Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4335
4335
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Silný a životní příběh, který vás vtáhne do děje. Tuhle knihu by si měl přečíst každý, kdo vyhledává takový žánr. Normálně takové knihy nečtu, ale na doporučení kamarádky, která o této knize hodně básnila, jsem si ji musela přečíst. Nádherně ukazuje, že lidský život je sice pomíjivý, ale dobro nikdy úplně nezmizí. Kniha vás překvapí, šokuje, dojme. DOPORUČUJI!
Knížek o koncentráku jsem četla nespočet, přesto mě nepřestane nikdy udivovat jak se něco takového mohlo vůbec dít ???? Čeho je člověk schopen! ????
Musím uznat, že tato kniha podává toto téma velmi jasným a čtivým způsobem. Opravdu doporučuji!
Já ke knize nemám slov. Úplně mi vzala dech. Přečetla jsem ji jedním dechem. Je to jedna z knih u které jsem si jistá,že mi zůstane v paměti. Je to silná kniha. Moc doporučuji.
Už jen proto, že je to skutečný příběh to má svoji hloubku. Miluju tuhle tématiku. Kniha se četla rychle a určitě bych ji doporučila dál, protože tyto knihy by se měli číst.
Lale neboli Tetovierer byl skutečný člověk, který prošel Osvětimí. Tahle tématika je obrovsky silná a mě to pokaždý rozseká. Nicméně kniha byla původně scénář a bohužel na její kvalitě se to odrazilo. Chyběla tam spousta myšlenek a hlavně pocity byly popsány jen okrajově a nešlo se moc do hloubky. Proto při čtení mi přišlo, že Tatér si tak jako v klídku proplouvá koncentrákem, všechno mu vychází a má neuvěřitelný štěstí. Jasně, je to příběh převyprávěný někým jiným, který dal myšlenky starého muže dohromady, ale oproti jiným knihám o koncentračních táborech je tohle dílo bohužel slabší.
Knihu jsem přečetla jedním dechem, strhující děj, od kterého se nemůžete odpoutat a musíte číst dál a dál. Krásný příběh o lásce, která dokáže přečkat i takto těžkou dobu. Doporučuji.
Protože čtu hodně o Osvětimi a vůbec o koncentračních táborech souhlasím s některými názory níže. Příběh tatéra sice poukazuje na některá zvěrstva nacistů, ale i neuvěřitelné štěstí. ( svatba, kapsy zlata a jejich výměny s civilním obyvatelstvem nebo lásku s dívkou z Mengeleho bloku) Po přečtení o sonderkomandech nebo o Mengeleho pokusech je tato kniha jiná. Místy prostě k neuvěření. I tak dávám plný počet hvězd, protože takové knihy je potřeba číst
Úžasná kniha, četla se lehce a příjemně, stačilo jen otáčet stránky. Oceňuji, že nebyla napsána drasticky, hrůzné scény byly spíše na pozadí nebo jako dokreslení příběhu a tak jsem se mohla soustředit i na něco jiného. Je to úžasný příběh. A jako třešnička na dortu byly na konci fotografie a doslov jejich syna. Děkuji moc za tuto knihu!
P.S.: čekala jsem ale trochu víc o příběhu TATÉRA... něco mi tam přecijen chybělo.
Knížka se mi moc líbila. Brala jsem ji jednoduše jako beletrii, kterou napsala osoba, která tábor nezažila, nicméně příběh sestavila z autentického vyprávění přeživšího. Oprostíte-li se od toho srovnávat detaily se skutečností, bude se Vám knížka líbit.
Před touto knihu jsem četla knihu "Neviditelná zranění" a nedá se to srovnat. Zde, dle vyprávění, to vypadá, že jsou v horším prázdninovém táboře. Omlouvám se, ale bohužel to tak na mne působí.
Všichni ví, že Lale krade zlato a drahé kameny, ale nikomu to nevadí. Lale poklad uschovává u sebe pod postelí a nic se neděje. A když se nakonec děje, Lyle to přežije. Do tábora chodí pomáhat lidé z okolí (co??), SSmani to nechávají být a ti lidé jim nos hromady jídla a punčochy? To měli lidé za války tolik jídla? Čokoládu? Klobásky? Když nebyl ani cukr a dobytek museli odvést Němcům? A vězně nechávají chodit v dlouhém zimním kabátě?
Kniha je na jednu stranu těžká, protože i tak je zde (jako ve všech z tohoto období) spoustu mrtvých a místy hodně smutné čtení, na druhé straně tomu popsanému nevěřím tak, jak by bylo záhodno. Škoda. Nejlepší byla asi poslední třetina. Jen-opět se vkrádá nedůvěra-opravdu to Lyle všechno zažil? Nebylo těch náhod a štěstí moc?
Na druhou stranu se mi líbí ta hromada optimismu. Že i v takovém pekle se najde aspoň malý kousek štěstí.
JSME SICE VE SRAČKÁCH, ALE NESMÍME SE V NICH UTOPIT.
Dobře se četla, hodně útlá kniha.
Je sice pravda, zě knihu jsem měla přečtenou za den, tudíž se o ní dá říct, že je čtivá, ale na druhou stranu o ní mohu říct i to, že mi přišla plytká - příběh tatéra je zajímavý a měl by se vyprávět, aby se vědělo více o hrůzách koncentračních táborech, ovšem mohl být uchopen lépe, hlouběji, více snad rozepsat pocity vypravěče? Možná se v tom odráží tatérovo přání z doslovu nepsat příběh “tak osobně”? Myslím, že tohle je slabší kniha na toto téma.
Promrhaná příležitost zajímavě zpracovat reálný příběh. Od poloviny knihy se zdá, jako by autorku někdo termínově pronásledoval a ona chtěla mít “brzo hotovo,” motivace jsou povrchní, nepropracované. Těch diamantů a drahých kamenů je tolik, až to začíná být v příběhu podezřele hloupé. Situace, kdy si ruští vojáci na konci války platí Rakušanky penězi a drahokamy......škoda slov.....Gita šla po hlavní ulici se dvěma kamarádkami, když tu zahlédla podivný vůz tažený koněm. Vzadu nonšalantně stál nějaký mladík. Vkročila do vozovky. Čas jako by se zastavil. Kůň před mladou ženou zůstal stát. Lale slezl z vozu. Gita udělala krok k Laleovi. On se ani nepohnul. Udělala další krok. „Ahoj,“ řekla.........Zklamání.
Chápu rozporuplné reakce. A mám pocit, že problém není v obsahu, tedy v tom, o čem to bylo a co jsem se dozvěděla, jako spíše ve způsobu vyprávění, ve formální stránce "románu podle skutečného příběhu" o tatérovi s devíti životy a dívce jeho srdce, o pekle, naději a přežití. Zdá se mi, že tím, jak autorka okatě deklaruje reálnost příběhu, se jednak dopouští lehkého vydírání ve smyslu "tak to bylo a já s tím nic nenadělám", druhak se zbavuje odpovědnosti za až triviální literární styl (ještě jedna holá věta a zastřelím ji!). Navíc líčí vše s odstupem, jako výčet faktů (kvůli Laleho "oslabeným emocím", o nichž píše jeho syn v doslovu?) a především bez špetky ozvláštnění, takže vedle Osvětimské knihovnice, Anny a Vlaštovčího muže či Zlodějce knih příběh působí neosobně a mdle. A přitom evidentně ledacos chybí nebo je přecházeno mlčením... Není to tragédie v antickém smyslu jako Světla, která nevidíme či Chlapec v pruhovaném pyžamu; děj je příliš všednodenní, chybí osudovost a nevyhnutelnost nahrazuje náhoda a lidská krutost nebo naopak lidské milosrdenství, z toho plyne, že konec není zdrcující či nečekaný. Není to ale chválabohu ani typická Červená knihovna, i když to k ní má tu a tam velmi blízko (viz jednoznačnost situací či emocí, konkrétně třeba Cilčina intervence za jiného muže u esesáka, který ji pravidelně znásilňuje - a který jí bez řečí vyhoví, je za hranicí uvěřitelnosti). A když k tomu přidám ne zcela organické peripetie Laleho procházení všemi "odděleními" Osvětimi od baráků přes mučírny až po krematorium, nemohu se zbavit dojmu, že jsem si přečetla modelový příběh o jednom z nejhorších koncentráků, věcnou zprávu o vraždění za druhé světové války pro žáky středních škol, kterým bylo nutno ji osladit trochou romantiky, aby ji dočetli do konce. Nevím, zdali je to moc či málo - mně to nestačí. Tatéra z Osvětimi jsem přečetla za dva dny, vracet se k němu nehodlám. Silné téma, ale průměrný román.
Kniha je čtivě napsaná, přečetla jsem ji během několikahodinové jízdy vlakem. Někde mě trochu rušily neobratné formulace, které přičítám překladu, který vznikal ve spěchu. Také si myslím, že jméno "Lale" není v knize správně skloňováno. Proto ubírám jednu hvězdičku. Kniha nás samozřejmě zavádí do největších hrůz 20. století. Co potřebujete k přežití? Odvahu, lásku bližních - a samozřejmě taky trochu štěstí. Lale se rozhodl jít štěstí naproti, polepšit si, když to šlo. Může se to zdát trochu nefér. Ale těžko říct, co bychom dělali na jeho místě my, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli. Sympatické je, že se snaží pomáhat mnoha dalším lidem. Přesto jej i jeho lásku Gitu, se kterou se po válce vzali, až do konce života trápí výčitky. A to je myslím cosi velice realistického. Mít štěstí - a vidět tisíce jiných, kteří je neměli, je kruté.
Kniha byla čtivá. Nebyla tak drsná jako jiné spojené s holokaustem. Stálá za přečtení.
Přidávám se k té menšině - kniha nezaujala, přečetla jsem v poslední době docela dost podobných knížek, ale tady jsem příběhu nevěřila.
Za mě silný příběh .I když jsem již četla mnohem dějově lepší knihy z této hrůzné doby ,přesto ji dávám plný počet hvězdiček.Tyto knihy na mě velice emočně působí .
Zcela souhlasím s komentářem od uživatele amanek!..
Téma koncentračních táborů je zajímavé a poutavé, ale tahle kniha taková není. Spíše si při ní člověk řekne že to tam vlastně nebylo tak špatné a mohly se tam dít i pěkné věci.
Takže knihu neřadím k nejlepším tohoto tématu.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Kniha mne zklamala. O holocaustu jsem toho přečetl celkem hodně,většinou od přímých účastníků,kteří prošli peklem koncentračních táborů nebo od lidí,kteří toto děsivé období prožili jako očití svědci,aby se poté rozhodli o hrůzách páchaných člověkem na člověku podat svědectví. Viděl jsem autentické dokumenty,slyšel jsem vyprávění těch co přežili...Autorka vypráví příběh očima mladíka Lale Sokolova,který prošel Osvětimí jako tatér ( Ten,co tetoval jiným vězňům čísla na předloktí). Díky tomu,že Lale přežil,měla autorka jedinečnou možnost vyslechnout jeho vyprávění. Jak s příběhem naložila? Již to,že se autorka snaží vcítit do hlavní mužské postavy a popisuje jeho myšlenkové pochody,mi přijde poněkud nešťastné. Protože ne vždy,když se žena snaží vcítit do muže a vložit vše na stránky knihy,dopadá to dobře..To samozřejmě platí i v opačném
gardu.Nicméně za daleko větší problém této knihy považuji to,že v konečném vyznění vychází jeden z nejhorších táborů smrti jako letní pionýrský tábor,kde sice nechcete být,ale jde zde s trochou štěstí celkem snadno přežít. A jako bonus tu prožijete dar lásky a najdete zde budoucí manželku. Sice ne nemožné,nicméně ve srovnání s peklem,které zde prožívali milióny lidských bytostí,kdy děti,ženy a další nevinní vyletěli komínem,vychází tato kniha dosti mimo realitu. Ano,je důležité dávat lidem naději,že i v tom největším pekle může vzniknout něco krásného,ale co je moc je moc..Kdyby se kniha netvářila jako román podle skutečného příběhu,pak bych nad ní mávl rukou.Ale autorka ignoruje skutečnost,která v táboře Osvětim-Březinka panovala.Nedivím se,že knížka vyšla až po smrti hlavního hrdiny,neboť pochybuji,že by souhlasil s její konečnou podobou.
Jsou témata,o kterých se musí psát jen vážně. A hlavně by se o nich měla psát pravda! Neobviňuji autorku s úmyslného lhaní nebo z fikce,nicméně kniha na mě v konečném důsledku působí poněkud nepatřičně. Pokud chcete znát skutečnou realitu a pravdu o holocaustu,pak rovnou sáhněte po jiné knize. Pokud chcete román jak z červené knihovny,můžete klidně číst Tatéra z Osvětimi..Nebo desítky dalších podobných..
Na závěr ještě jeden postřeh,který mluví tak trochu za vše.Velitel tábora Osvětim se nejmenoval Hoess,ale Höss..