Šikmý kostel
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428618/bmid_sikmy-kostel-3Jk-428618.png
5
6785
1615
Šikmý kostel série
1. díl >
Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavných budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne. Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.... celý text
Přidat komentář
Než jsem si něco o knize zjistila, myslela jsem si, že se bude jednat o kostel v Mostě, který byl přesunut ze starého Mostu. Jakmile jsem si ale zjistila, že se nejedná o mostecko, ale o úplně druhou stranu České republiky, neodradilo mě to, spíš jsem si řekla, že je to taky region, kde se těží uhlí a je to spojeno s historií, kterou mám ráda.
Prvních pár stránek jsem si potřebovala zvyknout. Jak na autorčin styl psaní, tak i na jazyk a trochu i děj, protože mi pouť pro sůl nepřipadala nijak zajímavá. Ale nakonec jsem se do knížky ponořila.
Ač jsem si myslela, že bude více hlavních hrdinů, v podstatě nejdůležitější, nejvíce popsanou postavou, je Barbora, žena, které je na začátku knihy lekce přes čtyřicet, je plna síly, má fungující rodinu a čeká své čtvrté dítě. Čtenáři je ihned představena i Julka, která je například v mých očích mnohem zajímavější postavou. O to víc mě mrzelo, že v knize není více popsána její povaha, přišlo mi, že měla dosti ostrý jazyk a byla trošku horkokrevnější. A i když byla provdána, z nefungujícího manželství se rozhodla odejít, což značí, že byla i odvážná a cílevědomá. Proto mě též mrzí, že není úplně vykresleno jejích 10 let v Ostravě.
Jelikož jsem teda z úplně opačného konce republiky, velmi mě zaujala historie tohoto regionu. Žití Čechů a Poláků vedle sebe bez problémů, dokuď si "támhle někde ve Francii nenakreslí hraniční čáru". Knihu doporučuji, ale narovinu pro mě byla dosti těžká, protože lidské osudy v knize vykreslené mi vháněly slzy do očí. Druhou knihu si přečtu, ale chvíli si na ni počkám.
Já půjdu trochu proti proudu. Kniha není zdaleka tak strhující, jako jiné knihy z nedávné české minulosti, které jsem v posledních letech četl (Bezejmenní, Mlýn, Návrat Krále Šumavy) . Je to hlavně specifickým jazykem, který autorka používá a se kterým jsem měl občas problémy. Jinak si myslím se z literárního hlediska celkem povedla. Člověk, který z toho regionu ani nepochází, ani tam nežije se dozví spoustu nového z historie tamního regionu, co dosud nevěděl. Myslím, že autorka vedle literárních cen by měla dostat nějakou cenu typu čestného občanství Karviné, protože pro region svojí knihou udělala strašně moc. Dále si myslím, že něco jiného je pokud tu knihu čte čtenář, který v tom regionu žije a něco slyšel z vyprávění svých rodičů či prarodičů a něco jiného pokud tu knihu čte člověk, který v takové Karviné nikdy v životě nebyl jako jsem já. Za přečtení tedy rozhodně stojí . Pro nové čtenáře bych měl doporučení, aby si ponechali tak 2-3 dny čas, aby knihu mohli přečíst najednou. Není to ten typ knihy, kde když si dáte týden pauzu se nic nastane. Tady máte po pauze problém se znovu dostat do děje.
tak já jak opravdu moc netíhnu k historii, tak tohle je další z řady knih, která se mi četla moc dobře. Je to smutný příběh, ač v určitých částech byla každý postava opravdu šťastná. Já sama, až ze Slezska, byť z jiné části, jsem neměla páru, jak to po válce v této oblasti vypadalo. Ve škole se o tom neučilo a z vlastní vůle mě nenapadlo pátrat. Jsem moc ráda, že mám aspoň nějakou představu. A určitě sáhnu i po pokračování, za mě skvělý počin
Poutavý románový příběh z konce 19.století a končící krátce po vzniku Československa. Sledujeme pohnuté osudy obyčejných lidí čelících každodenní dřině, důlnímu neštěstí, 1.sv. válce a po vzniku Československa násilnostem během česko-polského konfliktu. Dnes,sto let od konce těchto událostí, si jen těžko dovedeme představit,jaká nelehká, drsná to byla doba. A tak si můžeme vážit toho, jak se nám žije dnes. Pěkná, čtivá kniha.
Začátek knihy byl velmi slibný, hezky rozjeté a poměrně depresivní téma. Bohužel kniha v poslední třetině tak nějak ztratila dějovou linku, ústřední postavy začaly jednat asi rádoby šokujícím způsobem. Velká škoda, kniha se jinak čte dobře.
Začátek knihy byl pro mě utrpením... Celých 100 stran jsem dokonce přemýšlela o odložení knihy. Nebylo to moc poutavě psané a takové celé o něčem.
Ale po překonání těch 100 stran jsem se najednou do příběhu ponořila a zajímal mě až do konce.
Tedy nakonec hodnotím knihu velmi kladně. Bylo zajímavé se dozvědět něco nového. A moc se mi líbilo, že kniha byla psaná hanáckým nářečím.
Hodně, hodně dobré, čtivé. Osudy lidí z hornické oblasti na přelomu 19. a 20. století, velké plus za historická fakta o válce o Těšínsko po 1. světové válce. Navíc příběh z oblasti, která je mému srdci blízká. Ale často jsem u toho brečela, jak těžký a smutný osud dříve lidi měli.
Už louskám druhý díl.
Z faktografickeho hladiska vyborne, co pokrivkava, su samotne pribehy, postavy, ich vyvoj, je prilis rychly a rozohraneho je prilis moc a na povrchu. Uz tu niekto podo mnou pisal, ze si vobec nevedel predstavit, ako postavy vyzeraju - a to je presne! Skoda toho, nevadi, dvojku dam urcite.
Podle předchozích hodnocení jsem měla větší očekávání. Kniha má určitě své klady, dobrá znalost prostředí, popis těžkého života předků, znalost místních jazykových výrazů , autorka je mi sympatická, hlavní hrdiny jsem si také oblíbila, ale musím přiznat, že občas jsem se obávala číst dál, aby se jim zase něco nestalo. Vím , že život je těžký, nemusím mít ve všem happy end, ale někteří hrdinové měli toho těžkého naloženo až přespříliš. Přesto se ráda do místního kraje někdy podívám a zkusím nasát atmosféru, neznám ho téměř vůbec. Na druhý díl se zatím necítím, možná časem.
Po dlouhé době jsem přečetla knihu, která mě opravdu zaujala. Hodnotím jako velice zajímavé téma, o kterém si někde jen tak nepřečtete. Pokud nepocházíte z tohoto kraje, tak většinou o této oblasti moc nevíte a dnešní děti jsou možná dokonce rády, když vůbec ví jak vypadá uhlí. Jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout do života těchto lidí, a to v dřívější době, kdy vše stálo mnohem více námahy. Už se těším až mi dojde další díl :)
Od knihy jsem čekala něco více, i proto, že vyhrála Knihu roku. Knížka se ale čte dobře, rychle. Příběh je zajímavý, určitě ve mně něco zanechal.. Ale musím hodnotit 4*. Během čtení jsem měla v některých kapitolách problém s autorčiným vyjadřováním. Buď autorka popsala událost jednou větou, nebo se na můj vkus pustila až do příliš zdlouhavého popisováni. V nějakých pasážích jsem se i ztrácela. Z postav jsem si nejvíce oblíbila Barku s Julkou. Každopádně si přečtu i další díly.
Téma knížky mě moc neoslovilo, ale pak jsem se rozhoupala a udělala moc dobře. Osudy obyčejných lidí a jejich rodin, běžný život i válečný, rozdělení oblasti mezi Polsko a Čechy, uhlí...Čtivě napsaný text, který jsem nemohla odložit. Po delší době pro mě úžasná kniha. Těším se na druhý díl...
Tohle je hodně silný příběh. Velmi čtivé přitom se (alespoň já jo) člověk dozví i kus historie o které neměl dosud potuchy.
Když jsem před dvěma lety náhodou navštívila skutečný šikmý kostel, měla jsem to štěstí, že jsem tam potkala naprosto skvělé průvodce, kteří mi povyprávěli spoustu z historie toho místa a zaniklé Karwiné. Když vyšla kniha, musela jsem ji prostě mít. Četla se jedním dechem, moje fantazie mě unášela do tehdejších hornických kolonií, a hlavně, i když jsem obyvatelka Slezska, přinesla mi spoustu nových historických informací. Skvělé. A doporučuji všem.
Na knížku jsem se hodně těšila, už proto, jak se o ní kladně mluví, tady na databázi. Ale po přečtení to takové to vau, nebylo. Po prvním díle, kdy šli ženské do Wieliczky pro sůl, to mě neskutečně vtáhlo do děje. A v tu chvíli jsem si v duchu říkala:" Tak to bude jízda." Ale pak se to nějak začalo zamotávat, komplikovat, řekla bych, že tam bylo až moc dějových linií. Všichni víme, že život v 19. století nebyl žádný med. V té době to bylo všude tzv. na "prd" a ne jenom v dolech. Ale o rozdělování Těšína po válce a vypjatém období po ni, tak to jsem nevěděla, za tyto informace děkuji.
Karin Lednická udělala se svým Šikmým kostelem díru do světa, její kniha nejde v čtenářské obci přehlédnout, marketing funguje skvěle, obálka je lákavá, anotace slibuje nadějný a silný zážitek. Jak je, již v zmíněné anotaci, psáno - Lednická otevřela čtenářům třináctou komnatu české historie, o které měl málokdo ponětí. A to je dobře, člověk se má mít přehled a není na škodu, dozví-li se něco o regionu, který je mu blízký či ho nějak oslovil. A tak i mě tento titul zlákal, objednal jsem rovnou oba dva díly, ať nemusím zbytečně čekat. Abych byl upřímný, čekal jsem něco jiného, dle hodnocení a nadšených kritik krapet víc. K postavám jsem si bohužel nedokázal vytvořit vztah, žádná z nich mi nepřirostla k srdci. Co mě však zasáhlo byl jejich ne zrovna lehký život a doba, ve které žily. Děj mi přišel až příliš zacílený na jednotlivé osoby, jejichž každodenní činy byly až zbytečně zdlouhavě popisované. Panty oné třinácté komnaty, rozumějme temnější stránky zmiňovaného regionu, začínají vrzat až někdy za polovinou knihy, což ve mně vyvolávalo dojem nespokojenosti, chuť vrátit se ke čtení vázla, chyběla ta důležitá touha vykašlat se na všechno kolem, popadnout knihu a vnořit se zpátky do děje. Historie (podotýkám, že velmi zajímavá) zmíněna byla, určitě si autorka s dohledáváním informací dala spoustu práce, za což zaslouží neskonalý obdiv, ale celkové zakomponování děje s postavami mi přišlo trochu nešťastné. I přes nedostatky ve mně po přečtení poslední stránky zůstal pocit bezpráví a po zbytek dne jsem měl takovou skleslou náladu, ten konec byl prostě silný. Druhý díl si přečtu, ale ne hned. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem doufal, že se kniha, vzhledem k velmi výraznému hodnocení na DB, vyrovná čtivosti Slepé mapy (A. Mornštajnová), což se nestalo. Komentář uživatelky "jopp" doplňuje a vystihuje to, co jsem v mém komentáři nezmínil.
Jistě už tu bylo hodně napsáno, tak zkusím jen přispět svou malou troškou do mlýna.
Četla jsem diskusi Pavla Janouška s Mojmírem Trávníčkem v časopise Host, kde mj. tuto knihu dost kritizoval, že je povrchní a nezahrnuje všechny pohledy na danou realitu.
Může to být pravda, já jsem taky dějiny Karwiné příliš neznala, ale to podle mě není účelem beletrie. Budete-li se chtít dozvědět, co všechno hrálo svou roli na Karvinsku v nějakém období, sáhnete po odborné literatuře. V beletrii může a má jít o příběhy.
A co se týče příběhů, tak ty mě tady vtáhly od první chvíle a nepustily mě až do posledních stránek knihy. Prožívala jsem všechny osudy hrdinů a o mnohém přemýšlela. A od dočtení jsem se těšila na druhý díl. Trochu nevýhodou je, že tím, že jde o románovou kroniku, tu chybí ten dějový oblouk odněkud někam, ale i s tím si autorka poradila velice dobře - držela mě v napětí po celou četbu. Nechtělo se mi ani věřit, že jde o její debut.
Co je dalším velkým pozitivem knihy, je fakt, že se mnoho lidí dozvědělo o existenci tohoto "zapomenutého koutu" naší vlasti a životě lidí v něm a začali se o něj upřímně zajímat. Krajině i lidem to může určitě pomoct.
Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet:
„Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“
„Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“
„Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“
„Pan farář o tom mluvil při kázání.“
„Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit?
„Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech.
A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem.
Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové.
Už teď se těším na další dva díly!
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) česko-polské vztahy hospodářská krize podle skutečných událostí horníci, havíři Karviná vznik ČSR (1918) důlní nehody Orlová Těšínsko, Těšínské Slezsko
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Autorka má úžasnou schopnost vykreslit děj tak, že máte pocit, že jste se do příběhu zcela přenesli a vedle postav stojíte a prožíváte s nimi drsný život.
Barbora, Julka a Ludwik. Tři postavy, které rozehrávají všechny životní příběhy a vzájemně se proplétají.
Kniha začína důlním neštěstím v roce 1894, kdyz zemřelo mnoho mužů a zanechali po sobě manželky, snoubenky, děti....je to hodně silná scéna u které trne...
Každá z postav zažívá životní výzvy a po svém se s nima vyrovnává lépe či hůře...a když už se zdá, že se svět k lepšímu obrací, do jejich životů zasahují dějiny.....
Při čtení jsem si i googlila další a další informarce o tomto městě a při pohledu na kostel, který stojí sám a přitom byl součástí města, tak člověku úplně zatrne.