Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy
kniha od: Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64297/bmid_povidky-z-jedne-kapsy-povidky-z-dru-DIQ-64297.jpg
4.3
1336
Sborník detektivních povídek "Povídky z jedné a z druhé kapsy patří mezi to nejlepší, co kdy bylo v tomto žánru napsáno. Odhalení zápletky je vždy podloženo dokonalou charakteristikou postav, jejich morálkou. Většina těchto povídek patří do zlatého fondu české literatury a jejich náměty jsou natolik originální, že byly mnohokrát znovu a znovu použity a přesto dokáží vždy překvapit a nadchnout.... celý text
Komentáře (156)
Komentáře 156 Recenze 6
Opět sqělý Čapek. Literární lahůdky. Jedna povídka lepší než druhá. Hrozně mě to bavilo!!!
Přečteno podruhé, a opravdu musím říci - ne naposledy. Já tyhle povídky miluji. Miluji jak Čapek dokázal popsat obyčejné i strašné věci tak dokonalým jazykem. Ty povídky nemají opravdu chybu. A mé nejoblíbenější jsou: Muž, který nemohl spát, a Sbírka známek. To jsou dvě nádherně filozoficky hluboké povídky k zamyšlení.
Chtěl bych mít také obě kapsy plné klenotů jako pan Čapek! Mám na mysli klenoty literární samozřejmě! Povídky jsou tématicky rozmanité - od klasických soudniček, přes ukázky analytického vyšetřování, až po akční a nechutné mordy. Jsou zde veselé kousky, i smutné až tragické, a všechny oplývají lidskostí, laskavostí a jazykovým mistrovstvím.
Já si myslím, že Kapsy by se neměli slučovat; ve své době bylo možná i Čapkovou chybou navazovat jednou Kapsou na tu druhou. Ony jsou totiž dost výrazně jiné.
Povídky z první kapsy - *****
Tohle je božská práce. Detektivní povídky s jasnými pointami, které zvláště ke konci knihy nabírají i filosofický rozměr. Čapek v nich v podstatě experimentuje s detektivním žánrem a velmi často v něm objeví něco neotřelého. Skutečné bonbonky, které je radost rozbalovat a není snadné říci si: Dost, tenhle už je dnes poslední!
Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale jednotlivé povídky na sebe i velmi volně navazují. Zdá se, že ne cíleně, spíše jak autor psal, vyvstávaly mu neustále nové aspekty oněch problémů. U povídek Poslední soud a Zločin v chalupě je to zřejmě nejpatrnější.
Mé nejoblíbenější povídky: Případ Selvinův, Zločin v chalupě a Zmizení herce Bendy
Povídky z druhé kapsy - ***
Tahle kapsa prostě nepatří stejnému člověku... Detektivní tématika je upozaděna a do popředí se dostávají spíš cíleně vtipné povídky. Ačkoli, ani to není úplně pravda. U obou Kapes jsem si všiml jednoho fenoménu.
V případě první kapsy se stávají povídky stále více k zamyšlení a v případě druhé... no, stále více znepokojujícími. Od vyloženě vtipných hříček bez dalšího rozměru (Čintamani), přes 'divné' (Ztracená noha) až k vyloženě znepokojujícím (Muž, který nemohl spát; Poslední věci člověka). Jakoby pánové, kteří slouží jako rámec povídek, shazovali postupně ostych a v únavě se nebáli zabrušovat stále hlouběji do svého nitra.
Mé nejoblíbenější povídky: Čintamani a ptáci (zřejmě pouze proto, že to bylo mé první setkání s Čapkem; asi v 6. třídě ZŠ), Případ s dítětem a Obyčejná vražda
Karel Čapek a jeho dokonalý a stále současný jazyk. Povídky překvapivě v (tehdy neuznávaném a za pokleslý považovaném) detektivním žánru. Zajímavé příběhy a pohnutky pachatelů a ještě zajímavější pohled na vinu a trest. Prostě skvělý Karel Čapek.
"Neptejte se mě... Každá otázka dává pokyn"
Karel Čapek je opravdu skvost. Ve škole se o něm učíme oprávněně. Skvělý spisovatel, který umí napsat všechny literární formy - tyto povídky jsou vtipné, mají pointu a jsou originální a zajímavé i po tolika letech.
Naprostá klasika, ke které se dá vždy opakovaně vracet. Kratičké lehce tajemné povídky s kriminální zápletkou jsou napsané krásnou češtinou a nebudou čtenáře rozhodně nudit.
Tahle kniha se mi velice líbí, myslím si, že se dá číst znovu a znovu. Je napsána opravdu skvěle.
Líbí se mi, že téměř v každé povídce je motiv nějakého tajemství či záhady, která zůstane nerozluštěna. Člověka odjakživa fascinují záhady a tajemství jen do té chvíle, dokud jsou záhadné, proto na mě povídky působí ještě dlouho po dočtení a proto se k nim stále vracím. Mohu o nich uvažovat, domýšlet si řešení.
Dále mám knížky rád pro jejich lidskost, prvorepublikovou atmosféru i vtip.
Pořídil jsem si knihu v audio verzi v podání Vlastimila Brodského, Oty Sklenčky a Miroslava Moravce. Jinými slovy vysokou literární úroveň díla umocňuje kvalita přednesu (pro mne pak především V. Brodský). Pravda, audio kniha obsahuje pouze vybrané povídky, přesto si dovolím knihu hodnotit a asi mne přiměje poohlédnout se po úplném knižním vydání. Detektivní zápletky jsou zábavné, trochu i tajemné.
Jaj, tohle snad bylo delší než bych chtěl. Čapek je skvělý spisovatel, to mi nikdo nesebere. A povídky mu šly skvěle, málokdo na tak malém prostoru zvládne taková kouzla jako Čapek. Ale platí, že kvalita byla proměnlivá.
Povídky z první kapsy se mi obecně líbily více. Všechny jsem je okomentoval zvlášť, kdyby vás to zajímalo. Dobře, ta první věta, to asi není úplně pravda. Teď jsem se koukal na bodové hodnocení a rozdíl průměru je 0,2, takže zase o tolik více se mi patrně nelíbily. Každopádně jsou vzaty dohromady poněkud více „filosofující“, což já rád a některé z nich jsou přímo legendární (Šlépěje), jiné legendární pro právníky (Poslední soud), pročež jsem si je asi více užil. Nadto to pro mne byl poměrně čerstvý, nový zážitek.
Povídky z druhé kapsy se mi zdály dohromady poněkud povrchnější, méně filosofující, banálnější. Na straně jejich celková struktura je mnohem důmyslnější. Tím míním jak mezi sebou povídky krásně „přetékají“ a v jisté návaznosti si předávají děj, dokonce vyprávěný téže postavami. Ke konci dokonce dochází k odkazování mezi povídkami, což je po mém soudu už vysloveně důmyslná struktura a nutí mne to Čapka jako vždy chválit a vychvalovat.
Jak jsem již řekl, dohromady vzato samozřejmě platí, že kvalita je proměnlivá, některé jsou horší (Oplatkův konec, O lyrickém zloději), jiné lepší (Případ Selvinův, Případ s dítětem) a ke konci už jsem byl poměrně otráven faktem, že musím ve čtení pokračovat – těch povídek je prostě moc. A to jsem to četl snad dva měsíce! Ale to je, uznejte, můj problém. Jedná se o mimořádně kvalitní texty, které dokáží brnkat na nejrůznější strunky a zaujmou, myslím, každého právě svou růzností. Skvělá věc. Skvělý Čapek!
PS. Mimochodem, vždy jsem byl přesvědčen, že se jedná o dětské povídky Nevím proč jsem si to myslel, ale sakra ne!
Nedávno jsme vedli diskuzi (formou SZ) s jednou milou oblíbenou uživatelkou, neuvádím její jméno, jestli bude chtít, přihlásí se sama, zda je nejlepší povídkou v této sbírce povídka Čintamani a ptáci nebo povídka Světový rekord. Zastával jsem názor, že Světový rekord je nejlepší. Ona to úplně neodmítla, navíc mi pravdivost povídky sama potvrdila, majíc ji doma ověřenu empiricky. Cituji: "Štětec, který pouštěl chlupy, byl ve vzteku mrštěn tak, že přeletěl obří stodolu. A už nikdy, i když se to mnohokrát zkoušelo, nikdo z rodiny ani štětec, ani nic podobného, přes stodolu nepřehodil."
Tak si říkám, až mě doma moje partnerka zase vytočí doběla, že bych mohl taky vytvořit světový rekord. Nevíte někdo o nějaké vhodné disciplíně?
(SPOILER)
Divím se, že ještě nikoho nenapadlo (nebo ano?) udělat výběr z těchto povídek a vydat je jako pohádky pro děti.
Já jsem tak kdysi soukromě učinil. Nastrkal jsem do knihy záložky, a když na mě přišla řada (babička s dědou v divadle, manželka na odpolední nebo s kámoškami na dvě deci Müller Thurgau, pozdní sběr), vytáhl jsem z knihovny tuhle knížku.
Dcera, mohlo jí být šest, to uvítala, asi už byla těch ptáků Zamyryků trochu přesycena.
Ne každá povídka se pro malé dítě hodí, například Zmizení herce Bendy, tam jsem záložku určitě neměl.
Ale hned tu první povídku, Ukradený kaktus, tam je dítě schopno detektivní zápletku s dovysvětlením rodiče pochopit.
Stopy ve sněhu, to jsem si myslel, že bude trhák, ale kdepak. Stopy, které zčista jasna končí a nevedou dále, to pro dítě není žádná zvláštní záhada.
Zato Modrá chryzantéma, to je něco jiného. I malé dítě už ví, že je přece jenom něco mezi nebem a zemí, že když mu někdo ráno přetrhne sen nešetrným probuzením, sen se někam ztratí, odpluje do nenávratna, a ať se snaží sebevíc, navázat už nejde, stejně jako nejde najít modrou chryzantému, která se mihla za oknem vlaku.
Zločin na poště – ten přeskočte. Vždyť i já u toho brečím. Leda byste chtěli, aby se vaše dítě naučilo novou, šťavnatou nadávku: Ty jedna stará, křivonosá, zatracená babo!!
Čintamani a ptáci - určitě zabere. Dítě vnímá, že vy oba, ač byste neměli, spiklenecky fandíte zloději, aby se mu přece jen podařilo ten koberec ze sklepa ukrást.
No, a největší trumf je Světový rekord. Vaše dítě objeví novou dimenzi světa - absurditu. Nevěřili byste, jak snadno pochopí a bude se srdečně smát tomu, že zcela přirozeným a logickým během událostí se svět obrátí vzhůru nohama. Že pachatel, místo aby zapíral, se zapřísahá že je vinen, zatímco zástupce spravedlnosti mu vyhrožuje, ať přiznání odvolá, jinak ho dá zavřít až zčerná.
Takže, milí tátové, pokud čtete dětem pohádky, sáhněte po této knížce. Neprohloupíte ani vy, ani vaše ratolest. A že se v po(d)vědomí vašeho dítěte usadí krásná, krystalicky čistá čeština, to už je jenom bonus navíc.
Zopakováno po hodně dlouhé době.
Vtipné, chytré, člověčí, laskavé, plné životních pravd, jak jinak pojmenovat čapkovský pohled na svět s příběhy malých lidiček? Čapkovy povídky jsou možná i tak trochu předchůdkyněmi historických detektivních povídek Jiřího Marka. Nebo i povídek Josefa Škvoreckého se smutným poručíkem Borůvkou. Dokonce mě napadlo, že základ povídky Roalda Dahla Farářovo potěšení má předobraz v Čapkově povídce Čintamani a ptáci. Jasně, je to nesmysl, ale jde o obdobné téma sběratelského nadšence, který objeví senzační sběratelský kousek a dělá vše pro to, aby ho levně získal. V Dahlově případě končí drsným černým humorem, v Čapkova povídka má závěr smířlivě nostalgický.
Dobrá literatura se pozná podle toho, že je nadčasová, Čapkovo prvorepublikové psaní je vtipné, čtivé a srdíčko i rozum oslovující i po těch letech. Nezestárlo, naopak, zraje. Promlouvá k nám hodně silně, aspoň mně se tak zdá… Čím jsem starší, tím víc mě oslovuje.
„Nu, už je to venku, řekl jsem si, pravda je zachráněna. Ale hergot, copak je tohle celá pravda? Vždyť všechna tahle odhalení a zklamání, ty trpké pravdy, deziluze a hořké zkušenosti, to je jen ždibec pravdy; celá pravda je větší; celá pravda je, že velká a bláznivá věc je láska, pýcha, vášeň a ctižádost, že každá oběť je hrdinská a že lidský tvor ve své lásce je něco krásného a úžasného. To je druhá a ta velká půlka pravdy; ale to by člověk musel být básník, aby to dovedl vidět a říci.“
Jestli si mě Karel Čapek něčím získal, tak právě těmito povídkami. Vedle Dášeňky a Devatera pohádek, u čehož člověk logicky začíná a ani je asi nečte sám, ale čtou mu je rodiče, jsou tyhle dva soubory z Čapkových děl nejpřístupnější. Jsou to čtivé příběhy, je v ních typický čapkovský osud obyčejného člověka, je v nich určitá melancholie světa, který vlastně není, ale pod touto slupkou milých příběhů má každá povídka i svůj hlubší, dokonce i filosofický přesah. Vzpomínám na dvě, které mě úplně uhranuly - Šlápěje (což je rozvinutý motiv starší Čapkovy povídky Šlépej) a potom Sbírka známek. Ta mě dojímá dodnes. A když jsem pak ještě objevil, že ji mistrovsky namluvil Vlastimil Brodský, tak na ni nedám dopustit. Jako by člověk měl s Jiráskem začínat u Filosofské historie (a nikoliv Starých pověstí českých) a směřovat k Temnu, F. L. Věkovi nebo U nás, tak s Čapkem by se mělo začínat Povídkami a směřovat (v próze) přes Horudbala k Válce s mloky a Krakatitu.
Úžasná kniha povídek psaná nádhernou češtinou s detektivními zápletkami. Čapkův jazyk plyne přirozeně, má hladkou intonační linii. Řada povídek má vysloveně humornou polohu, která občas přechází do satirické nadsázky, či oblasti parodie. Z této polohy často Čapek vybočuje úvahou o vratkosti mravních kritérií a o věčném rozporu - jak soudit ( Ukradený kaktus ) .
Každá povídka má své kouzlo. Člověk žasne nad tím, jak autor odhaluje tajemství trestného činu a s tím propojuje poznávání vztahu mezi lidmi, jejich morálku a schopnosti. Čapek má přirozený sloh, smysl pro detail a konkrétní obraz. K jeho knihám se často vracím. Doporučuji k přečtení - je to literární zážitek.
Mysticko-kriminálne poviedky, kniha obsahu takmer 50 poviedok, ktoré sú vtipné, napínané, prekvapujúce, poučné, ale hlavne zábavné. Dýchajú prvorepublikovou atmosferou aj štýlom písania a správania postáv. Kniha ma bavila a určite siahnem ešte po nejakej knihe od K. Čapka.
Záhady detektivní i fantastické, řešitelné i nevysvětlitelné. Do Čapkových povídek se často rád začtu, zaposlouchám, zakoukám. Jsou jedinečné, milé, vtipné, laskavě popisující evropskou, ale hlavně českou realitu mezi světovými válkami. Moje originální oboustranné vydání s přiléhavými ilustracemi Cyrila Boudy už je bohužel nadměrně opotřebované.
100 % (zatím 1202 hodnotících, průměr 86 %).
Knihu bych spíš pojmenoval jako Četnické humoresky :D Spousta z nich, nebyla jen vtipná, ale i napínavá, poučná, překvapující. Kniha je psána krásnou starosvětskou češtinou a mě velmi bavila. Jako oddychové čtení ideální :)
(SPOILER)
Dílo se dělí na 2 části. 1. jsou všehochuť a 2. jsou detektivní.
Případ dr. Mejzlíka je o tom, že chytli kasaře tím, že uviděl popel na jeho botě. Řekl o tom Dastichovi.
Modrá chryzantema je o modré květině, kterou přinesla bláznivá Klára panu Fulinusovi. Fulinus je najde na zahrádce a ukradne je.
Věštkyne je o věštkyni, která řekne ženě pana Mac Learyho, že se vdá za boháče. Mac Leary ji dá pokutu za lživou věštbu. Paní Mac Learova se vdá za rok za boháče.
Povídky z druhé kapsy
Zmizení pana Hirche. Pan Hirch zmizí a najde ho dr. Mejzlík (mrtvého). Zjistil, že ho zabili kupci v jeho kanceláři a odvezli ho v koberci.
V povídce Závrať pan Girke zavraždil svou první manželku tak, že ji shodil z výšky a chce zabit i druhou, ale nemůže, protože ji miluje. Když se tito informace dozví od doktor Spitze mu řekne, náhle ho přejdou závratě. Potom Girke spáchá sebevrazdu.
Poslední věci člověka jsou o tom, že pan Skřivánek trpěl hroznou bolestí. Vypráví to kamarádům. Díky prožité bolesti, si váží každé maličkosti, a je rád, že má kamarádi.
Kniha byla zajimava
Nemůžu si pomoct, ale bohužel mně se to prostě nelíbilo. Knížku jsem si pořídila skrz to, že Bílou nemoc od Čapka mám opravdu ráda. Tuto knihu jsem čela ale více než měsíc, což je zhruba o 3 týdny déle, než jsem zvyklá. Povídky z jedné kapsy se mi líbily o trochu více. Z té druhé to bohužel bylo horší a pak jsem už i počítala, kolik stran a kapitol mi chybí do konce. Bohužel jsem v knize nenašla žádnou pro mě přidanou hodnotu. 2*
Pro mě literární STAROŽITNOST.
… ve všech odstínech toho slova…
Wiki o starožitnostech uvádí:
Starožitnosti jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let…
Čas od času opatrně vytáhnu nějaký starý hrnek z rodinného porcelánu, naliju si do něj něco voňavě kouřícího a oddám se nostalgii.
Tak, jako při čtení těchto povídek.
Část jsem četla, část poslouchala v podání našich krásných národních hlasů (pana Brodského, Vinkláře, Somra…), takže to připomínalo skoro film pro pamětníky.
Takové rituály nepatří do mého každodenního života.
Povídky mají skoro sto let a jsou … omšelé. Krásně omšelé.
V našem dynamickém světě představují cennou starožitnost, po které občas sáhnete pro zpestření běžného života.
Už nemají sílu strhnout čtenáře, aby musel zuřivě otáčet stránku za stránkou, tak, jak to dovede každá nadprůměrná kniha ze současnosti.
Rozumím nářkům studentů, kteří je musí číst k maturitě, a místo toho mají náladu číst něco úplně jiného.
Oba bratři Čapkovi jsou bezpochyby neodmyslitelnou, velmi významnou součástí naší literatury.
Já považuji za TOP z jejich díla
Básně z koncentračního tábora
ale hlavně
Povídání o pejskovi a kočičce.
Nadčasová kreslená pohádka je pro mě tak akorát starožitná, ale zároveň dostatečně dynamická.
Holt, asi jsem dětina.
(SPOILER)
Bohužel, všechny nebyly skvělé. Hlavně v Povídkách z jedné kapsy bylo více těch lepších. Vážné se střídaly s těmi humoristickými, ty vážné spíše byly lepší.
Povídky z jedné kapsy: Případ Selvinův a Kupón z nich byly nejlepší. "Naháněčka" prohnilého Oplatky (zelená tvář, znetvoření) možná byla i slovní hříčka, ale ztrácela na dechu, jako sám zločinec.
Zmizení herce Bendy byla obstojná. Vzhledem ke svému zaměření se já chci zaměřit na další Shakespearovy hry.
Pod názvem Vražedný útok se Spoiler! skrývá dumání nad špatným svědomím, ovšem obtížené jen běžnými hříchy. --- Takže za 4 hvězdičky.
Povídky z druhé kapsy: Tyto povídky jsou orámovány diskuzí zúčastněných, patrně v hospodě. Některým povídkám to uškodilo.
Příběhy sňatkového podvodníka - pan Plichta je notoricky známým podvodníkem. Humoristická.
Ušní zpověď- tíživé svědomí jednoho zločince (ovšem není řečeno, co spáchal), si ulevuje nejdříve knězi, advokátovi a snaží se lékaři. Kněz mu nemůže dát rozhřešení, jelikož v Boha zločinec nevěří (a také vlastně hříchů nelituje). Spíše si chtěl ulevit a "pojistit se", že kněz nikomu nic neřekne. Toto vychytralé chování kněze dost pobouřilo. Viz Paragraf 1460 Katechismu Katolické Církve:
*1460 "Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situaci kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. ... "
Z toho vyplývá, že by se zločinec musel (s největší pravděpodobností) udat policii.
Měl to udělat. Ti ostatní už mu nemohli pomoci. Jednání kněze na konci je ovšem nepochopitelné, "alespoň už se netrápil" , když zločinec zemře na předávkování morfiem. Duše zločince (nevyzpovídaného), půjde do pekla. A pokud někde více trápení než tam...Toto Čapek nedomyslel.
Poslední věci člověka: I vzhledem k tomu, že se velká část neuložily, budu stručný. Pan Skřivánek chtěl spáchat sebevraždu kvůli nekončícím bolestem. Kvůli tomu chtějí dnes někteří uzákonit euthanasii. Nakonec se rozhodne, že to neudělá. Ateismus překonává jakýmsi transcendentním humanismem, když ovšem se začal blížit ke křesťanství... zasadí zpátečku.
Proč mi připadá, že podobné uvažování (přibližování se ke křesťanství) měl sám autor.
Tato povídka je poslední v knize.
Z Druhé kapsy: za 3 hvězdičky.
Celkově za 3 hvězdičky.
Některé povídky jsou opravdové skvosty, u kterých se člověk zasmál nebo byl napjaty, jak to dopadne. Jiné jsou pouze milé a všechny napsané krásnou řeči.
Hezké povídky psané krásným stylem. Z dnešního pohledu mohou působit trochu "starosvětsky", ale pro čtenáře, kterým toto nevadí, je to skutečná lahůdka.
Přečteno dávno za studentských let a poté ještě mnohokrát. Dýchne a pohltí vás prvorepubliková atmosféra, perfektní vykreslení postav, jednoduchost, inteligence, vtip, vytříbený jazyk. Zároveň cítíte absolutní klid v duši a ochranu člověka samotného. Nikdy se neomrzí, zkrátka nadčasově geniální .
Povídky z jedné a z druhé kapsy jsou literární lahůdkou. Takové milé pohlazení po duši. Je zde zápletka, humor a takové to živočišné, opravdové češsví. A ke všemu se mi toto dílko četlo daleko lépe než když to byla povinná četba. K něčemu hold člověk musí dospět :)
Moc pěkná kniha, četla se pěkně a každá povídka měla svoje kouzlo. Některé jsem viděl zfilmované a herecké obsazení je luxusní. Prostě krásná klasika.
Štítky knihy
povídky detektivní a krimi povídky zločiny první republika, 1918-1938 české povídky
Část díla
- Balada o Juraji Čupovi 1929
- Básník 1929
- Čintamani a ptáci 1929
- Experiment profesora Rousse 1929
- Grófinka 1929
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Kniha Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy je v
| Právě čtených | 44x |
| Přečtených | 2 169x |
| Čtenářské výzvě | 204x |
| Doporučených | 117x |
| Knihotéce | 868x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 26x |
| dalších seznamech | 10x |