Svedomie proti násiliu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Stefan Zweig bol jedným z tých spisovateľov, ktorí museli emigrovať a k dobe sa primerane svojim možnostiam vyslovil práve knihou Svedomie proti násiliu alebo Castellio proti Kalvínovi, v ktorej analógiou boja Castellia proti Kalvínovi v šestnástom storočí, v storočí náboženských a fanatických vrážd, horiacich hraníc, honby na kacírov vyslovuje svoje presvedčenie humanistu, odsudzuje násilie a intoleranciu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294872/svedomie-proti-nasiliu-alebo-castel-b4p-294872.jpg 4.736
Žánr
Literatura světová, Romány, Historie
Vydáno, Epocha (SK)
Orig. název

Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Svedomie proti násiliu

Přidat komentář
Amarok
28. dubna

Pro zájemce přidávám stručnou recenzi knihy v českém vydání: https://horasion.cz/stefan-zweig-svedomi-proti-nasili-kniha/
Kniha byla velmi čtivá a opravdu unikátní, protože portrétuje jednu zatajovanou část křesťanských dějin.

mirektrubak
18. dubna

„Historie, ta nemá kdy na spravedlnost. Jako chladná kronikářka zaznamenává jen úspěchy, ale málokdy měří mravní měrou. Obrací pozornost jen na vítěze, a přemožené nechává ve stínu. (...) Ale přesto nelze označit za marné žádné úsilí, které vychází z ryzího charakteru, nikdy se vynaložená mravní síla ze světa zcela nevytratí. I když prohráli, splnili své poslání ti, co byli přemoženi, ti, co přišli příliš brzy se svým nadčasovým ideálem; neboť každá idea nabývá zde na zemi životnosti jen tím, že si vytváří své zvěstovatele a vyznavače, kteří pro ni žijí a umírají. Z duchovního hlediska dostávají slova ‚vítězství‘ a ‚porážka‘ jiný význam; proto bude třeba vždy znovu připomínat světu, oceňujícímu jen pomníky vítězů, že skutečnými hrdiny lidstva nejsou ti, kdož budují své pomíjivé říše na milionech hrobů a zničených existencí, nýbrž právě ti, kteří sami jsouce bezmocní podlehnou násilné moci, jako právě Castellio Kalvínovi, v boji za duchovní svobodu a za konečné vítězství humanity.“

Obhajoba humanity z pera mistra Zweiga je vážně strhující! Byl jsem tak pohlcen jeho nasazením, jeho osobní angažovaností, že jsem ani příliš nezkoumal, jak moc se drží historických reálií. Jasně, trochu jsem si Kalvína, Serveta i Castellia (toho hlavně, než jsem se dozvěděl o této knize, nebylo mi jeho jméno ani jen povědomé) googloval, abych jejich příběh četl v kontextu, ale nějak by mi tentokrát nevadilo, kdyby si autor pro své potřeby něco poupravil – vnímal jsem totiž tuhle knížku jako modelový případ, jako exemplum.
Protože kniha není jen o kalvinismu, nebo jenom o nacismu. Připomenout nám může také leccos z komunistického experimentu i současného režimu. Je zkrátka o obecné tendenci vládnoucích struktur (ať už to jsou fanatici nebo „pouze“ pragmatici) uchvacovat moc a o tendenci moci vnikat do každého prostoru, který demokraté – z lenosti nebo přílišné bezstarostnosti – nebrání. Je vlastně o nesamozřejmosti svobody, o nutnosti ji neustále aktivně hájit.
Věcí, které mi neladily, bylo minimum, ale našel jsem. Posuzování povahových rysů podle obličejů protagonistů, například. A taky jsem někdy měl pocit, že vykreslený morální profil Kalvína byl až příliš jednostranný: když se rozhodl se neúčastnit popravy Serveta, je mu to přičteno ke zlému (Odsoudí a pak se tváří, že se ho to netýká! Hanba!), ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že kdyby na upálení přítomen byl, tak by to od Zweiga schytal taky (ve smyslu: Krutě se kochal jeho smrtí! Hanba!).

Jako křesťana mě při čtení téměř fyzicky bolelo při uvědomění si, co všechno jsou si lidé schopni dělat v Jeho jménu. Sice tentokrát nebyla viníkem moje katolická denominace, ale to nebyla žádná útěcha, inkvizice a upalování čarodějnic byly morálně stejně zvrácené. Není jednoduché si to přiznat, ale nemůžu zavírat oči před faktem, že upřímně věřící lidé jsou schopni při prosazování své představy o pravdě nevidět lidskou důstojnost bližního stejně spolehlivě jako nacisti nebo komunisti. A tak nezbývá, než se společně se Šebastiánem Castelliem ptát: „Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí (...) Je pravda, že ses nyní tak změnil? (...) Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouhání Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!“

Myslím si, že každý z nás má v sobě trochu Castellia, jen málokterý člověk je natolik ztracený případ, že by někde uvnitř necítil tíhnutí k lidskosti. Ale každý v sobě máme i trochu Kalvína: jsme někdy přesvědčeni, že naše zkušenost je objektivní pravda, že tato pravda je dobrá pro všechny a když naše okolí holt ještě nedorostlo k jejímu poznání, je přece věcí obecného blaha použít pro dobro ostatních trochu té manipulace, nátlaku a násilí – byť jen emočního... Nikdo z nás už dnes neškrtne sirkou pod hranicí s jiným člověkem, ale na úrovni mezilidských vztahů se můžeme netolerancí a nedostatkem empatie stávat těmi, kteří zraňují. Kdysi jsem četl, že snad všechna nelaskavost se vynořuje v okamžiku, kdy zapomeneme, že ten druhý je jako my. Tak si myslím, že je to dobré si to připomínat.
Ještě tak před desíti lety bych do komentáře ke knize optimisticky psal, že žijeme v době, kdy osvědčování Castelliových vlastností nebude třeba, že demokratické instituce jsou v Evropě tak pevné, že žádný Kalvín nemůže dostat relevantní prostor pro uskutečňování násilí na společnosti. Dnes si tak jistý nejsem, dnes už mám trochu strach. A proto si myslím, že je důležité číst Zweiga – nebo třeba Havla a Snydera – a pěstovat v sobě lásku k druhým, toleranci a připravenost nést svůj díl odpovědnosti. Může to být zapotřebí. Pokud ne, tím líp...

„Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná.“


JP
14. ledna

Ve znamení konstantního nezájmu pro mě další rok začíná hekticky, protože co začnu číst, to odkládám. Teprve až Zweig mě zaujal sdostatek, abych u knihy setrval do konce. Vytrhl historický kontext, aby hlásal univerzální konflikt. 'Svědomí proti násilí' mě zaujalo hlavně náhledem do myslí zúčastněných, a to jak teokratického Kalvína, tak "svědomí" Castellia - všechny ty drobné momenty, kdy Zweig sice fabuluje, ale fabuluje dost možná velice přesně, jaký je z nich kdo člověk, jak vnímá život, lidskost. Nicméně, asi nejznámější citát knihy „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ je aktuálnější, než kdy dřív. Církve přinesly spoustě lidí během své existence kýženou duchovní pomoc, což ale pořád nevykupuje vše ostatní co napáchaly a stále páchají a že, pokud by člověk začal Bibli studovat, zjistil by, že většina největších církví na téhle planetě hlásá věci, které sice chytře nejsou (většinou) s knihou v rozporu, ale ještě lépe, nikde v ní vlastně nejsou.

JulianaH.
21.06.2019

Na Zweigovi nejvíc obdivuji, že vedle subjektivního odsouzení „zla" mu zbývá smysl pro objektivní velikost některých jeho představitelů. Bez ohledu na to, jak si tento liberál, humanista a individualista hnusil Kalvína, dovedl vystihnout některé jeho ušlechtilé rysy (například pracovitost a kultivovanost), místo aby ho popsal jako primitivní a násilnické prase. Na druhou stranu si neidealizuje povrchního všeuměla Serveta, ač s ním z lásky k člověku sdílí jeho utrpení. Přijde mi, že tahle nuance části čtenářů jaksi unikla.
V knížce ale samozřejmě nejde o Kalvína, pouhou stafáž „Zla", nýbrž o Castellia.

Jako historik si myslím, že Zweig dělá chybu ve dvou zásadních věcech. Zaprvé v tom, že ztotožňuje svoje mravní zásady (humanismus, kosmopolitismus, ...) s civilisací obecně, a zadruhé v tom, že předkládá jedince vymykajícího se době za měřítko jeho současníků. Asi v tom smyslu, že když mohl být tolerantní Castellio, mohli a měli být tolerantní všichni lidé 16. století. Je velmi cenné, že nám autor Castellia, toto čisté a nezávislé svědomí, ukázal jako důkaz, že člověk výjimečně může přerůst svou dobu. Ale nelze jím obžalovat Kalvína, protože Castellio byl muž (v dobrém smyslu) anachronický a výjimečný. Stejně tak nelze obžalovat řeckou civilisaci s argumentem, že Diodóros byl už ve své době odpůrcem otrokářství a Pýthagorás vegetarián, tak proč ne všichni?

* „Kalvínův obličej je jako vápencový kras, jako jedna z těch opuštěných odlehlých krajin, v jejichž němé uzavřenosti sídlí jen bůh, ale zhola nic lidského.“
* „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ (Castellio)
* „A i ty nejlepší věci, které z nás vznikají, jsou vždycky zamořeny a znešvařeny tělesnou nečistotou a zaneseny špínou.“ (Kalvín)

Kutcho
15.01.2019

Úžasná a nadčasová kniha. Mierne netradičný štýl písania, trochu mi to najmä zo začiatku pripadalo ako z wikipédie alebo nejakého historického článku. Som vďačný za túto knihu, pretože som sa opäť niečo dozvedel z histórie, spoznal minimálne dve významné postavy dejín o ktorých existencii som nemal tušenie. Číta sa táto knížka ako nebo. Zaujme, pohltí a aj napriek tomu, že viete ako to skončí, neviete sa od nej odtrhnúť. Skutočne napínavejšie ako niektoré detektívky. Plus nie je nejaká obsiahla, takže v nej nenájdete žiadnu vatu ale iba podstatné veci. Krása. Určite odporúčam.

Hun
10.10.2018

Tohle je typický Zweig: exaltovaný, hluboce angažovaný, řemeslně dokonalý. Já mám ten jeho patos prostě rád.

Hanka_Bohmova
06.09.2018

"Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka. Když Ženevané popravili Serveta, nehájili učení, nýbrž obětovali člověka; ale víra se nevyznává tím, že jiného upálíme, nýbrž jen tím, že se pro tuto víru sami necháme upálit." (Sebastian Castellio)

Historicko-filosofická esej, plamenná obhajoba svobody svědomí, naléhavé varování před expanzí hitlerovského Německa. Rozhodně to není nudná nebo zastaralá četba. Citovat by se dalo z každé stránky, o osobním nasazení autora nelze pochybovat. Až do té míry, že ve čtenáři vzbuzuje podezření, nakolik tendenční je výběr předkládaných faktů a jejich interpretace - ale před pečlivě evidovanými přestupky, před počty popravených neutečete ani při nejlepší vůli, takže ať už by si autor přibarvoval portéty postav jakkoli výrazně, základní témata knihy jsou jasná. Je to obludný konflikt jedince a totalitní teokratické státní moci, která si své poddané nechce podrobit jen vnějškově, ale touží ovládnout a znormalizovat i jejich vnitřní svět. (A to ze zcela upřímných pohnutek!) A je to oslava člověka, který se odváží pozdvihnout hlas, zatímco všichni ostatní oponenti z touhy po klidu nebo ze strachu mlčí.

"'Nevstoupím do arény, dokud mě k tomu nedonutí mé svědomí. Chci raději zůstat němý, pokud mi to mé svědomí dovolí, než abych vyvolával diskuse a někoho urazil.' Humánní povahy vždycyky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru; všichni si počínají stejně jako tento znamenitý, ale nebojovný Zerchintes: tito humanisté, duchovní a učenci mlčí a mlčí, jedni pro nechuť k halasným rozepřím, druzí ze strachu, aby sami neupadli do podezření."

Shodou okolností jsem ve stejné době nahlížela do výboru z korespondence Františka de Sales, který se stal ženevským biskupem (exilovým, samozřejmě) necelých čtyřicet let po Kalvínově smrti. S navracením kalvinistů do katolické církve měl značný úspěch, a to i díky zcela opačnému výběru prostředků, než které si zvolil Kalvín (ten s příslušným teoretickým backgroundem snad ani nemohl jinak). Dnes bychom mluvili o síle pozitivní motivace, o laskavosti a zdvořilosti, o důrazu na vnitřní svobodu. Byl to pro mě takový milý kontrapunkt k původně dosti temnému čtení.

Sandik
15.07.2018

Naprosto mistrně napsané varování proti totalitě. Samozřejmě by bylo možné Zweiga obvinit z tendenčního výkladu dějin kalvínské reformace či z ahistorického překrucování, ona to ale přece jen není historická studia a stejně jako třeba Kantůrkové Hus, mluví především do současné situace. A činí to naprosto výtečně... Celkový dojem: 85%

1

Doporučujeme

Gentleman v Moskvě
Gentleman v Moskvě
Řeka bohů IV. - Vnitřní oko
Řeka bohů IV. - Vnitřní oko
Cesta zpátky
Cesta zpátky
Jih proti Severu 2 Po bouři
Jih proti Severu 2 Po bouři