, sociální, mravní dobově-historické trendy francouzského života, ba i podoby a zvyklosti životního stylu." Pokud by se při tom vyvaroval několika opravdu zásadních faktografických chyb, hodnotil bych tuto snahu velice kladně.

"..Je velkou pošetilostí, aby se dvě mocná knížata, jsou-li si jakoby rovna mocí, osobně setkávala, ledaže jsou zcela mladí, to jest ve věku, kdy nemají jiných myšlenek než na svou zábavu. Avšak počínajíc dobou, kdy se v nich zrodila touha vyrůst na účet druhého, i tam, kde nehrozí žádné osobní nebezpečí, což je téměř nemožné, roste jejich zášť a závist. Z toho důvodu by bylo vhodnější, aby urovnávali svoje spory prostřednictvím moudrých a spolehlivých služebníků, jak jsem již v těchto pamětech obšírněji pověděl. Ale některé zkušenosti, kterých jsem byl v tom směru za svého života svědkem a o kterých jsem zvěděl, chci uvést.

Několik málo let po korunovaci našeho krále a ještě před smlouvou o obecném blahu došlo k schůzce králů našeho a kastilského, kteří jsou nejsvornějšími panovnickými spojenci, s jakými je možné se v křesťanstvu setkat, neboť jednají spolu jako král s králem, království s královstvím, muž s mužem a jsou nebezpečím velkých pohrom stejně nuceni je bděle střežit. Na tuto schůzku se král Jindřich Kastilský dostavil s dobrým průvodem až do Fuentarrabie; a náš král byl v Saint-Jean-de-Luz, čtyři míle odsud. Každý se nalézal na hranicích svého království. Já jsem při tom nebyl, ale král mi o tom vyprávěl a pan de Lau rovněž.."