Svatyně
William Faulkner
Román postavený na skandálních námětech – znásilnění a vraždě, je směsicí detektivky a thrilleru. Americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1949, William Faulkner (1897-1962) se poprvé představil na českém trhu právě překladem Svatyně (Sanctuary, 1931) v roce 1935 – románem z jeho raného období, jenž byl pro jeho literární dráhu z důvodů vlastně mimoliterárních naprosto klíčový. Faulknerovy rané romány (mimo jiné i Hluk a zuřivost a Když jsem umírala) neměly valný ohlas a autor na tom nebyl dobře ani finančně. Veřejně se přiznal k tomu, že Svatyni napsal pro peníze, a dlouho se tohoto výroku držel. Chtěl prorazit a toužil oslovit co největší počet čtenářů. Věděl, že musí svůj román postavit na skandálních tématech: vybral si k tomu znásilnění a vraždu. Příběh se rozvíjí jako detektivka, je napínavý, má spád a neopakovatelnou atmosféru a jsou v něm kapitoly i vyloženě komické. V dnešním jazyce je to dílko téměř postmoderní, jelikož spojuje různé žánry a formy, a mohlo by se beze studu označit za „thriller". Jeho trik na čtenáře mu vyšel. Svatyně měla v Americe velký úspěch, dokonce tak veliký, že se jí chopil i hollywoodský filmový průmysl, který Faulknerovu popularitu ještě zmnohonásobil. Se Svatyní Faulkner prorazil i do světa, především do Evropy (a zde měl největší úspěch ve Francii) – důkazem toho je i tak brzké české vydání. Svatyně Faulknerovi skutečně pomohla k dosažení kýžené finanční nezávislosti. Od té doby se mohl svědomitě věnovat své další osobité a výlučné literární tvorbě. Postupem doby došlo ke kritickému přehodnocení i samotné Svatyně. Dnes je spolu s ostatními Faulknerovými díly považována za významný román, za „lehké čtivo" povýšené do kategorie umělecké literatury. Toto vydání vychází v novém českém překladu.... celý text
Přidat komentář
Pokud si člověk nepřečetl anotaci, tak vlastně ani nevěděl o čem to čte. Hatlama patlama, sem tam normální věta, ze které člověk něco vytušil a pak zase patlaniny.
Poprvé jsem se setkala se slovním spojením “plavé nohy”. Nejsem si jistá, jestli jde o chybu v překladu nebo je to v originále opravdu takto, protože, popravdě, celé dílo mi připadá jako jedna velká slátanina. Při čtení doslovu od Alžběty Rejchrtové jsem si představila, jak se William musí v hrobě bavit, když literární experti hledají v jeho románu jakousi skrytou symboliku. Přitom chtěl jenom napsat knihu, kterou by vydělal nějaké peníze a uživil svou novomanželku místo zaměstnání topiče. A taky proč jsem neměla ráda povinnou školní četbu, která nutí číst lidi takového knihy.
Kniha s názvem Svatyně a přesto žádné útočiště v ní nenaleznete. Dobro nevyhrává podobně tak jako jedna z postav (Goodwin) a hlavní ženská postava Temple Drakeové má ve svém "chrámu draka". Faulkner znovu poukazuje na pokrytectví a skryté hybné síly lidského společenství, které v soukolí moci a vlivu společnosti i jedinců v něm utváří disharmonii mezi tím, jak by to být mělo, a tím jak to je, mezi Benbowovým ideálním světem a světem špinavým, nedokonalým, kde Pravda je odsouzena být potlačována pro společenský status, soukromé bohatství a lidskou sobeckost.
Musím říct, že tato kniha mě vůbec nenadchla, ačkoli anotace zněla zajímavě. Mnoho postav, zdlouhavě popisovaný děj.... až jsem občas i přehlédla to podstatné. Knihu jsem ani nedočetla do konce.
Kniha, která se mi dostala do ruky jako povinná četba ke státnicím z anglické literatury. A ze všech, které jsem musela ze stejného důvodu přečíst, má rozhodně nejméně oblíbená. Faulkner se prostě nevěnuje tématům, jež by mne zajímala a jeho styl psaní mi přišel zmatečný. Nakonec jsem musela spáchat zvěrstvo a přečíst si na Wikipedii souhrn díla, aby se mi četlo snadněji. Chytila jsem se jedné důležité věci a k té jsem vědomě ve čtení směřovala.... a pak jsem zjistila, že už se "to" stalo a já si toho v té změti slov a nehezkých výjevů nevšimla.
k Faulknerovi jsme se dostal jen díky čtenářské výzvě. Svatyně měla být jedna z nejčitelnějších. Jestli tomu tak, je, tak je Faulkner pro mne nevhodný šálek kávy. Mnoho postav a mnoho děje. Místy jsem se ztrácel právě v tom, kdo je kdo, a kam jsme se to najednou dostali... Měl jsme problém ji dočíst.
Kniha prečítaná behom necelých dvoch dní, ale to neznamená, že by som sa od nej nevedela odtrhnúť. Faulknerove texty nie sú na čítanie ani trochu jednoduché a strácanie sa v nich, alebo nepochopenie úplne všetkého, čo vstrebávame, je v jeho prípade bežné. Teda aspoň u mňa.
Svatyně je zatiaľ to najslabšie Faulknerove dielo, ktoré má zaujímavý námet, ale z celkového pohľadu moc neupúta. Jedno viem naisto. K tejto knihe sa už nikdy nevrátim, ale som rada, že som čítanie nevzdala a vydržala až do konca.
Štítky knihy
19. století americká literatura znásilnění psychoanalýza pokrytectví Yoknapatawpha
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Kniha Svatyně je v
| Přečtených | 60x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Knihotéce | 44x |
| Chystám se číst | 30x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 3x |
Před lety jsem od Faulknera četla "Když jsem umírala" a "Nepřemožení". Ani jedno nebyla lehká literatura, spíše však kvůli tématům, zpracování je poměrně podmanivé. Ovšem "Svatyně" se mi opravdu četla vyloženě špatně. Až po vlastním zážitku jsem zjistila, že autor zkrátka nutně potřeboval peníze. Souhlasím s níže uvedeným názorem, že mu chyběla múza, vzal několik svých osvědčených ingrediencí, ale splácal je dohromady, jako když pejsek a kočička pekli dort, a my se dnes máme rozplývat nad předčasným postmodernismem.