Rakovina

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román vypráví o osudu mukla a věčného vyhnance Olega Kostoglotova, který se v polovině padesátých let přichází léčit na taškentskou onkologickou kliniku. Je to v době, kdy Stalin je již dva roky mrtev, Berija popraven a kdy se začínají objevovat první nesmělé náznaky změn. Na onkologické klinice se setkávají členové strany i vyhnanci, národy, které sem Stalin vysídlil, i původní obyvatelé, lékaři i pacienti. Jejich společným nepřítelem je rakovina: nemoc, smrt, konec života... V blízkosti smrti padají všechny dosavadní jistoty, všechny plány, všechna privilegia. A v tomto světě rozehrává Solženicyn příběhy svých hrdinů, jejich lásek a nadějí. Nádory, sarkomy a metanoblastomy jsou nejen krutou skutečností, s níž se potýkají hrdinové románu i lékaři, ale i metaforou pro rakovinu lži, přetvářky, násilí a útlaku, která metastázuje do všech vrstev ruské společnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30575/big_rakovina-30575.jpg 4.5165
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Tatran (Bratislava)
Originální název:

Rakovyj korpus, 1967


více info...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Rakovina

Miko-man
06.04.2021

Víceméně zklamání. Protože jsem knihu dopředu neznal, trochu naivně jsem si myslel, že rakovina=komunismus, ale zde je rakovina opravdu jen rakovina. Po celou dobu jsem měl problémy s věrohodností textu, přece jen Solženicyn nebyl lékař, ale s tím, jak se autor od technikálií postupně odkláněl, jsem se na jeho vlnu naladil. Kniha vznikala přes 4 roky a zdá se mi, že to jde poznat, jakoby se za tu dobu jaksi zdokonaloval ve psaní. Úvodní kapitoly jsou totiž věsměs zmatené, postavy nesympatické, jejich osudy nezajímavé, jakoby snad teprve hledal tu, která bude hlavní. Knihu jsem chtěl několikrát odložit, ale dobře, že jsem vytrval. Lepší časy předznamená kapitola 14, která je vynikajícím vhledem do hlavy komunistického kádrováka. Nicméně ani tady si ještě člověk není jistý, kdo je hlavní postava a co je smyslem knihy. Až kolem poloviny přebírá otěže příběhu do rukou Oleg a čtenář mu dokonce začne fandit a začně ho zajímat jeho osud. Poslední dvě kapitoly, kdy Oleg odchází z kliniky, jsou pak přímo skvělé a nelze se od nich odtrhnout. Už před mnoha lety jsem četl Děnisoviče a První kruh a můžu tak zhodnotit, že Solženicyn je "tam, kde se věčně tančí a zpívá" zkrátka silnější, než v Taškentské nemocnici. Přesto můžu k četbě s výhradami doporučit. Hodnotil bych 60%.

tomasblazek
21.01.2021

Knihu s názvem Rakovina asi člověk začne číst tehdy, když je v solidním duševním rozpoložení. Solženicynův román toho názvu není ale čtením bezvýchodným. Ocitáme se na taškentské onkologické klinice, kam se přichází hlavní hrdina Oleg Kostoglotov léčit s rakovinou. Prožíváme šeré dny a noci v sanatoriu, hovory pacientů, jejich umírání, vzdálené ozvuky konce poststalinské éry, která přináší muklům a vyhnanců svit naděje, druzí ji ani nezaznamenají a třetí uvrhá do chaosu; svět příslušníků stalinské administrativy se (zdánlivě) začal rozpadat... Kniha osvěcuje ruské paradoxy: vyhnanci nechtějí opustit vyhnanství, protože tam mají životní jistotu - odtud je už nikdo nemůže vyhnat ani je soudit, popravit... alespoň v to věří. Lékař si uchoval soukromou praxi, protože vyléčil aparátčíka. Propuštění pacienti se radují, ale netuší, že byli propuštěni jako nevyléčitelní, aby uvolnili místo nadějnějším případům... Paradoxy kontaktů příslušníka lidu klotových rukávů se zbídačelými vojáky z fronty, kdy oba mají pocit, že vlastně bojovali ze stejnou věc, ale vůbec si nerozumí a nechtějí rozumět. - Románem prosvítají záblesky tolstojovské mystiky, možná právě proto v ní není ta bezútěšnost. - Rakovina je v románu metaforou pro sovětskou chorobu: jako rentgen vše pronikající strach, úplatkářství, genocidu vlastního obyvatelstva, protekcionářství, elitu stranických bohů, pro Středoevropana stěží pochopitelnou hrůzu z negramotné drtivé moci, kterou řídí jako bezduchou lavinu i po Stalinově moci anonymní aparát. - Čte se to velmi dobře: útvar je sevřený, ukázněný a úsporný, dostatečně nedořečený a coby divadlo ruského světa též nedohraný, takže se k jeho poselství a významům dá opakovaně vracet. - Podnětné je myslím i pro zdravotníky a lékaře jako příspěvek k dějinám onkologické medicíny. - K ději inspiroval Alexandra Solženicyna jeho pobyt na onkologické klinice v Taškentu v roce 1955. Román byl dokončen v roce 1966, jedna jeho část vyšla - jako vůbec první publikace díla - na Slovensku v roce 1967. - Čtěte.


Marekh
27.08.2020

Jedná se o první knihu, kterou jsem četl od Solženicyna. Hlavní postavou je OLEG KOSTOGLOTOV, který v polovině 50. let přichází na onkologickou kliniku. Zde se seznamuje s různými lidmi - se členy strany i vyhnanci. Na klinice se také zamiluje.. Autor nedotáhl vyprávění jedné osoby do úplného závěru, takže nakonec jsem se nedozvěděl jednu důležitou informaci, která mne zajímala. Možná to ponechal na čtenářově fantazii. Knihu hodnotím na 100 %.

Rakovina - už samotné slovo ve mě nahání hrůzu a chvěju se jen při jeho vyslovení. Mám pocit, že v poslední době je hodně lidí postiženo rakovinou různého druhu. Pacienti musí většinou podstoupit ozařování, což musí být pro ně hodně vyčerpávající. Někteří lidé postiženi touto zákeřnou chorobou se uzdraví, jiní bohužel podlehnou. Záleží také na tom, jestli je včas zahájena léčba. Důležitý je také psychický stav pacienta. Pokud má podporu rodiny, kamarádů a přátel, tak je na tom rozhodně lépe než člověk, který tuto podporu nemá. Vzpomínám si v této souvislosti na babičku, která zemřela na rakovinu. Mám v paměti, že si koupila bylinky a jimi se snažila utěšit svou bolest. Řekl bych, že bylinky ji trochu pomáhaly od bolesti, ale rakovina už byla v pokročilém stadiu, takže vyhlídky na uzdravení byly minimální, ale stále jsme doufali. Jak se říká, naděje umírá poslední, ale bohužel, babička této zákeřné nemoci podlehla.

DeepSea21
17.04.2020

Těžké téma které bylo mistrně zpracované.
Možno číst i jako alegorii na tehdejší politickou situaci.

Abroš
18.02.2020

Skvělý autobiografický román z prostředí onkologie.Dobře se čte,jen je to smutné téma.

jozik_v_tumane
07.01.2020

Objev. Značnou část románu jsem četl takříkajíc s otevřenými ústy, s velkým nadšením, občas jsem si i vypisoval pasáže. Některé celé kapitoly v prvním dílu byly "fakt jízda" (14 Soudnictví, 16 Absurdity). První díl mi přišel celkově lepší než druhý. Hlavně ke konci to nějak ztrácelo grády. Předposlední kapitola 35 – návštěva zoo – nezajímavé. Závěr (dopisy) jsem nějak nepochopil. Škoda toho nijakého konce, jinak skvělý román, jeden z nejlepších, co jsem četl. P. S. Jak už tu někdo podotkl, je dobré to číst po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Čtenáři to dobře dokreslí Kostoglotovovu minulost, protože je to v podstatě jedna postava. P. P. S. Krásné vydání (1992) a skvělý překlad – díky!

Dresia
05.02.2018

Jeden z nejlepších románů vůbec.

čef
29.04.2018

Životy a umírání různorodých pacientů na onkologii kdesi v Rusi, v zemi plné divizí žen bez mužů, lágrů a vězňů, zvůle a nenávisti, v době krátce po smrti Stalina. Stejně jako dnes zajímají hrdiny románu kromě plného břicha, touhy po zdraví a sexu, také proč, nač a pro co jsou lidé na světě - peníze, láska, práce, Bůh, budování komunismu resp. mravného socialismu, svobodné vůle - nebo co jiného, více univerzálního? Samozřejmě ani Solženicyn jako mraky jiných zde nemohl najít definitivní odpověď, avšak nechává nám snad naději, že někde existuje něco, co dá i našim životům nějaký vyšší smysl, který by se nám možná i líbil. Existencionální román, na který stejně jako na Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče určitě nezapomenu.

1