Sviatok bezvýznamnosti
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451008/bmid_sviatok-bezvyznamnosti-qY0-451008.png
3
341
80
Rozsahom útly, no obsahom hutný román je príbehom štyroch priateľov v súčasnom Paríži. Ramon by si rád pozrel Chagallovu výstavu, ale nechce sa mu stáť v nekonečnom rade. Charles čítal Spomienky Nikitu Chruščova, vŕtajú mu v hlave a sníva o hre pre bábkové divadlo. Caliban je nezamestnaný herec očarený cudnosťou mladej Portugalky, ktorú stretol na narodeninovej oslave, kde pomáhal Charlesovi ako čašník. Alaina vzrušujú odhalené pupky parížskych dievčat a myslí pritom na svoju matku. Rozprávajú sa o banálnych veciach, za nimi sa však skrýva hlbší význam, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Ako to už v Kunderových románoch chodí, všetko so všetkým súvisí. Kalinin s Kantom i sochy kráľovien a vznešených dám Francúzska so sochami Stalina. Pozorný čitateľ si bude klásť množstvo otázok. Keď dočíta, môže – a isto aj bude – meditovať o smrti, zabúdaní a tajnom pôvabe vážnej choroby. O tom, že všetci visíme na pupočnej šnúre našej pramatky Evy, kým nás neviditeľná ruka osudu neodstrihne. Čo tu po nás ostane? Aké významné či bezvýznamné je naše bytie? Nebude to čítanie a premýšľanie patetické, skôr vecné, a najmä úsmevné. Úsmev môže byť ironický, no určite nie cynický. Lebo pristupovať k vážnym veciam s humorom je dar, ktorým Milan Kundera oplýva a má ho na rozdávanie. A neprestáva si nás doberať ani v pokročilom veku s odkazom, že nadhľad je pri našom pozorovaní ľudského hmýrenia veľmi dôležitý, rovnako tak epocha, v ktorej sa naša pozorovateľňa nachádza. Sviatok bezvýznamnosti je ako náhodné stretnutie Sartra s Fellinim. Nepotrebujú veľa slov, všetkému rozumejú. Keď sa ich cesty skrížia, usmejú sa na seba, možno žmurknú a ukážu bradou či prstom hore. Nad hlavou im poletuje anjel a z krídel stráca pierka, ktoré nám majú pripomenúť, že naše bezvýznamné životy sa každým dňom krátia. Napriek tomu si nenechajme ujsť prechádzku v Luxemburskej záhrade, tá bude príjemná vždy, no ešte väčšmi po boku skvelého románopisca.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2020 , Artforum (SK)Originální název:
La fête de l'insignifiance , 2013
více info...
Přidat komentář
Starý dobrý Kundera. To je tak krásné čtení, že jsem se snažila číst pomalu, aby mi co nejdéle vydržela.
Slavnost není jako jiné knihy od M.K.. Bez doslovu Sylvie Rychterové bych byl celým příběhem asi vcelku zklamán a hvězdičky by byly tak maximálně tři. Takto jsem si příběh projel znovu a objevil spoustu skrytých významů.
Kdybych měl někomu doporučit knihu od Kundery, tato to nebude.
https://www.mujrozhlas.cz/zelny-rynk/co-je-zert-musi-byt-neco-vazne-aby-varovalo-pta-se-sylvie-richterova-nad-poslednim
Kunderu mám ráda, ale tohle mě nezaujalo. Asi v tom neumím najít, co tím chtěl básník říci.
Pro mě je top NLB.
Jako obvykle velice čtivé, jak jen to Kundera s tématy zaměřenými na význam a různé pojetí slov umí.
Paní překladatelka ukázala, že má Kunderu přečteného, a tak jsem měla vskutku pocit, že knihu, kterou napsal francouzsky, by napsal takto on sám i česky (alespoň dle mého amatérského úsudku čtenáře).
Slavnost bezvýznamnosti oslavuje bezvýznamnost konání, osob, bezvýznamnost okamžiků a prostředí a oslavuje je tak, že nakonec nabývají v této knize významnosti. A to je nejspíš to hezké absurdum, které chtěl autor vzkázat.
Čekal jsem, že budu nucen přemýšlet nad existenciálními otázkami... že v tom najdu balancování na ostří morálních dilemat, že to nebude banální. Omlouvám se všem milovníkům Kunderových textů, ale kniha podle mého soudu musí obstát i bez kontextu ostatního díla, bez dovyprávění znalými... bez odborného zasvěcení, a tato kniha to neumí. Text se nečte nijak dobře, je v něm mnoho postav a není k tomu důvod. Je to jen můj dojem, že jsou tam jen proto, aby vyslovovaly jisté glosy a názory spisovatele na dnešní svět? Ale to není to podstatné, co bych textu vytkl (dokonce i ten zbytečný zmatek lze vidět jako záměr a jistou poetiku, kdyby…). Podstatné je, že ty glosy a ona filosofie, řada otázek, že to vše je s odpuštěním povrchní... již mnohokrát vyřčené... nejsou to otázky nové, ale ani významné, ani postavené do jiného světla. No a několikerá úvaha nad ženským pupíkem? Ve chvíli její první expozice jsem myšlenkami maně odběhl od románu a začal přemýšlet nad situací starého a pořád toužícího autora. Ano, dovoluji si říct, že když jsem knihu dnes v noci odkládal, měl jsem pocit, že to nestálo „za to“.
Homeopatická dávka Kunderova mistrovství. Kundera balancující nad literární propastí. Kundera umanutě zastírající, že se dostal na pokraj literárních sil... Zkrátka Kunderův poslední žert.
Kunderovo závěrečné dějství symfonie. ... Mistrovo odcházení ve velkém stylu a zároveň nejmarkantnější rozdíl mezi Kunderou a jeho (pseudo)biografistou Novákem.
Otevřít Slavnost bezvýznamnosti pro mě bylo jako vrátit se někam, kde jsem sice byla jen párkrát, ale přesto mám pocit, že tam znám každý kámen. Použití vypravěče, střídání a míchání příběhů, absurdity, myšlenky, dokonce si vybavuji jednu narážku na Směšné lásky...opravdu jsem se tu cítila jako doma (příteli). Přitom - je vůbec možné znát Kunderovo dílo skrz na skrz? Každé další čtení mi odhaluje nové perspektivy a já si užívám, že to občas ani nejsem schopna pochopit.
Slavnost je poklidnější, komornější a nezasáhne tolik jako některé z předchozích děl, nicméně co jsou u Kundery čtyři hvězdičky, je jako sedm hvězdiček pro kohokoliv jiného. A dovoluji si na dálku zatleskat paní překladatelce, jak krásně dokázala vrátit Kunderovi jeho češtinu.
Svým způsobem má i takto tenká kniha své kouzlo... Řekla bych, že je to typický Kundera a čti mezi řádky... Určitě nedoporučuji číst před spaním, kniha mi nenechala hlavu v klidu a vystavovala mě návalu nových a nových otázek...
Ne, rozhodně v rukou nedržíme tak propracované dílo, jako jsme navyklí u starších Kunderových kusů, ovšem to nám bez servítek předesílá již v samotném názvu. Slavnost bezvýznamnosti se stává vzpourou proti významu slova, bagatelizuje lidské jednání, ba poukazuje i na nahodilost lidského osudu. Je opět geniální. Nostalgicky komická, prostá i promyšlená. A skrytě smutná, neboť je z autorova stylu více než jasný jeho vyšší věk, a to zejména kvůli pomalejšímu tempu a absenci vášní jakéhokoli typu (byť jsem si vědoma, že právě odosobnění je jednou z hlavních tezí Kunderova románu). Důraz kladený na absurditu a postupnou ztrátu humoru na příkladu stalinského politbyra mi přišel jako pomyslný literární návrat k debutovému Žertu; a tak nějak vícero něžných narážek jako by připomínalo loučení se s literaturou, s laskavým čtenářem...
Podle anotace jde o humorný román. No, nevím. Byť je Kunderův smysl pro humor značně svérázný (snad determinovaný nežertovným Žertem či nesměšnými Směšnými láskami), při četbě tohoto údajně humorného díla jsem se ani jednou nezasmál, dokonce ani nepousmál. A román? Netvrdím, že literární dílo může být románem teprve od sta (či více) stránek, avšak české vydání Slavnosti bezvýznamnosti spíš než román připomíná diplomovou práci nejmenovaného tuzemského takypolitika: co největší písmo, co největší řádkování, co nejvíce prázdných stránek, aby to dohromady dalo alespoň devadesát stran. Přitom normostran je to sotva čtyřicet. Tolik k hrdému označení "román".
K samotnému obsahu jen dodám, že přes několik zajímavých úvodních postřehů (neměnný název Kaliningradu) či nápadů (pakistánština) je to celé takové sice kunderovské, ale současně nijaké. Takže možná je vlastně dobře, že je to tak krátké.
Tři hvězdy dávám z úcty k mému oblíbenému autorovi a jeho požehnanému věku, ve kterém text před sedmi lety napsal.
Achjo, až tak to napíšu znovu - bo se mi předcházející komentář smazal. Takže - číst mě to bavilo, o tom žádná, s tím Kundera nikdy neměl problém, některé pasáže mě vyloženě bavili - především se Stalinem - jak cituje Schopenhauera, je prostě kouzelné, též mě jednou dostal - s pakistanštiou, ale celkově; řkl bych, že vše je rozehráno dobře, ale příliš rychle to uběhlo - prostě je to krátké - na malém prostoru spousta otázek a ne vždy přichází odpovědi. Pro mě, spíše slabší Kundera, i když je to asi i tím, že už mě poslední roky příliš nebaví a celkově mi z toho všeho vychází, již jen ironicky škleb starého muže nade vším, s čímž se zcela neidentifikuji. Na druhou stranu, je dobře, že se konečně překládají i Kunderovi francouzské romány. Nejvíc mě bavil doslov Anny Kareniny.
Možná jsem čekala víc od knihy autora, jehož francouzské romány jsem neměla možnost číst, ale musím říct, že ta kniha ve mně stále doznívá a možná nakonec zaujme své místo mezi mými oblíbenými. Je to velmi krátké, je to zábavné, a přitom to na mě působí tak nějak melancholicky až smutně. Ale neznamená to ztrátu „dobré nálady“.
„Jedině z výšin nekonečné dobré nálady můžeš pod sebou pozorovat věčnou lidskou hloupost a smát se jí“. „Ale jak ji najít, dobrou náladu?“,
Konečně se nám dostalo alespoň jednoho překladu z francouzsky psaných románů Milana Kundery.
Na knihu jsem se těšila, hned po koupi přečetla - se svými ani ne sto dvaceti stranami to byla chvilička - a můžu s jistotou říct, že mě nezklamala. Avšak i přesto to není ten typ jeho románu, který mě tak zasáhne a rozmělní, jako třeba moje nejoblíbenější Nesmrtelnost. Pořád ve mě rezonuje Slavnost bezvýznamnosti a příběh nenápadného přítele Quaqueligua. Zároveň se mi líbí propletenost a opakující se motivy, vyskytující se napříč tímto krátkým románem/románkem. Knihu si v brzké době přečtu určitě ještě jednou.
„Lidé se v životě potkávají, povídají si, disutují, hádají se, a neuvědomují si, že k sobě navzájem mluví z dálky, každý z rozhledny postavené na jiném místě v čase.“
Jakožto vcelku fanatický milovník knih Milana Kundery jsem si začerstva koupil a hned přečetl jeho Slavnost bezvýznamnosti. Možná mi skoro nešťastné přišlo , že s román(k)em vychází v knize i naučný a poněkud příliš nadšený doslov Sylvie Richterové, který původně vznikl v roce 2016, tedy tři roky po prvním vydání Slavnosti bezvýznamnosti; knihy tohoto typu by neměly být myslím takto vysvětlovány, ne v jednom svazku. - Vlastně to nedokážu zhodnotit. Jen ocituji jednu větu z knížky: "...děti, které se smějí, aniž vědí proč, není to krásné?" Leží mi ten symboly přeplněný krátký Kunderův text v hlavě. Pokud se rozloučit (?), tak takto, krásně... zatím nehodnotím, musím nechat odležet.
Rozkoš z vyprávění, pomalé tempo, časté zastávky. Vtip, který přestává být vtipem, pupek v centru pozornosti, pozůstatky padlých andělů, paradox (bez)významnosti. A také smysl pro erotiku starších mužů a komika předstíraného (?) života ve stínu smrti. Čtivé a zábavné. Ovšem - proč se začínají překládat mistrovy francouzské romány od toho posledního?
Slavnost bezvýznamnosti dočtena během několika hodin. Hodně osvěžující záležitost a znovu musím opakovat, že jsem celou dobu měl pocit, že bych četl český překlad, naopak při čtení jsem měl dojem, že Milan Kundera napsal Slavnost bezvýznamnosti rovnou v češtině. Formou se román podobá hlavně Knize smíchu a zapomnění a měl jsem dojem dojem, že si Kundera toužil jen tak zavyprávět, čistě pro radost z vyprávění. Při čtení jsem se dost často usmíval a příjemně se bavil. Je to zkrátka radost.
Poetická skladba plná tónů a zákoutí, která na první poslech (přečtení) nelze proniknout ani přes její útlost. Těžko hledat slova (tóny), kterými vyjádřit pocity z této literární události roku - snad melancholický úsměv, jistá sladkost a zároveň hořkost proudící ze slov, která možná nejsou vůbec vážná - z gest, která autor vykresluje před našima zavřenýma očima. "... pozoroval toulání peříčka a pocítil úzkost, anděl, na něhož ty poslední týdny myslel, mu dává znamení, že už je někde tady, napadlo ho, velice blízko. Možná to drobounké, sotva viditelné pírko upustil vyplašeně z křídla, než ho svrhli z nebe, jako stopu své tísně, jako vzpomínku na šťastný život sdílený s hvězdami, jako navštívenku, jež měla vysvětlit jeho příchod a ohlásit blížící se konec." (str. 63)
Štítky knihy
Francie česká literatura francouzská literatura svoboda svobodná vůle filozofická beletrie totalita
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Sviatok bezvýznamnosti je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 478x |
| Čtenářské výzvě | 96x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 114x |
| Chystám se číst | 81x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 2x |
Kunderův smysl pro "žert", ale ve podobě kruté směšnosti hraničící se schválností, během níž se odhalí ty nejspodnější proudy lidské existence, je obdivuhodný a odpudivý zároveň. Ale je to právě to napětí, které dělá Kunderu Kunderou a vytváří mu právě ono místo ve světové literatuře. V této knize jakoby zašel ještě dál a zesměšňoval i literaturu samotnou, neboť pokusem napsat text, v němž není ani slovo míněno vážně, dochází ke zpochybnění samotného procesu literární komunikace. Je to pohled na svět jakoby z toho spodního proudu směrem vzhůru, jako by jel po loďce s Cháronem a díval se skulinou na svět, k nám, nahoru.
Těžko tento text označit za román. (Nevím, proč ho tak nazývají.) Je to literární experiment, povídka, (nejen svojí délkou), v níž se stane tisíckrát nic a přesto to vypovídá o životě. Určitě zde vrcholí Kunderova programová práce se směšností a žertem, která od citových Směšných lásek a politicko-citovém Žertu, až po absurdní svět Knihy smíchu a zapomnění, stále nabývá intenzity zejména ve své obecnosti. Ano, Kundera jako by šel během své kariéry od konkrétnosti k obecnosti. Ale sám za sebe bych nesouhlasil, že jde o jeho nejlepší knihu - nestoudně obdivný doslov paní Silvie Rychterové je pro mne odstrašujícím příkladem, jak se nemá psát o literatuře. Všechnu magii, všechno neznámé, všechny pochybnosti, co je významné a co je bezvýznamné, co je směšné a co ne, kdy se smějeme druhým a kdy sami sobě - tohle všechno mistrovství ona Vám vysvětlí a vnutí Vám, co si máte o textu myslet. To je literárněvědný spoiler ne co do děje, ale co do definice podstaty, co má text samotný s člověkem udělat. Tak ten doslov prosím nečtěte.
Naopak je třeba si přečíst text překladatelky, který by se měl dávat jako povinná četba nejen na translatologii. Myslím, že v tomto Kunderově textu platí, že má autory dva, a to zcela rovnocenné. Kunderu a Kareninovou. Klobouk dolu, paní překladatelko!
Sumasumárum, Kunderova kniha jde na hranici srozumitelnosti, ale je možné ji číst v mnoha vrstvách. Každý si z ní něco vezme. Mám pocit, že v jeho "spisovatelském programu" už asi nelze jít dál, tedy pokud by nepřesedlal na poezii.