Rakovina

Rakovina https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30575/bmid_rakovina-30575.jpg 4 178 23

Román vypráví o osudu mukla a věčného vyhnance Olega Kostoglotova, který se v polovině padesátých let přichází léčit na taškentskou onkologickou kliniku. Je to v době, kdy Stalin je již dva roky mrtev, Berija popraven a kdy se začínají objevovat první nesmělé náznaky změn. Na onkologické klinice se setkávají členové strany i vyhnanci, národy, které sem Stalin vysídlil, i původní obyvatelé, lékaři i pacienti. Jejich společným nepřítelem je rakovina: nemoc, smrt, konec života... V blízkosti smrti padají všechny dosavadní jistoty, všechny plány, všechna privilegia. A v tomto světě rozehrává Solženicyn příběhy svých hrdinů, jejich lásek a nadějí. Nádory, sarkomy a metanoblastomy jsou nejen krutou skutečností, s níž se potýkají hrdinové románu i lékaři, ale i metaforou pro rakovinu lži, přetvářky, násilí a útlaku, která metastázuje do všech vrstev ruské společnosti.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Tatran (Bratislava)
Originální název:

Rakovyj korpus , 1967


více info...

Komentáře (23)


JohnMiller
JohnMiller
15.06.2023 4 z 5

Moje prvé vážnejšie stretnutie s ruskou literatúrou a ruským autorom ktorého som si zamiloval. Solženicyn, ako je to jeho zvykom, nám predstavuje príbeh ktorý je inšpirovaný jeho skúsenostami a zážitkami. Prevažná časť deja sa odohráva v nemocnici, na oddelení onkológie. Na lôžkovej časti sa nám tu predstavujú rôzne postavy-pacienti, ktoré pochádzajú z rôznych sociálnych tried. Od protištátnych živlov až po udavčských zväzákov. V celej knihe je cítiť ten socialistický nepomenovateľný strach, tú nedôveru v občanoch a v systéme o ktorom sa nehovorí, "všetci sme si rovní, iba niektorí sú si rovnejší" a v podstate jediným spoločným menovateľom týchto ľudí je choroba. Veľmi príjemne ma prekvapila tá autentickosť a surový realizmus ktorý mi nedlho na to otvoril cestu k iným významným Ruským autorom.

Pablo70
Pablo70
27.01.2023 4 z 5

Ve škole jsme zpívali Píseň o rodné zemi:

Široká strana maja radnája
Mnogo v něj lesov, polěj i riek.
Já drugój strany něznáju,
Gde tak volno dýšit čelavjěk…

Myslím, že Solženicyn nám názorně ukazuje, jak „široká“ ta rodná zem je.
Život v zemi, kde jsi vyhnanec, život na propustky, jen před rakovinou jste si rovni… To ti, kteří nezažili sovětskou nadvládu nemohou pochopit. Vztahy lidí ovládá schizofrenie, „když se desítky let nesmí říkat, jak to doopravdy je, lidem se to v hlavě všechno nenapravitelně zašmodrchá a nakonec je snazší dorozumět se s Marťanem než s vlastním spoluobčanem.“
Jak „volně“ asi dýchá člověk, který je ve vyhnanství?
Taková země řídila naše osudy po roce 1948.
Nu, vot…
Chcete to zažít znova? Krásně to vyjádřil ve svém aforismu náš někdejší bubeník:

Máme rádi bratry Rusy,
každej z nás je mít rád musí.


(Však si to taky odseděl.)
Oni spoustu věcí taky „museli“.
Važte si toho, že dnes už nemusíme a čtěte tuto zakázanou knihu pozorně!


Miko-man
Miko-man
06.04.2021 3 z 5

Víceméně zklamání. Protože jsem knihu dopředu neznal, trochu naivně jsem si myslel, že rakovina=komunismus, ale zde je rakovina opravdu jen rakovina. Po celou dobu jsem měl problémy s věrohodností textu, přece jen Solženicyn nebyl lékař, ale s tím, jak se autor od technikálií postupně odkláněl, jsem se na jeho vlnu naladil. Kniha vznikala přes 4 roky a zdá se mi, že to jde poznat, jakoby se za tu dobu jaksi zdokonaloval ve psaní. Úvodní kapitoly jsou totiž věsměs zmatené, postavy nesympatické, jejich osudy nezajímavé, jakoby snad teprve hledal tu, která bude hlavní. Knihu jsem chtěl několikrát odložit, ale dobře, že jsem vytrval. Lepší časy předznamená kapitola 14, která je vynikajícím vhledem do hlavy komunistického kádrováka. Nicméně ani tady si ještě člověk není jistý, kdo je hlavní postava a co je smyslem knihy. Až kolem poloviny přebírá otěže příběhu do rukou Oleg a čtenář mu dokonce začne fandit a začně ho zajímat jeho osud. Poslední dvě kapitoly, kdy Oleg odchází z kliniky, jsou pak přímo skvělé a nelze se od nich odtrhnout. Už před mnoha lety jsem četl Děnisoviče a První kruh a můžu tak zhodnotit, že Solženicyn je "tam, kde se věčně tančí a zpívá" zkrátka silnější, než v Taškentské nemocnici. Přesto můžu k četbě s výhradami doporučit. Hodnotil bych 60%.

tomasblazek
tomasblazek
21.01.2021 5 z 5

Knihu s názvem Rakovina asi člověk začne číst tehdy, když je v solidním duševním rozpoložení. Solženicynův román toho názvu není ale čtením bezvýchodným. Ocitáme se na taškentské onkologické klinice, kam se přichází hlavní hrdina Oleg Kostoglotov léčit s rakovinou. Prožíváme šeré dny a noci v sanatoriu, hovory pacientů, jejich umírání, vzdálené ozvuky konce poststalinské éry, která přináší muklům a vyhnanců svit naděje, druzí ji ani nezaznamenají a třetí uvrhá do chaosu; svět příslušníků stalinské administrativy se (zdánlivě) začal rozpadat... Kniha osvěcuje ruské paradoxy: vyhnanci nechtějí opustit vyhnanství, protože tam mají životní jistotu - odtud je už nikdo nemůže vyhnat ani je soudit, popravit... alespoň v to věří. Lékař si uchoval soukromou praxi, protože vyléčil aparátčíka. Propuštění pacienti se radují, ale netuší, že byli propuštěni jako nevyléčitelní, aby uvolnili místo nadějnějším případům... Paradoxy kontaktů příslušníka lidu klotových rukávů se zbídačelými vojáky z fronty, kdy oba mají pocit, že vlastně bojovali ze stejnou věc, ale vůbec si nerozumí a nechtějí rozumět. - Románem prosvítají záblesky tolstojovské mystiky, možná právě proto v ní není ta bezútěšnost. - Rakovina je v románu metaforou pro sovětskou chorobu: jako rentgen vše pronikající strach, úplatkářství, genocidu vlastního obyvatelstva, protekcionářství, elitu stranických bohů, pro Středoevropana stěží pochopitelnou hrůzu z negramotné drtivé moci, kterou řídí jako bezduchou lavinu i po Stalinově moci anonymní aparát. - Čte se to velmi dobře: útvar je sevřený, ukázněný a úsporný, dostatečně nedořečený a coby divadlo ruského světa též nedohraný, takže se k jeho poselství a významům dá opakovaně vracet. - Podnětné je myslím i pro zdravotníky a lékaře jako příspěvek k dějinám onkologické medicíny. - K ději inspiroval Alexandra Solženicyna jeho pobyt na onkologické klinice v Taškentu v roce 1955. Román byl dokončen v roce 1966, jedna jeho část vyšla - jako vůbec první publikace díla - na Slovensku v roce 1967. - Čtěte.

Marekh
Marekh
27.08.2020 5 z 5

Jedná se o první knihu, kterou jsem četl od Solženicyna. Hlavní postavou je OLEG KOSTOGLOTOV, který v polovině 50. let přichází na onkologickou kliniku. Zde se seznamuje s různými lidmi - se členy strany i vyhnanci. Na klinice se také zamiluje.. Autor nedotáhl vyprávění jedné osoby do úplného závěru, takže nakonec jsem se nedozvěděl jednu důležitou informaci, která mne zajímala. Možná to ponechal na čtenářově fantazii. Knihu hodnotím na 100 %.

Rakovina - už samotné slovo ve mě nahání hrůzu a chvěju se jen při jeho vyslovení. Mám pocit, že v poslední době je hodně lidí postiženo rakovinou různého druhu. Pacienti musí většinou podstoupit ozařování, což musí být pro ně hodně vyčerpávající. Někteří lidé postiženi touto zákeřnou chorobou se uzdraví, jiní bohužel podlehnou. Záleží také na tom, jestli je včas zahájena léčba. Důležitý je také psychický stav pacienta. Pokud má podporu rodiny, kamarádů a přátel, tak je na tom rozhodně lépe než člověk, který tuto podporu nemá. Vzpomínám si v této souvislosti na babičku, která zemřela na rakovinu. Mám v paměti, že si koupila bylinky a jimi se snažila utěšit svou bolest. Řekl bych, že bylinky ji trochu pomáhaly od bolesti, ale rakovina už byla v pokročilém stadiu, takže vyhlídky na uzdravení byly minimální, ale stále jsme doufali. Jak se říká, naděje umírá poslední, ale bohužel, babička této zákeřné nemoci podlehla.

DeepSea21
DeepSea21
17.04.2020 5 z 5

Těžké téma které bylo mistrně zpracované.
Možno číst i jako alegorii na tehdejší politickou situaci.

Abroš
Abroš
18.02.2020 5 z 5

Skvělý autobiografický román z prostředí onkologie.Dobře se čte,jen je to smutné téma.

jozik_v_tumane
jozik_v_tumane
07.01.2020 5 z 5

Objev. Značnou část románu jsem četl takříkajíc s otevřenými ústy, s velkým nadšením, občas jsem si i vypisoval pasáže. Některé celé kapitoly v prvním dílu byly "fakt jízda" (14 Soudnictví, 16 Absurdity). První díl mi přišel celkově lepší než druhý. Hlavně ke konci to nějak ztrácelo grády. Předposlední kapitola 35 – návštěva zoo – nezajímavé. Závěr (dopisy) jsem nějak nepochopil. Škoda toho nijakého konce, jinak skvělý román, jeden z nejlepších, co jsem četl. P. S. Jak už tu někdo podotkl, je dobré to číst po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Čtenáři to dobře dokreslí Kostoglotovovu minulost, protože je to v podstatě jedna postava. P. P. S. Krásné vydání (1992) a skvělý překlad – díky!

čef
čef
29.04.2018 5 z 5

Životy a umírání různorodých pacientů na onkologii kdesi v Rusi, v zemi plné divizí žen bez mužů, lágrů a vězňů, zvůle a nenávisti, v době krátce po smrti Stalina. Stejně jako dnes zajímají hrdiny románu kromě plného břicha, touhy po zdraví a sexu, také proč, nač a pro co jsou lidé na světě - peníze, láska, práce, Bůh, budování komunismu resp. mravného socialismu, svobodné vůle - nebo co jiného, více univerzálního? Samozřejmě ani Solženicyn jako mraky jiných zde nemohl najít definitivní odpověď, avšak nechává nám snad naději, že někde existuje něco, co dá i našim životům nějaký vyšší smysl, který by se nám možná i líbil. Existencionální román, na který stejně jako na Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče určitě nezapomenu.

Dresia
Dresia
05.02.2018 5 z 5

Jeden z nejlepších románů vůbec.

druzickaster
druzickaster
16.08.2017 5 z 5

Nevím odkud začít. Název sám napovídá, že to nebude zrovna humorné čtení. Kniha je smutná popisující lidksé neštěstí v nemoci až na dřeň. Popisuje osudy lidí, kteří by v civilním životě neměli nejmenší šanci se potkat a poklábosit spolu. Jeden mukl druhý strážný z Gulagu, třetí stranický hodnostář a v tomto mikrosvětě utrpení si byli všichni rovni, ne ani tak před bohem, před ním by si měli být rovni i mimo nemocnici nebo ne???, jako před tou zlou a nekompromisní nemocí, která se neptala kdo je kdo a čím byl.
Když jsem knihu četl, vracel jsem se do svých 15 let kdy jsem byl v nemocnici ač s naprosto banálním zákrokem a velmi živě se mi vybavily některé momenty tak jak je prožíval hlavní hrdina Kostoglotov. I když byl to hlavní hrdina? Nebyli hlavními hrdiny všichni ti nemocní a jejich lékaři a sestry a sanitářky?
Kniha se nečte úplně jednoduše, je psána svižně, ale někdy je toho na jednoho prostě moc, ale i tak jsem moc rád, že jsem ji četl.

daniil7566
daniil7566
27.01.2017 5 z 5

Ta atmosféra...brrrr

genie
genie
06.07.2016 5 z 5

Jestli pro mě bylo v rámci čtenářské výzvy něco skutečnou výzvou, pak to bylo tohle dílo. Atmosféra kliniky, politické prostředí a osudy hrdinů - velmi působivé.

moneta
moneta
05.01.2016 5 z 5

zážitok na celý život... a zo záveru mám zimomriavky vždy, keď si naň spomeniem...

Bezantina
Bezantina
30.11.2015 4 z 5

Pro mě zajímavé čtení, hlavně z důvodu, že jsem profesionální zdravotník.. I přes pro mne nudné omáčky ideologických plků a těžce komunistické prostředí, bych knihu zařadila do povinné četby pro všechny zdravotníky..

RimmerCZ
RimmerCZ
01.09.2015 4 z 5

Ze začátku to na mě dost silně působilo a lehce jsem zvažoval, zda knihu neodložit. Doopravdy jsem to ale udělat nechtěl, tak jsem četl dál. Pozdě jsem si buď zvykl a naladil se na poněkud pesimističnější a nezvyklou vlnu, nebo Solženicyn přeci jen tématu nemoci věnoval menší prostor, resp. naředil toto téma dalšími linkami, které byli velmi zajímavé.
Jsem velice rád, že jsem již přečetl Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Denisoviče a to přesně v tomhle pořadí, protože při četbě jsem rozpoznával odkazy a styčné body všech děl. Rakovina vše završuje tím, že účtuje se všemi lidmi a tématy - otázka života a smrtelné nemoci vše překonává. Také je zde prostor pro to, tváří v tvář smrti řešit jiné otázky než politiku a morálku a Solženicyn ukazuje, že vždy nebyl a není jen zapáleným kritikem sovětské společnosti, prožíval a umí psát i "lidských" záležitostech

Thanyss
Thanyss
13.03.2015 5 z 5

Pan Zola promine, ale kromě něj mám slabost ještě pro ruské autory. Totalita a onkologická klinika. To už je slušný šálek deprese, který je navíc říznutý osobními autorovými zkušenostmi a dostává tak punc ledové reality.
Místo, kde se může setkat vyhnanec, politický pohlavár i ideologický zaslepenec a kde si jsou náhle všichni na určité úrovni rovni. Každého z nich totiž rozežírá rakovina a svým způsobem jsou pokusnými králíky při nových způsobech léčby, o jejíchž účincích je zatím pramálo známo z dlouhodobého hlediska a tak jsou pacienti vesele bombardování ozařováním a pumpování hormonálními injekcemi.
Místo, kde propuštění domů může mít dva důvody - buď jste dostatečně vyléčeni, že už nepotřebujete akutní lékařskou péči anebo vás pouští umřít mimo nemocnici, jelikož jste beznadějný případ a jen zabíráte lůžko dalším.
Surové, komunistické, depresivní, šedé, neuvěřitelně čtivé a těžko zapomenutelné.

Koňadra
Koňadra
23.11.2014 5 z 5

Solženicyn na váš chrbát naloží peknú dávku šedi. Ako mlynár vrece s múkou. Kolená sa vám nevyhnutne podlomia. O tom je táto kniha, po prečítaní sa ťažko vyháňa z hlavy. Šeď ale nie je priemer. Šeď je farba systému, budov i duší liečiacich sa. Budete mať pocit, že slnečné počasie vymrelo. Veľmi, veľmi dobrá kniha.

Aaron Lewis
Aaron Lewis
14.08.2014 5 z 5

To bylo kruté. Takový přesně to, jak začíná medicína, všichni jsou do toho strašně hrr, jenže ony se ještě neznají následky, ha, v tomhle případě ozařování. Hnusné, šedivé, komunistické… takže tedy dobré:).

iVca.v
iVca.v
07.12.2013 5 z 5

Drsné osudy většiny postav a rakovina všude kolem.. Tato kniha mě hodně pohltila a ještě dlouho po přečtení jsem o ní stále přemýšlela.