Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1591
414
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Začatek mě vtáhl do děje ,ale pak se to nějak podivně rozplizlo, já přeskakovala odstavce a nemohla se dočkat konce .
Moje první knížka od V. Hanišové a už se těším na další. Píše dobře, čtivě, má to spád.
(SPOILER) Rekonstrukce je pro mě bohužel jedno z největších zklamání tohoto roku. Na knihu jsem se díky zajímavé anotaci těšila a předpokládala jsem, že příběh trumfne Houbařku. Nestalo se tak. Z celého příběhu mám dojem, že autorka nejprve vymyslela začátek a konec, přičemž následně tyto krajní póly potřebovala vyplnit prostřední částí, která však (alespoň za mě) absolutně nevedla k vytouženému cíli. Místo toho, aby vše na konci zaklaplo a já byla ze závěru paf, došlo k rozpadu celého narativu. V průběhu čtení jsem postupně ztrácela o děj zájem a konec působil dojmem, že k prostřední části příběhu vůbec nepatří. Mrzí mě, že se autorka nedržela detektivní linie - opravdu jsem čekala, že většina knihy se bude točit kolem pátrání hlavní hrdinky po své minulosti a na konci se dočkáme rozzuzlení. Možná proto jsem i tolik zklamaná - zkrátka jsem nedostala to, co jsem očekávala. Kniha je dobře napsaná, příběh má zajímavý námět a své silné momenty. Celkově však musím říct, že Rekonstrukce měla na víc.
Rekonstrukce jednoho dne a jednoho domu.
Knihu "Rekonstrukce" jsem právě dočetla a mám pocit, že ji budu ještě určitě několik hodin/dnů vstřebávat, než se budu moct s čistou hlavou pustit do nějakého jiného příběhu.
Na začátku knihy se seznamujeme s devítiletou Eliškou, jejíž matka způsobila rodinnou tragédii. Leitmotivem celé knihy je psychické zdraví - Eliška řeší motiv činu své matky; chování příbuzných; svou schopnost navazovat vztahy či obavy ze své budoucnosti a opakování "rodinného prokletí". S hlavní postavou prožíváme období dětství, dospívání, nástupu na vysokou školu a založení vlastní primární rodiny. Co se na počátku jeví jako "rozjezd" kriminálního příběhu nakonec vyúsťuje v psychologické drama s rozporuplným závěrem.
Autorku jsem neznala, zavadila jsem o ní u jiné knihy, kde ji někdo srovnával, tudíž jsem ji vyhledala v naší skvělé knihovně, kde mají v podstatě vše, co potřebuji, a pustila se do čtení.
Někde zde bylo uvedeno, že je to kniha na jedno odpoledne, já se s ní trápila více než týden,
několikrát jsem ji už chtěla odložit, ale hnala mě touha dozvědět se tedy, CO SE VLASTNĚ STALO, tudíž jsem ji s nechutí přežvýkala až do konce.
Myslím, že citově plochý strohý dokumentární styl vyprávění hlavní hrdinky byl zvolen dobře. Věřím, že trpěla PSP, tudíž její uvažování odpovídalo bublině, ve které se potácela od jednoho studeného hladkého vypouklého konce k druhému bez možnosti si odpočinout.
Rodinu si nevybíráme, ostatní můžeme.
Její volba kamarádky i partnera nebyla moc šťastná, David mi pil krev, a jeho rodinka ještě víc, nechápu, jak s ním mohla vydržet a myslet si, že to bude dobré. Sobec a manipulátor, ale je to logické, silná a sebevědomá žena by s ním brzo vyběhla ze dveří.
Kamarádka, sama zraněná duše - tak nějak si samy na sebe zbyly, a naučily se vedle sebe žít.
Úplně děsivé mi připadaly reportáže, vůbec mě to nebavilo číst, důležité věci byly zmíněny pár slovy, a pak na x stránkách psáno kdo, kdy, kde a jak koho zabil. Vím, že to byl záměr, stále více jsme pronikali do hlubin šílící duše, ale pro čtenáře to bylo holé utrpení.
První vztahy zde nebyly popsány vůbec, první vážný přítel, člověk pochopil mezi řádky, že se asi už něco událo, a u Davida jsem byla nucena sledovat i jak mu rostou chloupky v nose...
Kniha se mi nelíbila, a nikdy bych si ji nekoupila, víckrát už ji číst nebudu.
Je těžkopádná. Nevím, jak jinak to popsat.
Ale to neznamená, že autorka není dobrá. To bych neřekla. Dobrá je. Ale ne pro mě.
Půjčím si ještě jinou a budu mít možnost srovnání, zda je to námětem, mnou, nebo stylem psaní.
Autorka píše velmi dobře Kniha se mi líbila, akorát dávám přednost jasnému konci. Ale je to rukopis autorky .
Aniž bych si toho všimla, četla jsem knihy Viktorie Hanišové chronologicky tak, jak vznikaly, tedy nejdřív Anežku, potom Houbařku a teď naposledy Rekonstrukci. Měla jsem tedy možnost sledovat vývoj autorčina psaní.
Oproti Anežce a Houbařce, kde mi vadila neuvěřitelnost děje, ačkoli se jednalo o jinak velmi uvěřitelné motivy, mi děj v rekonstrukci připadal vesměs realistický. Zde naopak stěžejní událost knihy je něco, co většina z náš nezažila, ale téma z ní vyplývající je mnoha lidem až nepříjemně známé.
Téma táhnoucí se jako červená nit knihou není téma tragické události*, ale otázka, kterou řeší snad každý traumatizovaný člověk a to- PROČ SE (MI) TO STALO?
Sice zde opět máme několik karikaturních nebo až příliš jednostranných postav (Davidova rodina, do jisté míry i David a teta Leonie), ale hlavní hrdinka a ostatní mateřské postavy jsou vyobrazeny poměrně lidsky.
Dokonce stupňující se šílenství hlavní hrdinky na mě až do konce působilo přirozeně, až na několik úletů (kopání plastovou lopatičkou ve zmrzlé zemi o Vánocích).
Děj je kotven v reáliích Prahy a velmi dobře zachyceným studiem architektury.
A konec knihy? Tam není žádné rozhřešení, jen potvrzení cykličnosti tragických událostí v rodině a to, že takováto věc svým způsobem nikdy nekončí. Také nepříjemně nastavuje zrcadlo a pokládá otázku; opravdu jsme tak jiní, než naši rodiče, kterým něco vyčítáme?
Za mě příjemné překvapení.
*Myslím, že tady vznikl rozkol v očekávání čtenářů, kteří nebyli spokojeni s koncem knihy. Čekali totiž detektivku a tedy i konečné rozuzlení a pomyslnou odpověď na otázku kdo je vrah, kterou od psycho sociálního dramatu nemohli dostat.
Přesto všechno, co Eliška jako malá zažila, dokázala vystudovat vysokou školu, pomoci své kamarádce v těžkých chvílích, založit rodinu, i když ji její minulost stále dohání. Zajímavá kniha, jen škoda toho otevřeného konce.
Moje druhá kniha od Hanišové a musím říct, že celkem zklamání. Na můj vkus až moc patlání se v ničem. Kdyby to alespoň k něčemu bylo - tím myslím, že by čtenář dostal nějaké rozhřešení. Ale to u Hanišové nečekejte. U Houbařky jsem si sice také stěžovala na otevřený konec, ale přeci jen dával alespoň trochu smysl. Tady jsem ho vůbec nepobrala. Kdybych knížku četla a ne poslouchala, tak nevím nevím, jestli bych dočetla.
Nebyla jsem si jistá, jestli si knížku pořídit. Ta anotace mi úplně nedávala jistotu, že knížku zvládnu bez újmy. Ale nakonec jsem ji přečetla.
Přibližně od poloviny knihy jsme však měla poměrně depkové stavy a posledních pár desítek stran (Eliška a její nová rodina) jsem byla nervózní, jak to všechno dopadne. Rozuzlení celého příběhu jsem chtěla, ale vlastně jsem do od Hanišové ani nečekala. A tak se přesně stalo... odnáším si z toho tedy, že věci se prostě dějí a dá se na ně pohlížet z různých perspektiv. Knížka se do mé paměti určitě zapsala.
Pocity mám z této knihy rozporuplné. Téma samozřejmě velmi vážné a bylo by divné, kdyby takový zážitek neměl na dítě vliv, ale zdálo se mi to až přehnané. Dokázala se postavit na vlastní nohy, pomáhala hodně své kamarádce, studovala náročnou vysokou školu, dokonce se vdala, ale přesto nevzdávala snahu pochopit důvody činu své matky.
Autorka píše skvěle a čtivě. Knihu čtete pořád dál a dál až jste na konci a říkate si cože? Sledujete život Elišky, ke které nebyl osud zrovna vstřícný. Zasáhla ji ztráta ale také spoustu otázek. Když člověk něco neví a hlodá to v něm, dost to formuluje jeho život a to mi právě sledujeme v této knize. Musím se přiznat, že mě kniha nezásahla tolik a to přesto, že mám malé dítě. Narozdíl od Houbařky, která zůstává nadále nejlepší knihou jakou jsem kdy četla. Jo a tahle knížka je opravdu depka na to se připravte.
(SPOILER) Moje první setkání s autorkou a za mě velmi překvapivé. Nedovedu si představit, že bych já nebo někdo z mých blízkých zažil to, co Eliška a vůbec nevím, jestli by takový člověk reálně mohl nějak dál fungovat, tzn. chodit do školy, vystudovat apod. Celkem nechápu, že to s ní David vydržel až do takové míry, že si ji vzal a měl s ní dítě. Otevřený konec mi v podstatě ani nevadil, tak nějak jsem předpokládala, že se nedozvíme motiv matky Elišky.
(SPOILER)
Další čtivá knížka od skvělé autorky a opět velice depresivní téma. Po celou dobu čtení, jsem přemýšlela, jestli člověk dokáže být po psychické stránce v pořádku, jestli dokáže žít plnohodnotný život bez následků a nočních můr, kdyby prožil to, co Eliška v dětství a čeho byla svědkem. Z prvu tohoto příběhu jsem tomu i věřila, ale nebyla to pravda. Posedlost, hlavní hrdinky znát pravdu, úplně změnila a ovládla. Musím říct, že jsem si za celou dobu nějak nemohla najít cestu k Elišce, občas jsem nechápala její reakce a chování, hlavně k jejímu dítěti.
Konec knihy nechala paní spisovatelka hodně otevřený, takže si každý může vyfantazírovat svůj vlastní závěr.
Nechtěla bych zažít, to co Eliška. Ani se nedivím, že jí z toho svým způsobem hráblo. Vztah s takovým člověkem musí být zákonitě problematický. Od Davida to byl opravdu risk, jít do toho s city naplno.. Život není peříčko, probrat se tím haraburdím, co máme občas všichni v hlavě, je docela fuška. O to žádná..
Víc než v jiných dílech se nabízí otázka, co tím chtěl básník říci... Hanišové Houbařku jsem snad, myslím si, pobrala, pochopila a náležitě ocenila. Ale tady jsem čekala a čekala, a přitom jsem se nestačila divit, jaké kotrmelce psychické, názorové, postojové hlavní hrdinka předvádí. Nemusí mi být sympatická. Na to jsem příliš Hanišové postavám vzdálená. Ale měla bych pro ně mít pochopení, empatii, získat přístup do temných hlubin lidských duší, v jejím případě. Zejména pokud jde o Elišku, jejíž příběh je k uzoufání smutný, protože život jí udílí jednu lekci za druhou. Tedy téměř. Jsou hodnoty, které jí jsou dány, které však ona ve svém utápění se svou osobní tragédií nedokáže ocenit ani využít. To se ale stává. Hanišová na zátěži rodinné tragédie a vztahů staví. Ano, syn násilníka často sklouzne do násilí. Syn terorizující matky snadno sklouzne k ubližování ženám, potažmo jejich vraždám aj.
Archetypální vzorce jsou popsány v psychologických příručkách. Ale tady si nejsem jistá celkovým konstruktem příběhu a přenositelností příčinných jevů z generaci na generaci. Minimálně Hanišová mě o tom nepřesvědčila. Příběh je poutavý, podmanivý, zajímavý, těžký a člověk se od něj vlastně nemůže odpoutat. Přitom ale stále kroutí hlavou a nechápe, proč se život Elišky vyvíjí tak, jak se vyvíjí. Nejde o fantasy, spíše tragický sociální Hanišové experiment, který dle mého nevyšel. Zdá se, že Eliška nakonec pochopila, proč se její dětství, a nakonec i život, ocitly v temné uličce. Ale mě toto pochopení nepřineslo porozumění Hanišové záměru. Krásně Eliščiným manželem vykreslená osudovost (a efekt motýlích křídel) v případě Elišky samotné podle mého selhala, protože byla postavená na falešné premise. Hanišová umí psát a umí psát dobře. Jenže tentokrát při plavbě do hlubokých vod uvízla na mělčině.
Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem. Neuvěřitelně čtivé, jen ten dosti neuzavřený konec mi to trošku zkazil... Do Elišky jsem se vžila, takže jsem z jejích pocitů měla celou dobu dost depku. Racionálně jsem si říkala, proč proboha nejde na psychoterapii, aby se té zátěže zbavila, ale úplně jsem si dovedla představit, že bych se na jejím místě do toho všeho taky zamotala a skončila blbě...
Jedním slovem: DEPKA- celá kniha.
Hlavní hrdinka Eliška se zdá zpočátku co dosáhla dospělosti v pořádku. Studuje a stará se o kamarádku. Ale pak se z ní stává totální blázen, umanutá minulostí. Takový člověk by se neměl stát matkou.
Hrozně čtivá kniha, u které jsem měla chvílemi pocit, že čtu plnohodnotnou detektivku, a že se na konci díky nějakému překvapivému zjištění dozvím, jak to všechno tenkrát bylo. Čekala jsem nějaký skvělý a nečekaný zvrat, po kterém se hlavní hrdinka dozví pravdu a přijde věcem konečně na kloub. Kniha měla spád, místy byla fakt hodně napínavá a četla se skoro sama, ale z konce jsem teda docela dost zklamaná. Ne že by mi otevřené konce tolik vadily, ale zrovna u téhle knížky jsem vážně chtěla vědět, jak to sakra bylo...
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Kniha Rekonstrukce je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 2 210x |
| Čtenářské výzvě | 462x |
| Doporučených | 51x |
| Knihotéce | 377x |
| Chystám se číst | 568x |
| Chci si koupit | 110x |
| dalších seznamech | 13x |
Před čtením této knihy jsem měla asi vysoká očekávání, protože jedno dobu Viktorii Hanišovou všude všichni propagovali. Příběh byl zajímavý a originální, ale způsob vypravování a psaní mi moc nesedl a místy jsem se se čtením prala. Určitě dám ale ještě autorce šanci.